ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.2042.2009.1
sp. zn. 28 Cdo 2042/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce TONA, a. s., se sídlem v Pečkách, Chvalovická 326, zastoupeného Mgr. Michaelou Bartošovou, advokátkou v Kolíně, Legerova 148, proti žalovaným 1) Ing. J. S., 2) F. L., zastoupenému JUDr. Lenkou Rivolovou, advokátkou v Praze 8 – Libni, Na Truhlářce 13, 3) N. Z., o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Kolíně sp. zn. 7 C 193/2005, o dovolání žalovaného 2) proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4. 12. 2008, č. j. 28 Co 569/2008-288, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 4. 12. 2008, č. j. 28 Co 569/2008-288, jakož i rozsudek Okresního soudu v Kolíně ze dne 6. 8. 2008, č. j. 7 C 193/2005-228, ve spojení s doplňujícím usnesením téhož soudu ze dne 14. 8. 2008, č. j. 7 C 193/2005-233, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Kolíně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Praze výše označeným byl s výjimkou výše náhrady nákladů řízení potvrzen rozsudek Okresního soudu v Kolíně ze dne 6. 8. 2008 s následným doplňujícím usnesením ze dne 14. 8. 2008, jak též výše označen. Druhý žalovaný byl zavázán k náhradě nákladů odvolacího řízení žalobci ve výši 24.514,- Kč; ve vztahu mezi žalobcem a zbylými dvěma žalovanými neměl žádný z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Žalobce tedy dosáhl určení, že je vlastníkem domu č. p. 255 na pozemku parc. č. 1858/1, jakož i této pozemkové parcely – zastavěné plochy, vše v katastrálním území a obci Pečky, okres Kolín, zapsáno u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, pracoviště Kolín, na LV č. 1032.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný č. 2 dovolání. Vytkl v něm nižší instanci (do značné míry též soudu prvního stupně), že rozhodnutí z roku 1960, kterým měly nemovitosti přejít podle nařízení vlády č. 15/1959 Sb. do vlastnictví státu, nenabylo právní moci. Nemohlo být proto ani náležitým vyvlastňovacím výměrem. Restituční nárok, který by mohl náležet žalovaným pouze podle zákona č. 403/1990 Sb., nebyl nikdy založen. Dovolatel ani jeho právní předchůdci nikdy nepozbyli vlastnické právo k předmětným nemovitostem. Restituční řízení, v němž pod sp. zn. 8 C 42/1992 nebyl žalovaný úspěšný, neznamená, že by nemohl uplatnit své vlastnické právo podle §126 odst. 1 obč. zák. Právní nástupnictví na straně žalující, ale zejména otázky stavební dokumentace, nebyly v řízení před nižšími instancemi náležitě řešeny – ba dokonce potřebné písemnosti chybí zcela. Budova č. p. 255 nebyla nikdy kolaudována jako nová stavba, neexistuje kolaudační rozhodnutí, ani nedošlo ke změně čísla popisného. Nižší instance pak naprosto ignorovaly skutečnost, že ze strany druhého žalovaného došlo s ohledem na úmrtí jeho strýce J. L., zemřelého 25. 9. 1978, k dědění předmětných nemovitostí, přičemž tyto nemovitosti zdědil druhý žalovaný jako dědic ze závěti. Zde neprovedly nižší instance žádné z důkazů, které tento žalovaný navrhoval. Proto dovolatel žádá, aby byly rozsudky obou nižších instancí zrušeny a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K dovolání žalovaného č. 2 se písemně vyjádřil žalobce prostřednictvím advokátky. Uvedl, že bylo prokázáno vzhledem k obsahu restitučního spisu Okresního soudu v Nymburce sp. zn. 8 C 42/1992, že původní stavba zájezdního hostince zanikla, nezůstaly základy stavby ani zbytky obvodového zdiva (posudek znalkyně Jetmarové). Žalovaní či jejich rodiče přijali od státu finanční náhradu v rámci restituce. Sporné nemovitosti vybudoval právní předchůdce žalobkyně, TONA, n.p. se sídlem v Pečkách, na základě stavebního povolení. Budova byla zkolaudována jako nová stavba dne 28. 5. 1964 a do současnosti slouží jako závodní klub žalobkyně a kulturní objekt pro veřejnost. Žalobkyně nemá jinou možnost než žalovat o určení vlastnického práva, neboť není zapsána jako vlastník předmětných nemovitostí v katastru. Žádala, aby bylo dovolání žalovaného č. 2 zamítnuto.
Nejvyšší soud shledal, že žalovaný č. 2 podal prostřednictvím advokátky své dovolání v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že rozsudky obou nižších instancí vykazují shodu, mohlo být dovolání přípustné pouze podle §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. Tedy pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, resp. pro právní otázku zásadního významu řešenou tamtéž. Dovolací důvod byl uplatněn podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., neboť bylo tvrzeno nesprávné právní posouzení věci.
Dovolání je přípustné i důvodné.
Odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, podrobně vysvětlil v odůvodnění rozsudku své právní posouzení věci. Za pomoci rekapitulace všech rozhodných skutečností, resp. jejich podstatné části konstatoval, že dne 28. 1. 1960 vydal ONV v Poděbradech, finanční odbor, rozhodnutí podle §5 vl. nař. č. 15/1959 Sb. Tento předpis byl restitučním titulem podle zákona č. 403/1990 Sb. Dům č. p. 255 a stavební parcela, na níž byl vystavěn, přešly takto do vlastnictví Československého státu.
Nyní však jsou stále v katastru zapsáni ohledně předmětných nemovitostí jako spoluvlastníci v rozsahu ideální ½ A. S. a J. L., oba bytem Pečky č. p. 255, tedy nikoli žalobce.
Restituční řízení, vedené Okresním soudem v Nymburce pod sp. zn. 8 C 42/92, bylo pravomocně skončeno tak, že nárok druhého žalovaného na vydání nemovitostí byl zamítnut. Vydání bránila překážka podle §10 odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb., spočívající v tom, že původní budova č. p. 255 – zájezdní hostinec U krále Jiřího - zanikla jako věc v právním slova smyslu a vznikla věc nová – závodní klub a kulturní dům národního podniku TONA. Restituční řízení bylo pravomocně skončeno nižšími instancemi, poté odmítl dovolání žalovaného Nejvyšší soud, také Ústavní soud odmítl jeho ústavní stížnost. Ministerstvo financí vyplatilo tomuto žalovanému finanční náhradu za nevydané nemovitosti.
Odvolací soud charakterizoval vznik vlastnictví státu - n. p. TONA a následné jeho pokračování v rukou právních nástupců jako uchopení se držby věcí a nakládaní jako s vlastními, přičemž na straně druhého žalovaného neshledal oprávněnost ochrany vlastnického práva podle obecných předpisů. Odkázal v těchto souvislostech na rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, jakož i na plenární nález Ústavního soudu Pl. ÚS. - st.21/05. Z toho lze dovodit, že podle občanskoprávních norem může vlastnictví nabýt právnická osoba i na základě fakticity, tedy bez stavebního povolení či kolaudačního rozhodnutí. Překážkou existence tvrzeného vlastnictví druhým žalovaným je zamítnutí jeho nároku v restitučním řízení, jakož i vyplacení finanční náhrady. Žalovaní v tomto sporu si musí být vědomi, že nemovitosti jim byly rozhodnutím ze dne 28. 1. 1960 odňaty.
Toto právní posouzení věci bylo provedeno na základě skutečností zjištěných nižšími instancemi, kterými je Nejvyšší soud vázán a které nelze změnit. Je však otázkou, zda skutková zjištění nižších instancí jsou úplná a zda se tedy nižší instance vypořádaly v celém rozsahu s předmětem řízení, tedy i svého právního posouzení věci.
Nelze totiž opomenout, že naléhavý právní zájem pro určovací žalobu podle §80 písm. c) o. s. ř. odvozuje žalobce z neexistence svého zápisu v katastru nemovitostí. Naopak jsou tu fyzické osoby spřízněné s druhým žalovaným, které jsou dosud zapsány v katastru jako spoluvlastníci předmětných nemovitostí.
K tomu tvrdí dovolatel, že jeho zápis vlastnického práva k předmětným nemovitostem v katastru vychází z jeho dědění na základě závěti, a tím i z jeho vlastnictví k nemovitostem, k čemuž došlo v důsledku smrti jeho strýce J. L., zemřelého dne 25. 9. 1978. Ostatně i zjištění odvolací instance v tomto ohledu zní tak, že A. S. a Jj. L. jsou dosud v katastru nemovitostí jako spoluvlastníci nemovitostí zapsáni.
Tyto skutečnosti neměly nižší instance při svém právním posouzení věci opomenout.
I když byl žalovaný č. 2 neúspěšný v restitučním řízení, nelze nevzít v úvahu obsah zápisu v katastru nemovitostí a důvod, proč byl takto proveden. Ať již to bude či nebude mít vliv na výsledek řízení, je nezbytné, aby se nižší instance s posledně rekapitulovanými skutečnostmi při svém právním posouzení věci vypořádaly. Na jedné straně tu stojí závěry o vzniku a existenci vlastnictví žalobce, resp. jeho právních předchůdců, včetně skutkových a právních důvodů vzniku jejich vlastnictví. Na straně druhé sice „odpadl“ možný restituční důvod, přece tu však existuje zápis v katastru nemovitostí ve prospěch žalovaných, případně též podložený dědickým rozhodnutím. Skutková zjištění v tomto ohledu – zejména o existenci a obsahu dědického rozhodnutí – doplní nyní nižší instance. Po právní stránce pak posoudí konkurenci jak jimi dovozeného vlastnictví na straně žalobce, tak i těch tvrzení (prokázaných skutečností), která ve svůj prospěch, včetně případného právního titulu dědění, uvádí druhý žalovaný. Teprve potom bude moci být právní posouzení věci označeno za úplné; ostatní relevantní fakta a ustanovení (jejich výklad) již není třeba podrobněji rekapitulovat.
Poněvadž rozsudek odvolacího soudu byl vydán před datem 1. 7. 2009, přípustnost dovolání byla založena řešením právní otázky v rozporu s hmotným právem podle §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. Důvodnost dovolání pak spočívala v naplnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., neboť právní otázka – případného - dědění nemovitostí v konkurenci s vlastnictvím, resp. jeho způsobem nabytí na straně žalobce, je pro právní posouzení věci jednou z určujících.
Ze všech uvedených důvodů Nejvyšší soud zrušil jak rozsudek odvolacího soudu, tak i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil posledně uvedenému soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2 věta za středníkem, odst. 3 o. s. ř.).
V dalším průběhu řízení, v němž jsou nižší instance v intencích §243c odst. 1 a §226 o. s. ř. vázány právním názorem dovolacího soudu, bude rozhodnuto též o náhradě nákladů dovolacího řízení.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 15. července 2010
JUDr. Ludvík David, CSc.
předseda senátu