ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.2122.2010.1
sp. zn. 28 Cdo 2122/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce J. M. , zastoupeného JUDr. Jiřím Novákem, advokátem se sídlem v Praze 2, Sokolská 60, proti žalované I. P. , zastoupené Mgr. Markem Odrobinou, advokátem se sídlem v Praze 1, Nekázanka 11, o zaplacení 17,616.511,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 7 C 346/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. prosince 2009, č. j. 21 Co 454/2009-144, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
V záhlaví označeným rozsudkem Městský soud v Praze jako soud odvolací ve věci samé (výroku I) potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 16. 5. 2008, č.j. 7 C 346/2006-85, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 17,616.511,- Kč se specifikovaným úrokem z prodlení, změnil jej toliko ve výroku o náhradě nákladů řízení a současně rozhodl i o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). Ve shodě se soudem prvního stupně vzal za prokázané, že žalobce jako budoucí kupující uzavřel se společností STEP spol. s r.o. (budoucím prodávajícím) dne 15. 10. 2004 smlouvu o smlouvě budoucí, jíž se tito účastníci zavázali do dohodnuté doby uzavřít kupní smlouvu o úplatném převodu vlastnického práva k označené bytové jednotce a spoluvlastnickým podílům ke společným částem bytového domu v Praze 6, Šlikově ulici; současně sjednali, že práva a povinnosti z této smlouvy je budoucí kupující oprávněn převést na třetí osobu i bez souhlasu budoucího prodávajícího (čl. VII, bod 12.4 smlouvy). Na základě dohody účastníků práva a povinnosti ze smlouvy o smlouvě budoucí přešly na žalovanou, jež jako kupující uzavřela dne 8. 2. 2005 se společností STEP spol. s r.o. (prodávajícím) kupní smlouvu, jímž předmětem byla označená bytová jednotka a vkladem práva do katastru nemovitostí na ni přešlo vlastnické právo k této nemovitosti. Při výkladu projevu vůle účastníků se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o prokázaném úmyslu žalobce darovat nemovitosti žalované a že se tak materiálně stalo bezúplatným převodem práva na uzavření kupní smlouvy, v době, kdy žalobce již složil částku odpovídající kupní ceně nemovitostí. Po právní stránce uzavřel, že nemovitosti nabyla žalobkyně na základě kupní smlouvy a právo na její uzavření bezúplatným převodem práv a povinností, podřatitelnému darování ve smyslu §628 odst. 1 obč. zák., aniž by tedy získala na úkor žalobce bezdůvodné obohacení, jež by mu byla povinna vydat (§451 odst. 1 obč. zák.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázal na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (o. s. ř.), co do důvodů měl za to, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.); dovozoval přitom, že rozhodnutí odvolacího soudu se odchyluje od ustálené judikatury o bezdůvodném obohacení a přináší i judikaturu novou a jde proto o rozhodnutí zásadního právního významu (§237 odst. 3 o. s. ř.). Právnímu posouzení věci vytýkal, že se soustředí pouze na otázku převodu práva na uzavření kupní smlouvy a zcela odhlíží od relativně samostatného žalobcova úkonu, jímž došlo dříve k zaplacení zálohy odpovídající kupní ceně nemovitostí, aniž by při něm odvolací soud zkoumal, zda tímto úkonem nedošlo k bezdůvodnému obohacení žalované na úkor žalobce. Konstatoval, že v době převodu práva na žalovanou nebyla kupní cena plně zaplacena a jako budoucí kupující nebyl žalobce vlastníkem nemovitostí; nemohl je proto žalované darovat. Rozsudek odvolacího soudu pokládá nejenom za nesprávný, nýbrž i za nepřezkoumatelný, který obsahuje souhrnná skutková zjištění a postrádá hodnocení rozhodujících skutečností o majetkovém prospěchu, jehož se žalované na jeho úkor dostalo. Navrhl, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., se zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a nejde o případ skryté diformity rozhodnutí ve smyslu §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (již proto, že soudem prvního stupně nebyl vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen), může být dovolání přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. a §241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam vskutku má. Dovolací soud přitom může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (srov. §242 odst. 3 věty prvé o. s. ř. o vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody).
Ze skutkových zjištění odvolacího soudu – v dovolacím řízení zásadně nezpochybnitelných (dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. zde dovolateli k dispozici není) – vyplývá, že v posuzovaném případě žalovaná získala majetkový prospěch na základě dohody účastníků o bezúplatném převodu práv a povinností ze smlouvy o smlouvě budoucí, realizované posléze uzavřením kupní smlouvy s třetí osobou, prodávajícím. Za této situace odvolací soud (po právní stránce) uzavírá, že jde o majetkový prospěch získaný žalovanou zákonem aprobovaným způsobem a nikoliv o některý z případů bezdůvodného obohacení.
Podle ustanovení §451 odst. 1 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Ustanovení §451 odst. 1 obč. zák. jen obecně stanoví povinnost vydat bezdůvodné obohacení, zatímco jednotlivé skutkové podstaty bezdůvodného obohacení jsou uvedeny v ustanovení §451 odst. 2 a §454 obč. zák; podle něj bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů (§451 odst. 2 obč. zák.). Bezdůvodně se obohatí i ten, za nějž bylo plněno, co po právu měl plnit sám (§454 obč. zák.). Majetkové hodnoty nabyté z důvodů právem dovolených (dar, koupě apod.) nemohou být předmětem bezdůvodného obohacení; naopak právní řád a zejména občanský zákoník jim poskytuje ochranu. Závazkový právní vztah z bezdůvodného obohacení vzniká pouze tehdy, došlo-li na úkor jednoho subjektu k obohacení druhého bez právem uznaného důvodu, naplněním některé z vyjmenovaných skutkových podstat bezdůvodného obohacení. /K těmto závěrům dospěl již bývalý Nejvyšší soud ČSR ve stanovisku sp. zn. Cpj 34/74, k některým otázkám projednávání žalob o vydání neoprávněného majetkového prospěchu (tj. právního institutu, který byl zákonem č. 509/1991 Sb. nahrazen institutem bezdůvodného obohacení), uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 26/75, a dovolací soud nevidí důvod se od něj odchýlit ani v nyní posuzované věci./
Jelikož žádná se skutkových podstat bezdůvodného obohacení v posouzeném případě naplněna není (ani žalobce žádnou z nich v dovolání neoznačuje), závazkový právní vztah mezi účastníky tohoto řízení, ze něhož by žalované vznikla povinnost poskytnout žalobci požadované peněžní plnění, nevznikl. Že se žalované dostalo majetkového prospěchu, je nesporné; ovšem na základě dohody účastníků o bezúplatném převodu práv a povinností ze smlouvy o smlouvě budoucí (jíž platnost žalobce nenapadá) a následně uzavřením kupní smlouvy s třetí osobou (prodávajícím), která je právním důvodem (titulem) vzniku vlastnického práva žalované. Dovozuje-li snad žalobce vznik bezdůvodného obohacení z toho, že složil budoucímu prodávajícímu zálohu kupní ceny (její část), aniž s ním sám později uzavřel kupní smlouvu, může jít o případ plnění z právního důvodu, který odpadl, kdy je ovšem k vydání bezdůvodného obohacení legitimován budoucí prodávající, který zálohu převzal (mutatis mutandis srov. například rozsudek Nejvyššího soudu z 26. 9. 2002, sp. zn. 33 Odo 451/2001, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C 1467). Na zjištěné skutečnosti nedopadá ani skutková podstata bezdůvodného obohacení získaného plněním za jiného podle ustanovení §454 obč. zák., jež předpokládá, že ten, kdo plnil jinému, tuto povinnost neměl a plnil místo toho, kdo byl k tomuto plnění povinen, přičemž mezi subjekty bylo zřejmé, že se děje plnění za jiného, v době, kdy trval závazkový vztah dlužníka, obohaceného (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 30. 6. 2003, sp. zn. 29 Odo 289/2001, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 23/2004); skutečnosti podřaditelné hypotéze této právní normy dovolatel ani netvrdí.
Jakkoliv konkrétní vady řízení judikatorní přesah zpravidla nemají (a na přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. usuzovat nelze), neshledává Nejvyšší soud ani námitky dovolatele k nim se upínající za opodstatněné. Rozsudek odvolacího soudu není nepřezkoumatelným rozhodnutím, jak dovolatel namítá, což lze zjistit již nahlédnutím do přesvědčivého odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku, které nepostrádá rozhodující závěry o učiněných skutkových zjištěních ani závěry právní, lze v něm nalézt i odpovědi na relevantní argumentaci účastníků a pouze u dílčích skutkových zjištění odkazuje na závěry soudu prvního stupně, které po přezkoumání v odvolacím řízení pokládá za správné.
Jelikož právní otázky, na jejichž řešení rozhodnutí o věci samé spočívá, posoudil odvolací soud v souladu s ustálenou judikaturou, od níž není důvod odchýlit se ani v nyní posuzované věci, nemá jím vyhlášený rozsudek po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.) a dovolání proti němu přípustné není. Nejvyšší soud proto – aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.) - dovolání odmítl (§243b odst. 5 věty první, §218 písm. c) o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a 146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalované, která by jinak na náhradu nákladů dovolacího řízení měla zásadně právo, v tomto řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. září 2010