ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.2149.2010.1
sp. zn. 28 Cdo 2149/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobců a) H. S., b) Š. F. , zastoupených advokátem JUDr. Vladimírem Jablonským se sídlem 28. října 1001/3, Praha 1, proti žalovanému JUDr. T. P. správci konkurzní podstaty úpadce Mototechna, státní podnik v likvidaci , zastoupenému JUDr. Evou Hrabětovou, advokátkou se sídlem v Kladně, Stará 241, za účasti M. Z. , aj. Z., oba zastoupeni JUDr. Jiřím Císařem, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Hrnčířská 55/14, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 10 C 591/95, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 1. 2010, č. j. 10 Co 34/2009-373, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě, podané k soudu dne 31. 10. 1995 žalobcem Š. F. a žalobkyní P. M., na jejíž místo na straně žalující vstoupila H. S., bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. září 2008, č. j. 10 C 591/95-329. Tímto rozsudkem byla zamítnuta žaloba, aby žalovanému JUDr. Tomáši Pelikánovi byla uložena povinnost uzavřít se žalobci dohodu, podle níž žalovaný žalobcům vydá nemovitosti v kat. území obce N. ve výroku tohoto rozsudku přesně určené, každému ideální jednou polovinou. Dále byla tímto rozsudkem uložena žalobcům povinnost, aby zaplatili společně a nerozdílně na náhradě nákladů řízení žalovanému částku ve výši 159.039,80 Kč a vedlejším účastníkům řízení částku ve výši 80.232,20 Kč s tím, že vedlejší účastníci jsou oprávněni společně a nerozdílně.
Soud prvního stupně dovodil, že předmětné nemovitosti nejsou a nebyly zemědělskými pozemky a proto nárok na jejich vydání dále posuzoval podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále zákon o mimosoudních rehabilitacích). Jelikož úpadce M., s. p. v likvidaci disponoval k rozhodnému dni 1. 4. 1991 právem hospodaření k předmětným nemovitostem, soud jej shledal potenciální povinnou osobou ve smyslu §4 zákona o mimosoudních rehabilitacích. Žalobci v zákonem stanovených lhůtách vyzvali povinnou osobu a uplatnili svůj nárok u soudu, vyjma pozemků, o něž byla žaloba rozšířena podáním ze dne 18. 3. 2003. Při zkoumání aktivní věcné legitimace žalobců soud prvního stupně nejprve zkoumal jejich postavení jako oprávněných osob podle §3 zákona. Podle jeho názoru nebýt znárodnění, mohl být nárok na vrácení věci dříve uplatněn podle zákona č. 128/1946 Sb.; S. F. k podílu 15/48 a P. H. F. k podílu 33/48, přičemž jeho dcerou byla původní žalobkyně P. M. Podle soudu první instance ovšem není splněna nynější podmínka vydání věci podle §3 a §6 zákona o mimosoudních rehabilitacích, a to kromě osob oprávněných zejména stran přechodu nemovitostí na stát v rozhodném období, neboť vlastnické právo k nemovitostem přešlo na stát podle dekretu č. 100/1945 Ú. l. dnem vyhlášení dekretu, tj. ke dni 27. 10. 1945, což vyplývá i z vyhlášky č. 58/1946 Ú. l.
O odvolání žalobců proti rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 1. 2010, č. j. 10 Co 34/2009-373. Odvolací soud odvolání žalobců neshledal důvodným, vyjma odvolání proti výrokům o náhradě nákladů řízení, neboť dovodil, že skutková zjištění soudu prvního stupně jsou úplná, správná a obdobně i jeho právní posouzení věci. Rozsudkem odvolacího soudu byl proto rozsudek soudu prvního stupně změněn jen ve výrocích o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud uložil žalobcům povinnost zaplatit společně a nerozdílně na náhradě nákladů řízení žalovanému částku 82.206,- Kč a vedlejším účastníkům částku 13.920,- Kč. Vyjma rozsah změny byl v těchto výrocích a ve výroku ve věci samé napadený rozsudek potvrzen. Dále odvolací soud uložil žalobcům povinnost zaplatit náklady odvolacího řízení do rukou právního zástupce žalovaného ve výši 11.715,60 Kč a vedlejších účastníků ve výši 13.200,- Kč.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, kterým se domáhají, aby dovolací soud oba uvedené rozsudky zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný ani vedlejší účastníci na jeho straně se k dovolání nevyjádřili.
Rozsudek odvolacího soudu je napaden z důvodů uvedených v ust. §241a odst. 2 písm. a) a b), neboť řízení je podle názoru dovolatelů postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a zároveň spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Tvrzení odvolacího soudu, že vlastnictví k nemovitostem, jež jsou předmětem tohoto řízení, přešlo na stát ke dni 27. října 1945, je podle jejich názoru nesprávné. Pokud vlastnické právo na stát přešlo, mohlo se tak podle odvolatelů stát až ke dni účinnosti výměru Ministerstva průmyslu č. j. 116872/50-V-IV-2 ze dne 25. listopadu 1950, tedy v rozhodném období podle §1 zákona o mimosoudních rehabilitacích. Dovolatelé dále nesouhlasí se závěrem obou soudů o tom, že prokázali vlastnictví pouze k polovině předmětných nemovitostí a ani s tím, že vydání nemovitostí brání skutečnost, že ohledně předmětných nemovitostí byl schválen privatizační projekt.
Dovolací soud nejprve zkoumal, zda jsou splněny podmínky požadované zákonem pro řízení o dovolání. Dovoláním je napadeno v celém jeho rozsahu pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu v souladu s §236 odst. 1 o. s. ř. Dvouměsíční dovolací lhůta stanovená §240 odst. 1 o. s. ř. byla dodržena. V souladu s ustanovením §241 odst. 1 o. s. ř. jsou dovolatelé zastoupeni advokátem, který dovolání sepsal.
Dále byl dovolací soud povinen zkoumat splnění objektivních podmínek přípustnosti dovolání. Přípustnost dovolání je dána proti rozsudku odvolacího soudu toliko v případech taxativně vymezených v ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. V daném případě nelze přípustnost dovolání založit na §237 odst. 1 písm. a) ani b), nýbrž jen na §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle kterého je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten lze konstatovat podle odst. 3 §237 o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li napadený rozsudek právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Ze znění napadeného rozsudku lze jako nosné důvody rozhodnutí identifikovat určení, zda k přechodu vlastnického práva na stát došlo v rozhodném období, a dále závěr, že možnosti vydání předmětných nemovitostí brání bod 2. čl. II zákona č. 116/1994 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 87/1991 Sb., neboť ohledně předmětných nemovitostí byl schválen privatizační projekt a bylo vydáno rozhodnutí o privatizaci; nemovitosti nabyly po 1. 10. 1991 jiné osoby než stát. Dovolání vyjadřuje nesouhlas s oběma těmito důvody, které vedly odvolací soud k jeho právním závěrům.
Pokud však jde o určení rozsahu rozhodného období, v judikatuře Nejvyššího soudu bylo konstatováno již mnohokrát (srov. např. R 15/1994 a R 43/1995 či rozsudky ve věcech sp. zn. 28 Cdo 1944/2003, 28 Cdo 5283/2009 a dalších), že zákon o mimosoudních rehabilitacích se nevztahuje na majetek, který byl znárodněn na základě dekretů prezidenta republiky účinných již před 25. 2. 1948, i když na jejich základě mohla být vydána správní rozhodnutí svěřující konfiskovaný majetek do správy národních podniků či národních výborů až po rozhodném dni podle zákona o mimosoudních rehabilitacích. Dovolatelé tvrdí, že k přechodu vlastnického práva k dotčeným nemovitostem nemohlo dojít ani ke dni účinnosti vyhlášky ministra průmyslu č. 58/1946 Ú. l. ze dne 27. 12. 1945. Podle nich měl k přechodu vlastnického práva vést výlučně výměr Ministerstva průmyslu č. j. 116872/50-V-IV-2 ze dne 25. listopadu 1950.
Takový právní názor ve světle konstantní judikatury neobstojí. Podle §1 dekretu č. 100/1945 Sb. se podniky pro výrobu celulózy znárodňují zestátněním již dnem vyhlášení tohoto dekretu a dle §4 odst. 1 tamtéž znárodněním nabývá vlastnictví stát. Byla-li podle (konkretizující) vyhlášky č. 58/1946 Ú. l. továrna na papír a celulózu „Emil Fürth a syn“ dnem 27. října 1945 znárodněna zestátněním, čímž nabyl stát vlastnictví k podniku včetně všech nemovitostí, budov a zařízení, sloužících jeho provozu, pak nelze pochybovat o tom, ke kterému dni vlastnické právo na stát přešlo (a že se tak stalo ještě před počátkem běhu rozhodného období pro restituce).
Dovolací soud posoudil i tvrzení dovolatelů, že schválení privatizačního projektu a vydání rozhodnutí o privatizaci nemůže mít za následek jejich neúspěch ve věci. Zde se dovolatelé opírají, ovšem bez zhodnocení všech rozhodných skutečností, především o rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 6/01 a sp. zn. I. ÚS 289/05. Jejich argumentace však nebere v úvahu znění bodu 2. čl. II zákona č. 116/1994 Sb., dle kterého nelze věc vydat, byla-li po 1. říjnu 1991 nabyta do vlastnictví jiné osoby než státu nebo byl-li schválen ohledně takové věci privatizační projekt. Argumentace dovolatelů nezohledňuje ani nález pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 1/98, podle kterého rozhodnutí o privatizaci, resp. schválení privatizačního projektu je sice samo o sobě správním aktem, avšak v souvislosti s posuzováním možnosti vydat věc dle zákona č. 116/1994 Sb. je rozhodnutím, které se přímo opírá o příkaz a sílu zákona a stává se aktem, který je nadřazen veškerým aktům soukromoprávním.
Dovolatelům tedy nelze přisvědčit v tom, že by k přechodu vlastnictví na stát došlo v posuzované věci až v rozhodném období. Je dobře známo, že zákon o mimosoudních rehabilitacích zohledňuje jen některé majetkové křivdy z doby nesvobody a že ponechal stranou své nárokové úpravy celé období tzv. první etapy znárodnění, do níž tvrzený nárok na vydání nemovitostí spadá (srov. též nález Ústavního soudu Pl. ÚS –st. 21/05).
Hmotněprávní posouzení právní otázky odvolacím soudem je tedy správné a postrádá jakýkoli judikatorní přesah ve smyslu §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. Ani z hlediska procesních postupů obou nižších instancí neshledal dovolací soud jakékoli podstatné pochybení.
Dovolací soud proto dovolání žalobců podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Odpůrci žalobců byli v řízení úspěšní, žádné náklady jim však nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. listopadu 2010
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r.
předseda senátu