ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.2227.2010.1
sp. zn. 28 Cdo 2227/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobkyně AUTO HÉGR, a. s. , IČ 25869833, se sídlem v Olomouci, Hněvotínská 658/54a, zastoupené Mgr. Miroslavem Dosedělem, advokátem se sídlem v Olomouci, U Sportovní haly 3, proti žalovanému P. H. , zastoupenému Mgr. Alexandrou Langošovou, advokátkou se sídlem v Olomouci, Pavelčákova 20, o zaplacení částky 80.000,- Kč s přísl. , vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 10 C 389/2007, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 11. 2009, č. j. 56 Co 133/2009-117, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 11. 2009, č. j. 56 Co 133/2009-117, se ve výrocích II. až V. zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky 85.000,- Kč s přísl. s tím, že dne 28. 8. 2006 uzavřeli se žalovaným kupní smlouvu (žalobkyně jako kupující, žalovaný jako prodávající), jejímž předmětem bylo motorové vozidlo Škoda Fabia Combi Classic 1,4 50 kW, SPZ 1T7 8397, VIN: TMBJB16Y933719123. Strany se dohodly na ceně 150.000,- Kč a v den uzavření kupní smlouvy žalobkyně uhradila část kupní ceny ve výši 85.000,- Kč. Uvedené motorové vozidlo však nebylo ve vlastnictví žalovaného, ten ho měl pouze v užívání na základě leasingové smlouvy uzavřené se společností ČSOB Leasing, a. s. Žalovaný tak nebyl ke zcizení vozidla oprávněn. Žalobkyně byla uvedena v omyl ve smyslu ust. §49a zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), a kupní smlouva je od počátku neplatná podle ust. §39 obč. zák.
Okresní soud v Bruntále rozsudkem ze dne 12. 2. 2009, č. j. 10 C 389/2007-55, žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok II.). Soud prvního stupně vzal za prokázané, že žalovaný uzavřel v provozovně žalobkyně leasingovou smlouvu na předmětné vozidlo, přičemž tento předmět leasingu dodala žalobkyně (soud prvního stupně na s. 6 svého rozsudku nesprávně uvádí „žalovaný“). V důsledku finančních problémů žalovaného došlo následně k jednání v provozovně žalobkyně o ukončení leasingové smlouvy. Během řízení bylo vyvráceno tvrzení žalobkyně, že jednala ve skutkovém omylu o tom, že žalovaný je vlastníkem předmětného vozidla. Při jednání účastníků bylo oběma stranám jasné, že vozidlo je majetkem leasingové společnosti, a dohodly se na převodu leasingu ze žalovaného na žalobkyni s tím, že žalobkyně doplatí dlužné leasingové splátky a žalovanému vyplatí rozdíl mezi dlužnými splátkami a výkupní cenou vozidla, jež byla určena dle tabulek žalobkyně. „Výkupní smlouva“ nebyla mezi účastníky nikdy platně uzavřena, nepředstavovala jejich skutečnou vůli a nebyla ani zamýšlena jako platná kupní smlouva. Měla sloužit pouze jako prozatímní doklad o tom, že žalovaný předal žalobkyni vozidlo s doklady a žalobkyně žalovanému dohodnutou částku. Účastníci se dohodli, že všechny potřebné právní kroky směřující k převedení leasingu budou završeny přibližně za dva týdny, tehdy také měla být doplacena částka 5.000,- Kč (cena vozidla byla stanovena na 150.000,- Kč, částka, kterou měla zaplatit žalobkyně leasingové společnosti, na 65.000,- Kč, žalovanému bylo vyplaceno 80.000,- Kč při uzavření dohody, avšak tato částka nebyla vyplacena v hotovosti, ale formou akontace na motorové vozidlo, jež si chtěl u žalobkyně zakoupit syn žalovaného). Z výpovědí svědků plyne, že přibližně dva týdny po podpisu výkupní smlouvy došlo k problémům s leasingovou společností a žalobkyně začala požadovat vrácení částky 85.000,- Kč. Leasingovou smlouvu leasingová společnost vypověděla ke dni 20. 10. 2006. Soud prvního stupně pak dospěl k závěru, že pokud žalobkyně zjistila problémy s leasingovou společností a následně požadovala vrácení částky 85.000,- Kč, měla žalovanému též nabídnout vrácení předmětu leasingu. Žalobkyně měla totiž v této době vozidlo stále v držení, bylo to poměrně dlouhou dobu před vypovězením leasingové smlouvy, a její povinností tak bylo vydat vozidlo leasingovému nájemci, tedy žalovanému. Žalobkyně tak nedodržela dohodu ze dne 28. 8. 2006, nezaplatila za žalovaného zbývající leasingové splátky, a to přesto, že žalovanému vyplatila o 65.000,- Kč méně z dohodnuté kupní ceny vozidla. Okresní soud tedy uzavřel, že k bezdůvodnému obohacení na straně žalovaného nedošlo, a chování žalobkyně posoudil jako rozporné s dobrými mravy.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 5. 11. 2009, č. j. 56 Co 133/2009-117, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I., pokud jím byla žaloba zamítnuta co do částky 5.000,- Kč s částí přísl. z částky 85.000,- Kč, potvrdil (výrok I.), ve zbývajícím rozsahu výrok I. rozsudku soudu prvního stupně změnil tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 80.000,- Kč s přísl. (výrok II.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů mezi účastníky a vůči státu (výroky III. až V.). Odvolací soud poté, co zopakoval důkaz výslechem syna žalovaného a dokazování doplnil o výslechy dalších svědků, dospěl k závěru, že zamítavý rozsudek soudu prvního stupně nemůže v podstatné části obstát. Krajský soud konstatoval, že výkupní smlouva ze dne 28. 8. 2006 není platnou smlouvou, neboť šlo o smlouvu nikoli vážně míněnou. Úmyslem stran bylo převést za úplatu leasingový nájem vozidla a žalobkyně si byla vědoma toho, že žalovaný je pouhým leasingovým nájemcem. Jelikož je tedy cit. smlouva podle ust. §37 odst. 1 obč. zák. neplatným právním úkonem, jsou strany povinny podle ust. §457 obč. zák. vrátit si vzájemně vše, co podle ní dostaly. Účastník neplatné smlouvy, který převzal věc, k níž měl smluvní partner pouze právo nájmu jako leasingový nájemce, splní povinnost vrátit plnění přijaté z neplatné smlouvy podle §457 obč. zák. také tehdy, vydá-li věc oprávněnému vlastníku (leasingové společnosti), jestliže v mezidobí leasingový smluvní vztah skončil a původní leasingový nájemce ztratil právní nárok na převzetí věci zpět. Pokud se tedy žalovaný bránil námitkou, že má dojít k synallagmatickému plnění z nepatné smlouvy, a žalobkyně mu měla vrátit vozidlo, tato námitka neobstojí, neboť žalovaný již nemá právní titul k převzetí vozidla (právo opírající se o leasingovou smlouvu, na jejímž podkladě žalovaný vozidlo užíval, zaniklo výpovědí ze strany leasingového pronajímatele). Mezi účastníky pak byla spornou výše žalovaným přijatého plnění. Odvolací soud uzavřel, že žalovanému byla formou akontace na vozidlo jeho syna předána pouze částka 80.000,- Kč, a v rozsahu částky 5.000,- Kč tak byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně.
Proti výrokům II. až V. rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost spatřuje ve změně rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, důvodnost pak v nesprávném právním posouzení věci. Dovolatel zdůraznil mezi stranami nespornou skutečnost, a sice že výkupní smlouva nebyla nikdy míněna vážně a měla pouze potvrdit předání vozidla a finanční částky. Ve skutečnosti se účastníci dohodli na převodu leasingových práv a povinností ze žalovaného na žalobkyni za finanční úplatu ve výši 150.000,- Kč. Žalobkyně tak částku 80.000,- Kč nepředala jako kupní cenu z neplatné výkupní smlouvy, ale jako úplatu za převod práv a povinností z leasingové smlouvy na základě jejich dohody o převodu práv a povinností z leasingové smlouvy. K tomuto převodu však nedošlo z důvodu pozdějšího nesouhlasu leasingové společnosti, která převod nejdříve odsouhlasila, později jej však odmítla akceptovat. Žalovaný zdůrazňuje, že pokud se žalobkyně domáhá vrácení bezdůvodného obohacení, byla dle §457 obč. zák. sama také povinna vrátit druhému účastníku neplatné smlouvy vše, co podle ní dostala. V době, kdy leasingová společnost odmítla provést převod leasingu, měla žalobkyně předmětné vozidlo v držení a nic jí nebránilo v tom, aby je předala žalovanému, když leasingová smlouva byla vypovězena až o dva měsíce později. Jde-li o závěr odvolacího soudu, že žalobkyně se své povinnosti zprostila vydáním vozidla leasingové společnosti, je nesprávný vzhledem ke skutkovým zjištěním krajského soudu. V době, kdy žalobkyně požadovala vrácení částky vyplacené žalovanému, tedy v době, kdy došlo cca 14 dní po podpisu výkupní smlouvy k problémům s leasingovou společností, byl žalovaný stále oprávněným uživatelem vozidla a žalobkyně neměla žádný důvod odpírat mu jeho vrácení v situaci, kdy se sama domáhala vydání částky, již zaplatila žalovanému. Leasingová společnost vypověděla leasingovou smlouvu až ke dni 20. 10. 2006. K vrácení vozidla leasingové společnosti ze strany žalobkyně pak nikdy nedošlo. Dovolatel se cítí být poškozen jednáním žalobkyně i leasingové společnosti. Pokud uložil odvolací soud dovolateli, aby zaplatil žalovanou částku, rozhodl v rozporu s dobrými mravy. Závěrem žalovaný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se ve stručném vyjádření k dovolání vyslovila v tom smyslu, že odvolací soud ve svém rozsudku rozhodl zcela správně.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění platném ode dne, kdy nabyl účinnosti zákon č. 7/2009 Sb., kterým byla provedena novela tohoto předpisu (viz článek II bod 12 přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb.).
Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (§10a o. s. ř.) zjistil, že dovolání bylo podáno řádně a včas (§240 odst. 1 o. s. ř.) osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.). Dovolání je přípustné vzhledem k ust. §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., jeho důvodnost je pak spatřována v ust. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolání je důvodné.
Zakládá-li se totiž rozhodnutí soudu prvního stupně na více rovnocenných důvodech, pro které soud rozhodl určitým způsobem, je povinností soudu odvolacího vypořádat se se všemi takovými důvody, chce-li prvostupňové rozhodnutí změnit. Pokud by tomu tak nebylo, došlo by k ohrožení zásady předvídatelnosti a přezkoumatelnosti soudního rozhodnutí. Pakliže okresní soud žalobu zamítl mimo jiné proto, že chování žalobkyně shledal být v rozporu s dobrými mravy, odvolací soud měl na toto konstatování adekvátním způsobem reagovat. V případě, že by dospěl k opačnému závěru, mohl rozhodnutí soudu prvního stupně změnit, avšak za situace, kdy problematiku dobrých mravů ve svém rozhodnutí zcela pominul, zatížil tím řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu ust. §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Dále je nutné připomenout, že má-li být určitým právním úkonem, tj. konkrétně právním úkonem předstíraným, resp. učiněným naoko (tzv. simulovaným právním úkonem), zastřen jiný právní úkon (tzv. disimulovaný právní úkon), je simulovaný právní úkon pro nedostatek potřebné vůle subjektů jej skutečně uzavřít neplatný. V takových případech platí tento jiný, tj. zastřený právní úkon. Podmínkou však je, že zastřený právní úkon odpovídá vůli subjektů, a dále, že jsou u něj splněny i ostatní náležitosti požadované zákonem pro jeho platnost, např. že vyhovuje zákonu, že jej neobchází, resp. že se nepříčí dobrým mravům (viz Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. §1 – 459. Komentář. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, s. 381.). Odvolací soud se však vůbec nezabýval charakterem právního úkonu učiněného mezi účastníky ve směru, jak jej naznačuje žalovaný, tedy možností, že by výkupní smlouva byla právním úkonem simulovaným, zastírajícím právní úkon jiný, který by za splnění zákonných předpokladů mohl být právním úkonem platným, čímž se navíc dopustil nesprávného právního posouzení dle ust. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Ze shora uvedených důvodů dovolací soud považoval rozhodnutí soudu odvolacího za nesprávné, a proto postupoval podle ust. §243b odst. 2, části věty za středníkem, o. s. ř., napadený rozsudek v rozsahu jeho výroků II. až V. zrušil a věc podle ust. §243b odst. 3, věty první, o. s. ř. vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (výrok I. nebyl dovoláním dotčen, a nabyl tak samostatně právní moci).
Odvolací soud je pak ve smyslu §243d odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243d odst. 1, věty druhé, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. listopadu 2010
JUDr. Jan E l i á š, Ph.D., v. r.
předseda senátu