ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.2292.2007.1
sp. zn. 28 Cdo 2292/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném s předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce Lesy České republiky, státní podnik , IČ: 42196451, se sídlem v Hradci Králové, Přemyslova 1106, proti žalované : Lom Skalka, s. r. o. , IČ: 46968121, se sídlem v Ochozu u Brna, zastoupené JUDr. Jaroslavem Šidlem, advokátem se sídlem v Brně, Panská 12/14, o vyklizení a předání pozemků, vedené u Okresního soudu Brno – venkov pod sp. zn. 12 C 72/2002, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 3. 2007, č. j. 16 Co 101/2004 – 107, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Brno – venkov rozsudkem ze dne 3. 12. 2003, č. j. 12 C 72/2002 – 65, rozhodl tak, že žalobu, kterou se žalobce domáhal po žalované vyklizení a odevzdání pozemku parcelního čísla 584/1 – pronajatá část o výměře 80.480 m2, a pozemku, parcelního čísla 584/200 o výměře 6.472 m2, zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu Brno – venkov na listu vlastnictví č. 1216 pro obec a území Ochoz u Brna, okres Brno – venkov (výrok I.) zamítl. Rozhodl též o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
Odvolací soud v záhlaví uvedeném rozsudku změnil rozsudek soudu prvního stupně v části odvoláním napadenho výroku tak, že žalovaná je povinna vyklidit pozemky, parcelní číslo 584/1 o výměře 80.480 m2 a parcelní číslo 584/200 o výměře 6.472 m2, nacházející se v obci a katastrálním území Ochoz u Brna a zaspaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu Brno – venkov na LV č. 1216 – (dále též „předmětné pozemky“) – (výrok I.). Ve zbývající části výroku I. (tedy ohledně odevzdání uvedených pozemků žalobci) odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II.). Dále rozhodl též o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III.).
Odvolací soud vzal za prokázané, že dne 3. 8. 1998 uzavřel žalobce jako pronajímatel se žalovanou jako nájemkyní nájemní smlouvu na předmětné pozemky, když nájem byl dohodnut na dobu určitou od 1. 6. 1998 do doby ukončení provádění hornické činnosti a následného provedení rekultivačních prací na ložisku v dobývacím prostoru zahrnujícím předmětné pozemky. Podle nájemní smlouvy pronajímatel mohl tuto smlouvu vypovědět v případě, že nájemkyně je o více než dva měsíce v prodlení s placením nájemného. Mezi účastníky bylo nesporné, že k takovému prodlení ze strany žalované skutečně došlo. Žalobce dal žalované z nájemní smlouvy výpověď datovanou dne 26. 9. 2001. Tuto výpověď žalovaná obdržela, nijak ji nezpochybnila a nedomáhala se u soudu její neplatnosti. Dne 16. 1. 2002 byla žalovaná vyzvána k předání pozemků žalobci, avšak k tomuto kroku prozatím nepřistoupila a pozemky dále využívá k těžební činnosti. Žalované byla povolena otvírka, příprava a dobývání v kamenolomu Ochoz u Brna v rozsahu vyznačeném v předmětném plánu, který byl schválen v závodním lomu a který byl přílohou žádosti žalované o povolení. Rozhodnutím Obvodního báňského úřadu v Brně ze dne 15. 12. 1995 bylo prokázáno, že žalovaná má oprávnění k hornické činnosti v rozsahu podle §2 zákona č. 61/1988 Sb., o hornické činnosti, výbušninách a o státní báňské správě (dále jen „zákon č. 61/1988 Sb.“). Předmětné pozemky jsou ve vlastnictví České republiky a žalobce má k nim právo hospodaření. Dopisem ze dne 14. 10. 2003 žalovaná podala žádost u žalobce, v níž ve smyslu části druhé čl. II., bodu 3 zákona č. 150/2003 Sb. požádala žalobce o uzavření kupní smlouvy nebo nájemní smlouvy, jejímž předmětem by byly předmětné pozemky. Žalobce s uzavřením těchto smluv nesouhlasil s tím, že nájemní smlouva mezi účastníky pozbyla účinnosti dne 31. 12. 2001 a od té doby žalovaná tyto pozemky užívá bez právního důvodu.
Odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, dospěl k závěru, že vykonává-li státní podnik (žalobce) právo hospodaření s majetkem státu, který je jako vlastník tohoto majetku zapsán v katastru nemovitostí, je v řízení o ochranu vlastnického práva k tomuto majetku též aktivně věcně legitimován.
Odvolací soud – na rozdíl od soudu prvního stupně – považoval žalobní nárok na vyklizení předmětných nemovitostí ve smyslu §126 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 1992 (dále jen „obč. zák.“) za oprávněný. Právní důvod k užívání předmětných pozemků, jenž žalované vznikl na základě nájemní smlouvy uzavřené mezi stranami dne 3. 8. 1998, zanikl výpovědí z nájmu k 31. 12. 2001. Po tomto datu užívá žalovaná sporné nemovitosti bez právního důvodu. Žalovaná má sice právo na uzavření nájemní smlouvy nebo kupní smlouvy podle zákona č. 206/2002 Sb., resp. zákona č. 150/2003 Sb., avšak současně nemá právo do té doby (rozuměj do doby uzavření příslušné smlouvy) pozemky užívat. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani ta skutečnost, že žalované bylo již v minulosti vydáno Českým báňským úřadem rozhodnutí o dobývacím prostoru na těchto pozemcích za účelem těžby vápence. Tato skutečnost totiž sama o sobě nezaložila žalované právo předmětné pozemky užívat.
Proti výroku I. odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Důvodnost dovolání spatřuje v nesprávném právním posouzení věci odvolacím soudem a také v tom, že řízení bylo postiženo vadami, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci samé. Co se týče vad řízení, žalovaná namítá, že pozemky parcelní číslo 584/1 a 584/200, nacházející se v obci a k. ú. Ochoz u Brna, v současné době neexistují a neexistovaly ani ke dni rozhodnutí odvolacího soudu, nejsou ani zapsány na LV č. 1216. To z toho důvodu, že na základě řízení byla obnovou operátu provedena změna číslování těchto parcel. Toto řízení bylo ukončeno ke dni 18. 10. 2006. Další vadou řízení je nesprávné označení katastrálního úřadu ve výroku rozsudku odvolacího soudu.
Dovolatelka však především brojí proti právnímu závěru odvolacího soudu, že předmětné pozemky užívá bez právního důvodu. Ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, že v tomto řízení prokázala, že na základě dosavadních platných předpisů jí byl stanoven dobývací prostor na předmětných pozemcích a že příslušnou žádost ve smyslu zákona č. 206/2002 Sb. podala včas. Má tak právo na to, aby s ní žalobce uzavřel kupní smlouvu nebo smlouvu nájemní ohledně předmětných pozemků. Jelikož k dohodě mezi účastníky zatím nedošlo, „nelze v tomto případě učinit závěr, že by žalovaná užívala předmětné pozemky bez právního důvodu, když právním důvodem je právě ta skutečnost, že má právo na uzavření příslušné smlouvy k těmto pozemkům.“ Dovolatelka argumentuje tím, že z předložených povolení vyplývá její oprávnění na předmětných pozemcích provádět dobývání ložiska devonských vápenců. Z příslušných právních předpisů vyplývá oprávnění žalované k užívání předmětných pozemků, a to především z §27 odst. 6 zákona č. 44/1988 Sb., o ochraně a využití nerostného bohatství (horní zákon), podle něhož se území na povrchu v hranicích dobývacího prostoru využívá k dobývání výhradního ložiska. „Užíváním předmětných pozemků žalovanou nemůže být zasahováno do vlastnického práva vlastníka nemovitostí. Vlastnické právo České republiky k těmto pozemkům prolamuje sám vlastník (Česká republika) tím, že povoluje těžit vyhrazený nerost na svém území, tedy stanovuje dobývací prostor se všemi důsledky z toho vyplývajícími.“ Z rozhodnutí odvolacího soudu je zřejmé, že věc posuzoval pouze formálně, přičemž naprosto odhlédl od dopadů svého rozhodnutí do praktických záležitostí žalované. Tímto rozhodnutím je podle žalované porušeno její právo k dobývání výhradního ložiska, zaručené horním zákonem. Žalovaná proto navrhuje, aby Nejvyšší soud odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí a aby následně zrušil rozsudek soudu odvolacího a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce ve svém vyjádření k dovolání uvedl, že se plně ztotožňuje s rozhodnutím odvolacího soudu včetně právní argumentace v odůvodnění rozhodnutí. Žalobce stále setrvává na stanovisku, že žalovaná užívá předmětné pozemky ve vlastnictví České republiky s právem hospodaření pro žalobce bez právního důvodu. Přitom neexistuje žádné rozhodnutí, které by žalobci stanovilo povinnost strpět užívání pozemků ze strany žalované. Zákon č. 206/2002 Sb., resp. zákon č. 150/2003 Sb. stanoví pouze právo žalované na uzavření kupní nebo nájemní smlouvy, nikoliv však povinnost žalobce takovou smlouvu uzavřít. Nevyřešené střety zájmů (viz §33 horního zákona) vedou podle názoru žalobce k odnětí povolení k hornické činnosti a také k vyklizení pozemků (tzn. v linii soukromoprávní). Pokud žalovaná dovozuje právní titul k užívání předmětných pozemků z ustanovení části druhé, čl. II, bodu 1 zákona č. 150/2003 Sb., a části třetí, čl. IV. zákona č. 150/2003 Sb., neboť podala žádost o uzavření kupní nebo nájemní smlouvy na předmětné pozemky, musí žalobce tomuto názoru oponovat tím, že titulem k užívání stále zůstává až samotná nájemní, kupní či jiná smlouva. Žalobci je samozřejmě známo, že žalovanou byla podána žaloba o nahrazení projevu vůle s uzavřením příslušné smlouvy, tato skutečnost však nic nemění na tom, že do dnešního dne nebylo v dané věci pravomocně rozhodnuto a i případné rozhodnutí soudu v této záležitosti by nemohlo založit právní účinky do minulosti, nýbrž pouze do budoucna. Žalobce nespatřuje v řízení ani žádné vady v tom smyslu, jak je uvedla žalovaná. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud „dovoláním napadený rozsudek Krajského soudu v Brně potvrdil.“ Podáním doručeným dovolacímu soudu dne 9. 9. 2008 doplnil žalobce své vyjádření, v němž předložil dovolacímu soudu rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 8. 2008, č. j. 11 Ca 256/2006 – 61, kterým bylo rozhodnuto ve věci žaloby Lesů české republiky, s. p. o přezkum správních rozhodnutí Českého báňského úřadu ze dne 15. 6. 2006, č. j. 1644/06, a Obvodního báňského úřadu v Brně ze dne 9. 3. 2006, č. j. 01-9909/05-531.1, o povolení trhacích prací velkého rozsahu při hornické činnosti – otvírce, přípravě a dobývání – v lomu v dobývacím prostoru Ochoz u Brna, vydaných ve prospěch žalované. Městský soud v Praze tak rozhodl proto, že správní orgán měl v daném případě rovněž zkoumat otázku vyřešení střetů zájmů ve vztahu k pozemkům, které se nacházejí v dobývacím prostoru ve smyslu §33 zákona č. 44/1988 Sb.
Jak zjistil Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (viz §10a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. s. ř.“), dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou v souladu s §241 odst. 1 o. s. ř. Lze se proto zabývat jeho přípustností.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
V daném případě je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti té části rozsudku odvolacího soudu, v níž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Dovolací soud usnesením ze dne 30. 9. 2009, č. j. 28 Cdo 2292/2007 – 155, postupem podle §243 o. s. ř. odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí, a to do doby skončení dovolacího řízení.
Je-li dovolání shledáno přípustným, zabývá se dovolací soud z úřední povinnosti nejprve tím, zda řízení není postiženo vadami uvedenými v §229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 o. s. ř.). Dovolací soud neshledává vadu řízení, která by (byť jen potencionálně) mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci v tom, že odvolací soud ve výroku napadeného rozhodnutí označil předmětné pozemky parcelními čísly před změnou číslování těchto parcel provedenou na základě obnovy katastrálního operátu. Již vzhledem k tomu, že případné rozhodnutí o povinnosti vyklidit pozemky nepodléhá zápisu do katastru nemovitostí, je pro vykonatelnost rozhodnutí důležité to, zda v rozhodnutí uvedené pozemky jsou objektivním způsobem identifikovatelné. To je v daném případě splněno, neboť v rozhodnutí soudu prvního stupně byly dané pozemky označeny v souladu s tehdy platným číslováním v katastru nemovitostí, přičemž o totožných pozemcích rozhodoval soud i v odvolacím řízení. Pouhým přečíslováním parcel v katastru nemovitostí předmětné pozemky jako věci nezanikají a jsou určitelné porovnáním předcházejícího a stávajícího stavu číslování parcel v katastru nemovitostí. Nelze proto uznat argument žalované, že řízení před odvolacím soudem bylo zatíženo vadou, natož pak vadou takového charakteru, která by byla s to přivodit nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolatelka žádné jiné vady řízení nenamítala a z obsahu předloženého spisu se jiné vady řízení nepodávají, pročež se dovolací soud zabýval věcným řešením sporu.
Klíčovou právní otázkou pro rozhodnutí daného případu bylo, zda žalované vznikl titul k užívání předmětných pozemků již v důsledku stanovení dobývacího prostoru na těchto pozemcích rozhodnutím příslušného báňského úřadu, a to v souvislosti s právní úpravou obsaženou v novelizacích zákona č. 44/1988 Sb., tedy bodem 3, čl. II. zákona č. 206/2002 Sb., ve znění bodu 1, čl. II, části druhé zákona č. 150/2003 Sb. (účinného od 23. 5. 2003).
Původní znění bodu 3, čl. II. zákona č. 206/2002 Sb. bylo následující:
„Organizacím, kterým byl stanoven dobývací prostor podle dosavadních právních předpisů, který se nachází na pozemku ve vlastnictví státu, vzniká právo, aby s nimi správní úřad, právnická osoba nebo její organizační složka, která má pozemek ve správě, uzavřela dohodu o pronájmu pozemku na dobu předpokládaného dobývání ložiska nebo kupní smlouvu o prodeji pozemku; tyto pozemky mohou být převedeny na jiný subjekt než na držitele dobývacího prostoru až po zrušení dobývacího prostoru.“
Novelou zákona č. 206/2002 Sb., provedenou zákonem č. 150/2003 Sb., byl tento bod upraven tak, že:
„se středník nahrazuje tečkou, část věty za středníkem se zrušuje a doplňují se tyto věty: "Žádost obsahující specifikaci pozemku údaji podle katastru nemovitostí adresovaná správnímu úřadu, právnické osobě nebo její organizační složce, která zmíněný pozemek spravuje, a doložená potvrzením Českého báňského úřadu, že žadateli byl stanoven dobývací prostor, musí být podána nejpozději do 30. října 2003. Český báňský úřad potvrzení nevydá k pozemkům v dobývacích prostorech, kde probíhá nebo má probíhat pouze hlubinná těžba, jestliže požadovaný pozemek již nemůže být hornickou činností ohrožen, anebo u ostatních pozemků v těch případech, kdy na požadovaném pozemku byla těžba již ukončena. V případě prodeje se pozemky převádějí za cenu, která je v daném místě a čase obvyklá.".
Smyslem a účelem těchto ustanovení se již dovolací soud ve své rozhodovací činnosti zabýval, a to zejména v rozsudku ze dne 28. 11. 2008, sp. zn. 33 Odo 1637/2006 (veřejnosti dostupném na internetových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz ). V tomto rozhodnutí dovolací soud vycházel z důvodové zprávy k článku II. bodu 3. zákona č. 206/2002 Sb., v níž je uvedeno, že „ navrhovaná právní úprava v ustanovení bodu 3 pak představuje řešení problémů vyplývajících z často spletitých majetkoprávních a administrativně právních vztahů a měla by zajistit vyšší právní jistotu organizacím, kterým byl vydán předchozí souhlas Ministerstva životního prostředí ke stanovení dobývacího prostoru. Po stanovení chráněného ložiskového území by již nemělo docházet k převodu pozemků na jiné subjekty než organizaci, jíž stát stanovil dobývací prostor, resp. organizaci, která o jeho stanovení požádala. “ Dovolací soud na tomto základě dospěl k závěru, „ že smyslem této právní úpravy bylo zajistit subjektu, kterému bylo vydáno oprávnění k hornické činnosti, přednost před ostatními zájemci o pronájem nebo prodej pozemku ve vlastnictví státu proto, aby mohl nadále vyvíjet v dobývacím prostoru horní činnost .“
Dovolací soud v citovaném rozhodnutí dále dovodil, že „za tím účelem zákonodárce nutí správní úřad, právnickou osobu nebo její organizační složku, která má ve správě pozemek státu, uzavřít s takovou osobou nájemní nebo kupní smlouvu, tedy omezuje je ve smluvní volnosti – svobodě zvolit si smluvní stranu, s níž příslušnou smlouvu uzavře. Jelikož důvodem právní úpravy není primárně zajistit převod vlastnictví k pozemkům, na kterých je vykonávána horní činnost, nýbrž pouze umožnit podnikatelským subjektům, jimž byl stanoven dobývací prostor podle dosavadních právních předpisů, pokračovat v těžební činnosti, potom volba právního nástroje směřujícího k naplnění účelu zákona je ponechána na organizaci vykonávající právo hospodaření k pozemkům.“
Dovolací soud i v tomto případě považuje právě citované úvahy za klíčové i pro souzený spor. Pro rozhodnutí v dané věci bylo totiž potřeba si předběžně vyřešit otázku, zda se právo zakotvené v článku II. bodu 3. zákona č. 206/2002 Sb., vztahuje i na daný případ, tedy zda žalovaná má právo na uzavření nájemní nebo kupní smlouvy k předmětným pozemkům. Dospěl-li by totiž soud ke kladné odpovědi na tuto otázku, musel by konstatovat, že subjektivnímu právu žalované na uzavření smlouvy (vyplývajícímu přímo z ustanovení zákona) musí odpovídat i subjektivní povinnost žalobce smlouvu ze žalovanou uzavřít, a to za podmínek uvedených výše. Žalovaná by se v takovém případě dostala do pozice neoprávněného uživatele předmětných pozemků v důsledku nesplnění povinnosti žalobce, a žalobcově žalobnímu požadavku na vyklizení by nebylo možno pro rozpor výkonu vlastnického práva s dobrými mravy přiznat soudní ochranu. Žaloba by musela být zamítnuta, a dovolací soud by musel tudíž napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
Dovolací soud však v daném případě dospěl k závěru, že právo na uzavření nájemní či kupní smlouvy ohledně předmětných pozemků žalované nesvědčí, neboť by to bylo v rozporu se smyslem a účelem citovaného ustanovení zákona č. 206/2002 Sb. Je třeba na tomto místě zopakovat, že dle důvodové zprávy k tomuto ustanovení je dotčená právní úprava navrhována za tím účelem, aby byly vyřešeny problémy vyplývající z často spletitých majetkoprávních a administrativně právních vztahů a aby byla zajištěna vyšší právní jistota organizacím, kterým byl vydán předchozí souhlas Ministerstva životního prostředí ke stanovení dobývacího prostoru.
O takový případ se však v této věci nejedná. Naopak, v daném případě měla žalovaná ke své hornické činnosti všechna potřebná správní povolení i platný titul k užívání předmětných pozemků, nezbytných k provádění těžby. Svým vlastním jednáním (neplněním smluvních povinností vyplývajících z nájemní smlouvy) způsobila, že tento titul k 31. 12. 2001 pozbyla, čímž ztratila právní důvod k užívání předmětných pozemků. Povinnost žalobce uzavřít se žalovanou smlouvu tak nelze dovodit.
Jestliže by byl přijat názor opačný, znamenalo by to, že právní řád toleruje neodpovědné chování subjektů a dovoluje jim porušovat právní povinnosti, aniž by za takové chování nesly odpovídající právní důsledky. Ostatně i žalobce, jakožto státní podnik, je povinen spravovat svěřený majetek státu s péčí řádného hospodáře. Posvěcení takového chování nájemce pozemku by řádnou správu majetku činilo značně problematickou. Nájemce by měl totiž v případě vypovězení nájemní smlouvy (v důsledku porušení smluvních povinností) znovu vždy právo na uzavření smlouvy nové, aniž by se pronajímatel mohl zprostit právního vztahu s takto neodpovědně se chovajícím kontrahentem.
Citované ustanovení zákona č. 206/2002 Sb. mělo za cíl toliko vyjasnit majetkoprávní vztahy těžebních společností a státu jako vlastníka pozemků, na nichž těžební činnost probíhá. Měl-li zákon tímto způsobem přinést řád do spletitých právních vztahů, pak jej jistě nelze aplikovat na ty právní vztahy, které do této kategorie nezapadají; tedy na ty vztahy, v nichž společnost vykonávající těžební činnost měla platný titul k užívání pozemků, ale v důsledku svého vlastního jednání porušujícího smluvní ujednání a v souladu s právním řádem o tento titul přišla.
Namítá-li žalovaná, že při posouzení této otázky nebyl zohledněn převažující zájem státu na vytěžení výhradního ložiska a že odvolací soud nezkoumal věc „přirozenoprávním pohledem“, je třeba uvést, že zájem státu na tom, aby povinnosti subjektů (zejména subjektů jsoucích v právních vztazích s jeho organizačními složkami popřípadě jinými subjekty, jejichž je stát zakladatelem), byly plněny řádně a včas, jistě v hodnotové stupnici demokratického a právního státu stojí výše než potřeba vytěžení výhradního ložiska nerostu. Právě poměřením zkoumaného právního problému s tímto hodnotovým řádem dospějeme k závěru, že důraz na odpovědnost konání každého subjektu pohybujícího se v prostoru tohoto řádu je základem demokratické společnosti. Nezodpovědnému chování právní řád demokratického a právního státu neposkytuje ochranu, naopak, takové chování zpravidla stíhá právem stanovenou sankcí.
Rozdíl v situaci subjektů, jímž svědčí právo upravené v citovaném ustanovení zákona č. 206/2006 Sb., a žalovanou, je v tom, že ty první se do podobné situace jako žalovaná dostaly v důsledku složitých legislativních a administrativně právních dějů, a nikoliv svým vlastním jednáním spočívajícím v porušování povinností již existujícího soukromoprávního vztahu.
Dovolací soud tedy dospěl k závěru, že právní důvod k užívání předmětných pozemků pro žalovanou nevyplývá ze smluvního ujednání s žalobcem, ani z žádného ustanovení platného právního předpisu, a proto předmětné pozemky žalovaná užívá neoprávněně. Odvolací soud tedy rozhodl správně, jestliže ve smyslu §126 odst. 1 obč. zák. uložil žalované povinnost předmětné pozemky vyklidit.
Dovolací soud považoval rozhodnutí odvolacího soudu za správné a dovolání za nedůvodné, a proto podle §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaná, jejíž dovolání bylo jako nedůvodné zamítnuto, nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalobci v tomto řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 4. ledna 2010
JUDr. Josef R a k o v s k ý
předseda senátu