ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.2385.2009.1
sp. zn. 28 Cdo 2385/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause o dovolání dovolatelů: 1. Ing. J. M., a 2. Ing. J. M., zastoupených advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě z 12. 11. 2008, sp. zn. 56 Co 158/2008, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 11 C 60/92 (žalobců: a/ RNDr. J. R., a b/ M. M., zastoupených advokátem, proti žalovaným: 1. Ing. J. M., 2. Ing. J. M., zastoupeným advokátem, 3. Doc. MUDr. A. S., CSc., a 4. PharmDr. M. S., zastoupeným advokátem, o vydání nemovitostí), takto:
I. Dovolání dovolatelů se zamítají.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobců, podané u soudu v původním znění 19. 3. 1992, bylo posléze rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Olomouci z 8. 4. 2009, čj. 11 C 60/92-555. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo žalovaným Doc. MUDr. A. S., CSc., PharmDr. M. S., Ing. J. M. a Ing. J. M. uloženo uzavřít se žalobcem RNDr. J. R. dohodu o vydání jedné ideální poloviny budovy čp. 698 a pozemku parc. č. 884 i pozemku parc. č. 253/2, zapsaných na listu vlastnictví č. 771 pro katastrální území N. U. (obec O.) u Katastrálního úřadu pro O. k. (katastrální pracoviště O.), a to Doc. MUDr. S., CSc., z jedné ideální osminy, PharmDr. M. S. z jedné ideální osminy, Ing. J. M. a Ing. J. M. oba z jedné ideální osminy. Žalovanému Doc. MUDr. A. S., CSc., bylo uloženo zaplatit žalobci RNDr. J. R. na náklady řízení 5.982,90 Kč, žalované PharmDr. M. S. bylo uloženo zaplatit žalobci RNDr. J. R. na náklady řízení 5.982,90 Kč a žalovaným Ing. J. M. a Ing. J. M. bylo uloženo zaplatit společně a nerozdílně žalobci RNDr. J. R. na náklady řízení 11.965,75 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Žalobkyni M. M. bylo uloženo zaplatit žalovanému Doc. MUDr. A. S. a žalované PharmDr. M. S. na náklady řízení 8.625,- Kč a 6.425,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Žalobkyni M. M. bylo dále uloženo zaplatit žalovanému Ing. J. M. a žalované Ing. J. M. na náklady řízení 15.590,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Také bylo žalobkyni M. M. uloženo zaplatit na účet Okresního soudu v Olomouci na náhradu placených nákladů tohoto řízení 3.825,50 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Žalovaným Doc. MUDr. A. S., CSc., PharmDr. M. S., Ing. J. M. a Ing. J. M. bylo uloženo, aby společně a nerozdílně zaplatili státu na úhradu placených nákladů tohoto řízení 10.670,50 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
O odvolání žalovaných proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Ostravě z 12. 11. 2008, sp. zn. 56 Co 158/2008. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v Olomouci z 25. 4. 2007, čj.. 11 C 60/92-55, změněn takto: 1. žalovaným Doc. MUDr. A. S., PharmaDr. M. S., Ing. J. M. a Ing. J. M. bylo uloženo vydat žalobci RNDr. J. R. ideální polovinu domu čp. 698 a pozemky parc. č. 884 a parc. č. 253/2, zapsaných na listu vlastnictví č. 771 pro katastrální území N. U. u Katastrálního úřadu pro O. kraj (katastrální pracoviště O.), a to každému z uvedených žalovaných v rozsahu jedné ideální osminy uvedených nemovitostí. „V tom rozsahu, v jakém byli žalovaní Doc. MUDr. A. S., PharmDr. M. S., Ing. J. M. a Ing. K M. zavázáni uzavřít se žalobcem RNDr. J. R. dohodu o vydání uvedených nemovitostí byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen a řízení bylo ve stejném rozsahu zastaveno“. Všem čtyřem žalovaným bylo uloženo (každému z ¼) zaplatit žalobci RNDr. J. R. na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně 23.931,50 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu. Všem čtyřem žalovaným bylo uloženo zaplatit (každému z ¼) na účet Okresního soudu v Olomouci na náhradu placených nákladů tohoto řízení před soudem prvního stupně 10.670,50 Kč. Také bylo všem čtyřem žalovaným uloženo zaplatit (každému z ¼) žalobci RNDr. J. R. na náhradu nákladů odvolacího řízení 10.980,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně a řízení, které jeho vydání předcházelo (vyjma výroků označených III., IV. a V.), a dospěl k závěru, že odvolání žalovaných „převážně neobstojí“.
Odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) měl za prokázáno, že ke dni 25. 7. 2008 jsou jako vlastníci nemovitostí, o něž jde v tomto řízení, zapsáni Ing. J. M. a Ing. J. M. s podílem ½, žalovaný Doc. MUDr. A. S., CSc., s podílem ¼, A. S. ml. s podílem 1/8 a L. S. s podílem 1/8. Spoluvlastnické právo žalovaných Doc. MUDr. A. S., CSc., Ing. J. M. a Ing. J. M. je odvozeno od dohody o zřízení práva osobního užívání pozemku ze dne 14. 5. 1984 a kupní smlouvy ze 15. 5. 1984. Spoluvlastnické právo A. S. a L. S. zakládá darovací smlouva z 21. 10. 2002. Manželství Ing. J. M. a Ing. J. M. bylo rozvedeno s účinky právní moci ke dni 10. 6. 2005.
Odvolací soud poukazoval na to, že v průběhu odvolacího řízení navrhl žalobce RNDr. J. R. (po uplynutí 3 let od právní moci výroku rozsudku o rozvodu manželství Ing. J. M. a Ing. J. M.) změnu žaloby v reakci na zánik společného jmění jmenovaných žalovaných, a to s ohledem na zákonnou fikci vypořádání společného jmění rozvedených manželů tak, aby byli povinni žalovaní Ing. J. M. a Ing. J. M. vydat žalobci RNDr. J. R. každý z nich ¼ nemovitostí, o něž jde v tomto řízení. odvolací soud tuto změnu žaloby dne 4. 9. 2005 připustil.
Odvolací soud pokládal v tomto řízení za doložené, že žalobci RNDr. J. R. je v této právní věci oprávněnou osobou podle ustanovení §3 odst. 1 a §6 odst. 1 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb., neboť jeho věci přešly do vlastnictví státu na základě darovací smlouvy uzavřené v tísni dne 2. 12. 1961 s bývalým O. n. v. v O., tedy v rozhodném období (25. 2. 1948 – 1. 1. 1990) ve smyslu ustanovení §1 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.
Odvolací soud pokládal rovněž za doložené, že žalovaní nabyli nemovitosti,
o něž jde v tomto řízení, kupní smlouvou ze 14. 5. 1984, uzavřenou s P. b. h. v O., a to v rozporu s tehdy platnými cenovými předpisy, neboť nemovitosti získali za cenu nižší než vyplývala z posudku znalce L. K. a z jeho vyjádření z 5. 6. 1995), který nemovitosti ocenil ke dni 14. 5. 1984. Odvolací soud pokládal rovněž za doložené, že nárok na vydání nemovitostí byl žalobcem RNDr. J. R. uplatněn vůči povinným osobám včas a že také včas byla podána žaloba u soudu v této právní věci.
Odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) byl i toho názoru, že žalovanou PharmDr. M. S. uzavřená darovací smlouva z 21. 10. 2002 s obdarovanými A. S. a L. S., jejími dětmi, byla neplatná podle ustanovení §9 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., takže A. S. a L. S. se nestali povinnými osobami k vydání příslušného podílu na nemovitostech a tato povinnost tížila nadále žalovanou PharmDr. M. S.
Odvolací soud byl také toho názoru, že soud prvního stupně „správně vyhodnotil následky zániku bezpodílového spoluvlastnictví žalovaných Doc. MUDr. A. S., CSc., a PharmDr. M. S. a správně také vyšel ze zákonné fikce o jeho vypořádání“.
Odvolací soud uváděl rovněž, že musel v odvolacím řízení reagovat na novou skutečnost, k níž došlo zánikem společného jmění manželů – žalovaných Ing. J. M. a Ing. J. M. a v důsledku existence zákonné fikce vypořádání společného jmění manželů ve smyslu ustanovení §150 odst. 4 občanského zákoníku. Změně žaloby, kterou odvolací soud připustil, tu odpovídá i výrok o změně odvoláním napadeného rozhodnutí soudu prvního stupně. Ve změněném rozsudku byly tedy všichni žalovaní zavázáni vydat žalobci RNDr. J. R. ideální polovinu nemovitostí, o něž jde v tomto řízení, a to každý ze žalovaných v rozsahu jedné ideální osminy.
Odvolací soud ještě v odůvodnění svého rozsudku dodával ohledně znění výroku rozsudku odvolacího soudu: Je-li podle ustanovení §5 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. uplatňován nárok na vydání věci ve smyslu obnovy vlastnického práva oprávněné osoby, tj. splnění povinnosti vrátit věc tomu, komu byla odňata, potom již vedle této žaloby obsahově shodná žaloba (o uložení povinnosti uzavřít dohodu o vydání nemovitosti) nemůže obstát. Vyhověl-li soud žalobě o vydání věci, vyčerpal tím celý předmět řízení a nemohl pozitivně rozhodnout o povinnosti uzavřít dohodu o vydání stejné věci; proto o tomto žalobním návrhu bylo řízení zastaveno ve smyslu ustanovení §83 odst. 1 občanského soudního řádu.
Odvolací soud tedy rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé v souladu s ustanovením §220 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu změnil
a žalovaným uložil povinnost vydat žalobci RNDr. J. R. ½ předmětné nemovitosti. V části týkající se žalobního návrhu na uložení povinnosti uzavřít dohodu o vydání nemovitostí odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a řízení podle ustanovení §221 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu zastavil.
O nákladech řízení před soudem prvního stupně i o nákladech odvolacího řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto s poukazem na ustanovení §224 odst. 1, §142 odst. 1 a §148 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen žalovanému Ing. J. M.
a advokátu, který v řízení zastupoval žalovanou Ing. J. M., dne
9. 2. 2009. Dovolání uvedených žalovaných, zastoupených advokátem JUDr. L. V., bylo doručeno Okresnímu soudu v Olomouci dne 8. 4. 2009, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského řádu.
Dovolatelé navrhovali, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu
a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelé měli za to, že je jejich dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) i písm. b) občanského soudního řádu
a jako dovolací důvod uplatňovali, že rozhodnutí odvolacího soudu, napadené jejich dovoláním, spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).
Dovolatelé vytýkali, že odůvodnění rozsudku odvolacího soudu z 12. 11. 2008 je „kusé, velmi stručné a neodpovídající dosavadnímu průběhu a významu restitučního řízení, které bylo v této právní věci zahájeno v roce 1992“, takže jde o řízení, které neproběhlo v přiměřené lhůtě.
Dovolatelé zdůrazňovali, že odvolací soud „ve svém odůvodnění rozsudku vůbec nereaguje na důkazy, které byly v řízení provedeny a nebyly také žádným způsobem zpochybněny“, a to zejména že původní vlastníci nemovitostí manželé R. dlouhodobě nežili manželským životem, jejich syn – žalobce RNDr. J. R. byl v době rozvodu rodičů již zletilý a z obsahu spisu nelze vůbec zjistit, zda žalobce vůbec byl v kontaktu s osobou svého otce a kde vlastně čerpal údaje o politické a ekonomické perzekuci svého otce; neprokázané zůstalo i tvrzení o vyměření tzv. milionářské dávky, kterou pak dlužili rodiče žalobce J. a M. R. (jak tuto skutečnost uváděl zejména soud prvního stupně).
Dovolatelé poukazovali na to, že žalobci se v průběhu řízení domáhali duplicitně stejného plnění, mnohokráte svůj žalobní návrh měnili: soudy obou stupňů pak nereagovali na zápis spoluvlastnických vztahů ke sporným nemovitostem, obsažený na listu vlastnictví č. 771 pro katastrální území N. U. (obec O.).
Dovolatelé vyslovovali i názor, že „rozhodnutí odvolacího soudu je nevykonatelné, neboť nikdo, ani soud nemůže zavázat nevlastníka k povinnosti vydat nemovitost, pokud v jiném řízení nebyla řešena otázka určení vlastnického práva ke sporným spoluvlastnickým podílům“.
Rozsudek odvolacího soudu z 12. 11. 2008 (sp. zn. 56 Co 158/2008 Krajského soudu v Ostravě), proti němuž směřuje dovolání dovolatelů, přinesl podle znění i obsahu svého výroku změnu rozsudku soudu prvního stupně z 25. 4. 2007 (č. j. 11 C 60/92-555 Okresního soudu v Olomouci). Dovolání proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu je tedy přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu.
Vzhledem k tomu, že těmito žalobě vyhovujícím rozsudkům soudů obou stupňů předcházelo vydání rozsudku Okresního soudu v Olomouci z 15. 5. 2003, č. j. 11 C 60/92-371, žalobu zamítajícího, jenž byl zrušen rozsudkem Krajského soudu v Ostravě z 13. 6. 2004, sp. zn. 56 Co 108/2004, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení, byla tu dána přípustnost dovolání i podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu.
Dovolatelé jako dovolací důvod uplatňovali, že rozhodnutí odvolacího soudu z 12. 11. 2008 (sp. zn. 56 Co 158/2008 Krajského soudu v Ostravě) spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu). V řízení o dovolání bylo tedy třeba posoudit, zda odvolací soud posoudil věc podle nesprávného právního předpisu nebo zda si použitý právní předpis nesprávně vyložil (srov. k tomu rozhodnutí uveřejněné pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, text na str. 13 /45/).
Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu z 12. 11. 2008 (sp. zn. 56 Co 158/2008, str. 5-6, Krajského soudu v Ostravě) vyplývalo, že tento soud posoudil projednávanou právní věc zejména podle hmotněprávního ustanovení §6 odst. 1 písm. d) zákona č. 87/1991 Sb. (a §9 odst. 1 téhož zákona), o mimosoudních rehabilitacích.
Podle ustanovení §6 odst. 1 písm. d) zákona č. 87/1991 Sb. se povinnost vydat věc oprávněné osobě podle tohoto zákona vztahuje i na případy, kdy v rozhodném období přešla věc na stát smlouvou o darování nemovitosti, uzavřenou v tísni.
Podle ustanovení §9 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. je povinná osoba – s věcmi až do jejich vydání oprávněné osobě nakládat s péčí řádného hospodáře; ode dne účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. nemůže tyto věci, jejich součásti a příslušenství převést do vlastnictví jiného, ani je přenechat jinému do užívání s výjimkou dohody o odevzdání a převzetí bytu, uzavřených na podkladě dohod o výměně bytu; takové právní úkony jsou neplatné.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 36/1993 Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo vyloženo: Tísní se rozumí objektivní hospodářský nebo sociální někdy i psychický stav (např. rozrušení, obavy o blízkou osobu apod.), které takovým způsobem a s takovou závažností doléhá na osobu uzavírající smlouvu, že ji omezuje ve svobodě rozhodování natolik, že učiní právní úkon, jenž by jinak neučinila.
Vzhledem k tomu, že v dovolání dovolatelů byly obsaženy výtky neúplnosti skutkového stavu, nesprávného hodnocení důkazů a vycházení ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, lze poukázat na právní závěry z uveřejněné judikatury soudů o tom, jak je třeba výtky tohoto druhu posuzovat v řízení o dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacího soudu. Např. v rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo uvedeno: Vadná nebo nesprávná skutková zjištění v občanském soudním řízení nejsou sama o sobě dovolacím důvodem podle právní úpravy dovolacích důvodů v občanském soudním řádu (viz §241a o.s.ř.). Dovolacím důvodem nemohou být vady při hodnocení důkazů (§132 občanského soudního řádu), které je soudům svěřeno k realizaci procesní zásady volného hodnocení důkazů soudem. Rozhodnutí soudu vychází ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v dokazování, jestliže soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, popřípadě jestliže soud nepokládá za zjištěnou podstatnou skutečnost (právně významnou), která bez dalšího z obsahu soudního spisu naopak vyplývá.
Ve stanovisku uveřejněném pod č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (na str. 115 /249/) byl zaujat právní závěr: Výrok rozsudku ukládající vydání věci ve smyslu ustanovení restitučních předpisů je postačujícím podkladem pro záznam do katastru nemovitostí (srov. §7 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb.), aniž by musila být ještě uzavírána dohoda o vydání věci.
Také již v nálezu bývalého Ústavního soudu ČSFR, uveřejněném pod č. 16/1992 Sbírky usnesení a nálezů Ústavního soudu ČSFR (viz i str. 189 – 193 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1993) byl zaujat právní názor: „Pravomocný rozsudek na vydání věci sám zakládá právo na změnu zápisu vlastníků v evidenci nemovitostí, neboť enunciátem o vydání věci se tu nahrazuje nutnost uzavření dohody o vydání věci“.
Z uvedených ustanovení právních předpisů a z citovaných právních závěrů z publikované judikatury soudů vycházel dovolací soud i v daném případě. Zároveň však musel dovolací soud konstatovat, že tatáž ustanovení právních předpisů i tytéž právní závěry z rozhodnutí uveřejněných ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek
i z nálezů Ústavního soudu měl na zřeteli i odvolací soud ve svém rozsudku z 12. 11. 2008 (sp. zn. 56 Co 158/2008 Krajského soudu v Ostravě). Nemohl tedy dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že by odvolací soud svým rozsudkem, napadeným dovoláním dovolatelů, posoudil projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu, nebo že by si aplikovaný právní předpis nesprávně vyložil (zejména v rozporu s uváděnou publikovanou judikaturou soudů ze Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem či z nálezů nebo usnesení Ústavního soudu). Nebylo také možné přisvědčit názoru, že by odvolací soud vycházel při svém rozhodování ze skutkových zjištění, která by neměla podle obsahu soudního spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (srov. již citované rozhodnutí uveřejněné pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Neshledal tedy dovolací soud zákonné předpoklady podle ustanovení §243b odst. 2 občanského soudního řádu ke zrušení rozsudku odvolacího soudu jako rozhodnutí nesprávného. Přikročil proto dovolací soud svým rozsudkem (srov. §243b odst. 6 občanského soudního řádu) k zamítnutí dovolání dovolatelů (§243b odst. 2 o.s.ř.), které bylo dovoláním přípustným, ale nebylo možné jej posoudit jako dovolání důvodné.
Dovolatelé Ing. J. M. a Ing. J. M. nebyli v řízení o dovolání úspěšní a ostatním účastníkům řízení v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 4. ledna 2010
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu