ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.2406.2008.1
sp. zn. 28 Cdo 2406/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., o dovolání dovolatelů: 1. A. Z. , zastoupené JUDr. Josefem Holubem, advokátem, 272 01 Kladno, Kleinerova 24, a 2. Ing. J. B. , zastoupeného Mgr. Vojtěchem Veverkou, advokátem, 272 01 Kladno, Náměstí starosty Pavla 40, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze 16. 10. 2007, sp. zn. 22 Co 314, 315/2007. vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 21 C 85/2001 (žalobkyně A. Z., zastoupené JUDr. Josefem Holubem, advokátem, proti žalovanému Ing. J. B., zastoupenému Mgr. Vojtěchem Veverkou, advokátem, o vydání bezdůvodného obohacení), takto:
I. Dovolání dovolatele Ing. J. B., uplatňujícího přípustnost svého dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, se odmítá .
II. Dovolání dovolatelů A. Z. a Ing. J. B., uplatňujících přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, se zamítá .
III. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
O žalobě žalobkyně, podané u soudu 7. 1. 1998, bylo posléze rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Kladně z 5. 5. 2006, č. j. 21 C 85/2001-147. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni 223.638,50 Kč s 26% úrokem z prodlení, a to z částky 65.917,- Kč od 8. 1. 1998 do zaplacení, s 3,5% úrokem z prodlení z částky 113.218,- Kč od 7. 3. 2003 do zaplacení, s 9,5% úrokem z prodlení z částky 43.849,- Kč od 16. 5. 2005 do 30. 6. 2005, s 8,75% úrokem z prodlení od 1. 7. 2005 do 31. 12. 2005, s 8,5% úrokem z prodlení od 1. 7. 2005 do 31. 12. 2005, s 9% úrokem z prodlení od 1. 1. 2006 do 30. 6. 2006 a dále „v každém kalendářním pololetí, v němž prodlení trvá, ve výši repo sazby, stanovené Českou národní bankou, v příslušném kalendářním pololetí, zvýšené o 7% bodů, do 3 dnů od právní moci rozsudku“. Dalším výrokem uvedeného rozsudku soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobkyně o zaplacení částky 22.131,- Kč s úrokem z prodlení 26% od 8. 1. 1998 do zaplacení. Soud prvního stupně vynesl také výrok rozsudku o tom, že „se zastavuje řízení co do částky 26.687,50 Kč s příslušenstvím“. Žalovanému bylo uloženo zaplatit žalobkyni na nákladech řízení 69.890,50 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Doplňujícím usnesením Okresního soudu v Kladně z 20. 11. 2006, č. j. 21 C 85/2001-177, bylo (v návaznosti na výrok /označený V./ v rozsudku soudu prvního stupně z 5. 5. 2006) žalovanému uloženo zaplatit na účet Okresního soudu v Kladně na úhradu jím placených nákladů tohoto řízení 13.566,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
O odvoláních žalobkyně i žalovaného proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto Krajským soudem v Praze rozsudkem ze 16. 10. 2007, sp. zn. 22 Co 314, 315/2007. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v Kladně z 5. 5. 2006, č. j. 21 C 85/2001-147, změněn tak, že byla zamítnuta žaloba žalobkyně o zaplacení částky 207.979,50 Kč s 26% úrokem z prodlení z částky 58.890,- Kč od 8. 1.1998 do zaplacení a s 10% úrokem z prodlení z částky 18.710,- Kč od 7. 3. 2003 do zaplacení, s 9,5% úrokem z prodlení od 1. 7. 2005 do 31. 2. 2005, s 9% úrokem z prodlení od 1. 1. 2006 do 30. 6. 2006 a dále v každém kalendářním pololetí s úrokem ve výši repo sazby, stanované Českou národní bankou, zvýšené o 7 % bodů; v dalším byl výrok rozsudku soudu prvního stupně, označený I., potvrzen. V části výroku /označením II./ byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žalovanému Ing. J. B. bylo uloženo zaplatit žalobkyni 16.790,- Kč s 26% úrokem z prodlení z částky 16.731,- Kč od 8. 1. 1998 do zaplacení a s 10% úrokem z prodlení z částky 59,- Kč od 29. 6. 2000 do zaplacení, vše do 3 dnů od právní moci rozsudku; v dalším byl tento výrok rozsudku soudu prvního stupně potvrzen. Žalovanému Ing. J. B. nebyla přiznána náhrada nákladů řízení před soudem prvního stupně; rovněž nebyla tomuto žalovanému přiznána náhrada nákladů odvolacího řízení. Žalobkyni A. Z. bylo uloženo zaplatit na účet Okresního soudu v Kladně 11.938,- Kč na úhradu jím placených nákladů v tomto řízení do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu. Žalovanému Ing. J. B. bylo uloženo zaplatit na účet Okresního soudu v Kladně na náhradu nákladů řízení placených v tomto řízení částku 1.628,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení §212, věta první, a §212a odst. 5 občanského soudního řádu a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně i žalovaného jsou částečně důvodná.
Odvolací soud poukazoval na to, že žalobkyně, jako třetinová spoluvlastnice zemědělské usedlosti čp. 140 v Unhošti (sestávající se z obytné části usedlosti, z hospodářských budov a zemědělských pozemků), uplatňovala proti žalovanému, jako dvoutřetinovému spoluvlastníku, svůj nárok, který je předmětem tohoto řízení. Žalobkyně má za to, že jí náleží za dobu od 1. 1. 1996 do 31. 12. 1997 od žalovaného náhrada z důvodu bezdůvodného obohacení na straně žalovaného v důsledku toho, že jí žalovaný bránil v užívání uvedených nemovitostí, takže by jí měl uhradit částku odpovídající třetině nájemného, kterou si vyčíslila na 100.956,-Kč s 26% úrokem z prodlení od podání žaloby (tedy od 8. 1. 1998 do zaplacení). V průběhu řízení žalobkyně vzala dne 28. 6. 2001 žalobu zpět ohledně částky 12.908,- Kč, kterou jí žalovaný zaplatil co do užívání bytu v době čp. 140 v Unhošti, ale dne 6. 3. 2003 rozšířila svou žalobu o částku 113.218,- Kč (a 3,5% úrokem z prodlení od 7. 3. 2003 do zaplacení), a to ohledně užívání nemovitostí žalovaným za dobu do 7. 3. 2001 do 6. 3. 2001; posléze žalobkyně rozšířila svou žalobu dne 21. 4. 2005 o částku 43.549,- Kč a naproti tomu dne 24. 4. 2006 vzala svou žalobu zpět co do částky 26.687,50 Kč. Rozsudkem Okresního soudu v Kladně z 2. 9. 1998, č. j. 10 C 105/95-76 (který nabyl právní moci 12. 1. 1999), bylo rozhodnuto, že žalobkyně je oprávněna užívat pozemek parc. č. 151 (o výměře 9.360 m2) a další parcelu (o výměře 1440 m2), zatím co žalovaný je oprávněn užívat zbývající část uvedených nemovitostí, které jsou zapsány na listu vlastnictví č. 813 pro katastrální území U. u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj. Soudem ustanovený znalec vyčíslil ve svém posudku náhradu za užívání nemovitostí žalovaným ve vztahu k žalobkyni za období od 1. 1996 do 30. 4. 2005 celkovou částkou 272.457,- Kč. Ohledně případů žalovaným uváděných, dílčího užívání nemovitostí, o něž jde v tomto řízení, bylo v řízení u soudu prvního stupně zjištěno pouze, že žalobkyně dne 30. 4. 1996 vstoupila na dvůr u domu v U. a nakládala do osobního auta z nebytových prostor objektu své věci, dále že 21. 5. 1996 z půdy domu v U. odvážela rovněž své osobní věci a posléze ve dnech 26. – 28. 6. 1998 odvážela movité věci ze zahrady v U. a z hospodářských budov u domu v Unhošti.
Z uvedených zjištění vyplývalo, jak měl za to odvolací soud, že žalovaný výlučně užívá společné nemovitosti obou účastníků řízení nad rámec jemu patřících dvou třetin těchto nemovitostí v U. Soud prvního stupně byl toho názoru, že tu žalovanému vznikl závazek z bezdůvodného obohacení. Při posouzení výše tohoto závazku vycházel soud prvního stupně ze závěrů posudku znalce Eduarda Gomoly, který vyčíslil tuto výši závazku ohledně žalobkyní uváděného období částkou 242.457,- Kč. Soud prvního stupně měl však za to, že nárok žalobkyně je důvodný jen co do částky 223.638,50 Kč, zatím co ohledně další částky 22.131,- Kč (s příslušenstvím) žalobu žalobkyně zamítl, protože v době od 1. 1. 1996 do 30. 6. 1998 měla žalobkyně v hospodářských budovách usedlosti v U. uloženy své věci a tedy v tomto období nemovitosti užívala v rozsahu svého spoluvlastnického podílu.
Ohledně částky 26.687,50 Kč bylo řízení po částečném zpětvzetí žaloby zastaveno a v tomto rozsahu nabyl rozsudek soudu prvního stupně právní moci.
Odvolací soud byl shodně se soudem prvního stupně toho názoru, že žalobkyně měla k 13. 1. 1999 v tomto případě právo výlučně užívat pozemky v U. o výměře 10.800 m2, kdežto žalovaný měl k užívání pozemky v U. o výměře 3.330 m2 s domem čp. 140 Unhošti a s hospodářskými budovami. Za období předcházející (kdy žalovaný, jako spoluvlastník dvou třetin nemovitosti je v celém rozsahu užívá a žalobkyně byla z jejich užívání vyloučena) znalec Eduard Gomola ve svém posudku, podaném v tomto řízení vyčíslil náhradu žalobkyni, jako třetinové spoluvlastnici, za období od 1. 1. 1996 do 31. 12. 1997 a od 29. 6. 1998 do 13. 1. 1999 tak, že ohledně užívání bytu tu jde o částky 9.717,- Kč a 3.949,- Kč, ohledně hospodářských budov tu jde o částky 16.731,- Kč a 6.800,- Kč, a u pozemků tu jde o částky 7.027,- Kč a 1.891,- Kč.
Odvolací soud takto dospěl (na podkladě vyčíslení obsaženého ve znaleckém posudku) k závěru, že žalobkyni náleží za neumožněné užívání uvedených nemovitostí co do jejího třetinového spoluvlastnického podílu za období od 1. 1. 1996 do 31. 12. 1997 a dále za období od 29. 6. 1998 do 13. 1. 1999 celková částka 32.449,- Kč.
V důsledku toho přistoupil odvolací soud ke změně rozsudku soudu prvního stupně podle ustanovení §220 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, a to v části výroku (označeném II.) tohoto rozsudku co do částky 16.740,- Kč (s úroky z prodlení) a v další části byl uvedený výrok rozsudku soudu prvního stupně potvrzen podle ustanovení §219 občanského soudního řádu.
Pokud soud prvního stupně vyhověl v části I. výroku svého rozsudku žalobě žalobkyně ohledně částky 223.638,50 Kč (s úrokem z prodlení), odvolací soud naproti tomu dospěl k závěru, že žalobkyni přísluší co do neužívání hospodářských budov a co do neužívání pozemků při usedlosti čp. 140 v Unhošti jen náhrada 15.659,- Kč (s úroky z prodlení). Odvolací soud proto změnil podle ustanovení §220 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu výrok I. rozsudku soudu prvního stupně tak, že žaloba žalobkyně byla v rozsahu 207.979,50 Kč (s úroky z prodlení) zamítnuta; v další části byl výrok (označený I.) rozsudku soudu prvního stupně potvrzen podle ustanovení §219 občanského soudního řádu.
Odvolací soud ještě v odůvodnění svého rozsudku celkově zrekapituloval, že žalovaný je takto povinen zaplatit žalobkyni 16.790,- Kč s úrokem z prodlení z částky 16.731,- Kč od 8. 1. 1998 do zaplacení a s 10% úrokem z prodlení z částky 59 Kč od 29. 6. 2000 do zaplacení a dále částku 15.659,- Kč s 26% úrokem z prodlení z částky 7.627,- Kč od 8. 1. 1998 do zaplacení a s 10% úrokem z prodlení z částky 8.632,- Kč od 29. 6. 2000 do zaplacení, a to vše do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu.
Protože byl rozsudek soudu prvního stupně změněn ve věci samé, rozhodoval odvolací soud nově i o nákladech řízení před soudem prvního stupně v souladu s ustanovením §151 odst. 1 občanského soudního řádu podle ustanovení §142 odst. 2 o. s. ř. za použití ustanovení §150 o. s. ř.
O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto podle ustanovení §224 odst. 1 občanského soudního řádu a podle ustanovení §142 odst. 2 o. s. ř. za použití ustanovení §150 o. s. ř.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobkyni v řízení zastupoval, dne 5. 11. 2007 a dovolání ze strany žalobkyně bylo předáno v pondělí dne 7. 1. 2008 na poště k doručení Okresnímu soudu v Kladně, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu (s přihlížením i k ustanovení §57 odst. 2 o. s. ř.).
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen také advokátu, který v řízení zastupoval žalovaného, dne 7. 11. 2007 a dovolání ze strany žalovaného bylo dne 7. 1. 2008 předáno na poště k doručení Okresnímu soudu v Kladně, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatelka A. Z. navrhovala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Co do přípustnosti svého dovolání dovolatelkla poukazovala na ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu a jako dovolací důvod uplatňovala, že řízení v této právní věci je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věcí (§241a odst. 2 písm. a/ občanského soudního řádu) a že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu soudního spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 občanského soudního řádu).
Dovolatelka A. Z. ve svém dovolání uváděla, že „odvolací soud sice správně posoudil důvodnost žalobního návrhu žalobkyně, avšak v rozporu s provedenými důkazy i obsahem spisu je vyhodnotil chybně“ v rozsahu nemovitostí, ohledně nichž žalobkyně požadovala v tomto řízení ekonomickou protihodnotu ve formě peněžní náhrady za užívání jejího třetinového podílu na předmětných nemovitostech, dále také nesprávně posoudil dobu, za kterou tento nárok žalobkyně uplatnila a také výši peněžní náhrady za užívání předmětných nemovitostí po rozhodnou dobu i se zřetelem na rozsudek Okresního soudu v Kladně z 2. 9. 1998, č. j. 10 C 105/95-76, kterým bylo od 13. 1. 1999 pravomocně upraveno užívání předmětných nemovitostí žalobkyní i žalovaným.
Dovolatelka poukazovala na to, že ze strany žalobkyně tu bylo jednoznačně vymezeno, že jí jde o náhradu za neužívání bytu, nebytové plochy a hospodářských budov usedlosti čp. 140 v U. a dále přilehlých pozemků parc. č. 184 (o výměře 2362 m2), parc. č. 101 (o výměře 136 m2), parc. č. 104/1 (o výměře 359 m2), parc. č. 151 (o výměře 1440 m2) a parc. č. 2033 (o výměře 473 m2) v katastrálním území U., které využíval výlučně žalovaný Ing. J. B. (zatím co ostatní společné pozemky žalobkyně a žalovaného byly a jsou v nájmu Hospodářského družstva v Unhošti, které na těchto pozemcích provozuje zemědělskou výrobu). Odvolací soud naproti tomu chybně „započetl v projednávané věci hodnotu užívání pozemku parc. č. 151 (o výměře 1.440 m2) a dalšího pozemku o výměře 9.360 m2 oproti nároku žalobkyně, jako by žalobkyně tyto pozemky užívala; ve skutečnosti však je až do rozhodnutí Okresního soudu v Kladně, vydaného v právní věci sp. zn. 10 C 105/95, užíval žalovaný a pak byly obhospodařovány Hospodářským družstvem v Unhošti“. Není tu tedy, podle názoru dovolatelky A. Z., žádný podklad k započtení užívání těchto pozemků vůči žalobkyni, když žaloba žalobkyně se týkala náhrady za neužívání pozemků za dobu od 1. 1. 1996 do 30. 4. 2005. Ani názor odvolacího soudu, že se od 13. 1. 1999 dostává žalobkyni i žalobci užitku podle určení obsaženého v soudním rozhodnutí, jež odpovídá velikosti jejich spoluvlastnických podílů, nemá oporu v provedených důkazech; ostatně ani znalec Eduard Gomola se ve svém znaleckém posudku výší úhrady za tyto pozemky vůbec nezabýval.
Také dovolatel Ing. J. B. ve svém dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze 16. 10. 2007, sp. zn. 22 Co 314, 315/2007, navrhoval, aby dovolací soud zrušil tento rozsudek odvolacího soudu (a to ve výroku označeném I., pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku žalobě vyhovujícím, a dále i ve výroku označeném II., pokud jím byl změněn výrok žalobu zamítající) a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatel Ing. J. B. měl za to, že je jeho dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) i písm. c) občanského soudního řádu, a jako dovolací důvod uplatňoval, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).
Dovolatel Ing. J. B. uváděl, že nelze souhlasit se závěrem odvolacího soudu, že žalobkyni náleží náhrada za dobu od 1. 1. 1996 do 31. 12. 1997 a dále za dobu od 29. 6. 1998 do 13. 1. 1999; v tomto období totiž byla v nemovitostech (které jsou společným vlastnictvím žalobkyně i žalovaného) uložena celá řada věcí žalobkyně, která také tyto věci dopisem z 19. 1. 1995 požadovala k vydání od žalovaného (tato skutečnost byla odvolacím soudem v odůvodnění rozhodnutí hodnocena rozporně).
Dovolatel Ing. B. dále namítal nesprávnost závěru odvolacího soudu, že žalobkyni náleží též náhrada za vyloučení z užívání pozemků, když soud ani neuvádí žádná skutková zjištění, z nichž by bylo možné dovodit, že žalobkyně byla z užívání pozemků vyloučena.
Dovolatel Ing. J. B. namítal i nesprávnost výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení s použitím ustanovení §150 občanského soudního řádu, i když žalovaný měl ve věci částečný úspěch.
Přípustnost dovolání dovolatelky A. Z. i dovolatele Ing. J. B. bylo tu třeba posoudit podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Přípustnost dovolání dovolatele Ing. J. B., pokud směřovalo proti výrokům rozsudku odvolacího soudu, jimiž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, bylo třeba posoudit podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je i takové dovolání přípustné, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. T ento zásadní význam po právní stránce má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jsou-li jim řešena právní otázky uvedené v ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu – právní otázka, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo právní otázka, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, případně právní otázka, jež by byla řešena odvolacím soudem v rozporu s hmotným právem.
Přípustnost dovolání uvedených dovolatelů podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu byla v tomto případě dána, neboť rozhodnutím Krajského soudu v Praze ze 16. 10. 2007, sp. zn. 22 Co 314, 315/2007, byly změněny výroky rozsudku Okresního soudu v Kladně z 20. 11. 2006, č. j. 21 C 85/2001-177, ve věci samé.
V daném případě z obsahu soudního spisu (sp. zn. 21 C 85/2001 Okresního soudu v Kladně), ani z obsahu dovolání dovolatelů nevyplývalo, že by odvolací soud řešil svým rozsudkem ze 16. 10. 2007 některou právní otázku, jež by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V souvislosti s dovoláním žalovaného Ing. Josefa Buriana bylo třeba v tomto dovolacím řízení posoudit, zda tu dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem nebo právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.
V tomto případě odvolací soud posoudil projednávanou právní věc zejména podle ustanovení §137 odst. 1 a §139 odst. 2 občanského zákoníku.
Podle ustanovení §137 odst. 1 občanského zákoníku podíl vyjadřuje míru, jakou se spoluvlastníci podílejí na právech a povinnostech vyplývajících ze spoluvlastnictví společné věci.
Podle ustanovení §139 odst. 2 občanského zákoníku o hospodaření se společnou věcí rozhodují spoluvlastníci většinou podle velikostí podílů. Při rovnosti hlasů nebo nedosáhne-li se většiny nebo dohody, rozhodne na návrh kteréhokoliv spoluvlastníka soud.
V nálezu Ústavního soudu ČR z 22. 2. 2006, II. ÚS 471/05, uveřejněném pod č. 43 ve svazku 40 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, byly k žalobě na vydání bezdůvodného obohacení, podané podílovým spoluvlastníkem proti dalšímu spoluvlastníkovi, jenž věc užívá nad rámec svého spoluvlastnického podílu, zaujaty tyto právní závěry: Ústavní soud ČR nesdílí názor, že plnění za užívání podílového spoluvlastnictví podílovým spoluvlastníkem nadrámec jeho spoluvlastnického podílu na společné věci je plněním bez právního důvodu a tedy bezdůvodným obohacením. Bezdůvodné obohacení má povahu subsidiární a přichází do úvahy jen tam, kde nárok nelze odvodit z jiného právního titulu. Pokud se podílový spoluvlastník domáhá náhrady vůči druhému spoluvlastníkovi z toho důvodu, že užívá společnou věc nad rámec svého podílu na společné věci bez dohody s ním, jde o nárok, který se opírá o zákonné ustanovení §137 odst. 1 občanského zákoníku, ze kterého vyplývá, v jakém rozsahu se ten který podílový spoluvlastník podílí na právech a povinnostech, vyplývajících ze spoluvlastnictví ke společné věci. Nárok, který se opírá o zákonné ustanovení, nemůže být nárokem bezdůvodným ve smyslu občanského zákoníku o bezdůvodném obohacení. Ustanovení o bezdůvodném obohacení mají povahu kogentní a nelze je proto nepřípustným způsobem extenzívně vykládat. Takový výklad se dostává do rozporu se smyslem a účelem těchto ustanovení. Ústavní soud ČR již v minulosti dovodil, že výklad jednoduchého práva, které je v extrémním rozporu s kogentním ustanovením zákona, znamená porušení práva na spravedlivý proces.
Z uvedených ustanovení občanského zákoníku i z citovaného výkladu těchto ustanovení Ústavním soudem ČR vychází dovolací soud i v tomto dovolacím řízení. Je však třeba konstatovat, že z nich vycházel a na ně také výslovně poukazoval i odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku ze 16. 10. 2007 (sp. zn. 22 Co 314, 315/2007 Krajského soudu v Praze), proti němuž směřují dovolání dovolatelů. Za těchto uvedených okolností nemohl dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že by odvolací soud svým rozhodnutím řešil při posouzení této právní věci některou právní otázku v rozporu s hmotným právem. Nešlo tu také o řešení právní otázky, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu (s přihlížením i k právním závěrům Ústavního soudu ČR, jimiž jsou obecné soudy vázány). A protože, jak již bylo uvedeno, odvolací soud tu neřešil ani právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, nebyly tu v daném případě splněny zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu. U nepřípustného dovolání pak již dovolacímu soudu nenáleží (srov. §241a odst. 3 o. s. ř.: „Je-li dovolání přípustné …..“) posuzovat dovolací důvody, obsažené v dovolání, jehož přípustnost se opírá podle ustanovení §237 odst. 1 psím. c) občanského soudního řádu.
Při posuzování důvodnosti dovolání, které je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, jako je tomu i v daném případě u dovolání dovolatelů, bylo třeba mít na zřeteli i právní závěry z rozhodnutí uveřejněných ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, zabývajícími se výkladem ustanovení občanského soudního řádu o dovolacích důvodech podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) i b) a odstavec 3 občanského soudního řádu.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 49 (1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek bylo vyloženo, že o vadu řízení jde v případě nesprávného postupu soudu v průběhu řízení, nikoli až při rozhodování; o takový nesprávný postup v řízení jde zejména v případech, kdy v důsledku postupu soudu, odporujícímu procesním ustanovením občanského soudního řádu, došlo k odnětí možnosti účastníku řízení jednat před soudem.
Rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu), jestliže soud posoudil projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu anebo si použitý právní předpis nesprávně vyložil, zejména odlišně od právních závěrů z uveřejněné judikatury ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, nebo odlišně od právních závěrů Ústavního soudu ČR (srov. z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 13 /45/).
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek bylo vyloženo: Vadná nebo nesprávná skutková zjištění v občanském soudním řízení nejsou sama o sobě dovolacím důvodem, nýbrž jen tehdy, jestliže zakládají některý z dovolacích důvodů stanovených v občanském soudním řádu (nyní v §241a odst. 2 a 3 o. s. ř.). Dovolacím důvodem nemohou být ani vady či omyly při hodnocení důkazů (§132 občanského soudního řádu), které je soudům svěřeno k realizaci procesní zásady volného hodnocení důkazů soudem. Rozhodnutí soudu vychází ze skutkových zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v dokazování, jestliže soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, nebo jestliže soud nepokládá za zjištěnou podstatnou skutečnost (právně významnou), která bez dalšího z obsahu soudního spisu naopak vyplývá.
Vzhledem k těmto právním závěrům z uveřejněné judikatury soudů neshledal dovolací soud v rozhodnutí odvolacího soudu ze 16. 10. 2007 (sp. zn. 22 Co 314, 315/2007 Krajského soudu v Praze), že by v řízení v této právní věci došlo k vadě řízení, jež by měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nebo že by odvolací soud posoudil projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu anebo že by si aplikované právní předpisy nesprávně vyložil (zejména v rozporu s právními závěry z uveřejněné judikatury soudů nebo s právními závěry Ústavního soudu ČR), popřípadě že by tu odvolací soud vzal za zjištěno něco, co v soudním spise vůbec není.
Proto dovolací soud neshledal ani ohledně přípustných dovolání dovolatelů (podle §237 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu), že by šlo u těchto dovolání nejen o dovolání přípustná, ale také o dovolání důvodná.
Přikročil tedy dovolací soud svým rozsudkem (srov. §243b odst. 6 občanského soudního řádu) jednak podle ustanovení §243b odst. 2 občanského soudního řádu k zamítnutí dovolání dovolatelů, a to jako dovolání sice přípustných, ale nikoli důvodných, a jednak také přikročil podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání (vycházejícího z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.) jako dovolání nepřípustného.
U dovolatelů, kteří nebyli v řízení o dovolání úspěšní, nebyly shledány zákonné předpoklady pro přiznání náhrady nákladů dovolacího řízení.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 12. května 2010
JUDr. Josef R a k o v s k ý, v. r.
předseda senátu