ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.2550.2007.1
sp. zn. 28 Cdo 2550/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause o dovolání dovolatele A.Z. F., s. r. o., zastoupeného advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Praze z 13. 2. 2007, sp. zn. 28 Co 805/2006, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 18 C 427/2005 (žalobce A.Z. F., s. r. o., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému P. f. ČR, o nahrazení projevu vůle k převodu nemovitostí), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalující společnosti s ručením omezeným bylo rozhodnuto rozsudkem soudu prvního stupně – Okresního soudu v Mladé Boleslavi z 27. 9. 2006, čj. 18 C 427/2005-293. Tímto rozsudkem byla zamítnuta žaloba uvedené žalobkyně, aby žalovanému P. f. ČR bylo uloženo uzavřít s ní smlouvu o převodu třiceti tří pozemků (konkrétně identifikovaných) v katastrálním území D. K. u M. H., dále dvě stě padesáti dvou pozemků (konkrétně identifikovaných) v katastrálním území H. R. Žalující A.Z. F., s. r. o., bylo uloženo zaplatit žalovanému P. f. ČR na náhradu nákladů řízení 109,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Bylo také rozhodnuto, že se uvedené žalobkyni vrací soudní poplatek 1.000,- Kč.
O odvolání žalující A.Z. F., s. r. o., proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Praze z 13. 2. 2007, sp. zn. 28 Co 805/2006. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v Mladé Boleslavi z 27. 9. 2006, čj. 18 C 427/2005-293, potvrzen. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně byl přezkoumán odvolacím soudem ve smyslu ustanovení §212 občanského soudního řádu, ale odvolací soud neshledal odvolání důvodným.
V daném případě šlo o žalobkyní uplatňované nároky ve smyslu ustanovení §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. na náhradní pozemky získané smlouvou o postoupení pohledávek, která byla uzavřena podle ustanovení §524 odst. 2 občanského zákoníku.
Odvolací soud se ztotožňoval se skutkovými závěry soudu prvního stupně i s většinou právních závěrů tohoto soudu, ale „není srozuměn s úvahou soudu prvního stupně o tom, že by novelou zákona o půdě (zákona č. 229/1991 Sb., která byla provedena zákonem č. 131/2006 Sb. /jenž nabyl účinnosti 14. 4. 2006/), došlo k obnovení nároku na náhradní pozemek pro postupníky, kterým tento nárok zanikl 31. 12. 2005“.
Odvolací soud měl naopak za to, že žalující A.Z. F., s. r. o., zanikl dne 13. 12. 2005 nárok na vydání pozemků, jako postupníkovi. Stanovená lhůta tu nezávisela na jednání oprávněné osoby, ale na činnosti pozemkového fondu a není tu rozhodné, zda nárok oprávněné osoby na poskytnutí náhradního pozemku byl uplatněn jen u pozemkového fondu nebo i u soudu. Restituční zákony, dovozoval odvolací soud, umožňovaly sice, aby oprávněné osoby za úplatu převedly restituční nároky na jiné subjekty, ale tyto subjekty již vystupují v rámci běžných občanskoprávních či obchodních vztahů a jsou vystaveny i nutnosti v rámci těchto vztahů postupovat i podnikatelská rizika.
Rozsudek odvolacího soudu byl dne 12. 3. 2007 doručen advokátce, která žalující A.Z. F., s. r. o., v řízení zastupovala, a dovolání ze strany uvedené žalující společnosti bylo dne 4. 5. 2007 předáno na poště k doručení Okresnímu soudu v Mladé Boleslavi, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolávající se A.Z. F., s. r. o., navrhovala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelka měla za to, že je její dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu a jako dovolací důvod uplatňovala, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).
Dovolatelka zejména uváděla, že nabyla restituční nároky podle zákona č. 229/1991 Sb., že tyto její nároky nebyly žalovaným P. f. ČR uspokojeny a že včasným podáním žaloby v tomto řízení zabránila zániku práva na vydání náhradních pozemků.
Dovolatelka zdůrazňovala, že „smlouva o postoupení pohledávky je dvoustranným právním úkonem, jehož obsah je určen výhradně vůlí smluvních stran, tedy postupitele a postupníka; tuto vůli smluvních stran nemůže změnit ani dlužník, ani soud.“ Zákon č. 229/1991 Sb., ani jiný zákon neomezil oprávněné osoby (podle restitučních předpisů) v jejich právu disponovat s restitučním nárokem; postupitelům z uvedeného zákona vznikl restituční nárok, který měl být státem (prostřednictvím P. f. ČR) uspokojen, zvláště když v daném případě A.Z. F., s. r. o, provozuje zemědělskou výrobu a splňuje i ostatní záměry předpokládané zákonem č. 229/1991 Sb.
Dovolatelka dále zdůrazňovala, že závazky mezi ní a P. f. nezanikly uplynutím doby podle ustanovení §578 občanského zákoníku, ani neuplatněním práva podle §583 občanského zákoníku.
Dovolatelka poukazovala na to, že zákon č. 131/2006 Sb. zahrnul do zákona č. 229/1991 Sb. ustanovení §11a, kterým byl upraven postup při převodu jiného zemědělského pozemku. Tato novela rozlišuje mezi tzv. oprávněnými osobami a mezi jejich nástupci, přičemž oběma těmto skupinám poskytuje odlišné právní postavení. Dovolatelka vyslovovala názor, že tento postup je v rozporu s ústavně právními předpisy i mezinárodními smlouvami (zejména článkem 11 Ústavy ČR a článkem 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod).
Právní povaha lhůty uvedené v článku VI. zákona č. 203/2003 Sb. je, podle názoru dovolatelky, otázkou klíčovou v této právní věci. Nelze souhlasit s názorem odvolacího soudu, že tu došlo k zániku práva přes skutečnost, že právo bylo řádně uplatněno jak u povinné osoby (P. f. ČR), tak i u soudu. S tímto názorem dovolávající se A.Z. F., s. r. o., nesouhlasí, protože povinný nemůže přes včas podanou žalobu zajistit si zachování svého práva.
K zániku závazků tu dochází způsobem uvedeným v §559 až §587 občanského zákoníku, v nichž je uveden výčet způsobů, jakými závazek zaniká, a tento výčet je taxativní; ani článek VI. zákona č. 253/2003 Sb. sám o sobě nezakládá zánik závazku povinného. Pro dovolatelku je daný právní stav nezměněn i po 1. 1. 2006, neboť žalující A.Z. F., s. r. o., si své právo na převod pozemků do vlastnictví k uspokojení svých nároků, postoupených od oprávněných osob z restituce, zajistila včas podanou žalobou.
Přípustnost dovolání dovolávající se společnosti s ručením omezeným bylo tu třeba posoudit podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je dovolání přípustné i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí dovolacího soudu, napadené dovoláním, má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem nebo právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, popřípadě řešil-li odvolací soud svým rozhodnutím, napadeným dovoláním některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V tomto případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 18 C 427/2005 Okresního soudu v Mladé Boleslavi), ani z obsahu dovolání dovolatele a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by odvolací soud svým rozsudkem z 13. 2. 2007 (sp. zn. 28 Co 805/2006 Krajského soudu v Praze) řešil některou právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda tu odvolací soud svým rozsudkem z 13. 2. 2007, proti němuž směřuje dovolání dovolatele A.Z. F., s. r. o., řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.
Odvolací soud v daném případě posuzoval nárok žalobce především podle ustanovení §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku.
Podle ustanovení §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. v případech nevydání pozemků podle ustanovení §11 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. mohl pozemkový fond převést oprávněné osobě bezúplatně do vlastnictví jiné pozemky ve vlastnictví státu postupem podle §8 odst. 4 zákona č. 284/1991 Sb., a to pokud možno v téže obci, ve které se nachází převážná část pozemků původních, pokud s tím oprávněná osoba souhlasí.
Ze slovního znění ustanovení §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. vyplývá, že se týká toto ustanovení oprávněných osob podle tohoto zákona (§4 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb.).
V daném případě však bylo v rozsudku odvolacího soudu z 13. 2. 2007 (sp. zn. 28 Co 805/2006 Krajského soudu v Praze) jednoznačně uvedeno, že u žalující společnosti s ručením omezeným šlo o postupníka, který své uplatněné nároky získal postupní smlouvou ve smyslu ustanovení §524 občanského zákoníku od původních oprávněných osob.
Soudy obou stupňů se tedy v této právní věci musely zabývat i otázkou souvislosti ustanovení §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. se zrušením ustanovení §13 odst. 6 a 7 zákona č. 229/1991 Sb. a článku VI. zákona č. 253/2003 Sb. nálezem Ústavního soudu ČR z 13. 12. 2005, Pl. ÚS 6/05, vyhlášeným pod č. 531/2005 Sb. (uveřejněným i pod č. 226 ve svazku 39 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR).
Tímto nálezem Ústavního soudu ČR z 13. 12. 2005, Pl.ÚS 6/05 bylo vysloveno že „ustanovení §13 odst. 6 a 7 zákona č. 229/1991 Sb. a článku VI. zákona č. 253/2003 Sb., pokud se týkají oprávněných osob, kterým vzniklo právo na jiný pozemek podle §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. (ve znění zákona č. 483/1993 Sb.) a jejich dědiců, se zrušují dnem vyhlášení tohoto nálezu (tj. dnem 20. 12. 2005).
V odůvodnění tohoto nálezu Ústavního soudu ČR bylo i uvedeno: „Smyslem i účelem konstrukce, podle níž nároky podle zákona o půdě jsou právem na plnění ze závazkového právního vztahu, který obecně upravuje občanský zákoník (§488 - §853) a tudíž je lze postoupit na základě §524 občanského zákoníku, lze rozšířit vějíř alternativ uspokojení nároků restituentů. Nelze z ní však dovodit závěr, podle něhož by účely zákona o půdě, jak jsou zakotveny v jeho preambuli, dopadaly i na postupníky“. Rovněž tu bylo (pod VII/h nálezu) uvedeno co do výroku tohoto derogačního nálezu, že předmětný nález „dopadá pouze na část z velkého okruhu osob, kterých se týkají ustanovení §13 odst. 6 a 7 zákona č. 229/1991 Sb. (ve znění zákona č. 253/2003 Sb.) a článku VI. zákona č. 253/2003 Sb., přičemž touto částí jsou oprávněné osoby podle §11 odst. 2 zákona o půdě (tj. původní restituenti) a jejich dědici, a nejsou jimi postupníci“.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 53/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo zdůrazněno: „Postupník práva na vydání náhradního pozemku podle §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, nemůže toto právo uplatnit po 31. 12. 2005; to platí bez zřetele k tomu, že tato lhůta uplynula bez jeho zavinění“.
Lze tu dále poukázat i na rozhodnutí uveřejněné pod č. 72/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, v němž bylo i vyloženo, že i právo oprávněné osoby na převod náhradního pozemku ve smyslu ustanovení §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) lze realizovat i prostřednictvím žaloby na vydání konkrétního náhradního pozemku, ovšem jen jde-li o pozemek vhodný, který byl nabídnut k převodu ve veřejné nabídce“.
Vzhledem k těmto právním závěrům z uveřejněné judikatury obecných soudů (jmenovitě ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem) a z nálezů Ústavního soudu ČR (jimiž jsou obecné soudy vázány), z nichž dovolací soud vycházel i v daném případě, nebylo možné přisvědčit názoru, že by tu odvolací soud, který měl na zřeteli tytéž právní závěry, řešil svým rozhodnutím, potvrzujícím zamítnutí žaloby žalobce A.Z. F., s. r. o., rozsudkem soudu prvního stupně, některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu (s přihlížením i k právním závěrům Ústavního soudu ČR). A protože jak již bylo uvedeno, neřešil odvolací soud svým rozhodnutím z 13. 2. 2007 (sp. zn. 28 Co 805/2006 Krajského soudu v Praze) ani právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, nebylo tu možné shledat u dovolání dovolávající se A.Z. F., s. r. o., zákonné předpoklady přípustnosti dovolání uvedené v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu, ale ani v jiném ustanovení tohoto právního předpisu, upravujícím přípustnost dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacích soudů.
Přikročil proto dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání dovolávající se společnosti s ručením omezeným, a to jako dovolání nepřípustného.
Uvedený dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a žalovanému P. f. ČR v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 20. ledna 2010
JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.
předseda senátu