ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.2742.2010.1
sp. zn. 28 Cdo 2742/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobkyně J. M. (dříve T.) , zastoupené JUDr. Milanem Břeněm, advokátem se sídlem ve Svitavách, Nám. Míru 28, proti žalovanému Ing. J. H. , zastoupenému JUDr. Janem Růžkem, advokátem se sídlem v Lounech, Poděbradova 751, o zaplacení částky 82.800,- Kč s příslušenstvím , vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 3 C 56/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. 12. 2009, č. j. 29 Co 410/2009-246, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na nákladech dovolacího řízení částku 6774,- Kč k rukám JUDr. Milana Břeně, advokáta, do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Kutné Hoře rozsudkem ze dne 27. 2. 2009, č. j. 3 C 56/2006-221, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala, aby byla žalovanému uložena povinnost zaplatit jí částku 82.800,- Kč s přísl. (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 12. 2009, č. j. 29 Co 410/2009-246, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni žalovanou částku s přísl. (výrok I.), a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), a důvodnost pak spatřuje v nesprávném právním posouzení věci, stejně jako v tom, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Žalobkyně ve svém vyjádření uvedla především to, že dovolání podle jejího názoru není přípustné vzhledem k ust. §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění platném ode dne, kdy nabyl účinnosti zákon č. 7/2009 Sb., kterým byla provedena novela tohoto předpisu (viz článek II bod 12 přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb.).
Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (§10a o. s. ř.) zjistil, že dovolání bylo podáno řádně a včas (§240 odst. 1 o. s. ř.) osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.). Žalovaný dovozuje přípustnost dovolání z ust. §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a dovolací důvod uplatnil podle ust. §241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o. s. ř.
Dovolání však přípustné není.
Podle ust. §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. není dovolání proti rozsudku odvolacího soudu přípustné ve věcech, v nichž bylo dovoláním dotčeným výrokem rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 100.000,- Kč v obchodních věcech, přičemž k příslušenství pohledávky se nepřihlíží. V projednávané věci napadl žalovaný rozsudek odvolacího soudu, kterým bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 82.800,- Kč s přísl. Odvolací soud v daném sporu dospěl k závěru, že se jedná o věc obchodní (v souvislosti s otázkou délky promlčecí doby). Dovolatel se mýlí, konstatuje-li ve svém dovolání, že má-li se jednat o věc obchodní, musel by ji v prvním stupni rozhodovat krajský soud. Není totiž pravdou, že všechny obchodněprávní spory projednává v prvním stupni krajský soud – jedná se pouze o spory taxativně vypočtené v ust. §9 odst. 3 o. s. ř. Jestliže tedy Vrchní soud v Praze ve svém usnesení ze dne 25. 3. 2008, č. j. Ncp 102/2008-212, rozhodl tak, že k projednání a rozhodnutí věci je příslušný okresní soud, když se nejedná o spor ve smyslu §9 odst. 3 písm. h) o. s. ř., neboť žalovaný v předmětné době již nevykonával funkci statutárního orgánu společnosti, neznamená to, že se nemůže jednat o věc obchodní, ale pouze to, že ji má projednat a rozhodnout v prvním stupni příslušný okresní soud. Vzhledem k povaze věci, jejímž předmětem je žalobkyní tvrzené neoprávněné vyplácení odměny žalovanému určené pro člena statutárního orgánu právnické osoby v období, kdy již tento nebyl členem představenstva, pak bylo zcela namístě, že odvolací soud spor posoudil jako obchodněprávní a dovolací soud se s ním v tomto názoru ztotožňuje. Protože se přitom jedná o peněžité plnění a jistina je nižší než 100.000,- Kč, není dovolání podle §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání podle §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalobkyni v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v odměně za zastupování ve výši 5.345,- Kč podle ust. §3 odst. 1 bodu 4., §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhlášky č. 277/2006 Sb., a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč podle ust. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášky č. 276/2006 Sb., obojí navýšené o DPH podle ust. §137 odst. 1, 3 o. s. ř., celkem tedy 6.774,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. září 2010
JUDr. Jan E l i á š, Ph.D., v. r.
předseda senátu