ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.2777.2008.1
sp. zn. 28 Cdo 2777/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., o dovolání dovolatele H. m. P., zastoupeného advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Praze z 11.2.2008, sp.zn. 24 Co 376/2007, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp.zn. 43 C 68/2003 /žalobce Ú. s. p. P. 4, zastoupeného advokátem, za účasti dalších účastníků řízení: 1. T. W., zastoupeného Ing. R. V., 2. P. P., zastoupeného Ing. R. V., 3. PhDr. H. K., zastoupené Ing. R. V., 4. Ing. P. J., 5. Ing. R.V., 6. MUDr. J. V., zastoupeného Ing. R. V., 7.H. m. P., zastoupeného advokátkou, 8.Č.r. – Ú. pro z. s. ve v. m., a P. f. ČR, o určení vlastnictví k nemovitostem/, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalujícího Ú. s. p. P. 4, podané u soudu 14.2. 2003, bylo rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 z 27.2.2007, čj. 43 C 68/2003-115. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalujícího Ú. s. p. P. 4, aby bylo soudem určeno, že účastníci řízení T. W., P. P., PhDr. H. K., Ing. P. J., Ing. R. V. a MUDr. J. V. jsou spoluvlastníky (každý z 1/6 /pozemku parc. č. 2581/82/ o výměře 3409 m2/, zapsaného na listu vlastnictví č. 1757 pro katastrální území K. (obec P.), a aby zároveň bylo určeno, že uvedení účastníci řízení nejsou spoluvlastníky pozemků parc. č. 2581/25 (o výměře 438 m2) s budovou bez čísla popisného, pozemků parc.č. 2581/11 (o výměře 14.602 m2) a pozemku parc. č. 2581/24 (o výměře 1722 m2) s budovou čp. 1597, zapsaných na listu vlastnictví č. 1405 pro katastrální území K. (obec P.). Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
O odvolání žalujícího Ú. s. p. P. 4 a účastníka řízení H. m. P. bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze z 11. 2. 2008, sp. zn. 24 Co 376/2007. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 z 27. 2. 2007, č. j. 43 C 68/2008-115, potvrzen. Bylo rovněž rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně (ve smyslu ustanovení §212 a §214 odst. 1 občanského soudního řádu) a dospěl k závěru, že odvolání odvolatelů není důvodné.
Odvolací soud byl shodně se soudem prvního stupně toho názoru, že fyzické osoby, jež jsou účastníky tohoto řízení, mají postavení oprávněných osob podle zákona č. 229/1991 Sb., které také včas uplatnily svůj nárok podle ustanovení §6 odst. 1 písm. n) uvedeného zákona. Předmětem sporu mezi účastníky tohoto řízení zůstalo posouzení toho, zda ohledně pozemku parc. č. 2581/25 v katastrálním území K. jde o pozemek zastavěný, u něhož by nepřicházela v úvahu naturální restituce a oprávněným osobám by příslušela náhrada za tento pozemek.
Odvolací soud poukazoval na to, že tomuto soudnímu řízení předcházelo řízení, v němž rozhodoval M. hl. m. P. – P. ú.rozhodnutím z 28. 11. 2002, PÚ 2817/02, o nároku uplatněném podle zákona č. 229/1991 Sb. V tomto rozhodnutí dospěl správní orgán k závěru, že v tomto případě byl naplněn restituční titul podle §6 odst. 1 písm. b) zákona č. 229/1991 Sb., neboť část pozemku parc. č. 2581/1 podle pozemkové knihy (v katastrálním území K. přešla na stát, a to z V. W. /z 1/4/, M. W. /z 1/4/, A. J. /z 1/4/ a M. V. /z 1/4/ podle zákona č. 142/1947 Sb. Po zabrání uvedeného pozemku (respektive jeho části) byla část pozemku použita pro výstavbu Ústavu pro oligofrenní mládež. Zařízení staveniště, které bylo potřebné pro vybudování ústavu likusové stavby U 42 nebylo odstraněno. Byl vypracován geometrický plán na oddělení části pozemku parc. č. 2581/11 v katastrálním území K . Správní orgán byl toho názoru, že tento pozemek a další pozemek parc. č. 2581/25 lze oprávněným osobám vydat, neboť zde není zákonná překážka, která by ve smyslu ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. bránila vydání pozemku. Správní orgán proto rozhodl, že oprávněné osoby /právní nástupci původních vlastníků/ jsou vlastníky uvedených dvou pozemků (nikoli však pozemků dalších).
Žalující ú. s. p. v P. 4 poukazoval v soudním řízení na to, že na pozemku zůstala po kolaudaci budovy/ Ú. pro m. p. (k níž došlo 1. 11. 1978) ještě i stavba, která byla dříve provizorní ubytovnou /tedy stavbou dočasnou/, ale tato stavba ke dni účinnosti zákona č. 229/1991 Sb. (tj. k 24. 6. 1991) již doznala stavebních změn, které z ní učinily stavbu trvalého charakteru, avšak tyto změny na stavbě byly provedeny bez stavebního povolení. Z těchto údajů a z jejich doložení odvolací soud dovozoval, že pozemek, na němž změněná stavba stojí, nelze považovat za zastavěný, takže ke dni účinnosti zákona č. 229/1991 Sb. se na pozemku nenacházela povolená stavba trvalého charakteru, nýbrž jen stavba, kterou bylo třeba považovat za dočasnou, jež nebrání vydání pozemku ve smyslu ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb.
Z uvedených důvodů odvolací soud potvrdil jako věcně správný (ve smyslu ustanovení §219 občanského soudního řádu) rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta žaloba žalobce o určení vlastnictví k nemovitosti uvedené v žalobě.
O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto s poukazem na ustanovení §224 odst. 1 občanského soudního řádu, ale s přihlížením k tomu, že účastníci řízení (fyzické osoby), kteří měli v odvolacím řízení spěch, žádné náklady v tomto řízení nevynaložili.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátce, která v tomto řízení zastupovala účastníka řízení – H. m. P., dne 11. 3. 2008 a dovolání ze strany tohoto účastníka řízení bylo v pondělí dne 12. 5. 2008 předáno na poště k doručení Obvodnímu soudu pro Prahu 4, tedy ve lhůtě podle ustanovení §240 odst. 1 občanského soudního řádu (s přihlížením i k ustanovení §57 odst. 2 občanského soudního řádu).
Dovolávající se H. m. P. ve svém dovolání navrhovalo, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Uvedený dovolatel měl za to, že je jeho dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu a jako dovolací důvod uplatňoval, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci /§241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu/.
V dovolání bylo především uplatněno, že odvolací soud řešil v rozporu s hmotným právem svým rozsudkem z 11. 2. 2008 otázku zastavěnosti pozemku /srov. §11 zákona č. 229/1991 Sb./, o nějž jde v tomto řízení. Odvolací soud dospěl, podle názoru dovolatele, nesprávně k právnímu závěru, že faktický charakter stavby ke dni účinnosti zákona č. 229/1991 Sb. není pro posouzení věci rozhodný a kladl důraz na to, že stavba postavená původně na pozemku parc. č. 2581/25 v katastrálním území Krč jako stavba dočasná a nedošlo ohledně ní k vydání stavebního povolení o její změně, ani k zahájení stavby do dvou let po vydání stavebního povolení a nedošlo také k zaslání oznámení o zahájení stavby stavebnímu úřadu. Naproti tomu dovolatel je toho názoru, že u stavby bylo třeba vycházet z jejího faktického stavu, tj. ze stavu, že pozemek je zastavěn trvalou stavbou přestože v době nabytí účinnosti zákona č. 229/1991 Sb. tato stavba byla evidována jako stavba dočasná.
Dovolatel poukazoval na to, že v tomto soudním řízení bylo soudu předloženo pravomocné rozhodnutí Ú. m. č.P. 4 ze 4. 4. 2002 (čj. ÚMČ P 4–107721/01/OSD/RAZ-1011/, kterým byla dodatečně povolena změna stavby – ubytovny na pozemku parc. č. 2581/25 v katastrálním území K., a to na ergoterapeutický pavilon. Tímto rozhodnutím došlo k tomu, že faktický stav stavby se dostal do souladu se stavem právním. Stavební úřad tedy nenařídil odstranění uvedené stavby, neboť dospěl k závěru, že stavba má všechny parametry stavby trvalé a je v souladu i s veřejným zájmem.
Dovolatel vytýkal, že odvolací soud nezkoumal u uvedené stavby ani budoucí využití pozemku, na němž stavba stojí, když je tu zřejmé, že tato stavba brání zemědělskému či lesnímu využití pozemku.
Dovolatel ještě poukazoval ve svém dovolání na to, že uvedené stavba není využívána pro komerční účely, nýbrž je využívaná pro sociální potřeby občanů Hlavního města Prahy.
Ve vyjádření účastníků řízení T. W., P. P., PhDr. H. K., Ing. R. V. a MUDr. J. V. k dovolání dovolávajícího se H. m. P. bylo uvedeno, že by tomuto dovolání nemělo být vyhověno. Ve vyjádření bylo poukázáno na to, že v zákoně č. 229/1991 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) byla jasně stanovena nevyvratitelná domněnka o tom, kdy je pro účely zákona č. 229/1991 Sb. možno považovat pozemek za zastavěný; jinak je nutno, bez ohledu na faktický stav, pozemek oprávněné osobě vydat. Úvaha o možném budoucím zemědělském či lesním využití pozemku podle ustanovení §11 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. je na místě jen pokud by se jednalo o stavbu movitou nebo dočasnou anebo jednoduchou nebo drobnou či umístěnou pod povrchem země.
Přípustnost dovolání dovolatele bylo tu třeba posoudit podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním, má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, anebo řešil-li odvolací soud svým rozhodnutím, napadeným dovoláním, některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě nevyplývalo z obsahu spisu (sp. zn. 43 C 68/2003 Obvodního soudu pro Prahu 4/, ani z dovolání dovolatele a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by odvolací soud svým rozsudkem z 11. 2. 2008 (sp. zn. 24 Co 376/2007 Městského soudu v Praze) řešil některou konkrétní právní otázku stejného druhu, jež by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda odvolací soud svým rozsudkem z 11. 2. 2008 řešil některou právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, anebo zda některou právní otázku řešil odvolací soud v rozporu s hmotným právem.
V tomto případě posoudil odvolací soud projednávanou právní věc zejména podle ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, a také podle ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu.
Podle ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. nelze pozemky (nebo jejich část) vydat v případě, že pozemek byl po přechodu nebo převodu vlastnictví státu nebo jiné právnické osoby zastavěn; pozemek lze vydat, nebrání-li stavba zemědělskému nebo lesnímu využití pozemku, nebo jedná-li se o stavbu movitou nebo dočasnou nebo jednoduchou, nebo drobnou anebo o stavbu umístěnou pod povrchem země. Za zastavěnou část pozemku se považuje část, na níž stojí stavba, která byla zahájena před 24. 6. 1991, a část pozemku s takovou stavbou bezprostředně souvisí a je nezbytně nutná k provozu stavby. Zahájením stavby se rozumí datum skutečného zahájení stavby, zapsané do stavebního deníku a oznámené stavebnímu úřadu, pokud byla stavba zahájena do dvou let od vydání stavebního povolení.
Zastavěním pozemku ve smyslu ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. je třeba rozumět zastavění pozemku trvalou stavbou (jež je stavbou hlavní), která má povahu nemovitosti a která má za následek trvalou změnu využití pozemku (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 78/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem).
Také o vydání pozemku se stavbou může rozhodovat pozemkový úřad v řízení podle §9 zákona č. 229/1991 Sb. (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 25/1997 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Institut překážek ve vydání nemovitostí podle §11 zákona č. 229/1991 Sb. je institutem stanovujícím výjimku z účelu restituce. Pojmy a instituty obsažené v restitučním předpise je třeba vykládat s ohledem na to, aby byl v maximální míře dosažen jejich účel. Výklad u pojmů obsažených v jiných právních předpisech či odvětvích veřejného práva nelze podřizovat výklad pojmů obsažených v restitučních předpisech (viz nález Ústavního soudu ČR ze 14. 7. 2004, IV. ÚS 176/03, uveřejněný pod č. 96 ve svazku 34 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR).
Zákon č. 229/1991 Sb. má především umožnit, aby byl pozemek restituentům vydán. Pouze výjimečně, nastanou-li okolnosti předvídané tímto zákonem (v §11), pozemek vydán nebude. Oprávněné osobě lze vydat i pozemky, na nichž se nacházejí stavby bránící zemědělskému či lesnímu využití pozemku (viz nález Ústavního soudu ČR z 28. 5. 2002, II. ÚS 747/2000, uveřejněný pod č. 63 ve svazku 26 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR).
Restituční zákon č. 229/1991 Sb. sleduje v prvé řadě cíl, aby byl původní majetek oprávněným osobám reálně vydán. Pouze výjimečně, jsou-li beze všech pochybnost splněny předpoklady stanovené tímto zákonem v §11, pozemky vydat nelze. Oprávněné osobě lze vydat i pozemky, na nichž se nacházejí stavby bránící zemědělskému či lesnímu využití takového pozemku, pokud se jedná z hlediska stavebně technického o některou ze staveb uvedených v §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. (nález Ústavního soudu ČR z 23. 10. 2003, I ÚS 754/01, uveřejněný pod č. 123 ve svazku 31 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR).
Dodatečné povolení neoprávněné stavby by mohlo být chápáno jako precedens a být návodem pro ostatní, jak obejít zákon (srov. usnesení Ústavního soudu ČR ze 4. 3. 1999, III. ÚS 403/98, uveřejněný pod č. 19 /usnesení/ ve svazku 13 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR).
Z uvedených ustanovení právních předpisů a z citovaných právních závěrů z uveřejněné judikatury soudů /ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem/ a z nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR vycházel dovolací soud i v daném případě. Zároveň však musel konstatovat, že tatáž ustanovení právních předpisů a tytéž závěry z publikované judikatury soudů a z nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR měl odvolací soud na zřeteli ve svém rozsudku z 11. 2. 2008 (sp. zn. 24 Co 376/2007 Městského soudu v Praze), proti němuž směřuje dovolání dovolatele. Vzhledem k těmto okolnostem nebylo možné shledat u dovolání dovolatele zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu (tj. zejména rozpor rozhodnutí odvolacího soudu s hmotným právem, dále řešení otázky, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu (s přihlížením i k závěrům Ústavního soudu ČR, jimiž jsou obecné soudy vázány) anebo řešení právní otázky, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem).
Přikročil proto dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 2 a §218 písm. c) občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání dovolatele, a to jako dovolání nepřípustného.
Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a ostatním účastníkům řízení v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně 4. ledna 2010
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu