ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.2826.2010.1
sp. zn. 28 Cdo 2826/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce K. K., zastoupenému JUDr. Vladimírem Kubátem, advokátem se sídlem v Praze 4, Valentova 1734/5, proti žalovanému Pozemkovému fondu České republiky, IČ 45797072, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o vydání pozemku, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 14 C 131/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. 11. 2009, č. j. 26 Co 333/2009-78, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 11. 11. 2009, č. j. 26 Co 333/2009-78 potvrdil rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 20. 1. 2009, č. j. 14 C 131/2008-20, který zamítl žalobu, v níž žalobce požadoval, aby žalovanému byla uložena povinnost vydat mu pozemek parcelu č. 1621 v k. ú. J. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se rovněž s jeho právním posouzením. V souladu se závěry okresního soudu aplikoval ustanovení §16 odst. 1 zákona č. 229/1992 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“), podle něhož za pozemky, které se podle tohoto zákona nevydávají a za které nelze poskytnout oprávněné osobě jiný pozemek, poskytne stát nebo jiná právnická osoba, jejímž zřizovatelem nebo zakladatelem je stát, finanční náhradu podle zvláštních předpisů. Finanční náhrada spočívá ve vyplacení hotovosti a v cenných papírech, které nemají povahu státního dluhopisu, a to v cenách podle §28a. Hotovost se vyplácí pouze původním vlastníkům vydávaných věcí. Shodně se soudem prvního stupně věc posoudil podle §16 odst. 3 zákona o půdě s tím, že oprávněná osoba vyzve k vydání náhrady nejpozději ve lhůtách uvedených v §13. Závisí-li právo na náhradu na rozhodnutí pozemkového úřadu nebo soudu, končí tato lhůta uplynutím šesti měsíců ode dne právní moci rozhodnutí. Vyslovil, že podle §13 odst. 3 zákona o půdě oprávněná osoba může vyzvat povinnou osobu k vydání nemovitostí a požádat o poskytnutí náhrad podle §§14 až 16 do šesti měsíců ode dne, kdy se dozvěděla, kdo je povinnou osobou, nejpozději do pěti let ode dne 24.6.1991 a neuplatněním ve lhůtě tato práva zanikají. Odvolací soud se rovněž ztotožnil s důvody, kterými soud prvního stupně žalobu zamítl. Žalobu totiž neshledal po právu, když žalobce, který je ve sporu aktivně věcně legitimován, uplatnil předmětný nárok u soudu proti osobě, která není pasivně věcně legitimována ve smyslu §18a zákona o půdě. Konstatoval, že pokud by byl žalovaný ve sporu pasivně legitimován, tak žalobce stejně uplatnil svůj nárok u soudu po uplynutí prekluzivní lhůty šesti měsíců (žaloba byla podána u soudu dne 16. 7. 2008, přičemž správní orgán rozhodl pravomocně nejpozději ke dni 4.6.2002). Odvolací soud se ztotožnil rovněž s názorem soudu prvního stupně, že nelze opomenout ani tu skutečnost, že žalobce se domáhal vydání pozemku, který není ve vlastnictví státu, nýbrž fyzické osoby.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce včas dovolání, jehož přípustnost zdůvodňoval ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Uplatnil dovolací důvod ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. a), b) o. s. ř. Namítal, že mu byla odňata možnost jednat před soudem. Podle dovolatele jde tedy o procesní vadu ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. V dovolání navrhoval prozkoumání a zhodnocení procesního postupu soudu prvního stupně ohledně určení pasivně legitimované osoby. V této souvislosti poukazoval na rozhodnutí Krajského soudu v Praze sp. zn. 23 Co 601/99. Nesouhlasil se závěrem soudu, že došlo k prekluzi práva žalobce podat žalobu na náhradu škody, neboť nebyla podána v souladu se zákonem o půdě. Tvrdil, že vlastnictví pozemku na něj přešlo jako na právního nástupce jeho rodičů. Namítal, že v projednávané věci bylo třeba vycházet z ustanovení §13 odst. 6 věta druhá zákona o půdě. Vytýkal soudům obou stupňů, že mu neposkytly součinnost tam, kde byla z procesního hlediska nutná. Dovolání doplnil ve smyslu existence či neexistence naléhavého právního zájmu na přezkum napadených rozhodnutí soudů obou stupňů. Navrhl proto zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., se zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrzen a nejde ani o případ skryté diformity rozhodnutí ve smyslu §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (již proto, že soudem prvního stupně nebyl vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen), může být dovolání přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
O takový případ v projednávané věci nejde.
Potvrzující rozsudek odvolacího soudu vychází z přiléhavého výkladu relevantních ustanovení zákona, které se věci týkají. Jiný výklad, než byl zaujatý soudem prvního stupně a převzatý soudem odvolacím nepřichází do úvahy. O nějaké divergenci ve výkladu těchto ustanovení nemůže být řeč. Rozhodnutí odvolacího soudu je proto třeba považovat za věcně správné.
Dovolací soud proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř. dovolání žalobce odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první o. s. ř. za použití §224 odst. 1, §151 odst. 1 o. s. ř. Dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalovanému v souvislosti s podaným dovoláním zřejmě žádné náklady řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. září 2010
JUDr. Josef R a k o v s k ý, v. r.
předseda senátu