ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.2884.2009.1
sp. zn. 28 Cdo 2884/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce Zemědělské družstvo Lanžhot – v likvidaci, se sídlem Lanžhot, okres Břeclav, zastoupeného JUDr. Janem Navrátilem, advokátem se sídlem v Hodoníně, Velkomoravská 1 proti žalovanému Společné družstvo Pomoraví, se sídlem Lanžhot, Nová 550, okres Břeclav, zastoupeného Mgr. Lubomírem Procházkou, advokátem se sídlem v Brně, Kobližná 19, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 5 C 1001/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. 10. 2008, č. j. 14 Co 159/2007 – 126, takto:
I. Dovolání žalovaného se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem shora uvedeným změnil rozsudek Okresního soudu v Břeclavi ze dne 3. 10. 2006 č. j. 5 C 1001/2002 – 95 tak, že určil, že žalobce je vlastníkem budov vepřína (porodny prasnic) postaveného na pozemku parc. č. st. 1323 o výměře 1202 m2, požární zbrojnice (manipulačního skladu) na parc. č. st. 1322 o výměře 409 m2 a skladu (kolny) na pozemku parc. č. st. 1316 o výměře 1018 m2, zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště Břeclav, na listu vlastnictví č. 2636 jako budova bez čp/če – zem. stav. na parcele č. st. 1323, budova bez čp/če – jiná st. na parcele č.st. 1322 a budova bez čp/če – tech.vyb. na parcele č. st. 1316, vše v k. ú. L. O nákladech řízení rozhodl odvolací soud tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 42.771,- Kč.
Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně doplněného v odvolacím řízení čtením originálů tří smluv ze dne 2. 2. 1994 nazvaných „smlouva o převodu nemovitostí“.Z jejich obsahu zjistil, že žalobce jako převodce a žalovaný jako nabyvatel se dohodli na převodu tří shora uvedených budov na pozemcích v katastrálním území L. tak, že žalobce touto smlouvou tyto budovy žalovanému převedl a žalovaný je do svého vlastnictví přijal, přičemž za každou z těchto budov byla sjednána „cena převáděné nemovitosti“ , a to 339.59,- Kč, 71.395,- Kč a 328.372,- Kč, ohledně níž je v každé z těchto smluv shodně uvedeno, že je „nabyvatelem vyrovnána započtením jeho pohledávek vyplývajících z nároků ve smyslu ustanovení §13 odst. 2 zákona č. 42/1992 Sb. na základě uplatněných nároků ve smyslu zákona č. 229/1991 Sb. a v souladu s ust. §33a odst. 1 ve znění zákona č. 195/1993 Sb.“. Dalším ustanovením těchto smluv je vždy shodně konstatováno, že „ nabyvatel je oprávněnou osobou podle §33a odst. 1 zákona č. 195/1993 Sb. a §13 odst. 2 zákona č. 42/1992 Sb., v souladu s čl. 28 odst. 3 a čl. 18 přijatých stanov ZD Lanžhot“ a že „ převodce prohlašuje, že nemá možnost jiné formy úhrady této pohledávky, a proto považuje tuto smlouvu za dohodu ve smyslu §13 odst. 2 zákona č. 42/1992 Sb.“.¨
Při těchto zjištěním dospěl odvolací soud k závěru , podle něhož z obsahu těchto smluv, který je u všech tří shodný (vyjma individuálního označení každé převáděné nemovitosti a její „ceny“) je zřejmé , že nejde o smlouvu kupní, darovací ani směnnou, jejímž pojmovým znakem by byl pouhý převod nemovitostí (resp. vlastnického práva k ní), ale podle obsahu jde o dohodu o vypořádání pohledávek podle §13 odst. 2 zákona č.42/1992 Sb., tedy o dohodu o vypořádání majetkového podílu oprávněných osob (jejich nástupce) k transformovanému družstvu . To plyne i z tvrzení obou účastníků, že žalovaný získal pohledávky jednotlivých oprávněných osob v souladu s §33a odst. 1 zákona o půdě (zákona č. 229/1991 Sb., ve znění zákona č. 195/1993 Sb.) a pro nemožnost jiné formy jejich vypořádání převedl žalobce (povinná osoba) na žalovaného (nástupce jednotlivých oprávněných osob) předmětné tři budovy, jimiž měl takové pohledávky uspokojit v částech odpovídajících sjednaným „cenám“ převáděných nemovitostí.
V souladu s tímto právním posouzením připomněl odvolací soud, že pro takové smlouvy je nezbytnou zákonnou náležitostí označení těch pohledávek na vydání majetkového podílu, které jimi mají být uspokojeny. Nejde tedy o zápočet jedné pohledávky proti druhé, ale přímo o uspokojení tvrzených pohledávek. Ze smluv však vůbec není zřejmé, které pohledávky proti žalobci jako povinné osobě a od kterých oprávněných osob jsou takto uspokojeny. Identifikace jednotlivých uspokojených pohledávek či jejich částí je zcela nezbytnou podmínkou k tomu, aby bylo možno zjistit:
-zda tyto pohledávky existují k datu uzavření dohody,
-zda jsou splněny zákonné podmínky pro jejich uspokojení a
-zda a v jakých částech je každá ze smluv o takovém vypořádání majetkového podílu v transformovaném družstvu platná.
Podle odvolacího soudu z obsahu smluv vyplývá pouze to, že převodem budov mají být uspokojeny nijak neoznačené a nijak neurčené pohledávky žalobce jako nástupce oprávněných osob, aniž je zřejmé, jaké pohledávky kterých původně oprávněných osob a jakých částkách jsou takto uspokojeny. Proto jsou všech tři předmětné smlouvy absolutně neplatné pro neurčitost vymezení jejich předmětu ve smyslu §37 odst. 1 o. z. V důsledku toho nemohlo na jejich základě přejít vlastnictví k uvedeným budovám ze žalobce na žalovaného.
Při nesporných zjištění o vlastnickém právu svědčícím původně žalobci, který budovy sám vybudoval a byly pro něj zapsány v katastru nemovitostí na základě stavebních rozhodnutí uvedených v odstavci I. každé ze zkoumaných smluv a při absenci zjištění jiných důvodů, v jejichž důsledku by žalobce vlastnické právo k předmětným budovám pozbyl, tak platí závěr o trvání jeho vlastnického práva k budovám, jak pro něj bylo zapsáno v katastru nemovitostí před uzavřením posuzovaných neplatných smluv. Odvolací soud proto změnil rozsudek soudu prvního stupně v souladu se zněním žaloby, ale i tak, jak jsou zapsány v katastru nemovitostí jako „budovy bez čp/če.“.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., podle něhož je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. Důvodnost dovodil z ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatel rekapituloval proces vzniku žalovaného jako transformovaného družstva, poukazoval na oprávněnost svého postupu při uzavírání předmětných smluv s tím, že využil ustanovení §33a odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., které umožňovalo smluvně převádět veškeré nároky na poskytnutí náhrad podle tohoto zákona a nároky na vydání podílu podle zákona č. 42/1992 Sb. na jiné osoby. Opakoval poté, že oprávněné osoby, které provozovaly zemědělskou výroby, ať byly členy družstva žalobce a nyní jsou členy družstva žalovaného, jakož i velká část jeho zaměstnanců a ti, kteří svůj majetkový podíl vložili do právnické osoby, své nároky postoupili smlouvou na nově vzniklý právní subjekt – žalobce. Převodci pohledávek tak byli všichni členové nově založeného družstva žalovaného.
Podle odvolatele posuzované smlouvy jsou platně uzavřeny, když je z nich patrný předmět koupě a jeho ceny, splňují náležitosti písemné formy a případné nedostatky ujednání o způsobu úhrady ceny za převod nemovitostí nemůže mít vliv na platnost kupních smluv a následně převod vlastnického práva na žalovaného. Pokud by žalobce považoval ujednání o zaplacení ceny za převod nemovitosti za nedostatečné, mohl žalovat na zaplacení kupní ceny za ně. Dodával, že cena převáděných nemovitostí nebyla stanovena dohodou, ale podle ustanovení §28a zák. č. 229/1991 Sb. a přezkoumána i příslušným finančním úřadem vzhledem k osvobození těchto převodů od daně daným ustanovením §20 odst. 8 zák. č. 357/1992 Sb., v tehdy platném znění. Navrhl proto zrušení rozsudku krajského soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se ve svém stručném a nové poznatky neobsahujícím vyjádření k dovolání ztotožnil se závěry odvolacího soudu. Žalovaný podle jeho názoru neuvedl žádné nové okolnosti, a proto žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání žalovaného zamítl.
Nejvyšší soud České republiky zjistil, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení řádně zastoupeným advokátem (§240 odst. 1 a §241 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání v této věci vyplývá z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu 1. stupně ve věci samé. Přezkoumal proto dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu v plném rozsahu, jak to plyne z obsahu podaného dovolání a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Posouzení správnosti závěrů odvolacího soudu se týká výkladu předmětných smluv, z hlediska jejich hodnocení podle důvodu vzniku, vůle účastníků a obsahu a z toho plynoucích náležitostí a možnosti oddělitelnosti ujednání o ceně od obsahu samotného úkonu.
Odvolacímu soudu nutno předně přisvědčit v tom, že pro posouzení povahy smluv je rozhodující nikoliv jejich označení, ale obsah a zejména pak právní důvod vzniku závazku (kauza). V této souvislosti lze už na tomto místě uvést, že dovolatel sám ve svém dovolání uvádí pohnutku, která vedla k uzavření smluv a stala se jejich součástí. Mezi účastníky je nesporné a podává se to i z výsledků řízení před soudy obou stupňů, že důvodem uzavření smluv bylo vypořádání nároků mezi žalobcem a žalovaným, a to za využití možností plynoucích z ustanovení poskytnutí náhrad podle tohoto zákona a nároky na vydání podílu podle zákona č. 42/1992 Sb.na jiné osoby. To plyne, jak odvolací soud přiléhavě dovodil, z textu smluv nejen pokud jde o jejich východisko, ale rovněž z výslovného ustanovení o důsledcích, které tyto smlouvy pro účastníky přivodily. Odvolacím soudem zaujatý výklad je v souladu s výkladovými kritérii uvedenými v §35 odst. 2 o. z. Pak ovšem ujednání o úplatě představuje neoddělitelnou součást celého právního úkonu (§41 o.z.), když tato byla definována jako „cena převáděné nemovitosti“ , v částkách 339.595,- Kč, 71.395,- Kč a 328.372,- Kč, a každá z těchto částek byla definována tak, že jí je „nabyvatelem vyrovnána započtením jeho pohledávek vyplývajících z nároků ve smyslu ustanovení §13 odst. 2 zákona č. 42/1992 Sb. na základě uplatněných nároků ve smyslu zákona č. 229/1991 Sb. a v souladu s ust. §33a odst. 1 ve znění zákona č. 195/1993 Sb.“. Tomu odpovídá další ustanovení smluv, jak je uvedeno v narativní části tohoto rozsudku, podle nichž „ nabyvatel je oprávněnou osobou podle §33a odst. 1 zákona č. 195/1993 Sb. a §13 odst. 2 zákona č. 42/1992 Sb., v souladu s čl. 28 odst. 3 a čl. 18 přijatých stanov ZD Lanžhot“ a že „ převodce prohlašuje, že nemá možnost jiné formy úhrady této pohledávky, a proto považuje tuto smlouvu za dohodu ve smyslu §13 odst. 2 zákona č. 42/1992 Sb.“. Absence určitosti ve vztahu k „ceně“ převáděných nemovitostí pak má za následek neplatnost celého právního úkonu (hodnocených smluv) ve smyslu §37 odst. 1 o. z.
Posouzení těchto úkonů odvolacím soudem podle jejich obsahu pak odpovídá podřazení pod dohodu o vypořádání pohledávek podle §13 odst. 2 zákona č. 42/1992 Sb. Závěry odvolacího soudu jsou logické, vnitřně skloubené, vycházejí z gramatického výkladu a účelu dotčených zákonných ustanovení. Nemohl proto dovolací soud spolehlivě dospět k závěru, že by rozhodnutí odvolacího soudu nebylo správné. Dovolací soud proto dovolání podle §243b odst. 2 věta před středníkem o. s. ř. zamítl.
O nákladech řízení o dovolání bylo rozhodnuto podle §243c odst. 1 o. s. ř. (243b odst. 5 věta první o. s. ř.) za použití §224 odst. l, §151 odst. 1, a §142 odst. 1 o. s. ř. Dovolatel sice neměl v řízení úspěch, vyjádření žalobce však nebylo možno zohlednit jako úkon právní služby ve smyslu ustanovení §11 odst. 1 až 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. září 2010
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu