ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.292.2010.1
sp. zn. 28 Cdo 292/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Brožové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D. a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobce Ing. M. M ., zastoupeného JUDr. Alfrédem Šrámkem, advokátem se sídlem v Ostravě, Pobialova 846/10, proti žalované VÍTKOVICE, a. s. , se sídlem v Ostravě – Vítkovicích, Ruská 2887/101, zastoupené Mgr. Davidem Jüngerem, advokátem se sídlem v Ostravě – Mariánských Horách, 28. října 219/438, o částku 15,017.888,40 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 20 C 190/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 5. 2009, č. j. 56 Co 375/2008 – 299, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované náklady dovolacího řízení ve výši 12.257,- Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Davida Jüngera, advokáta se sídlem v Ostravě, 28. října 219/438.
Odůvodnění:(§243c odst. 2 o. s. ř.) :
Dovoláním proti v záhlaví citovanému rozsudku, kterým odvolací soud potvrdil rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 6. 9. 2007, č. j. 20 C 190/2004-202, jako první rozsudek soudu prvního stupně v projednávané věci, může být shledáno přípustným jen při splnění předpokladů uvedených v §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Přípustným však podle uvedeného ustanovení není, neboť dovolatelem vznesené námitky nemohou založit zásadní právní význam napadeného rozhodnutí.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost spatřoval v ust. §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Jako dovolací důvod z obsahu dovolání vyplývá nesprávné právní posouzení věci /§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř./. Žalobce konkrétně namítal, že smlouva o postoupení pohledávek mezi žalovanou Vítkovice, a. s., a společností INVECO SWIFT CREDIT, spol. s r.o., ze dne 8. 11. 1995 byla obchodním závazkovým vztahem a tedy i plnění poskytnuté původním žalobcem VOM, a. s., je bezdůvodným obohacením vzniklým v souvislosti s tímto obchodním závazkovým vztahem, na jehož promlčení je nutno aplikovat čtyřletou promlčecí lhůtu podle obchodního zákoníku.
Žalovaná navrhla dovolání odmítnout, neboť mezi ní a původním žalobcem nikdy nebyl založen obchodní závazkový vztah.
Podle §101 obč. zák. pokud není v dalších ustanoveních uvedeno jinak, je promlčecí doba tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé.
Podle §397 obch. zák. nestanoví-li zákon pro jednotlivá práva jinak, činí promlčecí doba čtyři roky.
Postoupení pohledávky je upraveno v Části osmé Hlavě první Oddílu čtvrtém v §524 až 530 občanského zákona. Občanský zákon stanoví formální i obsahové náležitosti smlouvy o postoupení pohledávky, za určitých podmínek postoupení zakazuje apod. Ač je postoupení pohledávky systematicky zařazeno do Oddílu čtvrtého upravujícího změny v osobě věřitele nebo dlužníka, svou povahou se jedná o samostatný smluvní typ. Obchodní zákoník tento smluvní typ neupravuje.
Z §261 obch. zák. se podává, že Část třetí obchodního zákoníku upravuje závazkové vztahy mezi podnikateli, jestliže při jejich vzniku je zřejmé s přihlédnutím ke všem okolnostem, že se týkají jejich podnikatelské činnosti (odstavec 1). Částí třetí obchodního zákoníku se řídí rovněž závazkové vztahy mezi státem nebo samosprávnou územní jednotkou a podnikateli při jejich podnikatelské činnosti, jestliže se týkají zabezpečování veřejných potřeb. K tomuto účelu se za stát považují i státní organizace, jež nejsou podnikateli, při uzavírání smluv, z jejichž obsahu vyplývá, že jejich obsahem je uspokojování veřejných potřeb (odstavec 2). Smlouvy mezi osobami uvedenými v odstavcích 1 a 2, které nejsou upraveny v hlavě II Části třetí obchodního zákona a jsou upraveny jako smluvní typ v občanském zákoníku, se řídí pouze ustanoveními občanského zákoníku (odstavec 6 věta první). V citovaném znění platila uvedená ustanovení obchodního zákoníku i 8. 11. 1995, tedy v době uzavření smlouvy o postoupení pohledávek mezi žalovanou a společnosti INVECO SWIFT CREDIT, spol. s r.o. Ustanovení §261 odst. 6 věta první bylo změněno zákonem č. 370/2000 Sb. a s účinností od 1. 1. 2001 určuje, že smlouvy mezi osobami uvedenými v odstavcích 1 a 2, které nejsou upraveny v hlavě II této části zákona a jsou upraveny jako smluvní typ v občanském zákoníku, se řídí příslušnými ustanoveními o tomto smluvním typu v občanském zákoníku a obchodním zákoníkem. Zákon č. 370/2000 Sb., jehož prostřednictvím bylo ustanovení §261 odst. 6 věta první změněno, neobsahuje přechodná ustanovení, jež by se této změny jakkoliv týkala. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu (srov. nález jeho Pléna ze dne 4. února 1997, sp. zn. Pl. ÚS 21/96, uveřejněný pod č. 63/1997 Sb.), z níž vychází i Nejvyšší soud (srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 35/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), v případech časového střetu staré a nové právní normy platí obecně nepravá retroaktivita (nepravá zpětná účinnost). To znamená, že od účinnosti nové právní normy se i právní vztahy vzniklé podle zrušené právní normy řídí právní normou novou. Vznik právních vztahů existujících před nabytím účinnosti nové právní normy, právní nároky, které z těchto vztahů vznikly, jakož i vykonané právní úkony se řídí zrušenou právní normou (důsledkem opačné interpretace střetu právních norem by byla pravá retroaktivita). Aplikuje se tu princip ochrany minulých právních skutečností, zejména právních konání. Otázku, jakým právem se bude řídit právní vztah založený smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 8. 11. 1995, je tedy nutné posoudit podle právní úpravy platné v té době. Dle konstantní judikatury Nejvyššího soudu se u smluv upravených jako smluvní typ pouze v občanském zákoníku, tedy s ohledem na výše uvedené i na smlouvu o postoupení pohledávek, uzavíraných mezi osobami podle §261 odst. 1 a 2 obch. zák. v době do 31.12.2000, použijí obecná ustanovení daná pro závazkové vztahy občanským zákoníkem (srov. např. rozsudek NS ze dne 15. 12. 1998, sp. zn. 33 Cdo 237/98; dále např. rozsudek NS ze dne 29. 8. 2006, sp. zn. 30 Cdo 595/2006). Nejvyšší soud sice v rozsudku ze dne 18. 6. 2003, sp. zn. 35 Odo 619/2002, uveřejněném pod číslem R26/2004, a navazující judikatuře, připouští ve vztazích mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti aplikaci ustanovení o promlčení podle obchodního zákoníku na nároky z bezdůvodného obohacení, východiskem těchto úvah je ovšem předpoklad, že bezdůvodné obohacení vzešlo z obchodního závazkového vztahu (tj. vztahu řídícího se obchodním zákoníkem). Ve věci vedené pod sp. zn. 35 Odo 619/2002 tento nutný předpoklad byl naplněn, protože závazkový vztah byl založen kupní smlouvou uzavřenou podle §409 an. obch. zák. Jednalo se tudíž o právní vztah, který se výslovně podle odstavce 2 §261 obch. zák. řídí Části třetí obchodního zákoníku. V posuzované věci však tento nezbytný předpoklad naplněn není, neboť, jak již bylo řečeno, právní úprava platná k datu uzavření postupní smlouvy (tj. k 8. 11. 1995) odkazuje v odstavci 6 §261 obch. zák. výlučně na občanský zákoník a žádný obchodní závazkový vztah (tj. vztah řídící se obchodním zákoníkem) proto založen být nemohl. Jakékoliv další úvahy, zda plnění poskytnuté osobou, která nebyla účastníkem obchodního závazkového vztahu, které ale bylo poskytnuté v souvislosti s tímto obchodním závazkovým vztahem (zaniklým z důvodu sjednané rozvazovací podmínky), jsou z tohoto důvodu pro posouzení věci nadbytečné.
Citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soud jsou k dispozici na internetových stránkách www.nsoud.cz a http://nalus.usoud.cz .
Z důvodů shora uvedených dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí nemá zásadní právní význam, neboť je v souladu se zákonem a ustálenou judikaturou dovolacího soudu. Vycházeje z toho, že obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání a vyjádření žalovaného k němu jsou účastníkům známy a jsou součástí procesního spisu vedeného soudem prvního stupně, dovolání podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. Žalobci, jehož dovolání bylo odmítnuto, uložil dovolací soud povinnost zaplatit žalovanému účelně vynaložené náklady, které mu vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady se sestávají z odměny advokáta ve výši 10 000,- Kč (§10 odst. 3, §3 odst. 1 bod 6, §15, §14, §18 odst. 1 věta první vyhlášky č. 484/2000 Sb.) a z paušální částky náhrady hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (§2 odst. 1, §13 odst. 1, 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.), vše zvýšeno o DPH ve výši 19 %. Platební místo a lhůta ke splnění uložené povinnosti byly stanoveny podle §149 odst. 1 a §160 odst. 1 o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 18. května 2010
JUDr. Iva B r o ž o v á, v. r.
předsedkyně senátu