ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.2932.2010.1
sp. zn. 28 Cdo 2932/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause ve věci žalobkyně E. F. , zastoupené JUDr. Ladislavem Dusilem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, nám. Přemysla Otakara II. č. 123/36, proti žalovanému Ing. F. D. , místo podnikání Skuherského 1418/70, České Budějovice, zastoupenému JUDr. Vladimírem Krčmou, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Střelecká 437, o zaplacení 70.360,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 24 C 112/2007, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. března 2010, č. j. 19 Co 3018/2009-227, ve znění opravného usnesení ze dne 28. 4. 2010, č. j. 19 Co 3018/2009-240, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. 3. 2010, č. j. 19 Co 3018/2009-227, ve znění opravného usnesení ze dne 28. 4. 2010, č. j. 19 Co 3018/2009-240, se zrušuje v části, v jaké jím bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku I. ohledně částky 54.445,- Kč s příslušenstvím a v jaké jím bylo rozhodnuto o nákladech řízení, rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. 4. 2009, č. j. 24 C 112/2007-182, se zrušuje ve výroku I. do částky 54.445,- Kč s příslušenstvím a v nákladovém výroku IV. a věc se v uvedeném rozsahu vrací Okresnímu soudu v Českých Budějovicích k dalšímu řízení; ve zbytku se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Poté, co bylo původní rozhodnutí Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 5. 2008, č. j. 24 C 112/2007-115, jímž bylo návrhu žalobkyně do částky 71.450,- Kč s přísl. vyhověno, zrušeno usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. 10. 2008, č. j. 19 Co 2099/2008-154, a věc byla vrácena okresnímu soudu za účelem odstranění vad řízení a nedostatků v odůvodnění rozhodnutí, uložil Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 5. 4. 2009, č. j. 24 C 112/2007-182, žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 70.360,- Kč s úrokem z prodlení ve výroku blíže specifikovaným (výrok I.), zamítl žalobu v části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 1.090,- Kč s příslušenstvím (výrok II.), současně zamítl žalobu, jíž se žalovaný po žalobkyni domáhal zaplacení částky 64.406,- Kč s příslušenstvím (výrok III.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok IV.). Soud shledal důvodným tvrzení žalobkyně, že se na její úkor žalovaný obohatil užíváním nebytových prostor v její nemovitosti. Soud vzal za zjištěné, že žalovaný předmětné prostory užíval v žalovaném období (tj. od 1. 8. 2005 do 15. 10. 2005, dále od 6. 12. 2005 do 9. 4. 2006 a od 10. 4. 2006 do 28. 6. 2006) na základě neplatné nájemní smlouvy uzavřené s třetí osobou – oprávněným z věcného břemene doživotního užívání zřízeného k těmto prostorám. Věcné břemeno posléze zaniklo dohodou vlastníka s oprávněným ke dni 10. 4. 2006, po celé žalované období žalovaný žalobkyni nic neplatil, bránil-li se žalovaný tím, že mu dle dohody s oprávněným mělo být prominuto nájemné od 1. 8. 2005 do vyklizení s ohledem na jím provedené opravy domu, je tato dohoda bez jakékoliv relevance ve vztahu mezi ním a žalobkyní. Krom užívání nebytových prostor žalovaným došlo k jeho obohacení na úkor žalobkyně i tím, že za něj hradila náklady na plyn, vodné a stočné za období od 1. 2. 2005 do 28. 6. 2006. Protinávrh, jímž se žalovaný po žalobkyni domáhal vydání bezdůvodného obohacení vzniklého na její straně hrazením nákladů spojených s údržbou domu z jeho strany, byl posouzen jako nedůvodný, z části proto, že soud přitakal žalobkyní vznesené námitce promlčení a částečně proto, že na straně žalobkyně nedošlo provedením jednotlivých úkonů k jakémukoliv obohacení. Okresní soud žalobkyni přiznal výslednou částku bezdůvodného obohacení ve výši 70.360,- Kč (z toho 54.445,- Kč za užívání nemovitosti a částku 15.915,- Kč za plyn, vodné a stočné).
K odvolání žalovaného přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně (vyjma zamítavého výroku do částky 1.090,- Kč s přísl., jenž nebyl odvoláním napaden) Krajský soud v Českých Budějovicích a rozsudkem ze dne 16. 3. 2010, č. j. 19 Co 3018/2009-227, je potvrdil ve výrocích I. a III., změnil je v nákladovém výroku IV. a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že se žalovaný obohatil na úkor žalobkyně užíváním prostor v jejím vlastnictví bez právního důvodu (§451 odst. 2 obč. zák.), jelikož oprávněnému z věcného břemene nenáleželo právo přenechat jím užívané prostory nájemní smlouvou jiné osobě, tento právní úkon je tak neplatný a bez jakékoliv významu ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným. K obohacení žalovaného došlo i tím, že za něj žalobkyně hradila náklady na plyn, vodné a stočné (§454 obč. zák.). Odvolací soud rovněž přisvědčil názoru soudu prvního stupně, že právo na vydání bezdůvodného obohacení uplatněné protinávrhem žalovaného je zčásti promlčené a zčásti mu schází opodstatnění, a potvrdil tedy rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé jako věcně správné.
Proti rozsudku odvolacího soudu v části, v jaké jím byl potvrzen výrok I. rozsudku soudu prvního stupně a bylo rozhodnuto o nákladech řízení, podal žalovaný dovolání. Podle dovolatele jde o rozhodnutí zásadně právně významné ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a jsou naplněny veškeré dovolací důvody uvedené v §241a odst. 2 a 3 o. s. ř. Dovolatel považuje za nesprávně posouzenou otázku vzniku bezdůvodného obohacení, jelikož prostory, jež v nemovitosti žalobkyně užíval, byly předmětem věcného břemene doživotního užívání zřízeného ve prospěch Václava Fixe, s nímž žalovaný uzavřel nájemní smlouvu, a veškeré pohledávky mezi ním a V. F. zanikly započtením. Dovolatel poukázal na judikaturu, z níž vyplývá, že vlastník nemovitosti nemůže nijak nakládat s prostory, jež jsou přenechány jiné osobě na základě věcného břemene užívání, z čehož je zřejmé, že užívá-li je někdo jiný, nedochází na straně vlastníka ke vzniku jakékoliv újmy, a tedy nemůže dojít ani k obohacení na jeho úkor, neboť vlastník sám není oprávněn požívat užitků z těchto prostor. Za vadný je třeba považovat i samotný výrok I. rozsudku soudu prvního stupně, protože jím byla žalovanému uložena povinnost nejen k úhradě úroků z prodlení, ale i úroků takto nespecifikovaných, aniž by bylo zřejmé, o jaké úroky má jít, a aniž by žalobkyni mohlo jakékoliv právo na tyto úroky vzniknout. Náprava tohoto nedostatku nebyla provedena ani soudem odvolacím. V rozhodnutí jsou podle dovolatele obsaženy i další vady, uvedené nedostatky jsou však již natolik závažné, že je zřejmé, že by mělo být dovolacím soudem přistoupeno ke zrušení rozsudků soudů obou stupňů v napadeném rozsahu. Dovolatel rovněž poukázal na nedostatek rozhodnutí soudu prvního stupně, jenž nebyl napraven ani soudem odvolacím (přestože jeho náprava byla soudu prvního stupně uložena již předcházejícím zrušovacím usnesením soudu odvolacího), spočívající v tom, že se soud v otázce úroku z prodlení ve svém odůvodnění omezil pouze na konstatování vzniku práva žalobkyně na jeho úhradu žalobcem v souladu s §517 obč. zák., aniž by tento svůj závěr jakkoliv odůvodnil. Tato okolnost pak vedla dovolatele k návrhu, aby věc byla v souladu s ustanovením §243b odst. 5 a §221 odst. 2 o. s. ř. po zrušení napadených rozhodnutí vrácena buď jinému soudu (odvolacímu či provostupňovému), nebo aby byla věc projednána a rozhodnuta týmiž soudy v jiném obsazení.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném k datu rozhodnutí odvolacího soudu, které je podle čl. II. bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání současně není podle §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč a v obchodních věcech 100.000,- Kč. V souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu je třeba přípustnost v případě samostatných nároků s odlišným skutkovým základem posuzovat ohledně každého z nich zvlášť (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura 1/2000 pod č. 9), nárokem s odlišným - samostatným skutkovým základem je přitom, jak bezdůvodné obohacení vzniklé užíváním nebytových prostor, tak i obohacení vzniklé hrazením nákladů spojených s užíváním nebytových prostor žalobkyní za žalovaného (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2505/2009). Protože nárok na vydání obohacení vzniklého tím, že žalobkyně hradila za žalovaného alikvotní část nákladů na plyn, vodné a stočné nepřesahuje uvedený peněžní limit 50.000,- Kč, je přípustnost dovolání v tomto rozsahu vzhledem k ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. vyloučena. Dovolací soud tedy v naznačeném rozsahu dovolání odmítl (§243b odst. 5 a §218 písm. c/ o. s. ř.) a dále se zabýval přípustností dovolání proti zbylé části napadeného rozhodnutí v intencích §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř.
Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
V daném případě lze přiznat zásadní právní význam otázce, zda-li užíváním nebytových prostor na základě nájemní smlouvy uzavřené s osobou oprávněnou z věcného břemene doživotního užívání mohlo dojít k bezdůvodnému obohacení uživatele na úkor vlastníka, jelikož posouzení této otázky je možné označit za rozporné s interpretací příslušných hmotněprávních ustanovení obsaženou v dosavadní judikatuře Nejvyššího soudu, a dovolání je tudíž třeba považovat za přípustné.
Je-li dovolání shledáno přípustným, zabývá se Nejvyšší soud z úřední povinnosti tím, zda řízení není postiženo vadami uvedenými v §229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 o. s. ř.). Dovolateli nelze přisvědčit, považuje-li za takovouto vadu formulaci výroku I. rozsudku soudu prvního stupně, jelikož ač v jeho formulaci existují nedostatky spočívající v několika případech (časových úsecích) v absenci označení úroků jako úroků z prodlení, není pochyb, právě s přihlédnutím k ostatním ve výčtu uvedeným obdobím, že má jít o úrok z prodlení, což je seznatelné i z odůvodnění rozhodnutí, a je tedy zřejmé, jak bylo rozhodnuto o právech a povinnostech účastníků, a není proto důvodu považovat tento nedostatek za vadu ve smyslu výše uvedených ustanovení. Za vadu (§157 odst. 2 o. s. ř.) však lze v souladu s tvrzením dovolatele považovat nedostatek odůvodnění týkající se počátku prodlení žalovaného. Omezil-li se totiž soud prvního stupně na konstatování, jež posléze jako správné potvrdil i soud odvolací, že se žalovaný ocitl v prodlení s plněním své povinnosti, a blíže se nevěnoval odůvodnění tohoto závěru, zejména z hlediska okamžiku, k němuž dovolateli vznikla povinnost plnit a jenž je tedy rozhodující pro posouzení správnosti závěru o vzniku prodlení na straně žalovaného, brání nedostatek řádného a přezkoumatelného odůvodnění právního posouzení odvolacího soudu v tomto ohledu zhodnotit jeho správnost, a řízení je tak stiženou vadou ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (k tomu srov. např. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 1994, sp. zn. 7 Cdo 41/93, publikovaný ve Výběru judikatury/civilní, ročník 1994). Dovolání tedy již z tohoto důvodu nelze upřít částečnou opodstatněnost. Nejvyšší soud se dále zabýval přezkumem rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska správnosti právního posouzení v něm obsaženého.
V souladu s ustanovením §451 obč. zák. je jedním ze základních předpokladů pro vznik bezdůvodného obohacení okolnost, že k nabytí majetkových hodnot jednou osobou dojde na úkor jiné, jíž v souladu s právním řádem přísluší právo na jejich nabytí. Soudy obou stupňů se však spokojily s konstatováním, že oprávněný z věcného břemene nemohl žalovanému platně pronajmout prostory, k nimž bylo ve prospěch oprávněného zřízeno věcné břemeno doživotního užívání, současně žalovanému jejich užíváním vznikl majetkový prospěch, a z těchto skutečností implicitně dovodily, že se tak stalo na úkor žalobkyně coby vlastnice předmětné nemovitosti. Tímto postupem však soudy pominuly skutečnost, že vlastník nemovitosti po dobu trvání věcného břemene užívání nemůže tuto nemovitost, případně její část, k níž se věcné břemeno vztahuje, přenechat do užívání jiné osobě (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1265/1998, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 19 civ., sešit 3/2002), a právo nabývat majetkový prospěch spočívající v užívání nemovitosti po tuto dobu přísluší pouze oprávněnému. Ani za řádného, tj. zcela souladného s právem, běhu okolností by žalobkyně nebyla oprávněna nabývat jakýkoliv majetkový prospěch užíváním předmětných prostor po dobu trvání věcného břemene, a nemůže se tak domáhat vydání prospěchu, který tímto užíváním nabyl někdo jiný (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2005, sp. zn. 22 Cdo 586/2004). Již z tohoto důvodu nebylo možné posoudit závěry soudů obou stupňů jako správné. Současně je třeba zdůraznit, že byť se závěr o neplatnosti nájemní smlouvy jeví jako správný, neumožňovala-li smlouva o zřízení věcného břemene doživotního užívání části nemovitosti oprávněnému smluvně přenechat nebytové prostory další osobě (judikatura Nejvyššího soudu se v tomto ohledu již dříve přiklonila ke spíše restriktivnímu výkladu okruhu osob oprávněných v souladu s §151n odst. 1 obč. zák. užívat cizí věc – srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 22 Cdo 555/2004), nepostačuje tato skutečnost k tomu, aby bylo možno konstatovat vznik bezdůvodného obohacení na straně žalovaného na úkor žalobkyně, neboť svědčilo-li užívací právo oprávněnému z věcného břemene, jenž je smluvně přenechal dovolateli, pak neplatnost této smlouvy v souladu s §457 obč. zák. zakládá vzájemnou restituční povinnost pouze mezi stranami této smlouvy, a nikoliv ve vztahu k třetí osobě, tzn. žalobkyni (k obdobným závěrům dospěl Nejvyšší soud např. ve svém rozsudku ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 25 Cdo 264/2004, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 31 civ, sešit 4/2005). I tato okolnost tedy vylučuje správnost právního posouzení učiněného soudy obou stupňů. S ohledem na uvedené lze uzavřít, že na straně dovolatele nemohlo dojít užíváním místností ke vzniku bezdůvodného obohacení na úkor žalobkyně po dobu, kdy ona sama nebyla předmětné prostory oprávněna užívat.
Protože právní posouzení věci provedené odvolacím soudem považoval Nejvyšší soud v části, v níž shledal dovolání přípustným, za nesprávné a jeho postup ohledně odůvodnění části týkající se úroku z prodlení za vadný, shledal dovolání důvodným, podle §243b odst. 2, části věty za středníkem, odst. 3, věty druhé, o. s. ř. zrušil ve shora naznačeném rozsahu (do částky 54.445,- Kč s příslušenstvím) rozsudek odvolacího soudu a současně i rozsudek soudu prvního stupně, jelikož důvody zrušení platí i pro jeho rozhodnutí, a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud přitom neshledal opodstatněným tvrzení dovolatele, že jsou v dané věci splněny podmínky pro to, aby byla věc podle §243b odst. 5 a §221 o. s. ř. projednána jinými místně příslušnými soudy nebo týmiž soudy, ale v jiném obsazení. Přikázání věci jinému soudu či nařízení projednání věci jiným senátem soudu dosavadního by mělo být postupem výjimečným, neboť tím dochází k zásahu do zásady zakotvené v čl. 38 zákona č. 2/1993 Sb., Listiny základních práv a svobod, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci a že příslušnost soudu a soudce stanoví zákon, a mělo by k němu být přistoupeno pouze, jsou-li zde důvodné pochybnosti o tom, že věc bude v přiměřené době náležitě rozhodnuta (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2860/2007, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 5840, CD 7/2008). Ačkoliv Nejvyšší soud shledal vadu v postupu soudů obou stupňů týkající se nedostatečného odůvodnění vzniku prodlení na straně žalovaného (viz výše), jejíž závažnost zvyšuje to, že k jejímu odstranění nedošlo navzdory předchozímu zrušujícímu usnesení odvolacího soudu, jímž byla soudu prvního stupně tato vada vytknuta, nelze z této okolnosti nikterak usuzovat na to, že by soudy v novém řízení nerozhodly v intencích právního názoru dovolacího soudu, a mělo by tedy být vyhověno návrhu dovolatele na přikázání věci jinému soudu či nařízení projednání věci jiným senátem či soudcem. Soudy prvního i druhého stupně jsou přitom ve smyslu §243d odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. listopadu 2010
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D., v. r.
předseda senátu