ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.3003.2009.1
sp. zn. 28 Cdo 3003/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Brožové a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobkyně M. V. , zastoupené JUDr. et PhDr. Oldřichem Choděrou, advokátem, se sídlem v Praze 1, Národní 25, proti žalované M. V. , zastoupené JUDr. Petrou Olmrovou – Nykodýmovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Říčanech, 17. listopadu 230, o zaplacení částky ve výši 660.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 5 C 112/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze, ze dne 24. 1. 2007, č.j. 30 Co 585/2006-146, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 15.380,75 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Petry Olmrové – Nykodýmové, Ph.D., advokátce zastupující žalovanou.
Odůvodnění:
(§243c odst. 2 o.s.ř.)
Žalobkyně se žalobou podanou dne 12. 4. 2002 domáhala na žalované zaplacení částky 660.000,- Kč s příslušenstvím. V odůvodnění žaloby uvedla, že spolu s žalovanou byly spoluvlastnice nemovitosti č.p. 423, postavené na pozemku parc. č. 952 v kat. území L. (dále jen „předmětná nemovitost“). Spoluvlastnictví dne 8. 4. 1997 zaniklo na základě soudního smíru schváleného rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 26. 2. 1997, sp. zn. 23 Co 125/96, a výlučnou vlastnicí předmětné nemovitosti se stala žalobkyně. Žalovaná se následně z předmětné nemovitosti odstěhovala. K úplnému vyklizení však nedošlo, neboť ji nadále užíval J. N., rozvedený manžel žalované, a to z titulu práva bydlení odvozeného od bývalého spoluvlastnického práva žalované. Vzhledem k zákonnému oprávnění J. N., který nebyl povinen předmětnou nemovitost vyklidit, dokud mu nebude zajištěn náhradní byt, a vzhledem k tomu, že žalovaná uvedenou povinnost vůči bývalému manželovi dosud nesplnila, došlo na její straně k bezdůvodnému obohacení a to na úkor žalobkyně v rozsahu odpovídajícím tržnímu nájemnému za pronájem bytu obdobné velikosti a v dané lokalitě za období od 7. 4. 2000 do 8. 12. 2003.
Žalovaná ve svém vyjádření navrhovala zamítnutí žaloby. Uvedla, že v červenci 1997 předmětnou nemovitost vyklidila a klíče od předmětné nemovitosti odevzdala do soudní úschovy. Uzavřela, že v souzené věci není dána její pasivní věcná legitimace.
Okresní soud v Berouně jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 27. 4. 2006, č.j. 5 C 112/2002-109, žalobu zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že bezdůvodné obohacení na straně žalované z důvodu užívání předmětné nemovitosti bez právního důvodu nevzniklo, neboť žalovaná předmětnou nemovitost neužívala. Odvolací soud konstatoval, že zajištění bytové náhrady J. N. nelze chápat jako povinnost žalované, ale jako omezení výkonu již zaniklého vlastnického práva žalované k nemovitosti. Soud prvního stupně rovněž doplnil, že v souzené věci nemůže být žalobou uplatněný nárok přiznán ani z titulu náhrady škody dle §420 odst. 1 obč. zák., neboť žalovaná neporušila žádnou právní povinnost.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 24. 1. 2007, č.j. 30 Co 585/2006-146, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. V odůvodnění svého rozhodnutí se přitom ztotožnil se skutkovými a právními závěry soudu prvního stupně, když dospěl k závěru, že žalovaná v souzené věci není pasivně legitimována, neboť předmětnou nemovitost neužívala, a stejně tak není možné žalobkyni přiznat ani náhradu škody dle §420 odst. 1 obč. zák., neboť žalovaná neporušila žádnou právní povinnost.
Dovolání žalobkyně proti v záhlaví citovanému rozsudku, kterým odvolací soud potvrdil rozsudek Okresního soudu v Berouně ze dne 27. 4. 2006, č.j. 5 C 112/2002-109, může být shledáno přípustným jen při splnění předpokladů uvedených v §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Dovolání však v souzené věci podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné není, neboť dovolatelkou vznesené námitky nemohou založit zásadní právní význam napadeného rozhodnutí odvolacího soudu. Dovolatelka prostřednictvím podaného dovolání namítala, že vyklizení předmětné nemovitosti je povinností žalované, která je také pasivně věcně legitimována, neboť předmětnou nemovitost užívala osoba, jejíž právo bydlení bylo z práva žalované odvozené. Dále uvedla, že bezdůvodné obohacení žalované lze spatřovat právě v tom, že žalovaná žádným způsobem neřešila otázku bydlení svého rozvedeného manžela J. N. a její řešení zcela ponechala na ní. Za této situace byla jako výlučná vlastnice předmětné nemovitosti rovněž nucena převzít odpovědnost žalované za zajištění bytových potřeb jejího bývalého manžela. Z uvedených důvodů je třeba na užívání předmětné nemovitosti hledět tak, jako by ji užívala sama žalovaná.
Žalovaná ve svém vyjádření k podanému dovolání uvedla, že bezdůvodně obohacen je ten, kdo získává plnění bez právního důvodu. Aktivní věcná legitimace k vydání bezdůvodného obohacení se tedy váže k subjektu práva, který přímo takové plnění získává, a nelze ji přenášet na další osoby. Žalovaná dále uvedla, že zánikem jejího spoluvlastnického práva k předmětné nemovitosti vznikla povinnost ji vyklidit i osobě s odvozeným právem bydlení, přičemž aktivně legitimovanou k vynucení této povinnosti je pouze žalobkyně jako její výlučná vlastnice.
Podstatou sporu je v souzené věci vyřešení otázky, zda ze soudního smíru schváleného rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 26. 2. 1997, č.j. 23 Co 125/96-111, kterým bylo zrušeno podílové spoluvlastnictví žalobkyně a žalované s tím, že výlučnou vlastnicí se stala žalobkyně, která se zavázala zaplatit žalované částku 1.000.000,- Kč do patnácti dnů od právní moci rozhodnutí a „částku 600.000,- Kč proti vyklizení bytu a garáže a předání klíčů,“ vyplývá pro žalovanou povinnost zajistit bytovou náhradu pro J. N. jako uživatele bytu v předmětné nemovitosti. V předeslaném směru dospěl dovolací soud k závěru, že předmětné ujednání je ujednáním obsahujícím pouze odkládací podmínku pro zaplacení částky 600.000,- Kč, které tudíž povinnost žalované zajistit bytovou náhradu pro J. N. nezakládá. Naopak dovolací soud připomíná, že zajištění bytové náhrady představuje „zákonné omezení vlastnického práva vlastníka bytu, přičemž účelem tohoto omezení je zjevně ochrana práva na bydlení“ (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7.9.2005, sp. zn. IV. ÚS 113/2005). Dále v rozhodnutí ze dne 31. 5. 2004, sp. zn. 32 Odo 1109/2003, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že „ pokud byl rozsudkem soudu určen výlučným nájemcem bytu jeden z manželů s tím, že druhému manželu soud uložil byt vyklidit po zajištění náhradního bytu, přechází na pronajímatele v případě zániku nájemního poměru výlučného nájemce bytu bez přechodu práva nájmu bytu na jinou osobu omezení i oprávnění založená uvedeným rozsudkem .“ Uvedený právní názor lze analogicky použít i v souzené věci, v níž se žalobkyně jako výlučná vlastnice a „pronajímatelka“ dovolává soudním rozhodnutím uložené povinnosti žalované jako bývalé spoluvlastnice předmětné nemovitosti, neboť “právo rozvedeného manželav bytě bydlet do zajištění bytové náhrady nezaniká [...] ani v důsledku změn ve vlastnických vztazích k bytu“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2006, sp. zn. 26 Cdo 2298/2004). Předeslané jinými slovy znamená, že na žalobkyni v důsledku zániku spoluvlastnického práva žalované přešla práva a povinnosti vycházející z právního vztahu mezi žalovanou a J. N., byť byla předchozími soudními rozhodnutími uložena žalované. K návrhu na vydání bezdůvodného obohacení dovolací soud uvádí, že již v rozhodnutí ze dne 27. 9. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1618/99, dospěl k závěru, podle něhož se „bezdůvodně obohatil ten, kdo získal bezdůvodně majetkový prospěch, tj. v jeho majetku došlo buď ke zvýšení aktiv nebo ke snížení pasiv, případně se jeho majetkový stav nezmenšil, ač by se tak za běžných okolností stalo.“ V souzené věci je nesporné, že majetkový prospěch nevznikl na straně žalované, neboť ta byt neužívala, což žalobkyně prostřednictvím podaného dovolání nerozporovala, ale na straně uživatele bytu, kterým byl J. N. (srov. též závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2008, sp. zn. 33 Odo 1304/2006). Pokud tedy odvolací soud uzavřel, že za situace, kdy předmětnou nemovitost žalovaná neužívala, nedošlo na její straně k bezdůvodnému obohacení, je jeho právní posouzení správné. Ve světle předeslaných závěrů dovolací soud neshledal přípustnou ani námitku žalobkyně, že má právo na náhradu škody vůči žalované, neboť pokud podle hmotného práva žalobkyni svědčí pohledávka za užívání bytu J. N., nemohla jí vzniknout škoda, resp. majetková újma jako jeden ze základních předpokladů odpovědnosti za škodu podle §420 odst. 1 obč. zák. (srov. Eliáš, K. a kol. Občanský zákoník. Komentář. I. svazek. Praha: Linde, 2008. s. 794).
Z důvodů shora uvedených Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí nemá zásadní právní význam, neboť je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu je k dispozici na internetových stránkách www.nsoud.cz ). Vycházeje z toho, že obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy a jsou součástí procesního spisu vedeného soudem prvního stupně pod sp. zn. 13 C 159/2006, dovolání podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. Žalobkyni, jejíž dovolání bylo odmítnuto, uložil dovolací soud povinnost zaplatit žalovanému účelně vynaložené náklady, které jí vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta ve výši 12.625,- Kč (§10 odst. 3, §3 odst. 1 bod 5., §15, §18 odst. 1 věta první vyhlášky č. 484/2000 Sb.), z paušální částky náhrad hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (§2 odst. 1, §13 odst. 1, 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.). Platební místo a lhůta ke splnění uložené povinnosti byly stanoveny podle §149 odst. 1 a §160 odst. 1 o.s.ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 16. března 2010
JUDr. Iva Brožová, v. r.
předsedkyně senátu