ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.3063.2010.1
sp. zn. 28 Cdo 3063/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause o dovolání dovolatele ABB, s. r. o., IČ 4968 2563, Praha 8, Sokolovská 84-86, zastoupeného JUDr. Tomášem Zagarem, advokátem, 110 00 Praha 1, Na Příkopě 8, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 49 Co 326/2006, vydanému v právní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 15 C 58/98 (žalobce ABB, s. r. o. , zastoupeného JUDr. Tomášem Zagarem, advokátem, proti žalovanému Statutárnímu městu Brnu , IČ 4499 2785, Brno, Dominikánské náměstí č. 1, zastoupenému Jitkou Stanoevovou, advokátkou, 600 00 Brno, Chládkova 3, o určení vlastnictví k nemovitostem, za účasti vedlejšího účastníka v řízení /na straně žalobce/ České republiky – Ministerstva financí, 110 00 Praha 1, Letenská 15), takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalující společnosti s ručením omezeným, podané u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 15 C 58/98, bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Brně z 22. 3. 2006, č. j. 15 C 58/98-309. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalující ABB, s. r. o., domáhající se, aby bylo rozsudkem soudu prvního stupně určeno, že žalobce je vlastníkem pozemků parc. č. 422/3, 422/4, 422/5, 422/13, 422/16, 422/17, 422/40, 422/52, 422/54, 422/55, 422/56, 422/57, 425, 426/1, 426/4, 426/6, 426/10, 426/11, 426/12, 426/13, 426/16, 426/20, 426/21, 426/23, 426/24, 426/25, 426/28, 426/29, 426/30, 426/31, 426/36, 426/38, 426/39, 426/40, 428, 429, 429/2, 431, 433/1, 433/3, 434/1, 434/2, 436/1, 437/1, 437/3, 438/1, 439/1, 440/1, 440/2, 440/4, 441/4, 441/6. 441/8, 592/1, 593, 594, 595, 599, 601, 602/1, 602/3, 603, 642/2, 643/1, 644, 645, 646, 647, 649, 650 a 651/1 v katastrálním území D. H. (obec B., okres B.-m.), o nákladech řízení před soudem prvního stupně bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků řízení nemá právo na jejich náhradu.
O odvoláních žalujícího ABB, s. r. o., a vedlejšího účastníka řízení ČR-Ministerstva financí proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 49 Co 326/2006. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Městského soudu v Brně z 22. 3. 2006, č. j. 15 C 58/98-309, potvrzen. Žalobci a vedlejšímu účastníku řízení ČR-Ministerstvu financí bylo uloženo zaplatit společně a nerozdílně žalovanému Statutárnímu městu Brno na náhradu nákladů odvolacího řízení 12.000,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně i řízení, které jeho vydání předcházelo (§212 a §212a občanského soudního řádu), a po doplnění dokazování dospěl k závěru, že odvolání žalobce a vedlejšího účastníka řízení nejsou důvodná.
Odvolací soud poukazoval na to, že žalobce ve své žalobě uplatňoval, že nabyl vlastnické právo k nemovitostem, o něž jde v tomto řízení, na základě rozhodnutí ministra strojírenství a elektrotechniky ČR z 28. 11. 1990 č. 66/1990, jímž byl ke dni 30. 11. 1990 zrušen bez likvidace státní podnik EJF Brno a ke dni 1. 12. 1990 byla založena akciová společnost EJF Brno s tím, že veškerý hmotný majetek uvedeného státního podniku byl jako celek vložen do rovněž uvedené akciové společnosti. Žalované statutární město naproti tomu poukazovalo na to, že ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, (tj. k 24. 4. 1991) i k 23. 11. 1990 (rozhodnému z hlediska ustanovení §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb.) svědčilo právo hospodaření s předmětnými pozemky bývalému národnímu výboru města Brna a pak dnem 24. 4. 1991 přešly pozemky podle ustanovení §1 zákona č. 172/1991 Sb. do vlastnictví Statutárního města Brna. Vedlejší účastník řízení ČR-Ministerstvo financí uváděl v tomto řízení, že stát tu disponoval s pozemky, o něž jde v tomto řízení, tak, že byly převedeny na státní podnik EJF Brno a pak i na akciovou společnost EJF Brno.
V řízení bylo zjištěno, uváděl dále odvolací soud, že v katastru nemovitostí je ohledně sporných pozemků zapsáno jako vlastník Statutární město Brno, a to na základě ustanovení §1 zákona č. 172/1991 Sb. Jde o pozemky, které byly ve vlastnictví žalovaného města na základě přídělové listiny z 8. 11. 1948, č. j. 5130/3-1 Národního pozemkového fondu při Ministerstvu zemědělství; k 1. 1. 1950 se staly národním majetkem, spravovaným národním výborem podle §29 a §30 zákona č. 279/1949 Sb., o finančním hospodaření národních výborů; v evidenci nemovitostí byly pozemky vedeny pro vlastníka Českou republiku ve správě (v právu hospodaření) Obvodního národního výboru Brno IV. až do nabytí účinnosti zákona č. 172/1991 Sb.
Právním předchůdcem státního podniku EJF Brno byly Škodovy závody Brno, později přejmenované na Elektrotechnické závody Julia Fučíka, národní podnik, sloučený pak do Závodů silnoproudé elektrotechniky, koncern Praha. Rozhodnutím ministra hutnictví, strojírenství a elektrotechniky ČSFR z 19. 6. 1990 č. 94/1990 byl také státní podnik Závody silnoproudé elektrotechniky Praha zrušen k 1. 7. 1990; vyčleněny byly organizační jednotky k 30. 6. 1990, a to i kombinátní podnik EJF Brno a k 1. 7. 1990 došlo k založení EJF Brno, státního podniku. K 28. 11. 1990 byla založena obchodní společnosti EJF Brno (rozhodnutím ministra strojírenství a elektroniky České republiky č. 66/1990); následně změnila svůj název na ABB EJF, a. s.; ke dni 31. 12. 1999 se přeměnila na obchodní společnost ABB EJF, s. r. o., ohledně níž došlo ke zrušení bez likvidace sloučením s obchodní společností ABB, s. r. o.
Odvolací soud poukazoval také na to, že správu národního majetku (majetku ve vlastnictví státu) upravovalo nařízení vlády č. 90/1950 Sb., o správě národního majetku národními výbory, nařízení vlády č. 110/1953 Sb., o správě národního majetku rozpočtovými organizacemi a nařízením vlády č. 81/1958 Sb., o správě národního majetku, a to v období do nabytí účinnosti hospodářského zákoníku (zákona č. 109/1964 Sb.). Po nabytí účinnosti hospodářského zákoníku platilo o převodech správy národního majetku zejména ustanovení §68 hospodářského zákoníku a podrobnosti upravovala nařízení vlády o správě národního majetku č. 117/1964 Sb., č. 94/1965 Sb., č. 104/1966 Sb., č. 156/1975 Sb. a č. 90/1984 Sb. Od 1. 7. 1988 byl zákonem č. 98/1988 Sb. nahrazen institut správy národního majetku institutem práva hospodaření s národním majetkem. Převody práva hospodaření s národním majetkem mimo obvyklé hospodaření mohly být prováděny hospodářskými smlouvami nebo opatřeními řídících orgánů (§68 hospodářského zákoníku a §12 i §13 vyhlášky č. 119/1988 Sb., o hospodaření s národním majetkem).
Odvolací soud dále poukazoval na to, že v tomto řízení sporné pozemky, které byly součástí majetku zrušeného EJF Brno, státního podniku, jenž byl na základě ustanovení §28 odst. 1 zákona č. 111/1990 Sb. vložen zakladatelem do nově založené EJF Brno, a. s.; uvedený státní podnik a jeho právní předchůdce pozemky užívaly k plnění svých úkolů a prováděly na nich investiční výstavby za tím účelem. Pro rozhodování v této právní věci nepokládal odvolací soud za rozhodné zabývat se rozsahem, v němž EJF Brno, státní podnik, a jeho právní předchůdce sporné pozemky užívaly a prováděly na nich investiční výstavbu. Odvolací soud byl také toho názoru, že pozemky, o něž jde v tomto řízení, nemohly být součástí majetku, který na základě rozhodnutí ministra hutnictví, strojírenství a elektrotechniky ČSSR z 27. 6. 1988 č. 21/1988 přešel na kombinát Závody silnoproudé elektrotechniky Praha, protože pro převody správy z oboru působnosti krajského národního výboru do působnosti ústředního orgánu státní správy byl k vydání opatření o převodu správy oprávněn jen krajský národní výbor, který by opatření vydal po dohodě s dotčeným orgánem státní správy. Právo hospodaření ke sporným pozemkům nemohlo proto státnímu podniku EJF Brno vzniknout na základě rozhodnutí ministra hutnictví, strojírenství a elektrotechniky ČSFR. Právo hospodaření k pozemkům nemohlo státnímu podniku EJF Brno vzniknout, podle názoru odvolacího soudu, ani na základě delimitačního protokolu (protokolu o rozdělení majetku, práv a závazků /povinností/ státního podniku Závody silnoproudé elektrotechniky Praha), uzavřeného mezi Závody silnoproudé elektrotechniky Praha, kombinátem, a státním podnikem EJF Brno dne 31. 8. 1990, protože tímto protokolem nemohlo státnímu podniku EJF Brno vzniknout právo hospodaření k pozemkům. Odvolací soud dále dovozoval, že v úvahu nepřipadá ani nabytí správy (hospodaření) národního výboru faktickým výkonem tohoto práva, protože právní předpisy jakékoliv vydržení práva správy (hospodaření) k věcem v národním majetku vylučovaly (srov. §10 hospodářského zákoníku /zákona č. 109/1964 Sb./).
Dospěl proto odvolací soud k výslednému závěru, že se žalobci nepodařilo v tomto soudním řízení prokázat skutečnosti, z nichž dovozuje nabytí vlastnického práva ke sporným pozemkům, t. j. skutečnost, že by státní podnik EJF Brno při dispozici s majetkem zrušeného státního podniku způsobem uvedeným v ustanovení §28 zákona č. 111/1990 Sb. nakládal též se spornými pozemky. Odvolací soud tedy rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil jako věcně správné, když byl i toho názoru, že „pro rozhodnutí o uplatňovaném určení již není významné, zda byly splněny podmínky k tomu, aby se vlastníkem sporných pozemků na základě zákona č. 172/1991 Sb. stalo statutární město jako takové a bylo zapsáno do katastru nemovitostí“.
Odvolací soud měl za to, že i rozhodnutí soudu prvního stupně o nákladech řízení je v souladu s ustanovením §142 odst. 1 občanského soudního řádu (s přihlédnutím k tomu, že se žalované město náhrady nákladů řízení vzdalo).
O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení §142 odst. 1 a §224 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozhodnutí odvolacího soudu bylo dne 31. 3. 2010 doručeno advokátu, který žalující ABB, s. r. o., v řízení zastupoval a dovolání ze strany tohoto žalobce bylo předáno dne 27. 5. 2010 na poště k doručení Městskému soudu v Brně, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu. Dovolatel navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Uvedený dovolatel měl za to, že je jeho dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu a jako dovolací důvod uplatňoval, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).
Dovolatel je přesvědčen, že jeho vlastnické právo ke sporným pozemkům je odvozeno od jeho právního předchůdce – akciové společnosti EJF Brno, na kterou přešlo při jejím vzniku toto vlastnictví na základě rozhodnutí ministra strojírenství a elektrotechniky z 28. 11. 1990 č. 66/1990; tímto rozhodnutím „došlo ke zrušení státního podniku bez likvidace s tím, že jeho majetek byl jako celek vložen do zakládané akciové společnosti (podle §32 odst. 3 zákona č. 111/1990 Sb. ve spojení s §15 a násl. zákona č. 104/1990 Sb., o akciových společnostech); zrušený státní podnik EJF Brno vykonával právo hospodaření ke sporným pozemkům, poněvadž stejné právo (dříve správu národního majetku) měl i jeho právní předchůdce.
V důsledku uvedené okolnosti má dovolatel za to, že rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 17. 2. 2010 (sp. zn. 49 Co 326/2006 Krajského soudu v Brně) má po právní stránce zásadní význam, protože řešilo tyto dvě právní otázky zásadního významu: a/ zda příslušný ministr mohl při zřízení nové státní hospodářské organizace (podle §42 a §48 hospodářského zákoníku) svěřit nově vzniklé organizaci do správy spolu s výrobním zařízením i pozemek, na němž bylo toto zařízení postaveno a ke kterému správu národního majetku vykonával národní výbor; b/ zda rozhodnutím příslušného ministra o zrušení státního podniku a o současném založení akciové společnosti (podle §32 zákona o státním podniku a podle zákona č. 104/1990 Sb., o akciových společnostech) přešel do majetku akciové společnosti spolu s výrobním zařízením zrušeného státního podniku i pozemek, na kterém bylo toto zařízení zhotoveno a který státní podnik oprávněně užíval. Podle názoru dovolatele není správný názor odvolacího soudu, že právo státu jako vlastníka a suveréna musí ustoupit před právem státní organizace státem zřízené (tj. národním výborem) a určené k tomu, aby majetek státu pouze spravovala.
Dovolatel je na rozdíl od názoru odvolacího soudu přesvědčen o tom, že „rozhodnutím ministra tu byla platně zrušena výrobně hospodářská jednotka a byla také zřízena jednotka nová (koncern) a současně zaniklo 26 jiných státních hospodářských organizací, které se s koncernem sloučily“. Dovolatel má za to, že „rozhodnutí ministra bylo současně opatřením, kterým se převáděla správa národního majetku mimo obvyklé hospodaření podle ustanovení §68 hospodářského zákoníku“; rozhodnutí ministra svěřilo do „správy“ nově vzniklého koncernu rovněž majetek, který měly slučované organizace „v užívání“; podle názoru dovolatele ze slovního spojení „ve správě a v užívání“ plyne, že se tu muselo jednat o dvě odlišené kategorie majetku; z logiky věci tu plyne, že se muselo jednat o užívaný majetek. Jestliže tedy rozhodnutí ministra zahrnovalo národní majetek „v užívání“ slučovaných organizací, došlo tím, podle názoru dovolatele, k administrativnímu převodu správy národního majetku včetně pozemků, které v té době hospodářská organizace užívala a fakticky spravovala, přičemž sloužily k plnění jejich úkolů (srov. §65 odst. 1 hospodářského zákoníku). Dovolatel je i přesvědčen, že uváděné rozhodnutí ministra elektrotechnického průmyslu z 18. 12. 1980 č. 15/1980 má i náležitosti hospodářské smlouvy o převodu správy národního majetku (tj. určení převáděného majetku, určení dne převodu správy národního majetku a také údaj o tom, že jde o bezúplatný převod); uvedené rozhodnutí ministra vyjadřovalo jednoznačně vůli státu, jak naložit se svým majetkem, tj. hmotný majetek zrušeného národního podniku jako celek vložit do zakládané akciové společnosti (to se týkalo i pozemků použitých k výstavbě výrobního závodu). Dovolatel je přesvědčen, že obec nemohla tu mít více práv, než stát jako vlastník nemovitostí a nemohla tak účinně zabránit tomu, aby stát spolu se stavbou převedl na jinou osobu i pozemek, na němž stojí stavba výrobního zařízení.
Přípustnost dovolání dovolatele tu bylo třeba posoudit podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním, má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, anebo řešil-li odvolací soud svým rozhodnutím, napadeným dovoláním, některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 15 C 58/98 Městského soudu v Brně), ani z obsahu dovolání dovolatele a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by tu odvolací soud řešil svým rozsudkem ze dne 17. 2. 2010 (sp. zn. 49 Co 326/2006 Krajského soudu v Brně) některou právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda tu odvolací soud řešil svým rozsudkem některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.
V tomto případě posoudil odvolací soud projednávanou právní věc, v níž byla uplatněna určovací žaloba, podle ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu a z hmotněprávních ustanovení zejména podle ustanovení zákona č. 111/1990 Sb., o státním podniku, a podle zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu věcí z národního majetku do vlastnictví obcí, a v souvislosti i s ustanovením §134 občanského zákoníku.
Podle ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu lze uplatnit žalobou (návrhem na zahájení řízení), aby bylo rozhodnuto i o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem. – V tomto případě vyplývalo z obsahu soudního spisu s přihlížením i k zápisům v katastru nemovitostí, že tu na straně žalobce byl dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení.
Co do hmotněprávních ustanovení poukazoval odvolací soud zejména na to, že podle ustanovení §28 odst. 1 zákona č. 111/1990 Sb., o státním podniku (ve znění účinném do 31. 3. 1991) při zrušení podniku bez likvidace, za podmínek stanovených tímto zákonem, může zakladatel hmotný majetek zrušeného podniku jako celek vložit do akciové společnosti, případně jej smluvně převést do vlastnictví jiného podniku či fyzické osoby a že spolu s tímto majetkem, přecházejí na nabyvatele práva a povinnosti zrušeného podniku. – V tomto případě nevyplýval z obsahu soudního spisu postup zakladatele konkrétně i jmenovitě ohledně pozemků, na nichž bylo umístěno výrobní zařízení rušeného podniku a podniku nově zakládaného.
Odvolací soud ještě poukazoval i na ustanovení §6 zákona č. 111/1990 Sb., podle něhož státní podnik hospodaří s věcmi a majetkovými hodnotami nabytými v průběhu jeho hospodaření. Poukazoval také na ustanovení §13 odst. 2 písm. d) zákona č. 111/1990 Sb., jež vymezuje práva zakladatele vůči založenému novému podniku. – V tomto případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu, že by tu došlo k využití těchto oprávnění ohledně již uvedených pozemků, o něž šlo v tomto řízení.
K výkladu ustanovení zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, bylo v rozhodnutí uveřejněném pod č. 17/1997 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, zejména zdůrazněno, že do vlastnictví obcí přešly věci, na něž se jmenovitě vztahuje zákon č. 172/1991 Sb., bez dalšího se všemi právy a povinnostmi, které se k tomuto majetku vztahují, přičemž výjimky z této zákonné zásady byly stanoveny v §4 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. – V tomto případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu, že by tu ohledně pozemků, o které šlo v tomto řízení, šlo o některou z výjimek stanovených v §4 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb.
Podle ustanovení §134 odst. 2 občanského zákoníku nelze nabýt vlastnictví vydržením (podle ustanovení §134 odst. 1 občanského zákoníku) k věcem, které nemohou být předmětem vlastnictví nebo k věcem, které mohou být ve vlastnictví státu nebo zákonem uvedených právnických osob.
Vzhledem k těmto uvedeným ustanovením právních předpisů i k citovaným závěrům z uveřejněné judikatury soudů (ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem) nemohl dovolací soud, který z těchto ustanovení i právních závěrů vycházel i v této právní věci, dospěl přesvědčivě k závěru, že by tu odvolací soud ve svém rozsudku ze 17. 2. 2010, proti němuž směřuje dovolání dovolatele, v němž měl rovněž na zřeteli uváděná ustanovení právních předpisů, této právní věci se týkajících, jakož i právní závěry z uveřejněné judikatury, řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem (zejména s hmotně právními ustanoveními zákona č. 172/1991 Sb.), nebo že by svým rozhodnutím řešil některou právní otázku , která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu. A protože, jak již bylo uvedeno, neřešil odvolací soud svým rozhodnutím, napadeným dovoláním dovolatele, ani právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, nebylo možné u dovolání dovolatele shledat zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu, ale ani podle jiného ustanovení tohoto právního předpisu upravujícího přípustnost dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacích soudů.
Přikročil proto dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání dovolatele, a to jako dovolání nepřípustného.
Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a žalovanému v dovolacím řízení náklady řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 14. prosince 2010
JUDr. Josef R a k o v s k ý, v. r.
předseda senátu