ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.3093.2007.1
sp. zn. 28 Cdo 3093/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause o dovolání dovolatelů: 1. V. B., a 2. M. B., zastoupených JUDr. Janem Součkem, advokátem, 150 00 Praha 5, Janáčkovo nábřeží 57, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze 7. 12. 2006, sp. zn. 21 Co 527/2005, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 7 C 1683/2000 (žalobců V. B. a M. B., zastoupených JUDr. Janem Součkem, advokátem, proti žalovanému Státnímu statku Jeneč, státnímu podniku, Jeneč, Karlovarská 7, zastoupenému JUDr. Vlastou Pavlíčkovou, advokátkou, 591 00 Žďár nad Sázavou, Havlíčkovo náměstí 152, o náhradu za znehodnocení stavby), takto:
I. Dovolání dovolatelů se zamítají.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobců, podané u Okresního soudu Praha-západ (pod sp. zn. 7 C 1683/2000), bylo rozhodnuto rozsudkem uvedeného soudu prvního stupně z 29. 3. 2005, čj. 7 C 1683/2000-107. Tímto rozsudkem bylo uloženo žalovanému státnímu statku zaplatit žalobcům 309.899,50 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Žaloba žalobců byla však zamítnuta v části, kterou se žalobci domáhali zaplacení dalších 606.968,90 Kč. Žalovanému státnímu statku bylo uloženo zaplatit na účet Okresního soudu Praha-západ soudní poplatek 12.400,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Žalobcům bylo uloženo zaplatit žalovanému státnímu statku na nákladech řízení 29.701,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
O odvolání žalobců i žalovaného státního statku bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Praze ze 7. 12. 2006, sp. zn., 21 Co 526, 527/2005. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu Praha-západ z 29. 3. 2005, čj. 7 C 1683/2000-107 (ve spojení s usnesením Okresního soudu Praha-západ z 22. 11. 2005, čj. 7 C 1683/2000-136) změněn tak, že žalovanému Státnímu statku Jeneč bylo uloženo zaplatit žalobcům 164.436,50 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu (jinak byl rozsudek soudu prvního stupně ve výroku označeném I. a ve výroku označeném II. potvrzen). Žalovanému státnímu statku bylo uloženo zaplatit žalobcům na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně 31.500,- Kč a na náhradu nákladů odvolacího řízení 21.130,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Žalovanému státnímu statku bylo uloženo zaplatit na účet Okresního soudu Praha-západ doplatek soudního poplatku za řízení před soudem prvního stupně 6.580,- Kč a soudní poplatek za řízení odvolací 6.600,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně i řízení, které vydání rozsudku předcházelo, podle ustanovení §212 a §212a odst. 1 a 5 občanského soudního řádu a řízení doplnil v mezích ustanovení §213 občanského soudního řádu.
Odvolací soud poukazoval na to, že žalobci uplatňovali svůj nárok na náhradu za znehodnocení stavby jejich zemědělské usedlosti čp. 14 a čp. 15 v M. P., okres K., podle ustanovení §23 zákona č. 229/1991 Sb., a to jako právnímu nástupci předchozí právnické osoby (Státního statku Buštěhrad), která podle žalobců nemovitost užívala (ať již sama nebo ji přenechávala k užívání jiným subjektům).
Odvolací soud dále poukazoval na to, že podle zjištění soudu prvního stupně bylo rozhodnutím rady bývalého Místního národního výboru v Malém Přítočně z 18. 6. 1974 hospodářství žalobců (o výměře 20,77 ha) přikázáno do bezplatného užívání Státnímu statku v Buštěhradě.
Soudy obou stupňů vycházely v tomto řízení ze znaleckých posudků Pavla Brousila, Ing. Milana Pavlovského, Ing. Vyskočila a Zdeňka Valéra, které odvolací soud doplnil údaji ze znaleckého posudku Ing. Jana Beneše, jako posudku revizního. Znalecký posudek znalce Ing. Jana Beneše posoudil odvolací soud jako jasný a přesvědčivý. Vycházel z jeho závěrů, a to v tom, že tu došlo celkem ke znehodnocení nemovitostí ve vlastnictví žalobců v částce 474.426,- Kč. Odvolací soud z výsledků znaleckého dokazování dospěl proto k závěru, že „odečtením částky 164.436,50 Kč, která zbyla po odečtení částky přiznané žalobcům ve výši 309.989,50 Kč z celkové znalcem uvedené částky 474.426,- Kč, je třeba přiznat žalobcům další částku 164.436,50 Kč, ale jinak je na místě rozsudek soudu prvního stupně v jeho zamítavé části (tedy v částce 209.403,- Kč) potvrdit, zatím co odvoláním zůstal nedotčen výrok rozsudku soudu prvního stupně s nenapadenou částí ve výši 233.129,40 Kč“. V tomto rozsahu tedy odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně.
Odvolací soud také uváděl, že „zjištěný skutkový stav soudem prvního stupně lze shrnout tak, že právní předchůdce žalovaného statku měl v trvalém bezplatném užívání nemovitosti ve vlastnictví žalobců a přestože cca od roku 1975 fakticky nevyužíval část zemědělské usedlosti ve vlastnictví žalobců k zemědělské výrobě, bránil žalobcům v udržovacích pracích na nemovitostech, sám jejich užívání neskončil a nepodnikl žádné významnější stavební zásahy, aby odvrátil chátrání nemovitostí, které měl v trvalém užívání“.
Odvolací soud byl i toho názoru, že „zákon o půdě (zákon č. 229/1991 Sb.) do 1. 7. 1993 (do účinnosti novely provedené zákonem č. 183/1993 Sb.) neupravoval prekluzi práva na náhradu za znehodnocení staveb; nepodání výzvy v určité lhůtě proto nemělo za následek prekluzi práva na tuto náhradu; žalobci tedy svůj nárok na náhradu za znehodnocení staveb uplatnili včas a nedošlo tu k prekluzi jejich práva na vydání nemovitostí, které byly v trvalém užívání právního předchůdce žalovaného státního statku“.
Vedle částečné změny rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé odvolací soud rozhodl o nákladech řízení před soudem prvního stupně a před odvolacím soudem s poukazem na ustanovení §224 odst. 2 ve spojení s ustanoveními §142 odst. 3, §138 odst. 1 a §150 občanského soudního řádu; o povinnosti zaplatit soudní poplatek bylo rozhodnuto s přihlédnutím k ustanovení §21a zákona č. 229/1991 Sb.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, dne 2. 4. 2007 a dovolání ze strany žalobců bylo dne 27. 4. 2007 předáno na poště k doručení Okresnímu soudu Praha-západ, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatelé navrhovali, aby odvolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu „v rozsahu potvrzujícího výroku co do částky 203.434,- Kč“ a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Dovolatelé poukazovali na to, že je jejich dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, a jako dovolací důvod uplatňovali, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu soudního spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Dovolatelé poukazovali dále na to, že v daném případě předložil revizní znalec odvolacímu soudu dvě varianty ocenění znehodnocení stavby a poskytl k nim skutkové i odborné informace; rozhodnutí odvolacího soudu však vychází z té varianty výpočtu znehodnocení stavby, které je nesprávná (co do stanovení výše znehodnocení rozdílem 203.434,- Kč). „Revizní znalec nakonec označil údaje a argumenty žalobců, uvedené v jejich písemném návrhu na doplnění znaleckého důkazu odvolacím soudem, za odpovídající a správné; sám z odborného pohledu považuje ocenění halové stodoly u zemědělské usedlosti jako „ostatní halu“ (a tedy ve vyšším oceňovacím režimu) za výstižnější.“ Odvolací soud tedy z hlediska provedených důkazů a postupovat neměl (podle dovolatelů) žádný podklad, který by odůvodňoval při ocenění znehodnocení stavby jinak, než „při ocenění běžné stodoly, která je jen mimořádně veliká“.
Podle názoru dovolatelů nerespektuje rozhodnutí odvolacího soudu hospodářskou využitelnost posuzovaných hospodářských staveb a tím i jejich užitnou hodnotu. Pokud odvolací soud argumentoval pro správnost svého právního závěru o zařazení uvedené halové stodoly do nižší oceňovací kategorie tím, že jde o budovu pro zemědělské účely, která sloužila na uskladnění sena a zemědělských strojů, měli dovolatelé zato, že „samotný účel budovy pro zemědělskou výrobu není rozhodný podle vyhlášky č. 116/1990 Sb.“, dále že „pevná podlaha uvedené stavby není podmínkou u „haly“, jako podmínky pro ocenění sporné budovy podle tehdy platné kvalifikace stavebních objektů“ a posléze, že sloužila-li budova haly k uskladnění zemědělských strojů, je to naopak argumentem pro její zařazení do kategorie „stodola“, neboť ponecháním v průjezdové trase byť i jediného většího zemědělského stroje ve stodole stávala se neprůjezdnou a tím přestala plnit svůj účel skladovací prostory; pouze taková stavba, která nemá vnitřní členění, má podlahu jen v jedné rovině, je pojízdná pro dopravní prostředky po celé své ploše (a má-li navíc vnitřní prostor v obou směrech více než 10 m), může potom sloužit jako uskladňovací prostor pro zemědělské stroje. Dovolatelé ještě dodávali, že „ostatně poté, co si pro tyto účely státní statek postavil svoji halu, byla tato budova po kratší čas užívána jako sklad zboží výrobcem dřevěného nábytku; proto by, podle názoru dovolatelů, měla být v daném případě posuzovaná hala oceněna ve vyšší kategorii (tzv. „ostatních hal“), a to i proto, že vyšší užitná hodnota zvyšuje u hospodářsky využitelných staveb i tržní cenu“.
Přípustnost dovolání dovolatelů tu byla dána podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Dovolatelé uplatňovali ve svém dovolání jako dovolací důvod zejména, že rozhodnutí odvolacího soudu nemělo oporu v provedeném dokazování, a tak se ocitlo co do postupu podle oceňovacích předpisů v rozporu s hmotným právem.
Rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu), jestliže projednávaná právní věc byla posouzena podle nesprávného právního předpisu nebo pokud si soud použitý právní předpis nesprávně vyložil (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, text na str. 13 /45/).
Podle ustanovení §23 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě) má vlastník obytné nebo hospodářské budovy, která byla odstraněna nebo znehodnocena v době užívání organizací podle zvláštních předpisů (zejména podle zákona č. 123/1975 Sb., o užívání půdy a jiného zemědělského majetku k zajištění výroby, který zakládal právo na užívání, omezující výkon vlastnického práva; srov. č. 65/1972, str. 232 /458/ Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), právo na náhradu. Povinnou osobou k poskytnutí náhrad je právnická osoba, která budovu užívá nebo ji naposledy užívala před jejím odstraněním, opuštěním nebo před vrácením vlastníkovi (§23 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb.).
Náhradu za znehodnocenou stavbu lze požadovat jen vůči organizaci, která stavbu před znehodnocením užívala, nikoli však vůči té organizaci, která ji nikdy neužívala, pokud ovšem na ni nepřešel konkrétní závazek z důvodu právního nástupnictví vůči předchozímu uživateli odstraněním nebo znehodnocením stavby (viz č. 16/1996, str. 56 /134/, Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem).
Vzhledem k tomu, že dovolatelé uplatňovali ve svém dovolání výtky ohledně neúplného zjištění skutečného stavu věci (zejména co do podkladů pro oceňování znehodnocení stavby podle vyhlášky č. 116/1990 Sb.), nesprávného hodnocení důkazů soudem (zejména při vlastním oceňování stavby podle uvedené vyhlášky č. 116/1990 Sb.), jakož i ohledně toho, že soudy tu vycházely ze skutkového zjištění, která nemá podle obsahu soudního spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba poukázat na to, jak jsou výtky tohoto druhu posuzovány (podle uveřejněné judikatury soudů ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem) v řízení o dovolání. Např. v rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 uvedené Sbírky byly zaujaty tyto právní závěry: Vadná nebo nesprávná skutková zjištění v občanském soudním řízení nejsou sama o sobě dovolacím důvodem (nyní ve smyslu ustanovení §241a občanského soudního řádu), nýbrž jen jestliže zakládají některý z důvodů uvedených v právní úpravě dovolacích důvodů v občanském soudním řádu. Dovolacím důvodem nemohou být ani vady či omyly při hodnocení důkazů (§132 občanského soudního řádu), které je soudům svěřeno k realizaci procesní zásady volného hodnocení důkazů soudem. Rozhodnutí soudu vychází ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v dokazování, jen jestliže soud vzal za zjištěno něco, co v soudním spise vůbec není, nebo jestliže soud nepokládá za jištěnou právní skutečnost, která bez dalšího z obsahu soudního spisu naopak vyplývá.
Z uvedených ustanovení právních předpisů i z citovaných právních závěrů z uveřejněné judikatury soudů (ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem) vycházel dovolací soud i v daném případě. Zároveň však musel konstatovat, že tatáž ustanovení právních předpisů a tytéž právní závěry z uveřejněné judikatury soudů měl na zřeteli i odvolací soud ve svém rozsudku ze 7. 12. 2006, (sp. zn. 21 Co 527/2005 Krajského soudu v Praze), proti němuž směřuje dovolání dovolatelů. Nemohl tedy dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že tu odvolací soud použil na projednávanou právní věc neodpovídající právní předpisy anebo, že by si aplikované právní předpisy nesprávně vyložil (zejména v rozporu s právními závěry z uveřejněné judikatury soudů) a že by vzal za zjištěno něco, co v soudním spise vůbec není. Nedospěl proto dovolací soud při posuzování dovolání dovolatelů k opodstatněnosti názorů vyjádřených v dovolání dovolatelů, že totiž toto přípustné dovolání je také dovoláním důvodným ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 občanského soudního řádu.
Neshledal tedy dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu nesprávným tak, aby bylo na místě jeho zrušení podle ustanovení §243b odst. 2 občanského soudního řádu. Přikročil proto dovolací soud podle téhož právního ustanovení k zamítnutí dovolání rozsudkem dovolacího soudu (§243b odst. 6 občanského soudního řádu), a to jako dovolání nedůvodného.
Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a žalovanému v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 18. února 2010
JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.
předseda senátu