ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.3139.2010.1
sp. zn. 28 Cdo 3139/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause o dovolání dovolatelů: 1. H. K. , 2. M. K. L. , a 3. T. K. L. , zastoupených JUDr. Miroslavem Mikou, advokátem, 110 00 Praha 1, Národní třída č. 43, proti rozsudku Městského soudu v Praze z 28. 1. 2010, sp. zn. 64 Co 363/2009, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 9 C 340/2006 (žalobkyň H. K., T. K. L. a M. K. L., zastoupených JUDr. Miroslavem Mikou, advokátem, proti žalované Městské části Praha 6 , 160 00 Praha 6, Československé armády 23, zastoupené JUDr. Františkem Vokůrkou, advokátem, 160 00 Praha 6, Národní obrany 909/45, o vydání věcí podle zákona č. 87/1991 Sb.), takto:
I. Dovolání dovolatelů se odmítají .
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě, podané u soudu 31. 10. 1995 původním žalobcem B. K., bylo rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 z 21. 1. 2009, č. j. 9 C 340/2006-208. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba s návrhem, a by žalované Městské části Praha 6 bylo uloženo vydat nynějším žalobkyním H. K. (z jedné ideální poloviny), M. K. L. (z jedné ideální čtvrtiny) a T. K. L. (z jedné ideální čtvrtiny) dům čp. 394 a pozemek parc. č. 894 (o výměře 287 m2) v katastrálním území B. (obec Praha). Bylo také rozhodnuto, že uvedené žalobkyně jsou povinny zaplatit žalované městské části na náhradu nákladů řízení 35.623,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Žalobkyním bylo dále uloženo zaplatit na úhradu zálohově placených nákladů tohoto řízení 7.520,- Kč na účet Obvodního soudu pro Prahu 6 do tří dnů od právní moci rozsudku.
O odvolání žalobkyň proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze z 28. 1. 2010, č. j. 64 Co 363/2009. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 z 21. 1. 2009, č. j. 9 C 340/2006-208, potvrzen. Žalobkyním bylo uloženo, aby zaplatily společně a nerozdílně žalované městské části na náhradu nákladů odvolacího řízení 11.520,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně i řízení, které jeho vydání předcházelo (podle ustanovení §212 a §212a občanského soudního řádu) a neshledal odvolání žalobkyň důvodným.
Odvolací soud uváděl, že nemovitosti, o něž jde v tomto řízení, vlastnily původně podílové spoluvlastnice K. L. a M. L. (každá z jedné poloviny) a jejich podíly přešly na stát jako odúmrť podle rozhodnutí bývalého Státního notářství pro Prahu 6 sp. zn. 6 D 1629/88 a bývalého Státního notářství pro Prahu 8 sp. zn. 8 D 199/63. Podle obsahu závětí původních spoluvlastnic, datovaných 15. 6. 1959, měl však podíly obou spoluvlastnic nabýt právní předchůdce nynějších žalobkyň B. K. Ten ve své žalobě z 31. 10. 1995 uplatňoval, že je oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení §3 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. a jako restituční důvod uplatňoval, že tu sporné nemovitosti přešly na stát na základě odmítnutí dědictví v dědickém řízení, učiněného v tísni ve smyslu ustanovení §6 odst. 1 písm. h) zákona č. 87/1991 Sb. V průběhu tohoto soudního řízení však nebylo zjištěno, zejména z obsahu spisů o projednání dědictví po zemřelých K. a M. L., že by B. K. učinil nějaké prohlášení o odmítnutí dědictví (písemně nebo ústně do soudního protokolu ve smyslu ustanovení §518 dříve platného občanského zákoníku /zákona č. 141/1950 Sb./). Nebylo také v řízení doloženo, že by se B. K. jako dědic po zemřelých původních spoluvlastnicích nemovitostí domáhal vůči státu jejich vydání, když nemovitosti přešly na stát jako odúmrť. Odvolací soud dovozoval, že „i když dědictví po K. L. její sestra M. L. zřejmě odmítla v tísni a byl by v jejím případě dán restituční nárok, nebyl B. K. v takovém poměru k M. L., aby na něj restituční nárok přešel v rozsahu v němž M. L. odmítla dědictví po své zemřelé sestře K. L.
Odvolací soud se ztotožnil i s právní mi závěry soudu prvního stupně, že tu v daném případě nedošlo k přechodu sporných nemovitostí na stát bez právního důvodu (ve smyslu ustanovení §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.), ani že by tu k odnětí vlastnického práva došlo v důsledku politické perzekuce nebo v důsledku postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody (ve smyslu ustanovení §2 odst. 1 písm. c/ zákona č. 87/1991 Sb.). Původní žalobce B. K. odešel do emigrace počátkem 50. let minulého století, ale v době jeho odchodu do emigrace byly vlastnicemi sporných nemovitostí jiné osoby, v roce 1961 a 1963 se bývalé státní notářství o existenci závětního dědice nedovědělo a B. K. se také o dědictví po K. L. a po M. L. nepřihlásil; odvolací soud proto dospěl k závěru, že v případě B. K. „nebyl splněn restituční důvod podle ustanovení §6 zákona č. 87/1991 Sb.“
Z uvedených důvodů odvolací soud potvrdil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení §219 občanského soudního řádu jako věcně správný (včetně akcesorických výroků o nákladech řízení).
O nákladech odvolacího řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto a poukazem na ustanovení §224 odst. 1 a §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen dne 12. 3. 2010 advokátu, který žalobkyně v řízení zastupoval, a dovolání ze strany žalobkyň bylo dne 10. 5. 2010 podáno u Obvodního soudu pro Prahu 6, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatelky navrhovaly, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelky měly za to, že je jejich dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu a jako dovolací důvod uplatňovaly, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, a že rozhodnuti odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolateky poukazovaly k doložení svého nároku na to, že původní žalobce B. K. uplatnil řádně a včas svůj nárok ve smyslu ustanovení §5 zákona č. 87/1991 Sb. proti žalované městské části, která je v této právní věci povinnou osobou, jež ke dni účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. sporné nemovitosti držela (jako majetek svěřený jí Hlavním městem Prahou ke dni podání výzvy k vydání věcí i ke dni podání žaloby v této právní věci).
Dovolatelky dále poukazovaly na to, že původní spoluvlastnice nemovitostí, o něž jde v tomto řízení, K. L. zemřela 4. 6. 1961 a její polovina nemovitostí přešla podle rozhodnutí bývalého Státního notářství pro Prahu 6 (sp. zn. 6 D 650/61) jako odúmrť na stát. Další původní spoluvlastnice nemovitostí M. L. zemřela 23. 11. 1962 a její polovina nemovitostí přešla na stát jako odúmrť podle rozhodnutí bývalého Státního notářství pro Prahu 8 (sp. zn. 8 D 199/63). Dovolateky jsou přesvědčeny, že jejich právní předchůdce B. K. zdědil dům čp. 394 a pozemek parc. č. 894 v katastrálním území B. podle platných závětí K. L. a M. L. z 15. 6. 1959. B. K. žil od roku 1951 v emigraci v K., nemohl uplatnit v Československu své dědické právo, protože byl tehdy v ČR z politických důvodů pronásledován a zděděný majetek mu byl „se vší pravděpodobností odepřen nebo zkonfiskován“. B. K. uprchl do ciziny, když byl tehdy poslán do tábora nucených prací, a to výměrem komise pro zařazování do táborů nucených prací při KNV se sídlem v Liberci z 22. 5. 1950 a výměrem Krajského národního výboru v Liberci z 20. 9. 1950; z tábora nucených prací uprchl 1. listopadu 1950 a spolu s manželkou se dostali až do Berlína.
Dovolatelky tedy v řízení tvrdily, že „čs. stát převzal uvedené nemovitosti po K. a M. L. bez právního důvodu podle §6 odst.2 zákona č. 87/1991 Sb.“; „postup při odnětí tohoto majetku byl, byť formálně právně v pořádku, postupem v důsledku politické perzekuce (§2 zákona č. 87/1991 Sb.)“; proto mají dovolatelky za to, že se „právem domáhají odčinění majetkové křivdy, kterou B. K. odnětím nemovitostí státem, utrpěl“.
Ve vyjádření žalované Městské části Praha 6 k dovolání dovolatelek bylo uvedeno, že by tomuto dovolání nemělo být vyhověno, když skutkové i právní závěry odvolacího soudu jsou správné a žalovaná městská část se s nimi ztotožňuje.
Vzhledem k datu rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu – dále jen „o. s. ř.“) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupeným advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., se zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.), nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým tento soud rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 9 C 340/2006 Obvodního soudu pro Prahu 6), ani z obsahu dovolání dovolatelek a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by odvolací soud svým rozsudkem z 28. 1. 2010 (sp. zn. 64 Co 363/2009 Městského soudu v Praze), proti němuž směřuje dovolání dovolatelek, řešil některou právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda odvolací soud svým rozsudkem řešil některou právní otázku která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.
Bylo tu třeba mít na zřeteli i to, že v této právní věci bylo již dovolacím soudem vydán rozsudek z 29. 11. 2006, 28 Cdo 2788/2005 Nejvyššího soudu, v němž byl zaujat právní závěr, že v dalším řízení po uvedeném zrušovacím rozhodnutí dovolacího soudu, bude třeba zaměřit na nové zevrubné s úplné objasnění otázky, zda je původní žalobce B. K. oprávněnou osobou podle ustanovení §3 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. a zda jím v původní žalobě uvedené nemovitosti přešly na stát některým ze způsobů uvedených v §6 zákona č. 87/1991 Sb.
V tomto případě odvolací soud posoudil projednávanou právní věc (jak uváděl ve svém rozsudku z 28. 1. 2010) zejména podle ustanovení §3 odst. 4 písm. b) a §6 odst. 1 písm. h) zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích.
Podle ustanovení §3 odst. 4 písm. b) zákona č. 87/1991 Sb. zemřela-li osoba, jejíž věc přešla do vlastnictví státu v případech uvedených v §6 zákona č. 87/1991 Sb., nebo osoba, která na věc uvedenou v §3 odst. 2 měla nárok uvedený v §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., před uplynutím lhůty, v níž mohla nárok na vydání věci uplatnit, jsou oprávněnými osobami i dědici ze závěti, kteří nabyli část dědictví, avšak pouze v míře odpovídající jejich dědickému podílu; to neplatí, jestliže dědici podle závěti připadly jen jednotlivé věci nebo práva.
Podle ustanovení §6 odst. 1 písm. h) zákona č. 87/1991 Sb. se povinnost vydat věc oprávněné osobě podle tohoto zákona vztahuje i na případy, kdy v rozhodném období (25. 2. 1948 – 1. 1. 1990) věc přešla na stát i na základě odmítnutí dědictví v dědickém řízení, učiněného v tísni..
Tísní se rozumí objektivní hospodářský nebo sociální, někdy i psychický stav (např. rozrušením obavy o blízkou osobu), jenž takovým způsobem a s takovou závažností doléhá na osobu činící právní úkon, takže ji omezuje ve svobodě rozhodování natolik, že učiní právní úkon, jenž by jinak neučinila (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 36/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem).
Podle ustanovení §463 odst. 1 občanského zákoníku dědic může dědictví odmítnout; odmítnutí se musí stát ústním prohlášením u soudu nebo písemným prohlášením jemu zaslaným.
Podle ustanovení §518 dříve platného občanského zákoníku (zákona č. 141/1950 Sb., platného do 1. 4. 1964) bylo možné dědictví odmítnout jen výslovným prohlášením, učiněným soudu písemně anebo ústně do soudního protokolu.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 9/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, byl zaujat právní závěr : O převzetí věci státem bez právního důvodu (§6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.) jde jen tehdy, jestliže k tomu existoval právní důvod; citované ustanovení nedopadá na případy, kdy stát převzal věc na základě existujícího právního úkonu.
V nálezu Ústavního soudu ČR z 19. 11. 1996, IV. ÚS 279/95 (uveřejněném pod č. 121 ve svazku 6 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR) byl zaujat právní názor, že v případech jmenovitě uvedených v §6 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. je nezbytná podmínka nabytí vlastnictví státem; tato podmínka nemusí být uplatněna v případech uvedených v §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.
V případech podle §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. naproti tomu postačí i jen převzetí držby věci, a to i držby neoprávněné (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 62/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Vzhledem k těmto uváděným ustanovením právních předpisů i k citovaným právním závěrům z uveřejněné judikatury soudů (ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem) i z nálezu Ústavního soudu ČR, z nichž dovolací soud vychází i v daném případě, nemohl dovolací soud přesvědčivě dospět k závěru, že by odvolací soud ve svém rozsudku z 28. 1. 2010 (sp. zn. 64 Co 363/2009 Městského soudu v Praze), proti němuž směřuje dovolání dovolatelů, v němž dovolací soud měl rovněž na zřeteli tatáž ustanovení právních předpisů a tytéž výkladové závěry, řešil právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu. A protože, jak již bylo uvedeno, neřešil odvolací soud ani právní otázku, jež by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, nebylo možné shledat u dovolání dovolatelů zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu, ale ani podle některého jiného ustanovené téhož právního předpisu, jež upravuje přípustnost dovolání proti pravomocným rozhodnutí odvolacích soudů.
Nezbylo proto dovolacímu soudu než přikročit podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání dovolatelů, a to jako dovolání nepřípustného.
Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a ohledně nákladů vynaložených žalovanou Městskou částí Praha 6 na vyjádření k dovolání dovolatelů použil dovolací soud ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 a §224 občanského soudního řádu ustanovení §150 téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení a náhradu těchto nákladů řízení žalované městské části nepřiznal; dovolací soud tu přihlížel jednak k právní povaze této projednávané právní věci i k obsahu již zmíněného vyjádření k dovolání dovolatelů, omezujícího se pouze na označení tohoto dovolání jako nedůvodného.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 14. prosince 2010
JUDr. Josef R a k o v s k ý, v. r.