ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.3289.2007.1
sp. zn. 28 Cdo 3289/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., o dovolání dovolatelek: 1. PhDr. S. N., a 2. J. K., zastoupených advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Praze z 23. 1. 2007, sp. zn. 28 Co 714/2006, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 13 C 1002/2003 (žalobkyň PHDr. S. N. a PhDr. J. K., zastoupených advokátkou, proti v žalobě žalobkyň označenému žalovanému Ministerstvu zemědělství – Pozemkovému úřadu B., o určení vlastnictví k nemovitostem, za účasti dalších účastníků řízení: a) J. K., b) RNDr. J. M., zastoupeného advokátem a c) Doc. PhDr. J. M., d) M. p. a o., zastoupenému advokátkou a e) P. f. Č.R., takto:
Odmítá se dovolání dovolatelek proti výroku rozsudku Krajského soudu v Praze z 23. 1. 2007, sp. zn. 28 Co 714/2006 (vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 13 C 1002/2003) o potvrzení výroku rozsudku soudu prvního stupně o zamítnutí určovací žaloby žalobkyň.
Zamítá se dovolání dovolatelek proti výroku uvedeného rozsudku odvolacího soudu měnícímu rozsudek soudu prvního stupně tak, že se další výrok rozsudku soudu prvního stupně zrušuje a že se řízení v rozsahu tohoto zrušeného výroku zastavuje.
Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobkyň, podaných u soudu 4. 7. 2003, bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Benešově z 26. 2. 2004, č. j. 13 C 1002/2003-52 (ve znění opravného usnesení z 10. 6. 2004, č. j. 13 C 1002/2003-69). Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobkyň, domáhajících se, aby bylo rozsudkem soudu určeno, že žalobkyně jsou spoluvlastnicemi (každá z ¼) pozemku parc. č. 455/1 v katastrálním území Sázava. Žalobkyním bylo uloženo zaplatit společně a nerozdílně Ministerstvu průmyslu a obchodu na náhradu nákladů řízení 10.225,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Bylo také rozhodnuto, že ve vztahu mezi ostatními účastníky řízení nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů řízení.
O odvolání žalobkyně proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Praze z 23. 1. 2007, sp. zn. 28 Co 714/2006. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v Benešově z 26. 2. 2004, č. j. 13 C 1002/2003-52 (ve znění opravného usnesení téhož soudu z 10. 6. 2004, č. j. 13 C 1002/2003-69) zčásti zrušen a řízení bylo v tomto rozsahu zastaveno; ve výroku o nákladech řízení mezi žalobkyněmi a účastníkem řízení Ministerstvem průmyslu a obchodu byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že účastníku řízení Ministerstvu průmyslu a obchodu nebylo právo na náhradu nákladů řízení přiznáno; v dalším byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Bylo také rozhodnuto, že ve vztahu žalobkyň, žalovaného a účastníků řízení J. K., RNDr. J. M., Doc. PhDr. J. M. a Pozemkového fondu ČR nemá žádný právo na náhradu nákladů odvolacího řízení a dále účastníku řízení Ministerstvu průmyslu a obchodu nebylo přiznáno proti žalobkyním právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal. rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení §212 a §212a občanského soudního řádu a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyň není důvodné.
Odvolací soud poukazoval na to, že žalobkyně svou žalobou, podanou podle ustanovení páté části občanského soudního řádu, se domáhaly určení svého spoluvlastnictví (každý z ¼ k celku) pozemku parc. č. 455/1 v katastrálním území S., a to s odůvodněním, že se cítí dotčeny na svých právech rozhodnutím Pozemkového úřadu v B. z 9. 4. 2003, č. j. PÚ 686/91/5102-KH-IV., kterým bylo řízení podle ustanovení §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb. rozhodnuto, že PhDr. S. N. a PhDr. J. K. a J.f K., RNDr. J. M. a PhDr. J. M., CSc., se nestávají vlastníky pozemku parc. č. 455/1 v katastrálním území S.
Odvolací soud dále poukazoval na to, že původními spoluvlastníky uvedeného pozemku byli Ing. J. K. a jeho sestra L. M. (každý z nich k jedné ideální polovině). Pozemek byl vyvlastněn rozhodnutím bývalého Okresního národního výboru v K. H. z 28. 8. 62, č. j. Výst. 1632/1962-D, pro stavbu ubytovacích chat v rámci rozvoje cestovního ruchu, a to za peněžitou náhradu ve výši 23.153,20 Kč. O odvolání L. M. rozhodl odbor pro výstavbu Okresního národního výboru v Kutné Hoře dne 14. 10. 1963 tak, že odvolání nebylo vyhověno; jen úhrada za vyvlastnění byla u Ludmily Munzarové změněna na částku 2.508,- Kč (zatím co u Ing. J. K. zůstala původní náhrada ve výši 11.576,60 Kč).
Žalobkyně PhDr. S. N. a PhDr. J. K. byly odvolacím soudem posouzeny (jako dcery zemřelého původního vlastníka Ing. J. K.) jako oprávněné osoby podle ustanovení §4 odst. 2 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku.
Odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) byl však toho názoru, že tu nebyly shledány důvody k vydání pozemku, o nějž jde nyní v tomto soudním řízení, podle žádného z ustannovení §6 odst. 1 písm. m), písm. n), písm. p) nebo písm. r) zákona č. 229/1991 Sb. V daném případě bylo totiž prokázáno i v soudním řízení, že předmětný pozemek byl vyvlastněn pro stavbu rekreačních chat; pozemek byl zastavěn rekreačními chatami ke dni účinnosti zákona č. 229/1991 Sb. i ke dni vydání rozhodnutí pozemkového úřadu a k tomuto účelu (pro který byl vyvlastněn) slouží dodnes. Náhrada za vyvlastnění byla stanovena podle cenového předpisu (nařízení předsedy vlády č. 175/1939 Sb.), platného v době vyvlastnění (jak to také bylo uvedeno v posudku znalce Ing. K.). Odvolací soud poukázal i na to, že v daném případě nelze dospět k závěru, že by tu došlo k převzetí nemovitosti, patřící Ing. J. K. a L. M., státem bez právního důvodu (§6 odst. 1 písm. p/ zákona č. 229/1991 Sb.), když s těmito původními vlastníky nemovitosti bylo jednáno, jako s vlastníky, a pokud došlo k zastavění pozemku ještě před okamžikem jeho vyvlastnění, stalo se tak po dohodě s těmito původními vlastníky pozemku. V samotném aktu vyvlastnění pozemku nelze bez dalšího spatřovat politickou perzekuci, ani postup porušující obecně uznávaná lidská práva, neboť k vyvlastnění pozemku, o nějž jde v tomto řízení, došlo ve veřejném zájmu; institut vyvlastnění existuje i v současné právní úpravě (srov. zákon č. 184/2006 Sb.) a umožňuje vyvlastnit nemovitost ve veřejném zájmu za podmínek v zákoně stanovených.
Odvolací soud ještě dodával, že pozemek, o nějž jde v tomto soudním řízení, byl soudem prvního stupně označen i identifikován dostatečným způsobem tak, že ho nebylo možné zaměnit s pozemkem jiným, třebaže tento pozemek je nyní již označen jinými parcelními čísly na listu vlastnictví č. 1079 pro katastrální území Sázava.
Z uvedených důvodů odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla žaloba žalobkyně zamítnuta, jako věcně správný ve smyslu ustanovení §219 občanského soudního řádu co do vztahu mezi žalobkyněmi a dalšími účastníky řízení (kromě žalobkyněmi označovaného žalovaného). Odvolací soud však zrušil výrok rozsudku soudu prvního stupně (podle ustanovení §221 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu) ve vztahu mezi žalobkyněmi a žalovaným Ministerstvem zemědělství – Pozemkovým úřadem B., který vydal rozhodnutí v řízení podle zákona č. 229/1991 Sb., neboť s poukazem na ustanovení §250a odst. 1 občanského soudního řádu byl odvolací soud toho názoru, že tento subjekt, označený žalobkyněmi jako „žalovaný“, nelze pokládat za účastníka řízení podle části páté občanského soudního řádu s poukazem na ustanovení §250a odst. 1 občanského soudního řádu.
Změněn byl odvolacím soudem podle ustanovení §220 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu výrok rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení mezi žalobkyněmi a Ministerstvem obchodu a průmyslu. neboť odvolací soud měl za to, že tu je třeba v tomto rozsahu použít na rozhodování o nákladech řízení ustanovení §150 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátce, která žalobkně v tomto řízení zastupovala, dne 1. 3. 2007 a dovolání ze strany žalobkyně bylo dne 30. 4. 2007 předáno na poště k doručení Okresnímu soudu v B., tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatelky PhDr. S. N. a PhDr. J. K. navrhovaly ve svém dovolání, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelky měly za to, že je jejich dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a §239 odst. 1 občanského soudního řádu a jako dovolací důvody uplatňovaly, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu), ale také že v řízení došlo k vadě, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ občanského soudního řádu), když nebyl v řízení proveden revizní znalecký posudek, jak to navrhovaly žalobkyně.
Dovolatelky především pokládaly za nesprávný právní závěr odvolacího soudu, že Ministerstvo zemědělství ČR – Pozemkový úřad v B. není účastníkem tohoto soudního řízení a nemá v tomto řízení pasivní legitimaci. Dovolatelky jsou naopak toho názoru, že tu jde i nyní v řízení podle §244 a násl. občanského soudního řádu o přezkum rozhodnutí správního orgánu, takže tento správní orgán musí být účastníkem tohoto řízení, zvláště je-li mu podle ustanovení §250a odst. 2 občanského soudního řádu umožněno se k žalobě písemně vyjádřit. V každém případě však nemělo být, podle názoru dovolatelek, zastaveno řízení ve vztahu k uvedenému správnímu orgánu; nešlo tu o řešení otázky nedostatku podmínek řízení, jak měl za to odvolací soud. Dovolatelky mají za to, že „pokud odvolací soud dospěl k závěru, že správní orgán není účastníkem tohoto řízení, pak měl rozhodnout podle ustanovení §94 odst. 4 občanského soudního řádu a účast Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu B. v tomto řízení jen ukončit.
Dovolatelky dále poukazovaly na to, že odvolací soud nesprávně posoudil to, zda v daném případě byl splněn restituční důvod podle ustanovení §6 odst. 1 písm. p) zákona č. 229/1991 Sb. Podle názoru dovolatelek bylo v daném případě jednoznačně prokázáno, že bez jakékoli dohody se spoluvlastníky pozemku a bez jejich souhlasu byl pozemek parc. č. 455/1 v katastrálním území S. okupován organizací Restaurace a jídelny K. H., která na pozemku začala stavět a postavila tam rekreační chaty; disponovala tedy s tímto pozemkem jako vlastník a se spoluvlastníky bylo jednáno o pronájmu až po postavení rekreačních chat na pozemku.
Dovolatelky rovněž nepokládaly za správné posouzení restitučního důvodu podle ustanovení §6 odst. 1 písm. n) zákona č. 229/1991 Sb. v daném případě, když odvolací soud měl za to, že tu nešlo o vyvlastnění pozemku bez náhrady, když totiž právnímu předchůdci žalobkyň byla poskytnuta náhrada podle cenového předpisu, platného v době vyvlastnění, pokud bylo respektováno ještě nařízení předsedy vlády č. 175/1939 Sb. Dovolatelky však mají za to, že v době vydání rozhodnutí o vyvlastnění (č. j. Výst. 1632/1962-D Okresního národního výboru K. H.) ohledně pozemku, o nějž jde v daném případě, neexistoval žádný předpis, podle něhož by se oceňovaly zemědělské pozemky pro účely vyvlastnění, takže tu „za poskytnutí náhrady nelze považovat náhradu, která nebyla adekvátní, a věc bylo třeba posoudit tak, že došlo k vyvlastnění pozemku bez náhrady.
Dovolatelky měly posléze za to, že v daném případě nebyl správně posouzen odvolacím soudem ani restituční důvod podle ustanovení §6 odst. 1 písm. r) zákona č. 229/1991 Sb., když odvolací soud měl za to, že „v aktu vyvlastnění nelze spatřovat politickou perzekuci nebo postup porušující obecně uznávaná lidská práva, neboť k vyvlastnění pozemku tu došlo ve veřejném zájmu“. Toto posouzení ze strany odvolacího soudu neodpovídalo vůbec tomu, že tu došlo ke zmocnění se pozemku tehdejší socialistickou organizací a k postavení rekreačních chat na tomto pozemku, a to i bez stavebního povolení (tedy šlo vlastně o tzv. černou stavbu), takže podnikatelský subjekt se tu domáhal vyvlastnění až poté, co zřídil neoprávněnou stavbu na cizím pozemku.
Přípustnost dovolání dovolatelek tu bylo třeba posoudit především podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním, má po právní stránce zásadní význam. U dovolání dovolatelek byla dána i přípustnost podle ustavení §239 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, neboť tu došlo zčásti ke zrušení výroku rozsudku soudu prvního stupně (ve vztahu mezi žalobkyněmi a žalovaným Ministerstvem zemědělství – Pozemkovým úřadem v B.) a k zastavení řízení v tomto rozsahu.
Bylo třeba mít na zřeteli také, že podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy řeší-li právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, anebo řešil-li odvolací soud svým rozhodnutím některou právní otázku v rozporu s hmotným.
V daném případě odvolací soud posoudil projednávanou právní věc, jak vyplývalo z odůvodnění jeho rozsudku z 23. 1. 2007 (sp. zn. 28 Co 714/2006 Krajského soudu v Praze), zejména podle ustanovení §6 odst. 1 písm. m), n), p), a r) zákona č. 229/1991 Sb. v souvislosti s procesními ustanoveními §80 písm. c), §219, §221 odst. 1 písm. a), §244 odst. 1 a §250 odst. 1 občanského soudního řádu.
Podle ustanovení §6 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. budou oprávněným osobám podle tohoto zákona vydány nemovitosti, které přešly na stát nebo na jinou právnickou osobu v důsledku vyvlastnění za náhradu, pokud nemovitost existuje a nikdy nesloužila účelu, pro který byla vyvlastněna (§6 odst. 1 písm. m( uvedeného zákona), v důsledku vyvlastnění bez vyplacení náhrady (§6 odst. 1 písm. n/ uvedeného zákona), v důsledku převzetí nemovitosti bez právního důvodu (§6 odst. 1 písm. p/ uvedeného zákona) a také v důsledku politické perzekuce nebo postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody (§6 odst. 1 písm. r/ uvedeného zákona).
Podle ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu lze žalobou (návrhem na zahájení řízení) uplatnit, aby bylo rozhodnuto i o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.
K ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu bylo vícekrát v uveřejněné judikatuře soudů vyloženo, že naléhavý právní zájem na určení je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce anebo kde by bez tohoto určení se jeho právní postavení stalo nejistým. Žaloba domáhající se určení podle §80 písm. c) občanského soudního řádu nemůže být zpravidla opodstatněna tam, kde lze žalovat o splnění povinnosti podle §80 písm. b) občanského soudního řádu (viz např. již rozhodnutí uveřejněné pod č. 17/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydané Nejvyšším soudem (a také č. 53/1973, str. 187 téže Sbírky).
Ve stanovisku uveřejněném pod č. 16/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, bylo vyloženo (na str. 48 /126/): Způsoby, jimiž podle ustanovení §6 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. přešly nemovitosti na stát nebo na jinou právnickou osobu, zahrnují v sobě jak případy přechodu nemovitostí, tak i případy převodu nemovitostí, jakož i případy, kdy nemovitosti byly převzaty bez právního důvodu (srov. §6 odst. 1 písm. p/ téhož zákona). Případy, v nichž nemovitosti přešly na stát nebo na jinou právnickou osobu v důsledku politické perzekuce nebo postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody (§6 odst. 1 písm. r/ zákona č. 229/1991 Sb.) nejsou míněny případy, jež jsou uvedený v §6odst. 1 písm.s a) až p), s), t), u) téhož zákona. Není tu třeba se zabývat dokazováním politické perzekuce nebo postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody i v těch případech, v nichž je prokazatelně doložen některý ze způsobů, jimiž přešly na stát nebo na jinou právnickou osobu nemovitosti, jež jsou uvedeny v §6 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. pod jinými písmeny než pod písmenem r).
Podle ustanovení §244 odst. 1 občanského soudního řádu rozhodl-li správní orgán podle zvláštního právního předpisu nebo podle zvláštního zákona o právní věci, která vyplývá z občanskoprávních, pracovních, rodinných a obchodních vztahů, může být tatáž věc projednána na návrh v občanském soudním řízení.
Podle ustanovení §250a odst. 1 občanského soudního řádu jsou účastníky řízení podle ustanovení §244 a násl. občanského soudního řádu žalobce a ti, kdo byli účastníky řízení v řízení před správním orgánem.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, byly zaujaty tyto právní závěry k posuzování výtek v dovoláních dovolatelů ohledně neúplnosti skutkového stavu věcí, hodnocení provedených důkazů a výtek, že rozhodnutí soudu vychází ze skutkových zjištění, která nemají oporu v dokazování: Vadná nebo nesprávná skutková zjištění v občanském soudním řízení nejsou sama o sobě dovolacím důvodem, nýbrž jen tehdy, jestliže zakládají některý z důvodů uvedených v občanském soudním řádu. Dovolacím důvodem nemohou být vady či omyly při hodnocení důkazů (§132 občanského soudního řádu), které je soudům svěřeno k realizaci procesní zásady volného hodnocení důkazů soudem. Rozhodnutí soudu vychází ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v dokazování, jestliže soud vzal za zjištěno něco, co v soudním spise vůbec není, ale také jestliže soud nepokládá za zjištěnou podstatnou skutečnost (právně významnou), která naopak bez dalšího z obsahu spisu naopak vyplývá.
Z uvedených ustanovení právních předpisů i z citovaných právních závěrů z uveřejněné judikatury soudů (ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem) vycházel dovolací soud i v daném případě. Zároveň musel dovolací soud konstatovat, že tatáž ustanovení právních předpisů a tytéž právní závěry měl na zřeteli i odvolací soud ve svém rozhodnutí z 23. 1. 2007 (sp. zn. 28 Co 714/2006 Krajského soudu v Praze), proti němuž směřují dovolání dovolatelek.
Pokud dovolání dovolatelek směřovalo proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen výrok rozsudku soudu prvního stupně o zamítnutí určovací žaloby žalobkyň, dovolací soud dospěl k závěru, že tento výrok rozsudku odvolacího soudu neobsahuje řešení některé právní otázky v rozporu s hmotným právem (zejména s ustanoveními zákona č. 229/1991 Sb.), ani řešení právní otázky, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu a ani řešení právní otázky, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V tomto smyslu nebylo možné u dovolání dovolatelek, směřujícího proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl potvrzen výrok rozsudku soudu prvního stupně o zamítnutí určovací žaloby žalobkyň, shledat zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu. Proto v tomto rozsahu dovolací soud dovolání dovolatelek odmítl podle ustanovení §243b odst. 5 a §219 písm. c) občanského soudního řádu, a to jako dovolání nepřípustné.
Podle dovolání dovolatelek směřovala proti výroku rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl změně výrok rozsudku soudu prvního stupně o zrušení výroku o vztahu mezi žalobkyněmi a Ministerstvem zemědělství – Pozemkového úřadu B. a o zastavení řízení ohledně tohoto předmětu řízení, bylo třeba ve smyslu ustanovení §139 odst. 1 občanského soudního řádu odvolání dovolatelek považovat za přípustné. V dovolacím řízení pak bylo třeba posoudit, zda toto přípustné dovolání je také dovoláním důvodným. Při tomto posouzení dovolací soud vyšel z ustanovení §250a odst. 1 občanského soudního řádu, jež výslovně stanoví, že účastníky řízení podle ustanovení §244 a násl. občanského soudního řádu „jsou žalobce a ti, kteří byli účastníky v řízení před správním orgánem“. Dále dovolací soud vyšel ze slovního znění ustanovení §239 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu uvádějícího dovoláním napadnutelné „rozhodnutí soudu o zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně a o zastavení řízení.“ Vzhledem ke slovním zněním ustanovení §250a odst. 1 a §239 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu nelze tu posoudit výrok odvolacího soudu o zrušení dílčího výroku o vztahu mezi žalobkyněmi a Ministerstvem zemědělství – Pozemkového úřadu B. a o zastavení řízení v tomto rozsahu označit za odporující ustanovením občanského soudního řádu a tedy v uvedeném smyslu označit dovolání dovolatelek směřující proti takovému výroku rozsudku odvolacího soudu jako dovolání důvodné. Proto dovolací soud v tomto rozsahu dovolání dovolatelek podle ustanovení §243b odst. 2 občanského soudního řádu uvedený výrok rozsudku odvolacího soudu (o zrušení dalšího výroku rozsudku soudu prvního stupně a o zastavení řízení o něm) zamítl, a to rozsudkem dovolacího soudu podle ustanovení §243b odst. 6 občanského soudního řádu.
Dovolatelky nebyly v řízení o dovolání úspěšné a ostatním účastníkům řízení v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 4. ledna 2010
JUDr. Josef R a k o v s k ý, v. r.
předseda senátu