ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.3335.2007.1
sp. zn. 28 Cdo 3335/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., o dovolání dovolatelky M. M., zastoupené advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích z 22. 3. 2007, sp. zn. 8 Co 2831/2006, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 30 C 35/2006 (žalobkyně M. M., zastoupené v řízení před soudy obou stupňů J. M., proti žalovanému V. o. d. D. (v l.), o vyklizení zemědělského objektu a o zaplacení 242.011,- Kč s příslušenstvím), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobkyně bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze 4. 8. 2006, č. j. 30 C 35/2006-217. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobkyně, domáhající se, aby rozsudkem soudu bylo žalovanému družstvu uloženo „zajistit úplné vyklizení slámy a mlátičky z objektu stodoly u zemědělského stavení čp. 10 v M., která je postavena na parcele č. 542 v katastrálním území Ch.“. Zamítnuta byla i žaloba žalobkyně o zaplacení 242.011,- Kč do 30 dnů od právní moci rozsudku. Bylo také rozhodnuto, že se žalovanému družstvu nepřiznává náhrada nákladů řízení.
O odvolání žalobkyně proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích z 22. 3.2007, sp. zn. 8 Co 2831/2006. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze 4. 8. 2006, č. j. 30 C 35/2006-217, potvrzen. Bylo také rozhodnuto, že žalované V. o. d. D. (v l.) nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud poukazoval na to, že v předcházejícím řízení u Pozemkového úřadu v Českých Budějovicích dospěl tento orgán v rozhodnutí z 29. 9. 1999 k závěru, že M. M. nikdy nepozbyla vlastnické právo k zemědělské usedlosti čp. 10 v M., stojící na pozemku v katastrálním území Ch., takže tu nejde o restituci podle zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě); v řízení před pozemkovým úřadem nebyl předložen žádný přesvědčivý důkaz o tom, že hospodářské budovy uváděné zemědělské usedlosti přešly do vlastnictví V. o. d. D.; bylo také zjištěno, že M. M. je zapsána v katastru nemovitostí jako vlastnice uvedených nemovitostí. Právní předchůdci žalovaného družstva ovšem v sedmdesátých letech 19. století předmětnou stodolu užívali a v této stodole byla sláma i mlátička. Nebylo ovšem prokázáno, že tu jde o tutéž slámu a ani o mlátičku téhož inventárního čísla.
V řízení před soudem prvního stupně nebylo prokázáno, že by ke znehodnocení budov uvedených v žalobě žalobkyně došlo při tzv. zvláštním užívání podle zákona č. 123/1975 Sb. a takové právo nebylo zapsáno v evidenci nemovitostí podle ustanovení §14 zákona č. 123/1975 Sb. Žalobkyně M. M. v tomto soudním řízení neprokázala, jakým způsobem, kdy a na základě jaké právní skutečnosti její právní předchůdce J. O. poskytl bývalému Jednotnému družstvu T. svůj majetek k užívání; zejména nebyl získán žádný doklad o tom, že by jednotné zemědělské družstvo získalo v roce 1956 uvedené nemovitosti do své dispozice. Nárok vyplývající ze zákona č. 229/1991 Sb. tu tedy nebyl založen. Nárok žalobkyně týkající se znehodnocení stodoly v období 1956 až 1999 uplatnila žalobkyně M. M. u soudu až 28. 11. 2003.
Ohledně žalobkyní uplatňovaného nároku na náhradu škody, spočívající v úhradě opravy střechy stodoly, žalobkyně tento nárok, podle názoru odvolacího soudu, v soudním řízení neprokázala. Nebylo doloženo, že by tuto škodu způsobilo žalované družstvo anebo že by tato škoda vznikla v důsledku nečinnosti žalovaného družstva.
Odvolací soud nebyl toho názoru, že by nemovitosti, o něž jde v tomto řízení, byly žalovaným družstvem převzaty a že by je žalované družstvo vedlo ve své evidenci.
Odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) měl za to, že žalobkyně v tomto soudním řízení prokázala své vlastnictví ohledně stodoly, uváděné v její žalobě, neboť její právní předchůdce a ani ona sama vlastnictví této stodoly nikdy nepozbyla. Odvolací soud však byl toho názoru, že se žalobkyni nepodařilo v řízení prokázat oprávněnost své žaloby právě proti žalovanému V. o. d. D. (v l.). Odvolací soud totiž poukazoval na to, že nebylo doloženo, že by právní předchůdce žalovaného družstva převzal od jednotného zemědělského družstva stodolu (se slámou) a že by cokoli do této stodoly navážel a v ní uskladňoval; stejně tomu tak bylo u žalovaného družstva samotného. Nebylo také v soudním řízení prokázáno, že by žalované družstvo (nebo jeho právní předchůdce) užíval mlátičku, uváděnou žalobkyní.
Pokud byla v odvolacím řízení předložena soudu listina, označená „závěrečný protokol o rozdělení základních a oběžných prostředků J. z. d. T.“, jež údajně měla prokazovat převzetí předmětné stodoly v D. k 31. 12. 1963, žalovaným družstvem (nebo jeho právním předchůdcem), pak odvolací soud zaujal názor, že tento „závěrečný protokol“ nebyl v řízení před soudem prvního stupně vůbec uváděn a označen, a to přes poučení dané soudem podle ustanovení §119a odst. 1 občanského soudního řádu. Žalobkyní uváděná skutečnost, že uvedenou listinu („závěrečný protokol“) teprve dohledala v archívu (třebaže toto soudní řízení trvalo od 28. 12. 2003) a předložila ji soudu až v odvolacím řízení, pak nemá povahu okolnosti, kterou má na zřeteli ustanovení §205a občanského soudního řádu (jako výjimku pro možné tvrzení nových skutečností, předkládaných v odvolacím řízení); odvolací soud proto k této nově předložené listině, jak měl za to, nemohl přihlížet.
Odvolací soud měl také za to, že nárok na náhradu za znehodnocení stodoly mohla žalobkyně uplatnit do 31. 12. 1996. Pokud tak žalobkyně neučinila, její nárok zanikl, neboť tu jde o lhůtu prekluzívní a uvedený žalobní nárok uplatnila žalobkyně u soudu až 28. 12. 2003.
Pokud pak šlo o nárok žalobkyně na náhradu škody z titulu nutné opravy střechy stodoly a z titulu ušlého zisku v důsledku neumožněného užívání stodoly žalobkyni, byl odvolací soud toho názoru, že tu v tomto řízení nebyl shledán žádný právní vztah žalovaného družstva k předmětné stodole a naopak bylo prokázáno, že ji žalované družstvo ani jeho právní předchůdce neužívali (neměli ji ani v nájmu, ani ve faktickém užívání). Nedošlo tu ani ke vzniku nemajetkové újmy na straně žalobkyně, když totiž žalobkyně vynaložením finančních prostředků na opravu střechy stodoly pouze zhodnotila svůj majetek. Nelze tu také, podle názoru odvolacího soudu, požadovat ušlý zisk po tom, kdo stodolu neužíval a vlastnici nemovitosti v jejím užívání nebránil. Odvolací soud ostatně sdílel i názor soudu prvního stupně, že tu došlo k promlčení žalobkyní uplatňovaného nároku na úhradu jí vynaložené částky 122.352,- Kč na opravu střechy stodoly, jakož i nároku na úhradu 20.000,- Kč z titulu ušlého zisku.
Z uvedených důvodů odvolací soud po přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně i řízení, které vydání rozsudku předcházelo, potvrdil tento rozsudek jako věcně správný podle ustanovení §219 občanského soudního řádu, a to jako rozsudek důvodně zamítající žalobu žalobkyně.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen žalobkyni (k rukám jejího zástupce) dne 14. 5. 2007 a dovolání ze strany žalobkyně bylo podáno u Okresního soudu v Českých Budějovicích dne 4. 7. 2007, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu. Dovolatelka navrhovala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelka má za to, že je její dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu. Jako dovolací důvody dovolatelka uplatňovala, že řízení v této právní věci je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci /§241a odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu/, dále že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci /§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř./ a že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 o.s.ř.).
Dovolatelka především zdůrazňovala, že žalobkyně byla a je v tomto soudním řízení aktivně legitimovaným účastníkem k podání žaloby o poskytnutí náhrady podle ustanovení §23 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb.
Dovolatelka dále zdůrazňovala, že žalované družstvo dosud z objektu stodoly, o niž jde v tomto řízení, nevyklidilo slámu ani mlátičku, a proto lze mít za to, že žalované družstvo spornou stodolu dosud užívá.
Dovolatelka poukazovala na to, že stodola čp. 10 v M. byla převedena z bývalého J. z. d. 9. května v D. na základě smlouvy o převodu práv a povinností k půdě a s ní souvisejícího majetku, k jejímuž uzavření došlo 13. 10. 1983; smlouva se týkala stodoly i všeho, co se v ní nacházelo, tedy včetně uskladněné slámy a mlátičky TLD 26 Rekord. Stodola, o niž jde v tomto řízení, je také uvedena v příloze č. 2 smlouvy ze 13. 10. 1983; příloha č. 2 smlouvy je označena jako „Základní prostředky – účetní stav k 30. 6. 1983“ a stodola je v této příloze uvedena jako 3. položka s inventárním číslem 000 411 s názvem „stodola M“ s pořizovací hodnotou 142.789,- Kč a zůstatkovou hodnotou 32.527,30 Kč. Stodola byla žalovaným družstvem užívána (jak to vypověděl v soudním řízení svědek J. S., předseda JZD D.); tuto stodolu čp. 10 v M. užívalo JZD M., potom JZD T. a následně pak JZD 9. května D.,a to, podle názoru dovolatelky, podle ustanovení zákona č. 123/1975 Sb.
Vady, k nimž došlo v tomto soudním řízení, mohly mít, podle názoru dovolatelky, za následek nesprávné rozhodnutí ve věci samé; soudy si totiž v této právní věci nevyžádaly žádné odpovídající podklady pro posouzení věci od žalovaného družstva (např. nebyl proveden žalobkyní navrhovaný výslech předsedy žalovaného družstva V. B. a nebylo provedeno ani vyžádání si důkazního materiálu z Okresního archivu v Českých Budějovicích.
Dovolatelka posléze uváděla, že pokud jde o odškodnění ze strany žalovaného družstva, je žalobkyně M. M. nepochybně oprávněnou osobou podle ustanovení §23 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku.
Přípustnost dovolání dovolatelky v daném případě bylo třeba posoudit podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, anebo řešil-li odvolací soud svým rozhodnutím některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 30 C 35/2006 Okresního soudu v Českých Budějovicích), že by odvolací soud svým rozsudkem, napadeným dovoláním dovolatelky, řešil právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda tu odvolací soud řešil svým rozsudkem z 22. 3. 2007 (sp. zn. 2 Co 35/2006 Krajského soudu v Českých Budějovicích) některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.
V tomto případě odvolací soud ve svém rozsudku z 22. 3. 2007 poukazoval ve své právní argumentaci jmenovitě na ustanovení §23 odst. 1 (v souvislosti i s ustanoveními §13 odst. 2, §14 a §16) zákona č. 229/1991 Sb. ale také na ustanovení §123 a §126 odst. 1 občanského zákoníku; z procesních ustanovení poukazoval odvolací soud i na ustanovení §119a a §205a občanského soudního řádu.
Podle ustanovení §23 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. má i vlastník obytné nebo hospodářské budovy, která byla odstraněna nebo znehodnocena v době užívání organizací podle zvláštních předpisů (např. podle zákona č. 123/1975 Sb.) právo na náhradu podle §14 a §16 zákona č. 229/1991 Sb. V případě, že tuto budovu odstranila jiná právnická osoba než stát, má vlastník právo na finanční náhradu vůči této právnické osobě, pokud se nedohodnou na jiném způsobu náhrady.
Podle ustanovení §13 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb. může oprávněná osoba vyzvat povinnou osobu k vydání nemovitostí a požádat o poskytnutí náhrad podle §14 až §16 do šesti měsíců ode dne, kdy se dověděla, kdo je povinnou osobou, nejpozději do pěti let ode dne 24. 6. 1991. Oprávněná osoba (podle odstavce ustanovení §13 zákona č. 229/1991 Sb.) může uplatnit nároky podle tohoto odstavce do 31. 12. 1996. Neuplatněním ve lhůtě tato práva zanikají.
Podle ustanovení §14 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. náleží oprávněné osobě podle tohoto zákona náhrada za obytné budovy, hospodářské budovy a jiné stavby, které podle zákona č. 229/1991 Sb. nelze vydat, nebo které zanikly nebo byly převedeny na jinou osobu, která není povinna je vydat. Obdobně oprávněné osobě náleží náhrada za pozemek, který se podle tohoto zákona nevydává a za který nebyl poskytnut jiný pozemek.
Za pozemky, které se podle zákona č. 229/1991 Sb. nevydávají a za které nelze poskytnout oprávněné osobě jiný pozemek, poskytne stát nebo jiná právnická osoba, jejímž zřizovatelem nebo zakladatelem je stát, finanční náhradu podle zvláštních předpisů (§16 odst. 1 zákona č. 229/1191 Sb.).
Podle ustanovení §123 občanského zákoníku je vlastník v mezích zákona oprávněn předmět svého vlastnictví držet, užívat, požívat jeho plody užitky a nakládat s ním.
Podle ustanovení §126 odst. 1 občanského zákoníku má vlastník právo na ochranu proti tomu, kdo do jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje, zejména se může domáhat vydání věci na tom, kdo mu ji neoprávněně zadržuje.
Podle ustanovení §119a odst. 1 občanského soudního řádu je předseda senátu před skončením jednání povinen účastníky přítomné při jednání poučit, že všechny rozhodné skutečnosti musí uvést a že důkazy musí být označeny dříve, než se ve věci vyhlásí rozhodnutí, neboť později uplatněné skutečnosti a důkazy jsou odvolacím důvodem jen za podmínek uvedených v §205a občanského soudního řádu.
Podle ustanovení §205a odst. 1 občanského soudního řádu skutečnosti nebo důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně, jsou u odvolání proti rozsudku nebo usnesení ve věci samé odvolacím důvodem jen tehdy, jestliže se týkají skutečností výslovně uvedených v §205a odst. 1 pod písmeny a) až f).
Náhradu za znehodnocenou stavbu nelze požadovat jen vůči organizaci, která ji nikdy neužívala pokud na ni nepřešel konkrétní závazek z důvodu právního nástupnictví vůči předchozímu uživateli odstraněné nebo znehodnocené stavby /srov. č. 16/1996, str. 53 (134) Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem/.
Z ustanovení §23 zákona č. 229/1991 Sb. lze dovodit, že právo na náhradu za znehodnocení má vlastník nemovitosti, která byla znehodnocena v době užívání organizace podle zvláštních předpisů, a to nezávisle na tom, zda k vydání došlo před účinností zákona č. 229/1991 Sb. či po nabytí jeho účinnosti (srov. nález Ústavního soudu ČR z 3. 2. 1998, I. ÚS 140/96, uveřejněný pod č. 13 ve svazku 10 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR).
Uvedená ustanovení právních předpisů i citované právní závěry z uveřejněné judikatury soudů (ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem) i z nálezů Ústavního soudu ČR měl dovolací soud na zřeteli i v daném případě. Zároveň však musel dovolací soud konstatovat, že s uvedenými právními ustanoveními, ani s citovanými právními závěry z publikované judikatury se nedostal do rozporu při posuzování této právní věci ani odvolací soud ve svém rozsudku z 22. 3. 2007 (sp. zn. 8 Co 35/2006 Krajského soudu v Českých Budějovicích). Nemohl tedy dovolací soud přesvědčivě dospět k závěru, že odvolací soud svým rozsudkem, proti němuž směřuje dovolání dovolatelek, řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem (ale ani s procesním právem) nebo právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu (s přihlížením i k právním závěrům Ústavního soudu ČR, jimiž jsou obecné soudy vázány). A protože, jak již bylo uvedeno, odvolací soud neřešil svým rozsudkem z 22. 3. 2007 ani právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, nebylo možné u dovolání dovolatelky shledat zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu.
U nepřípustného dovolání již dovolacímu soudu nenáleží zabývat se v dovolání uplatněnými dovolacími důvody (srov. §241a odst. 3 občanského soudního řádu : „Je-li dovolání přípustné...“). Protože však v dovolání dovolatelky ze 4. 7. 2007 byly ve zcela převážné míře uplatněny výtky neúplného zjištění skutkového stavbu věci, výtky nesprávného hodnocení důkazů a výtka, že odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze poukázat na to, jak jsou podle závěrů uveřejněné judikatury soudů výtky uvedeného druhu posuzovány v dovolacím řízení. Např. v rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo vyloženo : Vadná nebo nesprávná skutková zjištění v občanském soudním řízení nejsou sama o sobě dovolacím důvodem, nýbrž jen tehdy, jestliže zakládají některý z důvodů uvedených v právní úpravě dovolacích důvodů v občanském soudním řádu (srov. §241a odst. 2 a 3 občanského soudního řádu). Dovolacím důvodem nemohou být vady a omyly při hodnocení důkazů (§132 občanského soudního řádu), které je soudům svěřeno k realizaci procesní zásady volného hodnocení důkazů soudem. Rozhodnutí soudu vychází ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v dokazování, jestliže soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, ale také jestliže soud nepokládá za zjištěnou podstatnou skutečnost (právně významnou), která bez dalšího z obsahu soudního spisu naopak vyplývá).
Protože v daném případě nebyly u dovolání dovolatelky shledány zákonné předpoklady přípustnosti dovolání, dovolací soud přikročil podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání dovolatelky, a to jako dovolání nepřípustného.
Dovolatelka nebyla v řízení o dovolání úspěšná a žalovanému družstvu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 4. ledna 2010
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu