ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.3545.2009.1
sp. zn. 28 Cdo 3545/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce Ing. P. Š., zastoupeného Mgr. Alexandrou Mlíkovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 11, proti žalovanému Mgr. Otakaru Kořínkovi, soudnímu exekutorovi, Exekutorský úřad Praha 3, se sídlem v Praze 8, Pobřežní 34, zastoupenému JUDr. Klárou Kořínkovou , Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 1, Bolzanova 1, o zaplacení částky 80.730,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 12 C 223/2007, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 3. 2009, č. j. 23 Co 47/2009-73, takto:
I. Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 3. 2009, č. j. 23 Co 47/2009-73, pokud jím byl potvrzen výrok rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 30. 10. 2008, č. j. 12 C 223/2007-56, o zaplacení částky 93.002,- Kč s příslušenstvím, se co do části vyhovujícího výroku ohledně zaplacení částky 12.272,- Kč s příslušenstvím, spočívající v úhradě nákladů exekuce, odmítá.
II. Ve zbývající části se rozsudky soudů obou stupňů zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 30. 10. 2008, č. j. 12 C 223/2007-56, byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci částku 93.002,- Kč spolu s tam specifikovaným úrokem z prodlení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Dále bylo rozhodnuto též o nákladech řízení, k jejichž náhradě byl žalovaný povinen rovněž do tří dnů od právní moci shora uvedeného rozhodnutí. Žalovaný se dle závěru soudu prvního stupně bezdůvodně obohatil tím, že v rámci své exekuční činnosti přijal od žalobce (tehdejšího povinného) při soupisu movitých věcí v hotovosti plnění v celkové výši 100.732,- Kč, sestávající z částky 80.730,- Kč, představující pohledávku s příslušenstvím přiznanou na základě pravomocného a vykonatelného exekučního titulu, a dále z částky 20.002,- Kč, spočívající v úhradě nákladů exekuce a nákladů tehdejšího oprávněného ze strany žalobce, které byly vyčísleny žalovaným ve vydaném příkazu k úhradě nákladů exekuce.
Pokud jde o náklady oprávněného ve výši 7.730,- Kč (původně zahrnuté do shora specifikované částky 20.002,- Kč), bylo řízení co do této částky v důsledku částečného zpětvzetí žaloby zastaveno , a to z důvodu jejího uhrazení žalobci ze strany právní zástupkyně oprávněné osoby.
Bezdůvodné obohacení žalovaného bylo spatřováno v tom, že žalovaný od žalobce výše zmíněné plnění převzal a následně vyplatil osobě oprávněné z exekuce před právní mocí usnesení o nařízení exekuce, které bylo následně usnesením Městského soudu v Praze ze dne 9. 3. 2004, č. j. 18 Co 96/2004-21, zrušeno, přičemž řízení o nařízení exekuce bylo poté usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 25. 8. 2004, č. j. 13 Nc 14903/2003-31, zastaveno.
S ohledem na zrušení usnesení o nařízení exekuce, jakožto předepsaného podkladu pro její provedení, dovodil soud prvního stupně na straně žalovaného bezdůvodné obohacení získané přijetím plnění z právního důvodu, který odpadl, tj. dle ustanovení §451 odst. 1 a 2 zák. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“). Tímto právním důvodem bylo dle názoru soudu právě zmíněné usnesení o nařízení exekuce, v jehož zrušení bylo spatřováno odpadnutí právního důvodu pro přijetí předmětného plnění ze strany soudního exekutora, tj. žalovaného.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaný měl exekuci provést podle exekučního příkazu až po právní moci usnesení o nařízení exekuce. Neměl tedy peníze, které mu byly žalobcem jakožto povinným z exekuce vyplaceny, odevzdat oprávněné osobě, neboť v žádném případě nebylo možno dovodit, že žalobce plnil žalovanému dobrovolně. K plnění došlo totiž po nařízení exekuce, a žalobce se tak pouze bránil provedení exekuce zabavením movitých věcí. Pravdivosti tohoto tvrzení nasvědčovala dle názoru soudu též skutečnost, že žalobce podal ihned proti usnesení o nařízení exekuce odvolání, ve kterém namítal zejména to, že pohledávku, spočívající v zaplacení dlužného výživného, s příslušenstvím již plně uhradil, a to k rukám svých dvou nezletilých dětí. Toto tvrzení žalobce však nebylo předmětem dokazování a netvoří ani předmět přezkumu dovolacího soudu.
K odvolání žalovaného přezkoumal shora uvedené rozhodnutí soudu I. stupně Městský soud v Praze a rozsudkem ze dne 18. 3. 2009, č. j. 23 Co 47/2009-73, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud se zcela ztotožnil se závěry soudu prvního stupně ohledně vzniku bezdůvodného obohacení na straně žalovaného. Nárok žalobce tedy shledal oprávněným a rozsudek soudu prvního stupně potvrdil jako věcně správný. K námitkám žalovaného odvolací soud dále uvedl, že žalobce se nemohl domáhat náhrady škody v důsledku nesprávného úředního postupu exekutora proti Ministerstvu spravedlnosti ČR v režimu zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, v případě, že exekutor svévolně nepostupoval v souladu s exekučním řádem, a že to byl on, který si ponechal takto žalobcem poskytnuté plnění, aniž pro to existoval důvod.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Namítá, že právní názor odvolacího soudu není v souladu s platnou právní úpravou a zejména zásadami exekučního řízení, když právním důvodem, který je podkladem pro plnění povinného, je exekuční titul, na jehož základě byla exekuce nařízena, a nikoliv, jak dovozuje odvolací soud, usnesení o nařízení exekuce. Dle názoru žalovaného tak případné zrušení usnesení o nařízení exekuce nemůže mít za následek povinnost oprávněného, aby přijaté plnění vrátil, pokud samozřejmě neodpadl původní exekuční titul. Dovolatel rovněž upozorňuje na skutečnost, že vykonávající orgán, tj. v tomto případě soudní exekutor, je v tomto směru pouze náhradním platebním místem, jenž plnění v nepřítomnosti oprávněného převezme a je povinen mu je bezodkladně vydat. Dále uvádí, že soupis movitých věcí, při němž může dojít k plnění oprávněnému či k náhradnímu plnění vykonavateli, je typicky realizován před právní mocí usnesení o nařízení exekuce. Pokud jde o tu část plnění uhrazeného žalobcem, spočívající v nákladech exekuce ve výši 12.272,- Kč, dovolatel poukazuje na to, že nároku žalobce na vydání této částky brání existence pravomocného příkazu k úhradě nákladů exekuce, jež nebyl soudem prvního stupně nikdy zrušen.
Žalobce se k podanému dovolání písemně vyjádřil. Tvrdí, že dovolání není důvodné, s tím, že se zcela ztotožňuje s právním závěrem odvolacího soudu, když dle jeho názoru navíc neexistuje žádná platná právní úprava umožňující dovolateli jakožto soudnímu exekutorovi vydat oprávněnému vymoženou pohledávku ještě před právní mocí usnesení o nařízení exekuce. Navrhl tedy, aby dovolací soud dovolání žalovaného zamítl.
Nejvyšším soudem bylo zjištěno, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení řádně zastoupeným advokátem (§240 odst. 1 o. s. ř., §241 odst. 1 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání byla žalovaným dovozována z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. Uplatněný dovolací důvod lze pak podřadit pod §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. tvrzené nesprávné právní posouzení věci.
Pro shledání přípustnosti dovolání ve smyslu výše citovaných ustanovení musí dovolací soud dospět k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podmínky přípustnosti však rozhodnutí odvolacího soudu ve spojení s dovoláním žalovaného zčásti nesplňuje.
Předně je třeba zmínit, že se v dané věci jedná o dva samostatné nároky. Jednak o zaplacení částky 80.730,- Kč s příslušenstvím, která představuje pohledávku přiznanou na základě exekučního titulu, a dále o plnění ve výši 12.272,- Kč s příslušenstvím spočívající v nákladech exekuce vyčíslených žalovaným v jím vydaném příkazu k úhradě nákladů exekuce.
Ve vztahu k druhému nároku, tj. k výše specifikované částce 12.272,- Kč s příslušenstvím, je třeba uvést, že podle ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. není dovolání přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, s tím, že k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. Jelikož předmětná částka v daném případě nedosahuje zákonem stanovené hranice pro shledání přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud dovolání žalovaného podle §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o. s. ř., v této části jako nepřípustné odmítl.
Pokud se však jedná o částku 80.730,- Kč připadající na pohledávku (včetně příslušenství) přiznanou pravomocným a vykonatelným exekučním titulem, na jehož základě došlo k nařízení předmětné exekuce, situace je zde zcela odlišná. Dovolací soud dospěl k závěru, že v této části má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam. Nejvyšší soud se totiž dosud nezabýval vznikem bezdůvodného obohacení na straně exekutora získaného tím, že před právní mocí usnesení o nařízení exekuce přijal plnění, jehož úhrada byla povinnému ve prospěch oprávněného exekučním titulem uložena. V tomto rozsahu je tedy dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. Rozhodnutí odvolacího soudu proto dovolací soud co do této části vymáhaného plnění přezkoumal z důvodů uvedených v dovolání vztahujících se ke zmíněnému právnímu hodnocení, přičemž nepovažuje za správné závěry odvolacího soudu, které se týkají vzniku bezdůvodného obohacení ve výši 80.370,- Kč na straně žalovaného.
Ustanovení §451 obč. zák. vyjadřuje obecnou zásadu občanského práva, podle které se nikdo nesmí bezdůvodně obohacovat na úkor jiného. Bezdůvodné obohacení je přitom chápáno jako závazek (§489 obč. zák.), z něhož vzniká tomu, kdo se obohatil, povinnost vydat to, o co se bezdůvodně obohatil, a tomu, na jehož úkor k obohacení došlo, právo požadovat vydání předmětu bezdůvodného obohacení.
Tím, kdo je v rámci odpovědnosti za bezdůvodné obohacení pasivně legitimován, je ve smyslu ust. §451 odst. 1 obč. zák. ten, jehož majetek se na úkor druhého neoprávněně zvětšil nebo u něhož nedošlo ke zmenšení majetku, ač k tomu mělo v souladu s právem dojít. Předpokladem odpovědnosti za získané bezdůvodné obohacení, které se musí vydat, není tedy protiprávní úkon obohaceného ani jeho zavinění, nýbrž objektivně vzniklý stav obohacení, tj. přesun majetkových hodnot, který nastal způsobem, jež právní řád neuznává.
S ohledem na výše uvedené se dovolací soud nemůže ztotožnit s právním názorem odvolacího soudu (potažmo soudu prvního stupně) o vzniku bezdůvodného obohacení na straně žalovaného. Jelikož v daném případě došlo ze strany žalovaného k následnému odevzdání jím přijatého plnění oprávněné osobě, nelze u něj vysledovat dosažení shora uvedených předpokladů pro vznik bezdůvodného obohacení. V majetku žalovaného totiž nedošlo k žádnému zvýšení aktiv či ke snížení pasiv, a další možná okolnost vedoucí k existenci bezdůvodného obohacení, tj. že u žalovaného na základě přijetí předmětného plnění nedošlo ke zmenšení majetku, ač by se tak za běžných okolností stalo, rovněž nebyla naplněna.
Pokud jde o názor odvolacího soudu spočívající v tom, že žalovaný jednal bez právního důvodu, když od žalobce převzal plnění ještě předtím, než mohl přistoupit k provedení exekuce, tj. před právní mocí usnesení o nařízení exekuce, pak tento závěr není zcela přiléhavý. Základní zásadou, kterou se exekutor řídí při postupu v konkrétním případě, je dosažení účelu exekuce, tedy toho, aby pohledávka oprávněného byla vymožena při co nejmenším a nejméně nákladném zásahu do práv povinného. Již s ohledem na zmíněný princip exekučního řízení by bylo neúčelné a nehospodárné, pokud by soudní exekutor neměl možnost a důvod přijmout od povinného dobrovolně poskytnuté plnění ještě před samotným provedením exekuce. Nelze přitom přehlédnout, že exekutorovi bylo v posuzovaném případě plněno ve prospěch oprávněné osoby a nikoliv ve prospěch jeho osoby samotné.
Druhou věcí je však otázka odevzdání předmětného plnění oprávněné osobě, k němuž došlo ze strany žalovaného taktéž před právní mocí zmíněného usnesení o nařízení exekuce. Tento postup se dovolacímu soudu jeví jakožto nesprávný a shledává v něm ve shodě se závěry obou nižších instancí pochybení na straně žalovaného.
Jak plyne již z ustanovení §47 odst. 2 zák. č. 120/2001 Sb., exekučního řádu, má být dle exekučního příkazu exekuce provedena po právní moci usnesení o nařízení exekuce. Jestliže v daném případě žalovaný výše uvedené plnění předal osobě oprávněné z exekuce ještě před nabytím právní moci tohoto usnesení, lze na jeho straně vysledovat nesprávný úřední postup při výkonu exekuční činnosti, tj. jednání v rozporu s platnou právní úpravou.
Dle ust. §32 odst. 1 exekučního řádu odpovídá exekutor za škodu tomu, komu ji způsobil v souvislosti s činností podle tohoto zákona. Této odpovědnosti se ve smyslu odstavce 2 téhož ustanovení může zprostit, prokáže-li, že škodě nemohlo být zabráněno ani při vynaložení veškerého úsilí, které na něm lze požadovat. Nicméně je třeba dodat, že tímto není dotčena odpovědnost státu za škodu podle zvláštního právního předpisu, tedy v režimu zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen zákona o odpovědnosti).
Ze shora uvedeného vyplývá, že odpovědnost za škodu způsobená nesprávným postupem soudního exekutora tedy v daném případě nevzniká pouze na jeho straně (ve smyslu ust. §32 exekučního řádu), ale taktéž na straně státu (dle ust. §3 písm. b/ a §4 cit. zákona o odpovědnosti), který se své odpovědnosti na rozdíl od soudního exekutora zprostit nemůže (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2008, sp. zn. 25 Cdo 970/2006). Pasivně legitimovaným subjektem pro uplatnění nároku na náhradu škody způsobené nesprávným postupem při výkonu exekuční činnosti tak není pouze soudní exekutor, tj. žalovaný, nýbrž je zde dána rovněž objektivní odpovědnost státu. Tato okolnost byla v napadeném rozhodnutí odvolacího soudu mylně zhodnocena.
Vzhledem k výše zmíněným skutečnostem je na místě dodat, že na straně žalobce by tak v daném případě mohl být dán pouze nárok na náhradu škody a nikoli nárok na vydání bezdůvodného obohacení ze strany žalovaného, jak chybně dovodily obě nižší instance.
Jelikož právní posouzení provedené odvolacím soudem ohledně závěru o bezdůvodném obohacení žalovaného (spočívajícího v přijetí shora uvedené částky 80.730,- Kč představující pohledávku s příslušenstvím přiznanou pravomocným a vykonatelným exekučním titulem) nepovažoval Nejvyšší soud za správné, shledal dovolání v této části důvodným a rozsudky soudů obou stupňů podle §243b odst. 2, části věty za středníkem, a odst. 3, věty druhé, o. s. ř. v předmětné části zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 7. dubna 2010
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D., v. r.
předseda senátu