ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.3710.2010.1
sp. zn. 28 Cdo 3710/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobkyně Městské části Praha - Troja , se sídlem v Praze 7, Trojská 230/96, zastoupené JUDr. Tomášem Prokopcem, advokátem se sídlem v Praze 1, Štěpánská 20, za účasti 1) M. B. , zastoupené JUDr. Karlem Marcelem, advokátem se sídlem v Praze 1, Senovážné náměstí 23, a 2) Pozemkového fondu České republiky , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o vlastnictví oprávněné osoby, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 8 C 160/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. ledna 2010, č. j. 24 Co 61/2009-239, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit účastnici ad 1) k rukám advokáta JUDr. Karla Marcela na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.360,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
III. Ve vztahu mezi žalobkyní a účastníkem ad 2) nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení žádný z těchto účastníků.
Odůvodnění:
Shora označeným rozsudkem Městský soud v Praze (dále též „odvolací soud“) ve výrocích I a II změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 (dále též „soud prvního stupně“) tak, že zamítl žalobu o určení, že účastnice ad 1) není vlastnicí pozemku parc. č. 473/3 (zahrada o výměře 13 335 m2) v katastrálním území T., čímž mělo být nahrazeno rozhodnutí Pozemkového úřadu Magistrátu hl. m. Prahy ze dne 27. 11. 2002, PÚ 1506/98, ve znění opravného rozhodnutí (výrok I); současně rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II a III).
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že předmětný pozemek, spolu s domem čp. 41 na něm postaveným, prodal otec žalobkyně M. Š. čsl. státu – Federálním ministerstvu vnitra kupní smlouvou uzavřenou mezi těmito subjekty dne 8. 9. 1972, za kupní cenu určenou částkou 234.203,- Kčs, z níž 40.000,- Kčs připadalo na předmětný pozemek, 182.563,- Kčs na rodinný dům a porosty a 11.640,- Kčs na zanechaný stavební materiál. K prodeji nemovitostí (jež sousedily s nemovitostmi ve vlastnictví státu, které byly obývány prvním tajemníkem ÚV KSČ) byl otec žalobkyně tehdejšími orgány přinucen, jinak by takový úkon neučinil. Znaleckým posudkem měl soud za prokázané, že kupní cena nemovitostí – jež se tehdy řídila vyhláškou č. 43/1969 Sb., o cenách staveb v osobním vlastnictví a o náhradách při vyvlastnění nemovitostí - byla stanovena částkou o 16 až 18% nižší oproti ceně určené podle tohoto tehdy platného cenového předpisu, podle něhož se mělo prodávajícímu dostat nejméně částky 259.159,23 Kčs, popřípadě 262.729,93 Kčs (v závislosti na stavu oceňovaného rodinného domu). Cena pozemku, který byl oceněn jako nemovitost v soukromém vlastnictví, byla redukována na částku 0,40 Kč/m2, ačkoliv – opřeno i zde o odborné znalecké závěry – mohla dosáhnout výše až 12,50 Kčs/m2, tj. celkem 166.687,50 Kčs.
Na základě takto zjištěného skutkového stavu věci, odkazuje též na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 168/95, odvolací soud uzavřel, že kupní smlouva byla předchůdcem 1. účastnice (oprávněné osoby podle §4 odst. 2 písm. c/ zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů; dále jen „zákon o půdě“) uzavřena nejenom v tísni, nýbrž i za nápadně nevýhodných podmínek ve smyslu ustanovení §6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě. Vzhledem ke zjištěnému hrubému nepoměru mezi plněními, jehož se účastníkům smlouvy dostalo, nepokládal odvolací soud za rozhodující, že po uskutečnění prodeje byl prodávajícímu přidělen jiný (náhradní) byt do osobního užívání a že si za část prodejem utržených peněz později zakoupil jinou nemovitost, činžovní vilu.
Odvolací soud proto shledal rozhodnutí pozemkového úřadu o vlastnictví první účastnice (§9 odst. 4 zákona o půdě) správným a změnou napadeného rozsudku (§220 odst. 1 občanského soudního řádu – dále jen „o. s. ř.“) žalobu zamítl (§250i o. s. ř.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázala na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., co do důvodů měla za to, že rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.). Namítala, že při úvaze o tom, zda kupní smlouva byla uzavřena v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek, odvolací soud nepřihlédl ke konkrétním okolnostem a sjednané podmínky neporovnal s obdobnými případy prodeje nemovitostí realizovaných v dané době. Rozhodnutí založil na právním názoru, že již samo ocenění nemovitosti, provedené podle vyhlášky č. 43/1969 Sb., o cenách staveb v osobním vlastnictví a o náhradách při vyvlastnění nemovitostí, stanovící rozdílné ceny nemovitostí v soukromém vlastnictví a v osobním vlastnictví, bylo vůči prodávajícímu diskriminující. Tento názor žalobkyně nesdílí. Ani ze zjištěného rozdílu v ocenění, jak bylo provedeno podle označeného cenového předpisu, nelze podle žalobkyně usuzovat na nápadnou nevýhodnost prodeje. Dále žalobkyně dovozovala, že prodávající obdržel nejvyšší možné plnění, jež bylo možné získat v daném místě a čase prodejem srovnatelných nemovitostí, prodejem nemovitostí si majetkově polepšil, neboť kromě kupní ceny získal i byt do osobního užívání a zakoupil si činžovní vilu toliko za 90.000,- Kč. Závěr odvolacího soudu, že cena prodávaného pozemku činila 166.687,50 Kč, pokládá žalobkyně za spekulativní a nesprávný, nemající dle jejího názoru oporu v provedeném dokazování. Navrhla, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení.
Účastnice ad 1) ve vyjádření k dovolání zopakovala, že předmětný pozemek byl prodán za cenu podstatně nižší, než odpovídá tehdy platným cenovým předpisům, a konstatovala, že již tím byl prodávající nápadně znevýhodněn. Pozdější zakoupení činžovní vily, která byla v soukromém vlastnictví a k níž patřil pozemek o podstatně menší výměře, ani přidělení náhradního bytu za jiný, dříve užívaný byt s posuzovanou věcí nesouvisejí. Navrhla, aby bylo dovolání zamítnuto.
Účastník ad 2) ponechal rozhodnutí o dovolání na úvaze dovolacího soudu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., jímž se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení) zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., a že jde o rozsudek, proti němuž je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., přezkoumal rozsudek odvolacího soudu bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a shledal, že dovolání není opodstatněné.
Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z povinnosti úřední (§242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a z obsahu spisu se nepodávají. Nejvyšší soud se proto – v hranicích otázek vymezených dovoláním - zabýval tím, zda je dán důvod uplatněný v dovolání, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v otázce výkladu a aplikace ustanovení §6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě, se zřetelem k dovolatelkou zpochybňované existenci „nápadně nevýhodných podmínek“ uzavřené kupní smlouvy.
Výklad pojmu „nápadně nevýhodné podmínky“ obsaženého v restitučních předpisech (§6 odst. 1 písm. k/ zákona o půdě; §6 odst. 1 písm. g/ zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů) lze v judikatuře Nejvyššího i Ústavního soudu považovat za ustálený. Soudní praxe spatřuje nápadně nevýhodné podmínky zejména v podstatném rozporu s cenovými předpisy v rozhodné době platnými (např. s vyhláškou č. 43/1969 Sb., o cenách staveb v osobním vlastnictví a o náhradách při vyvlastnění nemovitostí), ale lze na něj usuzovat i z jiných okolností konkrétního případu (srov. stanovisko Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 50/93, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 34/93; obdobně též nález Ústavního soudu ze dne 17. 9. 1996, sp. zn. I. ÚS 168/95, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 6, č. 79; popřípadě rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1268/2000, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1066, sv. 15). U úplatných smluv jde především o posouzení, zda nebyla porušena ekvivalentnost smluvených vzájemných plnění a zda objektivně v daných souvislostech byl poměr získané hodnoty k vydávané protihodnotě nápadně nevýhodný (rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 3. 1993, sp. zn. 3 Cdo 47/92, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 36/1993). Při zkoumání znaku nápadně nevýhodných podmínek podle citovaného ustanovení je třeba vždy pečlivě hodnotit, jde-li o nevýhodnost takové intenzity, že ji lze kvalifikovat jako nápadnou (nález Ústavního soudu ze dne 27. 9. 1995, sp. zn. II. ÚS 53/95, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 4, č. 53).
Vzhledem ke shora citovaných judikatorním závěrům dospěl odvolací soud v posuzovaném případě ke správnému závěru, že plnění, jichž se podle uzavřené smlouvy každé ze smluvních stran dostalo, je hrubě neekvivalentní. Jak se z odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku podává, odvolací soud přihlížel ke všem rozhodujícím skutečnostem, které prodej nemovitostí provázely, a vycházel též z výsledků znaleckého dokazování, při kterém znalci učiněné závěry podrobil přezkoumání znaleckým ústavem (§127 odst. 2 o. s. ř.). Skutkové závěry o ceně nemovitostí, popřípadě též o dalších okolnostech provázejících prodej předmětných nemovitostí, nelze proto pokládat za spekulativní, nemající oporu v provedeném dokazování. Tedy ani dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., pod který lze podřadit námitky dovolatelky upínající se k soudem učiněným skutkovým zjištěním, naplněn není. Nejenom ze způsobu aplikace tehdy platné vyhlášky č. 43/1969 Sb. (jež odvolací soud, ve shodě s názorem Ústavního soudu, označil v konkrétním případě za diskriminující), nýbrž již ze zjištěného podhodnocení nemovitostí při jejich prodeji (jak vyplývá ze znalci provedeného ocenění, dle něhož se prodávajícímu dostalo kupní ceny o téměř jednu pětinu nižší), je namístě závěr, že prodej nemovitostí byl pro prodávajícího nápadně nevýhodný. V případě ostatních skutečností, na něž dovovatelka poukazuje v dovolání, jako je přidělení náhradního bytu prodávajícímu do osobního užívání a jím později realizovaná koupě jiného domu, nejde o okolnosti, které provázely prodej předmětných nemovitostí a vzhledem k nimž lze zkoumat ekvivalentnost vzájemně poskytnutých plnění. Nehledě k tomu, že získáním práva osobního užívání bytu (jež bylo právem obligačním) prodávající další majetkové hodnoty nezískal a jiný dům (činžovní vilu) zakoupil až později z peněz utržených prodejem, nabyl jej do soukromého vlastnictví, právně obsazený jinými uživateli a s pozemkem o výměře cca desetkrát menší.
Z výše řečeného vyplývá, že z pohledu uplatněných dovolacího důvodů (jejich obsahové konkretizace) je rozsudek odvolacího soudu správný. Jelikož Nejvyšší soud neshledal ani existenci vad řízení, k nimž u přípustného dovolání přihlíží z povinnosti úřední (§242 odst. 3 o. s. ř.), dovolání zamítl (§243b odst. 2, část věty před středníkem, o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věta první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy žalobkyně v dovolacím řízení neuspěla, účastníkovi ad 2) v něm náklady nevznikly a k nákladům plně úspěšné účastnice ad 1) patří odměna advokáta určená paušální sazbou 5.000,- Kč (§11 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů), krácená o 50% na částku 2.500,- Kč, neboť v dovolacím řízení advokát učinil pouze jeden úkon právní služby (§18 odst. 1 téže vyhlášky), paušální náhrada hotových výdajů advokáta 300,- Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a částka 560,- Kč odpovídající 20% dani z přidané hodnoty z odměny a z náhrad (§137 odst. 3 o.s.ř.), celkem 3.360,- Kč.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. listopadu 2010
JUDr. Jan E l i á š, Ph.D., v. r.
předseda senátu