ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.3725.2007.1
sp. zn. 28 Cdo 3725/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., o dovolání dovolatelek: 1. J. H., a 2. J. T., zastoupených advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové z 2. 4. 2007, sp. zn. 24 Co 550/2006, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 8 C 99/2003 (žalobkyň J. H. a J. T., zastoupených advokátem, proti žalovaným a/ P. f. ČR, a b/ Mgr. Z. B., zastoupené advokátem, o určení vlastnictví k nemovitostem), takto:
I. Dovolání dovolatelek se odmítají.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobkyň z 21. 7. 2003 bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou z 22. 3. 2006, čj. 8 C 99/2003-203. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobkyň J. H. a J. T., domáhajících se určení, že Česká republika je vlastníkem pozemků parc. č. 303/3, parc. č. 306 a parc. č. 307 v katastrálním území N. v O. h. (obec B. v O. h.). Bylo také zastaveno řízení o žalobě původní žalobkyně L. H. o určení, že je vlastnicí pozemků parc. č. 303/3, parc. č. 306 a parc. č. 307 v katastrálním území N. v O. h. (obec B. v O. h.). Žalobkyním bylo uloženo zaplatit žalovanému P. f. ČR na náhradu nákladů řízení 1.403,- Kč (s tím, že žalobkyně J. H. z toho zaplatí 467,50 Kč, žalobkyně L. H. 467,70 Kč a žalobkyně J. T. rovněž 467,50 Kč) do tří dnů od právní moci rozsudku. Bylo dále rozhodnuto, že žalovaná Mgr. Z. B. nemá právo na náhradu nákladů řízení. Rovněž bylo žalobkyním uloženo zaplatit na účet Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou 715,- Kč na úhradu placených nákladů v tomto řízení (každé ze žalobkyň částkou 238,40 Kč) do tří dnů od právní moci rozsudku.
O odvolání žalobkyň proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové z 2. 4. 2007, sp. zn. 24 Co 550/2006. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou z 22. 3. 2006, čj. 8 C 99/2003-203, potvrzen „vyjma odvoláním nedotčeného výroku (označeného II.), týkajícího se povinnosti žalobkyň nahradit žalovanému P. f. ČR náklady řízení před soudem prvního stupně“. Žalobkyním J. H. a J. T. bylo uloženo zaplatit žalovanému P. f. ČR na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 210,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Bylo také odvolacím soudem rozhodnuto, že ve vztahu mezi žalobkyněmi J. H. a J. T. a žalovanou Mgr. Z. B. nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně (vyjma odvoláním nedotčeného výroku
o nákladech řízení, označeného II.), jakož i řízení, které vydání rozsudku předcházelo, ale odvolání žalobkyň nebylo shledáno důvodným. Odvolací soud měl za to, že skutkový stav byl soudem prvního stupně správně zjištěn. Odvolací soud uváděl, že „závěry soudu prvního stupně o tom, že žalobě žalobkyň nelze vyhovět“, odvolací soud sdílí, i když poněkud z jiných důvodů.
Odvolací soud byl toho názoru, že v daném případě je třeba mít na zřeteli ustanovení zákona č. 95/1999 Sb., o převodu zemědělských pozemků a lesních pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby. Z ustanovení §5 odst. 4 a odst. 6 zákona č. 95/1999 Sb. odvolací soud dovozoval, že tímto zákonem byl sledován cíl umožnit tomu, kdo si postavil budovy a jiné nemovité stavby na zemědělské půdě státu, jíž byl oprávněným uživatelem, získat tyto pozemky, jakož i pozemky sousedící či bezprostředně navazující. V daném případě však žalobkyně vlastní rekreační objekt – číslo evidenční 110 – na pozemku parc. č. 112 a dále i pozemek parc. č. 112, na němž je rovněž rekreační objekt, ale nejde tu o zemědělskou půdu a také nejde o pozemky, jež by byl ve vlastnictví státu, nýbrž o pozemky, které jsou vlastnictvím žalobkyně J. H. Pokud jde o žalobkyni J. T., tato žalobkyně nebyla ani vlastníkem rekreačního objektu čp. 111 na pozemku parc. č. 113, ani zahrady parc. č 307 v katastrálním území N. v O. h. Podle názoru soudu je nerozhodné, že žalobkyně J. H. a L. H. užívaly na základě nájemních smluv zemědělské pozemky sousedící a navazující, které jsou ve vlastnictví státu.
Proto měl odvolací soud za to, že soud prvního stupně za uvedených okolností důvodně žalobu žalobkyň zamítl; odvolací soud tedy rozsudek soudu prvního stupně potvrdil jako věcně správný podle ustanovení §219 občanského soudního řádu.
Odvolací soud byl dále toho názoru, že soud prvního stupně postupoval správně, když projednával žalobu žalobkyň proti P. f. ČR o určení vlastnictví České republiky (která sama není účastníkem tohoto řízení); P. f. ČR je totiž právnickou osobou, které je v tomto sporu pasívně legitimována nejen proto, že je podle §3 zákona č. 95/1999 Sb. oprávněna k uzavírání smluv o převodu zemědělských pozemků ve vlastnictví státu, ale i proto, že je podle §55 i §54 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb., oprávněn, jako organizační složka státu, nabývat majetek pro stát a jednat vlastním jménem v právních otázkách, týkajících se tohoto majetku, a účastnit se v těchto věcech řízení před soudem (viz i §94 odst. 2 občanského soudního řádu); nic proto nebránilo tomu, aby v žalobě směřující proti P. f. ČR bylo žalováno o určení vlastnictví České republiky k pozemkům, o něž jde v tomto řízení.
O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení §224 odst. 1 a na ustanovení §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen žalobkyním J. H. a J. T. dne 2. 5. 2007 a dovolání ze strany uvedených žalobkyň bylo dne 29. 6. 2007 předáno na poště k doručení Okresnímu soudu v Rychnově nad Kněžnou, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatelky J. H. a J. T. navrhovaly, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelky měly za to, že je jejich dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu, a jako dovolací důvod uplatňovaly, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).
Za nesprávný pokládají dovolatelky názor odvolacího soudu, že žádná ze žalobkyň nesplňuje podmínku uvedenou v §5 odst. 4 zákona č. 95/1999 Sb., když pozemek, na kterém stojí stavby žalobkyně J. H. není bezprostředně navazujícím na sporné pozemky parc. č. 303/3, 306 a 307 v katastrálním území N.v O. h. a žalobkyně J. T. není vlastnicí budovy nebo stavby, která by se nacházela na pozemku navazujícím na uvedené pozemky. Dovolatelky mají za to, že soudy obou stupňů nezohlednily fakt, že právo na přednostní odkoupení pozemku, porušené žalovaným P. f. (což zakládá neplatnost kupní smlouvy o prodeji pozemku, uzavřené mezi žalovaným P. f. ČR
a jinou osobou), vzniklo původní žalobkyni L. H., vůči níž však bylo řízení zastaveno. Přitom L. H. byla oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení §5 odst. 4, respektive odst. 5 zákona č. 95/1999 Sb. v době, kdy smlouva o převodu pozemků, o něž jde v tomto řízení, byla uzavřena dne 22. 10. 2001 mezi žalovaným P. f. ČR a žalovanou Mgr. Z. B.
Dovolatelky zdůrazňovaly, že L. H. byla vlastníkem stavby
a zároveň i oprávněnou uživatelkou pozemku z odvozeného právního titulu užívání (jako matka nájemkyně pozemku J. T.); s touto skutečností byla v tomto případě oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení §5 zákona č. 95/1999 Sb. a tedy porušení jejího práva v rozporu se zákonem č. 95/1999 Sb. znamenalo založení důvodu absolutní neplatnosti právního úkonu (uvedené kupní smlouvy z 22. 10. 2001) ve smyslu ustanovení §39 občanského zákoníku.
U žalobkyně L. H., byla, podle názoru dovolatelek, splněna i podmínka, že tu šlo u jejího pozemku o pozemek navazující na pozemek zastavěný, když totiž zákon č. 95/1999 Sb. nevylučuje tzv. odvozené právní tituly užívání; nebylo tu tedy důvodu vylučovat L. H., respektive i její dceru J. T., z okruhu osob s přednostním právem na koupi pozemku, který bezprostředně obklopuje její rekreační chalupu. L. H. byla v roce 2001 oprávněnou uživatelkou pozemků, pronajatých nájemní smlouvou č. 921 N 97/43, uzavřenou s P. f. V daném případě není rozhodné tvrzení, že žalobkyně byla sice oprávněnou uživatelkou pozemků, ale nebyla vlastníkem stavby na pozemku touto stavbou zastavěného; žádost o převod pozemku do vlastnictví podala L. H. u žalovaného P. f. ČR dne 14. 10. 1996 (a znovu pak ještě 8. 7. 1999); L. H. byla vlastníkem pozemku touto stavbou zastavěného a současně byla oprávněna užívat i pozemek stavbu obklopující. Žalobkyně J. T. je pak nyní výlučným vlastníkem rekreační chalupy č. 111, postavené na pozemku parc. č. 113 s právními účinky k 8. 8. 2003 po právní moci usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 17. 7. 2003, sp. zn. D 276/2003 (vydaného v řízení o dědictví po V. H., otci J. T.), takže je aktivně legitimována k uplatnění nároku na převod pozemku ve smyslu ustanovení §5 zákona č. 95/1999 Sb. (jde tu o pozemek sousedící s pozemkem, na němž je umístěna stavba, přičemž je pozemek funkčně spojen s touto stavbou a vlastník stavby je oprávněnou uživatelkou tohoto pozemku).
Vztah pozemku parc. č. 1197/2 v katastrálním území N. v O. h. ke stavbě na pozemku parc .č. 112 je pak, podle názoru dovolatelek, obdobný jako vztah pozemku parc. č. 303/3 ke stavbě na pozemku parc. č. 113.
Dovolatelky J. H. a J. T. mají tedy za to, že převod pozemků, o něž jde v tomto řízení, kupní smlouvou z 22. 10. 2001, uzavřené mezi P. f. ČR a žalovanou Mgr. Z. B., je neplatný podle ustanovení §39 občanského zákoníku, protože touto smlouvou byla obcházena ustanovení zákona č. 95/1999 Sb., o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby. Tyto pozemky nejsou ostatně do současné doby jakkoli obhospodařovány ze strany žalované Mgr. Z. B. a ani v minulosti nebyly využívány k zemědělské výrobě.
Přípustnost dovolání dovolatelek J. H. a J. T. bylo třeba v tomto případě posoudit podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním, má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu má odvolací soud po právní stránce zásadní právní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, anebo řešil-li odvolací soud svým rozhodnutím, napadeným dovoláním, některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 8 C 99/2003 Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou), že by odvolací soud svým rozsudkem
z 2. 4. 2007 (sp. zn. 24 Co 550/2006 Krajského soudu v Hradci Králové) řešil některou právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda odvolací soud svým rozhodnutím, proti němuž směřuje dovolání dovolatelek, řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.
V tomto případě odvolací soud svým rozsudkem z 2. 4. 2007 (sp. zn. 24 Co 550/2006 Krajského soudu v Hradci Králové) posoudil projednávanou právní věc zejména podle ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu v souvislosti s ustanoveními §1 odst. 2 a §5 odst. 4 a 6 zákona č. 95/1999 Sb. o převodu zemědělských a lesních pozemků ve vlastnictví státu na jiné osoby, dále v souvislosti s ustanovením §1 odst. 2 zákona č. 334/1992 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu; aplikována byla odvolacím soudem i ustanoveními v §54 odst. 1 a §55 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích.
Odvolací soud ve svém rozsudku z uvedeného zákona č. 95/1999 Sb. poukazoval zejména na to, že P. f. na základě písemné žádosti prodá vlastníku (spoluvlastníku) budovy nebo stavby zemědělský pozemek touto budovou nebo stavbou zastavěný i zemědělský pozemek bezprostředně na něj navazující, je-li nezbytně nutný k provozu budovy nebo stavby, nebrání-li převodu práva třetích osob (srov. §5 odst. 4 zákona č. 95/1999 Sb.), dále že P. f. prodá vlastníku (spoluvlastníku) budovy nebo stavby, která je nemovitostí, zemědělský pozemek navazující na pozemek touto nemovitostí zastavěný (srov. §5 odst. 6 zákona č. 95/1999 Sb.) a že P. f. prodá vlastníku (spoluvlastníku) stavby, která je nemovitostí, zemědělský pozemek, na němž je stavba umístěna, v případě že pozemek je funkčně spojen s touto stavbou a vlastník (spoluvlastník) stavby je oprávněným uživatelem tohoto pozemku (srov. §5 odst. 6 zákona č. 95/1999 Sb.); poukazoval i na to, že P. f. prodá vlastníku (spoluvlastníku) stavby (která je nemovitostí) i zemědělský pozemek sousedící s pozemkem, na němž je stavba umístěna a také i stavbu,, s níž je pozemek funkčně spojen, a vlastník (spoluvlastník) stavby je oprávněným uživatelem tohoto zemědělského pozemku.
K otázce podmínek převodu zemědělských a lesních pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby podle zákona č. 95/1999 Sb. bylo v nálezu pléna Ústavního soudu ČR z 15. 3. 2000, Pl.ÚS 15/1999 (vyhlášeném pod č. 80/2000 Sb. a uveřejněném pod č. 38 ve svazku 17 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR) uvedeno (na str. 268-269 uvedeného svazku 17): Stát jako vlastník bude zemědělské a lesní pozemky převádět na zákonem vymezené subjekty, jde-li o vlastnické právo již existující a nikoliv pouze o tvrzený nárok na ně (v pouhém sporu o vlastnictví), ať již byl nárok opřen o jakýkoli právní důvod. Zákon o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků z vlastnictví státu na jiné subjekty z možnosti vlastnit tyto pozemky nevylučuje. Jde tu o vůli státu jako vlastníka půdy rozhodovat se, na koho své vlastnictví bezúplatně převede, či komu půdu prodá. Stát má nepochybně právo při převodu, respektive při prodeji svého majetku, zákonem upravit specifické podmínky převodu vlastnictví, a to se zřetelem na obecné zájmy společnosti („nalezení odpovědnějšího vlastníka v naději, že bude dobrým hospodářem“).
K otázce postavení P. f. ČR při převádění pozemků na oprávněné osoby bylo v nálezu ústavního soudu ČR ze 4. 3. 2004, III. ÚS 495/02 (uveřejněném pod č. 33 ve svazku 32 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR) uvedeno: I v případech, kdy stát vystupuje jako účastník soukromoprávních vztahů, který se řídí právními předpisy z oblasti soukromého práva, nelze jeho postavení bez dalšího ztotožňovat s postavením jednotlivce. V takových vztazích stát nedisponuje skutečně autonomní vůlí; jeho jednání se řídí zákonem, i když stát zastupují z jeho pověření jiné subjekty. Při posuzování pozice sátu v takových vztazích nelze proto cele abstrahovat od druhé dimenze státu, tj. té, v níž vykonává soud hlavní funkci, tedy státní moc.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 14/2008 Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, byl zaujat k zákonu č. 219/2000 Sb. právní názor, že v něm jde v některých případech (např. v §22 odst. 3 a v §44) o výrok vůle státu jako vlastníka věci vůči nabyvateli.
Uvedená ustanovení zákona č. 95/1999 Sb. i zákona č. 219/2000 Sb. se nepochybně na projednávanou právní věc vztahují a ani ze strany účastníků tohoto soudního řízení nebylo namítáno, že by projednávaná právní věc měla být posouzena podle ustanovení jiných právních předpisů. Z citovaných právních závěrů z uveřejněné judikatury soudů (ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem) i z nálezů Ústavního soudu ČR (jimiž jsou obecné soudy vázány) pak nelze dovodit, že by právní závěry odvolacího soudu v jeho rozsudku z 2. 4. 2007 (sp. zn. 24 Co 550/2006 Krajského soudu v Hradci Králové) byly v rozporu s těmito publikovanými závěry. Nemohl proto dovolací soud přesvědčivě dospět k závěru, že by rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním dovolatelek, řešilo některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, nebo že by v něm šlo o řešení právní otázky, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu (s přihlížením i k právním závěrům Ústavního soudu ČR). A protože, jako již bylo uvedeno, neřešil odvolací soud svým rozsudkem z 2. 4. 2007 ani právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, nebylo možné shledat u dovolání dovolatelek zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu, ale ani podle jiného ustanovení občanského soudního řádu, upravujícího přípustné dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacích soudů.
U dovolání nepřípustného již nenáleží dovolacímu soudu posuzovat dovolací důvody uplatněné v dovolání dovolatele (srov. §241a odst. 3 občanského soudního řádu: „Je-li dovolání přípustné …“). Vzhledem k tomu, že v dovolání dovolatelek byly v daném případě zcela převážně uplatněny výtky neúplného zjištění skutkového stavu věci, nesprávného hodnocení důkazů a vycházení ze skutkových zjištění, která nemají v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze poukázat na to, jak je v uveřejněné judikatuře soudů vyloženo posuzování námitek tohoto druhu v dovolacím řízení. Např. v rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, byly k uvedené otázce zaujaty tyto právní závěry: Vadná nebo nesprávná skutková zjištění v občanském soudním řízení nejsou sama o sobě dovolacím důvodem (srov. §241a občanského soudního řádu). Dovolacím důvodem nemohou být bez dalšího vady či omyly v hodnocení důkazů (§132 občanského soudního řádu), které je soudům svěřeno k realizaci procesní zásady volného hodnocení důkazů. Rozhodnutí soudu vychází ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v dokazování, jestliže soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, popřípadě jestliže soud nepokládá za zjištěnou podstatnou skutečnost (právně významnou), která bez dalšího naopak z obsahu spisu zcela vyplývá.
Dovolací soud tedy v daném případě přikročil podle ustanovení §243b odst. 5
a §218 písm. c) občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání dovolatelek, a to jako dovolání nepřípustného.
Dovolatelky nebyly v řízení o dovolání úspěšné a žalovaným v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 4. ledna 2010
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu