ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.3750.2010.1
sp. zn. 28 Cdo 3750/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobkyně: A. K. , zastoupena JUDr. Marií Karasovou, advokátkou se sídlem v Brně, Úvoz 39, pro žalovanému: Pozemkový fond České republiky , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 9 C 711/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. 4. 2010, č. j. 14 Co 448/2009-217, takto:
I. Dovolání žalobkyně se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně výše označeným byl ve výroku I. potvrzen v zamítavém výroku I. rozsudek Okresního soudu v Břeclavi ze dne 16.4.2009, č.j. 9 C 711/2002-181. Dále byl ve výroku I. rozsudku odvolacího soudu změněn výrok o nákladech řízení (tj. výrok II.) rozsudku soudu prvního stupně tak, že povinnost k náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů byla uložena žalobkyni ve výši 18.250,- Kč. Ve výroku II. rozsudku odvolacího soudu byla žalobkyni uložena povinnost nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení ve výši 5.150,- Kč.
Ve věci se žalobkyně domáhala určení, že je vlastníkem pozemku parc.č. 2557/2 v obci Pohořelice, k.ú. P., který byl geometrickým plánem pro rozdělení pozemku Ing. M. S. č. 1323-77/24 vyčleněn ze stávajícího pozemku parc.č. 2557 zapsaného na LV č. 10002 pro obec Pohořelice, katastrální území P. u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště Břeclav.
Soud prvního stupně došel k závěru, že žalobkyně podanou žalobou obchází zákon č. 229/1991 Sb., o půdě (zkráceně), resp. obchází smysl a účel restitučního zákonodárství a domáhá se podle obecných předpisů ochrany svého vlastnického práva. Ve svém odůvodnění se opřel o nález Ústavního soudu ze dne 1.11.2005, sp.zn. Pl. ÚS-st.21/05, a žalobu jako nedůvodnou zamítnul.
Odvolací soud svým rozhodnutím přisvědčil závěrům soudu prvního stupně. Konstatoval, že žalobě nebylo možné vyhovět, a to i pro případ, kdy by došlo v roce 1947 k řádné směně pozemků v rámci scelovacího řízení, kdy by vlastnictví platně nabyl stát, nebo naopak nedošlo k platné směně pozemků a stát se po 25.2.1948 ujal pozemků bez právního důvodu (v tomto případě by bylo možné zjednat nápravu jen postupem podle restitučního speciálního předpisu, tj. zákona č. 229/1991 Sb.). Ani v jednom z případů by však podané žalobě o určení vlastnictví nemohlo být vyhověno. Odvolací soud tak z těchto důvodů potvrdil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. V něm uvedla, že výkladem zákona o půdě, tak jak jej provedly soud prvního stupně i odvolací soud, došlo k porušení §3 obč. zák. a dalších, především ústavních práv na nedotknutelnost majetku v soukromém vlastnictví. Podle slov žalobkyně ani jeden ze soudů neučinil jednoznačný právní závěr, kdy měly pozemky údajně připadnout státu. Dále uvedla, že soudy obou stupňů pochybily, pokud případ dovolatelky posuzovaly podle zákona č. 229/1991 Sb., s tím, že pozemek žalobkyně připadl státu bez právního důvodu. Stát nemohl vlastnictví pozemku vydržet, neboť se pozemku zmocnil, ačkoliv věděl, že není jeho vlastníkem a nešlo tedy o oprávněnou držbu. Na závěr navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci odvolacímu soudu k novému rozhodnutí.
K dovolání se prostřednictvím zástupce vyjádřil žalovaný. Ten se v něm plně ztotožnil se závěry soudů obou stupňů a navrhl dovolání zamítnout, případně odmítnout.
Nejvyšší soud shledal, že žalobce, zastoupený advokátem, podal dovolání včas (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Přesto, že žalobkyně v dovolání uvádí přípustnost podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., je přípustnost dovolání dána pro tzv. skrytou diformitu rozsudků nižších instancí podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.; rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, totiž předcházelo odlišné rozhodnutí soudu prvního stupně, které bylo odvolacím soudem zrušeno a soud prvního stupně byl v dalším řízení vázán právním názorem odvolacího soudu. Dovolací důvod, jak vyplývá z obsahu žalobcova dovolání, byl uplatněn podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (tvrzené nesprávné právní posouzení věci).
Dovolání není důvodné.
V současnosti dochází ve vlastnických věcech zvýšenou měrou k výskytu situací, vykazujících velmi blízké rysy po stránce právního posouzení. Jde o duplicitní zápisy v katastru nemovitostí, při nichž jsou na jedné straně stále zapsáni jako vlastníci fyzické osoby, kterým byly nemovitosti odňaty v období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 a od té doby ztratily možnost nemovitosti fakticky užívat; zapsáni mohou být také právní nástupci (dědici) těchto osob. Na straně druhé je duplicitně zapsána osoba právnická, a to nejčastěji stát nebo obec. Stát obvykle odvozuje své vlastnictví z nabytí nemovitostí v rozhodném restitučním období; obce dokládají své vlastnictví tvrzenou existencí restitučních titulů podle ustanovení §1, §2 či §2a zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí. Též dochází k situacím, při nichž je v katastru nemovitostí zapsán jen jeden vlastník, ale jiná osoba tvrdí své vlastnictví k téže nemovitosti a domáhá se jeho určení cestou určovací žaloby.
Východiskem pro řešení takto vzniklých duplicit musí být především posouzení specifických skutkových okolností, které v rozhodném restitučním období provázely vynucenou ztrátu výkonu vlastnických oprávnění fyzických osob. Docházelo totiž nezřídka k tomu, že stát sice fakticky převzal nemovitosti do svého užívání (správy, hospodaření), ale po stránce formální buď nedošlo k relevantnímu právnímu úkonu (správnímu rozhodnutí, uzavření smlouvy), nebo byl provedený úkon provázen tou vadou, že fyzická osoba (její právní nástupce) zůstali, resp. dosud jsou zapsáni v evidenci a nyní katastru nemovitostí jako vlastníci. Vzniklé situace jsou ztíženy skutečností, že v rozhodném restitučním období neměly od roku 1950 katastr nemovitostí a od roku 1964 evidence nemovitostí charakter závazné dokumentace o vlastnických vztazích a staly se pouhou evidenční pomůckou. Vznikaly navíc stále větší nesrovnalosti v zápisech o vlastnických vztazích, a to zejména jako následek odnímání i vynucených převodů pozemků pro účely zemědělského kolektivizovaného hospodaření, jakož i rozsáhlých a často chaoticky prováděných výkupů pozemků pro stavbu sídlišť a tzv. občanské vybavenosti.
Po zániku totalitního režimu byla dána fyzickým osobám možnost, aby v rámci zákonných limitů dosáhly obnovení svých vlastnických oprávnění včetně fyzického ovládání věci, eventuálně aby jim byla vyplacena peněžitá náhrada při objektivní nemožnosti tato oprávnění realizovat. K tomu účelu sloužily restituční předpisy, jež nejsou zaměřeny na pouhé formální obnovení vlastnictví (to mohlo ve prospěch fyzické osoby zůstat zapsáno, viz výklad výše), ale především na napravení křivdy – tedy na povinnost státu či jiné osoby věc držící ji vydat . O povinnosti vydání věci hovoří všechny restituční předpisy (srov. ustanovení §5 a §6 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, §6 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku). Jestliže fyzická osoba jako oprávněná v restituci nevyužila možnosti dané restitučním předpisem a neuplatnila svůj nárok na vydání nemovitosti, nemůže se nyní - v období již časově vzdáleném - oprávněně domáhat rozhodnutí o existenci svého vlastnictví k věci žalobou o určení vlastnictví a ve sporu vyvolaném duplicitním zápisem nemůže být úspěšná. Poněvadž uplynula značně dlouhá doba od realizace práv upravených v restitučních předpisech, je nyní třeba dát přednost právní jistotě současných vlastníků, ať jde o stát, obec či zejména nabyvatele nemovitostí od těchto subjektů. Pro potencionální restituenty z minula musí platit občanskoprávní zásada vigilantibus iura . Práva svědčí bdělým – viz též krátké lhůty v restitučních zákonech -, nikoliv těm, kteří se eventuálně dozvěděli o skutečnostech nasvědčujících možnosti svého vlastnictví až v období podstatně vzdáleném tomu, které bylo stanoveno pro uplatnění restitučního nároku. Nelze ani odhlédnout od již zmíněných převodů vlastnictví k nemovitostem v mezidobí; nabyvatelům nemovitostí od státu (obce) je namístě přiznat, hovoří-li pro tento závěr též konkrétní okolnosti případu, dobrou víru ve vztahu k vlastnickému titulu a současnému výkonu vlastnických oprávnění.
Tento právní závěr, vyslovený pro účely sporů o duplicitních zápisech vlastnictví, je jen jiným vyjádřením stanoviska, které přijal Ústavní soud v plenárním nálezu sp. zn. Pl. ÚS – st. 21/05 ze dne 1. 11. 2005, publikovaném ve Sbírce zákonů pod č. 477/2005 Sb. I v něm je řečeno, že žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. V takovém případě absentuje jak legitimní očekávání žalobce, tak i z něho plynoucí naléhavý právní zájem na podání určovací žaloby podle §80 písm. c) o. s. ř.
V posuzované věci došlo k právnímu stavu, na který plně dopadají výše vyslovené závěry. Jestliže žalobkyně napadla existenci či platnost právních úkonů na jejichž podkladě byl pozemek převeden na stát či stát se jej jinak zmocnil, pak tento právní stav neměla nechat bez povšimnutí z hlediska oprávnění domáhat se vydání pozemku za pomoci restitučního předpisu. V tomto případě by šlo o aplikaci ustanovení §6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě, jak správně dovodily nižší instance. Nelze ponechat bez povšimnutí, že se ze spisu podává, že předmětný pozemek snad měl či má užívat podnik provozující zemědělskou výrobu. Pak přicházelo v úvahu poskytnutí náhradního pozemku či peněžitá náhrada. Poněvadž restituční postup nebyl použit, a to bez ohledu na jeho úspěch či neúspěch, nezbývá než přisvědčit všem závěrům nižších instancí a odkázat na jejich věcně správná rozhodnutí včetně odůvodnění rozsudků.
Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání žalobce zamítá (§243b odst. 2 věta první o. s. ř.).
Oproti žalobkyni byl žalovaný v řízení úspěšný a podle §243b odst. 5 a návazných ustanovení o. s. ř. vzniká straně, která dosáhla v dovolacím řízení úspěchu, právo na náhradu nákladů řízení. Vyjádření za stranu žalovanou však bylo sepsáno vedoucím zaměstnancem odborného útvaru, nikoliv prostřednictvím zástupce, žádné náklady řízení nebyly vyčísleny, a proto bylo o nákladech tohoto řízení rozhodnuto tak, jak ve výroku II. rozsudku uvedeno.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 14. prosince 2010
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r.
předseda senátu