ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.3826.2009.1
sp. zn. 28 Cdo 3826/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábř. 42, proti žalované PRESTAV PRAHA s. r. o., se sídlem v Praze 1, Strahovské nádvoří 126/8, IČ 25652516, zastoupené JUDr. Alešem Zemanem, advokátem se sídlem v Praze 2, Svobodova 7, o zaplacení částky 16.624.870,70 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 11 C 75/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. března 2008, č. j. 20 Co 513/2007-116, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 12. 6. 2007, č. j. 11 C 75/2004-102, zamítl žalobu o zaplacení částky 16.624.870,70 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok II.).
Soud prvního stupně takto rozhodl, neboť dospěl k závěru, že žalovaná není ve sporu pasivně věcně legitimována, protože žalobkyně přes opakované výzvy učiněné podle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. neprokázala, že by mezi zhotovitelem ze smlouvy o dílo (uzavřené dne 3. 11. 1997 – správně 5. 11. 1997 – mezi žalobkyní jako objednatelem, tehdy jednající Okresním úřadem Praha – západ, a Ing. J. M. jako zhotovitelem) a žalovanou byla uzavřena písemná smlouva o převzetí dluhu ve smyslu §531 odst. 3 obč. zák., na základě níž by došlo k přechodu práv a povinností ze smlouvy o dílo na žalovanou. Žalobkyně se uplatněné částky domáhala z titulu vydání bezdůvodného obohacení s tvrzením, že částka představuje přeplatek ceny díla po jejím odstoupení od smlouvy.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. března 2008, č. j. 20 Co 513/2007-116, citovaný rozsudek soudu prvního stupně ohledně 8 % úroku z prodlení z částky 16.624.870,70 Kč od 25. 4. 2002 do 8. 10. 2002 a 4 % úroku z prodlení z této částky od 8. 10. 2002 do zaplacení potvrdil (výrok I.), dále citovaný rozsudek změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 16.624.870,70 Kč s příslušenstvím ve stanovené lhůtě (výrok II.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok III.).
Odvolací soud přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně, včetně řízení jeho vydání předcházející, a po zopakování i doplnění dokazování podle §213 odst. 2 a 4 o. s. ř. dospěl k závěru, že odvolání je důvodné, avšak z jiného než žalobkyní tvrzeného důvodu.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že na žalovanou řádně nepřešly práva a povinnosti ze smlouvy o dílo ze dne 5. 11. 1997, resp. že nebylo prokázáno platné postoupení pohledávky a převzetí dluhu, tak aby se žalovaná stala právním nástupcem zhotovitele. Soud prvního stupně však přehlédl, že žalobkyně jako objednatel stavby, tehdy jednající Okresním úřadem Praha – západ, zaplatila žalované na základě jejích faktur na její účet celkem 74.369.845,- Kč. Jestliže tedy mezi účastníky nebyl žádný právní vztah, byla tato částka žalované vyplacena zjevně bez právního důvodu. Na tom nic nemění ani možné faktické působení žalované na předmětné stavbě. Zhotovitelem stavby byl podle smlouvy o dílo ze dne 5. 11. 1997 Ing. M., a pokud k provedení díla využil svou společnost, nedotýká se tato okolnost vzájemných práv a povinností účastníků smlouvy o dílo, a žalované přímý nárok na plnění z této smlouvy vůči objednateli díla nevznikl. Za dané situace má žalobkyně právo na vrácení toho, co žalované poskytla, aniž k tomu měla právní povinnost. Tímto plněním se žalovaná na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatila (§451 odst. 2 obč. zák.) a je povinna toto obohacení vydat (§458 odst. 1 obč. zák.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání (pouze do výroků II. a III.), jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a důvodnost z §241a odst. 2 písm. a) i b) a odst. 3 o. s. ř. Žalovaná je přesvědčena, že odvolací řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít a měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci a rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování.
Dovolatelka se domnívá, že odvolací soud učinil skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, neboť soud provedl dokazování fakturami, aniž by však zkoumal, zda skutečně došlo k jejich proplacení a zda byly fakturované práce provedeny. Nad rámec žaloby pak označil všechny proplacené částky za bezdůvodné obohacení, aniž by výši bezdůvodného obohacení specifikoval, přičemž nebyl proveden ani důkaz znaleckým posudkem, který předložila žalobkyně. Rovněž nebylo vyhověno návrhu žalované obsaženému v odporu proti platebnímu rozkazu, aby byl vypracován znalecký posudek, který by stanovil, zda práce skutečně odvedené na stavbě odpovídají fakturovaným částkám, neboť se řešila pouze otázka pasivní legitimace žalované.
Dovolatelka považuje za mylný názor soudu druhého stupně, že mezi účastníky nebyl žádný právní vztah. Skutečností totiž je, že domov důchodců byl postaven a žalovaná hradila z prostředků získaných od tehdejšího Okresního úřadu Praha – západ prováděné dílčí stavební práce, tedy nedošlo v žádném případě k obohacení žalované.
Dále se dovolatelka domnívá, že ze strany odvolacího soudu došlo k nesprávnému právnímu posouzení vztahu mezi účastníky, když tento aplikoval na vztah účastníků ustanovení o bezdůvodném obohacení, které na vztah z konkrétní smlouvy o dílo, dle níž bylo žalováno, nedopadá. Pokud by se mělo jednat o bezdůvodné obohacení, nezaložené na jakékoliv uzavřené smlouvě, pak tato konstrukce nevychází ze skutkových tvrzení žalobkyně a nemá žádnou oporu v provedeném dokazování.
Odvolací soud dále doplnil dokazování, provedené soudem prvního stupně, o důkaz fakturami za provedené práce. Prováděl však dokazování ke skutečnosti, k níž v prvním stupni nebylo provedeno žádné dokazování a k jejímuž prokázání by bylo potřeba rozsáhlého doplnění dokazování v podobě znaleckého posudku i stavebního deníku, jak navrhovala žalovaná již v řízení před soudem prvního stupně. Přestože je i v odvolacím řízení soud vázán postupem podle §118a o. s. ř., neučinil odvolací soud směrem k žalované žádné poučení a výzvu k doplnění rozhodných skutečností, jak mu to ukládá §118a odst. 2 o. s. ř. Dovolatelka se tedy domnívá, že nebyly splněny podmínky pro změnu rozsudku, protože žalovaná nebyla upozorněna na změnu právního názoru soudu a nebylo provedeno odpovídající doplnění dokazování. Došlo tak ze strany odvolacího soudu k porušení zásady dvouinstančnosti občanského soudního řízení a tím i k porušení práva na nezávislý a nestranný soud ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, přičemž dovolatelka odkázala i na nález Ústavního soudu ČR ze dne 24. 9. 1998, sp. zn. III. ÚS 139/98. Odvolací soud měl rozsudek soudu prvního stupně zrušit a věc mu vrátit, nebo minimálně uvědomit účastníky o tom, jaký je jeho právní náhled na věc, a umožnit tak stranám na tuto zásadní změnu náhledu reagovat. Odvolací soud tedy zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a proto dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud ČR rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání žalované nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu §241 odst. 1 o. s. ř., přezkoumal napadené rozhodnutí podle §242 odst. 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání, které je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není důvodné.
Nejvyšší soud se neztotožňuje s názorem dovolatelky, která namítá, že odvolací soud učinil skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, jestliže soud provedl dokazování fakturami, aniž by zkoumal, zda skutečně došlo k jejich proplacení a zda byly fakturované práce provedeny. Zde je nutno zdůraznit, že účastníci mají podle §101 odst. 1 písm a) a b) o. s. ř. povinnost tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti a plnit důkazní povinnost. Soud pak podle §120 odst. 1 o. s. ř. rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede. Je tak plně v kompetenci soudu určit, jaké účastníky označené důkazy provede. Z §132 o. s. ř. pak vyplývá, že soud provedené důkazy hodnotí podle své úvahy. Žalobkyně svoji povinnost tvrzení o zaplacení zmíněné částky splnila již podanou žalobou a odvolací soud zopakoval a doplnil dokazování k tvrzení žalobkyně vystavenými fakturami, jak vyplývá z protokolu o jednání ze dne 13. 3. 2008. K takto provedenému dokazování se mají právo účastníci vyjádřit, jak vyplývá z §123 o. s. ř. Z uvedeného protokolu však vyplývá, že účastníci ke čteným listinám neměli žádné připomínky. Jestliže tedy žalovaná tvrzení žalobkyně a následně provedené důkazy nijak nerozporovala, měl odvolací soud za zjištěné, že žalobkyně zaplatila žalované na základě uvedených faktur částku 74.369.845,- Kč, která vysoce přesahuje žalobou uplatněnou pohledávku. Námitka dovolatelky, že měl soud provést další dokazování znaleckým posudkem, který předložila žalobkyně, příp. znaleckým posudkem ke zjištění, zda práce skutečně odvedené na stavbě odpovídají fakturovaným částkám, navrhovaným žalovanou v odporu proti původně vydanému platebnímu rozkazu, tak není na místě, neboť skutečnost o proběhlých platbách měl soud za zjištěnou již jím provedeným dokazováním a, jak již bylo zmíněno, je na soudu, které důkazy provede.
Není rovněž přiléhavá námitka dovolatelky ohledně nesprávného právního posouzení věci, když namítá, že ustanovení o bezdůvodném obohacení na vztah z konkrétní smlouvy o dílo, dle níž bylo žalováno, nedopadá, neboť právní kvalifikace nároku uplatněného v žalobě je věcí soudu a jeho právním hodnocením obsaženým v žalobě soud není nikterak vázán. Není ani pravdivá námitka dovolatelky, že soud nijak nekvantifikoval výši bezdůvodného obohacení, když tuto výši vyčíslil částkou 74. 369.845,- Kč.
Nelze také souhlasit s dovolatelkou, jestliže uvádí, že se soud druhého stupně mýlí v názoru, že mezi účastníky nebyl žádný právní vztah. Odvolací soud správně posoudil nárok uplatňovaný žalobou jako nárok z bezdůvodného obohacení, neboť fakturované platby proběhly bez právního důvodu vzhledem k tomu, že u žalované nebylo prokázáno právní nástupnictví z původního zhotovitele, a odvolací soud vyšel z právního posouzení soudu prvního stupně ohledně nedostatku pasivní věcné legitimace žalované. Odvolací soud tedy na základě této právní kvalifikace mohl žalobě vyhovět a nemusel ani provádět důkazy o existenci provedených prací, což je mu opět vytýkáno dovolatelkou, neboť ani tyto důkazy by nebyly pro jeho rozhodnutí právně významné. Odvolací soud tak v tomto ohledu správně uzavírá, že předmětná částka byla žalované vyplacena zjevně bez právního důvodu, a dodává, že na tom nic nemůže změnit ani možné faktické působení žalované na předmětné stavbě. Zhotovitelem stavby byl podle smlouvy o dílo ze dne 5. 11. 1997 Ing. M., a pokud ten k provedení díla využil svou společnost, nedotýká se tato okolnost vzájemných práv a povinností stran smlouvy o dílo, a žalované přímý nárok na plnění z této smlouvy vůči objednateli díla nevznikl.
Pokud jde o dovolatelkou namítanou vadu řízení, kterou shledává v tom, že odvolací soud neučinil směrem k žalované žádné poučení a výzvu k doplnění rozhodných skutečností, jak mu to ukládá §118a odst. 2 o. s. ř., resp. že žalovaná nebyla upozorněna na změnu právního názoru soudu, pak Nejvyšší soud konstatuje, že ani v tomto směru nedošlo k žádnému pochybení. Podle §118a odst. 2 o. s. ř. má-li předseda senátu za to, že věc je možné po právní stránce posoudit jinak než podle účastníkova právního názoru, vyzve účastníka, aby v potřebném rozsahu doplnil vylíčení rozhodných skutečností; postupuje přitom obdobně podle odstavce 1. Soud podle §118a odst. 2, 3 o. s. ř. zpřístupňuje účastníkům svůj jiný právní názor v rovině povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní, a to konkrétním poučením. Soudce je povinen vysvětlit účastníku, že jej poučuje pro případ možné jiné právní kvalifikace, uvést právně významnou skutečnost, jejíž tvrzení předpokládá soudcem uvažovaná (zamýšlená) skutková podstata, a vyzvat účastníka, aby sdělil svou skutkovou verzi této právně významné skutečnosti a označil důkaz (jestliže se tak už nestalo) k jejímu prokázání (Bureš, Drápal, Krčmář a kol. Občanský soudní řád komentář – I. díl, 7. vyd. C.H. Beck v Praze r. 2006, str. 548). Z uvedeného tedy vyplývá, že soud výzvu k doplnění vylíčení rozhodných skutečností učiní pouze v případě, že takové doplnění považuje za potřebné pro svoji zamýšlenou jinou právní kvalifikaci. To znamená, že toto ustanovení není možné interpretovat ve smyslu, že soud je povinen informovat účastníky o každém zamýšleném jiném právním názoru, neboť takový postup by byl v rozporu s §5 o. s. ř, dle něhož soudům není umožněno poskytovat účastníkům poučení o hmotném právu. Dovolatelkou citovaný nález Ústavního soudu nelze v dané věci přiléhavě aplikovat, neboť v mezidobí došlo k zásadní změně právní úpravy, přičemž tento nález byl vydán v době, kdy namítaný §118a o. s. ř. součástí platné právní úpravy ještě nebyl. Navíc se nejedná o „změnu právního náhledu odvolacího soudu“, jako v případě zmíněného nálezu, ale o jiné právní posouzení shodného skutkového stavu za totožného závěru o absenci právního důvodu k zaplacení požadované částky.
Nejvyšší soud přihlédl z úřední povinnosti i k případným vadám uvedeným v §229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 o. s. ř.), žádné však neshledal.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska námitek uplatněných v dovolání správný, a proto Nejvyšší soud dovolání zamítl (§243b odst. 2, věta před středníkem, o. s. ř.).
Žalobkyni vzniklo podle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, žádné však nevynaložila.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. dubna 2010
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D., v. r.
předseda senátu