ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.3910.2009.1
sp. zn. 28 Cdo 3910/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve věci žalobce O. s. p. o. , občanského sdružení, zastoupeného advokátem, proti žalované M. s. a d. u. o. s., občanskému sdružení, zastoupené advokátem, o určení, že rozhodnutí orgánu občanského sdružení není v souladu se zákonem a statutem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 16 C 10/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 4. 2009, č. j. 55 Co 459/2008-110, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na nákladech dovolacího řízení částku ve výši 3.360,- Kč k rukám advokáta, do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž tento soud zamítl žalobu, prostřednictvím níž se žalobce domáhal určení, že rozhodnutí valné hromady žalované, kterým se schvaluje delimitace finančních prostředků členům M., s. a d. u. o. s. (dále jen „M.“) z majetku U. (žalované) za rok 2006 v celkové výši 60,000.000,- Kč, přijaté na valné hromadě žalované konané dne 15. 12. 2006, a to jako usnesení č. 9 (dále jen „předmětné rozhodnutí“), není v souladu se zákonem a statutem žalované. Dále odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud vycházel z právního názoru vyjádřeného týmž soudem v jiné věci, že „zjištění o tom, kdy byly stanoveny podíly, tedy zda samostatně či nikoliv, má význam nejen pro posouzení samotné zákonnosti rozhodnutí o delimitaci, ale i pro posouzení splnění lhůt k podání žaloby, stanovených v §15 odst. 1 z. č. 83/1990 Sb.“, že „není vyloučeno, aby bylo samostatně rozhodnuto o výši prostředků určených k rozdělení jednotlivým odborovým svazům a samostatně i o poměru, v jakém se stane“ a že „samotné rozhodnutí o delimitaci bez určení podílů není pro neurčitost postiženo neplatností.“ Součástí členství v M. je i podíl člena na majetku M., jenž je vyjádřen jako ideální podíl a je schvalován valnou hromadou M. (čl. 3 odst. 3 stanov žalované). Na valné hromadě žalované konané dne 19. 9. 1990 byly stanoveny ideální členské podíly. O úpravách výše členských podílů pak bylo dále rozhodováno valnou hromadou žalované ve dnech 25. 9. 1998, 27. 10. 1998, 15. 9. 2000, 13. 11. 2000, 20. 12. 2002, 19. 12. 2003 a 17. 12. 2004. Na předmětné valné hromadě žalované bylo přijato usnesení ve znění: „Valná hromada M. schvaluje delimitaci nančních prostředků odborovým svazům z majetku M. za rok 2006 v celkové výši 60,000.000,- Kč.“
Předmětné rozhodnutí je rozhodnutím výlučně o výši prostředků určených k delimitaci, není tedy současně rozhodnutím o velikosti ideálních podílů členských odborových svazů. Postup, kdy se rozhodnutím valné hromady nejprve stanoví klíč k delimitaci a následným rozhodnutím valné hromady pak celková částka určená k delimitaci finančních prostředků odborovým svazům z majetku M., není v rozporu s obsahem stanov žalované a neodporuje ani právním předpisům. Žádný právní předpis ani stanovy žalované nestanoví, že by při rozhodnutí o výši delimitovaných prostředků mělo být zároveň rozhodováno i o výši ideálních členských podílů. Za situace, kdy není jednotlivým členům žalované odepřena možnost brojit proti stanovení výše ideálních podílů způsobem stanoveným v §15 odst. 1 zákona č. 83/1990 Sb., pak takový postup nelze označit ani jako výkon práva žalované v rozporu s dobrými mravy. Žalobce měl právo napadnout žalobou každé rozhodnutí valné hromady o úpravách výše členských podílů a tohoto práva také v případě rozhodnutí vlané hromady ze dne 17. 12. 2004 využil. Rozhodnutí o celkové výši rozdělovaných finančních prostředků žalobce nenapadl, a proto tato otázka nemohla být předmětem soudního řízení.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost staví na tvrzení, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Dovolání považuje žalobce za důvodné, neboť řízení před odvolacím soudem bylo postiženo vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci samé a rozhodnutí samo spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Odvolací soud zaujal stanovisko, že rozhodnutí orgánu sdružení nemůže být neplatným pro neurčitost, „neboť se nejedná o právní úkon a aplikace ustanovení §37 občanského zákoníku na toto rozhodnutí nedopadá.“ Rozhodnutí orgánu občanského sdružení však musí kritérium určitosti, stejně jako srozumitelnosti, splňovat. V dané věci odvolací soud vyslovil právní názor, že „předmětné rozhodnutí, tj. delimitační rozhodnutí VH žalované za rok 2006, je rozhodnutím výlučně o výši prostředků (celkových) určených k delimitaci za rok 2006. V označeném rozsudku odvolacího soudu ze dne 9. 9. 2004, č. j. 15 Co 188/2004 – 83, na rozdíl od tohoto odvolací soud zaujal názor, že z rozhodnutí valných hromad žalované o delimitaci bylo zcela zřejmé, jaká částka na něj (dovolatel) připadá, nebo-li, že delimitační rozhodnutí žalované nejsou pouze rozhodnutími o celkové delimitované částce. Vadu řízení pak dovolatel spatřuje v tom, že „odvolací soud nevyčkal pravomocného rozhodnutí soudu ve věci žaloby odvolatele proti žalované o určení, že rozhodnutí valné hromady žalované ze dne 17. 12. 2004, kterým schvaluje výši ideálního podílu odborového svazu E. ve výši 3,999%, není v souladu se zákonem a statutem.“ Jestliže by soud v tomto jiném řízení rozhodl o nezákonnosti rozhodnutí valné hromady žalované ze dne 17. 12. 2004, pak by muselo být nezákonné i majetkové vypořádání provedené v roce 2006. Nezákonností rozhodnutí valné hromady žalované ze dne 17. 12. 2004 se odvolací soud – na rozdíl od soudu prvního stupně –v souzeném sporu nezabýval ani jako otázkou předběžnou, čímž nedodržel zásadu dvouinstančnosti občanského soudního řízení. Za nesprávný považuje dovolatel závěr, že předmětné rozhodnutí je rozhodnutím výlučně o výši prostředků určených k delimitaci. O celkové výši delimitované částky 60,000.000,- Kč v roce 2006 rozhodla již dříve valná hromada žalované konaná dne 5. 10. 2001 svým usnesením č. 9, bod III/1, kterým schválila materiál Koncepce. Nedává proto žádnou logiku, proč by o stejné věci měla valná hromada rozhodovat podruhé. Předmětnému delimitačnímu rozhodnutí je imanentní, jakým způsobem bude celková částka rozdělena mezi členy sdružení, neboli kolik finančních prostředků obdrží na majetkovém vypořádání v rámci delimitace jednotliví členové sdružení. Jestliže statut žalované ukládá valné hromadě provést vypořádání členů podle ideálních podílů, musí se soud zabývat otázkou, co je ideální podíl, jak byl nastaven a zda skutečně bylo provedeno vypořádání podle ideálních podílů. Žalovaná neprovedla majetkové vypořádání dovolatele v rámci delimitace finančních prostředků za rok 2006 podle jeho ideálního podílu, jak stanoví její statut. Od výše ideálních podílů se přitom odvíjí téměř všechna práva a povinnosti členů žalované, včetně jejich majetkového vypořádání. Jestliže byly ideální podíly nastaveny dohodou všech členů žalované při jejím vzniku, lze jejich nastavení měnit pouze dohodou všech členů žalované, nikoliv většinovým rozhodnutím valné hromady. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek soudu odvolacího i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná k dovolání žalobce uvedla, že napadený rozsudek považuje za věcně správný. Odvolací soud neodňal žalobci právo na řádný přezkum, neboť „tato kauza se týká rozhodnutí valné hromady žalované ze dne 15. 12. 2006, a nikoliv rozhodnutí valné hromady žalované ze dne 17. 12. 2004. Ať se ze strany žalobce jedná o frapantní nepochopení odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, či zda jde o účelovou misinterpretaci, dovolání je nedůvodné“. Žalovaná navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalobce odmítl.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 30. 6. 2009 (viz čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
V daném případě by dovolání mohlo být shledáno přípustným jen za předpokladu, že by dovolací soud dospěl k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) a §237 odst. 3 o. s. ř. O takový případ by se jednalo tehdy, jestliže by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí řeší právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší právní otázku v rozporu s hmotným právem. Přitom zodpovězení takové otázky musí mít dopad na rozhodování obecných soudů i v dalších řízení (tedy musí mít tzv. judikatorní přesah).
Tyto podmínky však napadené rozhodnutí ve spojení s dovoláním žalobce nenaplňuje. Žalobce předkládá dovolacímu soudu otázky, jež souvisejí pouze s konkrétním a do značné míry ojedinělým právním úkonem (rozhodnutím) žalované. Zodpovězení jeho námitek tak nemůže mít vliv na řešení jiných , před soudy České republiky vedených, sporů.
Napadené rozhodnutí není založeno na závěru, že rozhodnutí orgánu sdružení nemůže být neplatným pro neurčitost, neboť se nejedná o právní úkon, a aplikace ustanovení §37 občanského zákoníku na toto rozhodnutí nedopadá. Takový závěr není v rozhodnutí odvolacího soudu vůbec obsažen.
Argumenty dovolatele vykazují znaky partikulárnosti a specifičnosti a opírají se o individuální skutkové okolnosti daného případu, přičemž není vůbec zřejmé, čím dovalatel brojí proti předmětnému rozhodnutí valné hromady žalované ve znění: „Valná hromada M. schvaluje delimitaci finančních prostředků odborovým svazům z majetku M. za rok 2006 v celkové výši 60,000.000,- Kč.“
Dovolacímu soudu není zcela jasné, jakým způsobem mohlo toto rozhodnutí orgánu žalované porušit dovolatelova práva či oprávněné zájmy. Jestliže dovolateli vadí, v jaké výši mu bylo poskytnuto vypořádání za rok 2006 a výslovně uvádí i výši částky, o níž měl být při tomto vypořádání zkrácen, pak se jistě mohl domáhat nápravy cestou žaloby na zaplacení rozdílu mezí částkou, na níž měl podle svého tvrzení nárok, a částkou, kterou skutečně obdržel. Jestliže však dovolatel brojí proti výši svého podílu na celkovém vypořádání v rámci sdružení (žalované), je správný závěr odvolacího soudu, že v takovém případě se musí dovolatel domáhat nápravy rozhodnutí valné hromady o určení výše ideálních podílů členů sdružení na celkově delimitovaných finančních prostředcích (tedy rozhodnutí valné hromady žalované ze dne 17. 12. 2004), což dovolatel ostatně již učinil. Až v řízení o takové žalobě mohou být zohledněny námitky, že „od výše ideálních podílů se odvíjí téměř všechna práva a povinnosti členů žalované, včetně jejich majetkového vypořádání a že pokud byly ideální podíly nastaveny dohodou všech členů žalované při jejím vzniku, lze jejich nastavení měnit pouze dohodou všech členů žalované, nikoliv většinovým rozhodnutím valné hromady.“ S rozhodnutím o celkové výši delimitovaných finančních prostředků tyto námitky nesouvisejí.
Není přitom důvodu, proč by v případě nezákonnosti rozhodnutí valné hromady žalované ze dne 17. 12. 2004 muselo být nezákonné i předmětné rozhodnutí. Rozhodnutím ze dne 17. 12. 2004 byly určeny ideální podíly členů žalované, tedy určen způsob, v jakém poměru se budou jednotliví členové žalované podílet na celkové delimitované částce finančních prostředků. Jinými slovy, předmětné rozhodnutí stanoví „jen“, jaká je výše celkově přerozdělovaných finančních prostředků. Určení výše ideálních podílů, podle nichž se přepočítávají částky přidělované jednotlivým členům, se toto rozhodnutí netýká. Není proto ani vadou řízení, jestliže odvolací soud nepřerušil řízení a nevyčkal pravomocného rozhodnutí v jiném soudní řízení, v němž je posuzována zákonnost rozhodnutí valné hromady žalované o stanovení ideálních podílů jejich členů. Z dovolání i ze žaloby v dané věci se podává, že dovolatel nebrojí proti celkové výši delimitovaných finančních prostředků (tedy částce, která je mezi členy rozdělována), nýbrž proti stanovení svého ideálního podílu v rozhodnutí valné hromady žalované. Posouzení zákonnosti a souladu tohoto rozhodnutí se stanovami žalované ovšem není předmětem souzeného sporu.
Z výše vyložených důvodů je tedy dovolání nepřípustné, a proto jej dovolací soud za postupu podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalované v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v odměně za zastupování ve výši 2.500,- Kč (srov. §5 písm. d/, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb., a č. 277/2006 Sb. – čl. II.), v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb. – čl. II), a dále v částce odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a z náhrad odvést podle zák. č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§137 odst. 3 o. s. ř.) ve výši 560,- Kč celkem tedy ve výši 3.360,- Kč. Žalobce je povinen přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, jenž žalovanou v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o. s. ř.).
Nebude-li plněno dobrovolně, co ukládá vykonatelné rozhodnutí, lze se plnění domoci v rámci jeho soudního výkonu.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 17. února 2010
JUDr. František I š t v á n e k, v. r.
předseda senátu