ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.3971.2009.1
sp. zn. 28 Cdo 3971/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause, ve věci žalobkyně T. j.j. M. K ., zastoupené advokátkou, za účasti: 1) Ing. O. H., zastoupeného advokátkou, 2) Ing. L. H ., 3) L. H ., 4) P. f. ČR , o znovuprojednání věci rozhodnuté správním orgánem, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu pro Brno – venkov pod sp. zn. 14 C 368/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. 11. 2008, č. j. 18 Co 128/2008 – 144, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Soud prvního stupně ve výroku I. zamítl žalobu, „kterou žalobce tvrdil, že byl rozhodnutím Okresního pozemkového úřadu B. – v. ze dne 4. 7. 2002, č. j. PÚ 5591/92 – S 1, dotčen na sv ých právech a domáhal se vydání rozhodnutí, že je vlastníkem domu č. p. 15 na pozemku p. č. 290/1, pozemků p. č. 290/1, 290/2, 290/3 o celkové výměře 1.691 m2 a pozemku p. č. 291/1 (zahrada) o výměře 2.436 m2 zapsaných na LV č. 484 pro obec a k. ú. M. K. u K. ú. pro J. k., Katastrální pracoviště B. – v.“ (dále jen „předmětné nemovitosti“) a rozhodl též o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.).
Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. změnil jen tak, že „žaloba na znovuprojednání věci rozhodnuté Okresním úřadem B. – v., Okresním pozemkovým úřadem, rozhodnutím ze dne 4. 7. 2002, č. j. PÚ 5591/92 – S 1/2, se zamítá.“ Ve výrocích II. a III. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Ve výroku II. rozhodl odvolací soud o náhradě nákladů řízení.
Skutková zjištění provedená soudem prvního stupně považoval odvolací soud za dostatečná a vyvozené skutkové a právní závěry za správné. Z dokazování vyplynulo, že M. H. byla při prodeji předmětných nemovitostí JZD B. M. K. v tísni ve smyslu §6 odst. 1 písm. k) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon č. 229/1991 Sb.“). Z ustálené judikatury vyplývá, že k učinění takového závěru není nutné zjistit konkrétní výhružky postihem přímo prodávající M. H. či jejich blízkých. Nápadně nevýhodnou podmínkou při odprodeji předmětných nemovitostí byl důsledek převodu spočívající v tom, že JZD v důsledku uzavřené kupní smlouvy fakticky získalo (a M. H.pozbyla) celou usedlost, neboť JZD koupilo jen ty části usedlosti, které fakticky ještě neužívalo. Kupní cena byla stanovena právě jen za tyto (dosud JZD neužívané) části. Smlouvou o převodu předmětných nemovitostí došlo ze strany M. H. k převodu nemovitostí na JZD ve smyslu §6 odst. 1 písm. k) zákona č. 229/1991 Sb., neboť byly současně naplněny obě zákonné podmínky – tíseň i nápadně nevýhodné podmínky. Rozhodnutí pozemkového úřadu o vydání nemovitostí oprávněným osobám tedy bylo správné.
Rozsudek odvolacího soudu napadla, a to „v plném rozsahu“, žalobkyně dovoláním. Řízení před soudy nižších stupňů bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, „rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci“ a „je v rozporu s hmotným právem“. Napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam. V daném případě nebylo možno subsumovat restituční nárok pod §6 odst. 1 písm. k) zákona č. 229/1991 Sb., neboť „se nemohlo jednat o takové podmínky prodeje dotčených nemovitostí, jež by bylo možné označit jako tíseň a nápadně nevýhodné podmínky“. S tím souvisí otázka, „za jakých podmínek a v jaké šíři výkladu může soud aplikovat §6 odst. 1 písm. k) zákona č. 229/1991 Sb. tak, aby byl zajištěn smysl restitučního předpisu“. Výklad soudů je v tomto případě nepřípustně extenzivní. Věc má navíc vydat občanské sdružení, které nabylo věc nikoliv od původního vlastníka, ale od dalšího subjektu v dobré víře. Dovolatelka dále uvádí skutečnosti, z nichž má vyplývat, že nebyly naplněny podmínky pro vydání předmětných nemovitostí. Jedná se zejména o znalecký posudek, z něhož vyplývá, že kupní cena byla stanovena jako cena maximální a dále o zápis č. 5 z představenstva JZD B. M. K., z něhož je zřejmé, že se jedná o nabídku nemovitostí ze strany prodávající. M. H. prodej nemovitostí sama iniciovala nebo přinejmenším s ním souhlasila. Prodávající byla naopak zvýhodněna tím, že předmětné nemovitosti mohla doživotně bezplatně užívat. Z provedeného dokazování nevyplynuly žádné skutečnosti, z nichž by bylo možné usuzovat, že manželé H. byli v uvedené době vystaveni politické perzekuci a že by došlo k prodeji nemovitostí původním vlastníkem v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek soudu odvolacího i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 30. 6. 2009 (viz čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
V daném případě by dovolání mohlo být shledáno přípustným jen za předpokladu, že by dovolací soud dospěl k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) a §237 odst. 3 o. s. ř. O takový případ by se jednalo tehdy, jestliže by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí řeší právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší právní otázku v rozporu s hmotným právem. Přitom zodpovězení takové otázky musí mít dopad na rozhodování obecných soudů i v dalších řízení (tedy musí mít tzv. judikatorní přesah).
V daném případě však nebyly právě uvedené podmínky přípustnosti dovolání naplněny. Nejvyššímu soud není zřejmé, v čem konkrétně dovolatelka spatřuje extenzivnost výkladu §6 odst. 1 písm. k) zákona č. 229/1991 Sb. provedeného odvolacím soudem. Z obsahu dovolání se podávají pouze konkrétní námitky dotýkající se skutkového stavu věci, případně nesprávného hodnocení důkazů.
Odvolací soud nadto na základě předložených a podrobně analyzovaných důkazů dospěl ke zcela přesvědčivým skutkovým závěrům a zcela přiléhavě uzavřel, že původní vlastnice předmětných nemovitostí byla při odprodeji těchto nemovitostí v tísni a že je na JZD B. převedla za nápadně nevýhodných podmínek. Tím byl jednoznačně naplněn jeden z důvodů pro přiznání nároku na vydání předmětných nemovitostí ve smyslu §6 odst. 1 písm. k) zákona č. 229/1991 Sb.
Dovolací soud nebyl v předmětném řízení ani povolán k přezkoumání toho, zda skutkové závěry obou soudů vychází ze zjištění, která mají oporu v provedeném dokazování (viz §241a odst. 3 o. s. ř.). Dovolací soud navíc nespatřuje nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právním závěrem o existenci tísně a nápadně nevýhodných podmínek v době převodu předmětných nemovitostí na JZD B.
V daném případě je žalobkyně nepochybně i osobou povinnou ve smyslu §5 odst. 2 písm. b) zákona č. 229/1991 Sb., když ke dni účinnosti tohoto zákona předmětné nemovitosti držela jako jejich vlastník.
Vzhledem k tomu že rozhodnutí odvolacího soudu bylo dovoláním napadeno „v plném rozsahu“, zabýval se dovolací soud přípustností dovolání proti těm výrokům, v nichž odvolací soud jednak potvrdil výroky II. a III. soudu prvního stupně a jednak rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Rozhodnutí o nákladech řízení má vždy povahu usnesení, a to i v případě, že je začleněno do rozsudku a stává se tak formálně jeho součástí (§167 odst. 1 o. s. ř.). Proto je třeba přípustnost dovolání proti němu zvažovat z hlediska úpravy přípustnosti dovolání proti usnesení. Ta je obsažena v ustanoveních §237 až §239 o. s. ř. Přípustnost podle §237 o. s. ř. dána být nemůže, neboť usnesení o nákladech řízení není rozhodnutím ve věci samé (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2003). Přípustnost dovolání proti nákladovým výrokům pak není založena ani ustanoveními §238, §238a a §239 o. s. ř., jelikož tyto výroky nelze podřadit žádnému z tam taxativně vyjmenovaných případů.
Dovolací soud tedy neshledal, že by v napadeném rozhodnutí byla řešena otázka zásadního právního významu, a proto dovolání jako nepřípustné odmítl (§243b odst. 5 a §218 písm. c/ o. s. ř.).
Při rozhodování o náhradě nákladů řízení vycházel dovolací soud z toho, že žalobkyně, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo a žádnému z dalších účastníků v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. února 2010
JUDr. František I š t v á n e k, v. r.
předseda senátu