ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.4135.2009.1
sp. zn. 28 Cdo 4135/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Brožové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobce M. K. , zastoupeného advokátkou, proti žalovanému A. K. , zastoupeného advokátem, o zaplacení částky 1 700 000,- Kč s příslušenstvím , vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 28 Cm 35/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 4. 2009, č. j. 8 Cmo 244/2008-280, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 3. 2008, č. j. 28 Cm 35/2004-240, a rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 4. 2009, č. j. 8 Cmo 244/2008-280, se zrušují.
II. Věc se vrací Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
A. Předchozí průběh řízení
Žalobce se žalobou podanou dne 31. 10. 2003 domáhal na žalovaném zaplacení částky 1 700 000,- Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení. V odůvodnění uvedl, že dne 4. 9. 2000 uzavřel s žalovaným dohodu, v níž sjednali budoucí založení společnosti Maletínský pískovec spol. s r. o. (dále jen „předmětná společnost“). Žalobce se v dohodě dále zavázal zaplatit žalovanému částku 1 950 000,- Kč, kterou měl žalovaný použít dílem k nákupu lesního pozemku a dílem k pokrytí nákladů spojených s přípravou podnikatelského záměru. Žalobce na základě dohody vyplatil žalovanému celkem 1 700 000,- Kč. Žalovaný koupil lesní pozemek a vložil jej do základního kapitálu nově založené předmětné společnosti, nepřevedl však na žalobce část obchodního podílu na této společnosti.
Usnesením Vrchního soudu ze dne 27. 1. 2004, č. j. Ncp 1993/2003 – 17 byla věc postoupena Krajskému soudu v Ostravě,
Krajský soud žalobě usnesením ze dne 29. 9. 2005, č. j. 28 Cm 35/2004 – 114, vyhověl. Dle soudu prvního stupně vzhledem k tomu, že účelem uzavření dohody ze dne 4. 9. 2000 bylo stanovit rámec pro založení společnosti a předmětná částka měla sloužit pro nabytí majetku společnosti, podléhá vztah mezi účastníky dohody režimu obchodního zákoníku. Soud prvního stupně dále posoudil dohodu z 4. 9. 2000 jako absolutně neplatný právní úkon, aplikoval čtyřletou promlčecí dobu podle obchodního zákoníku a zavázal žalovaného k povinnosti zaplatit žalovanému žalovanou částku i s příslušenstvím.
K odvolání podanému oběma účastníky (žalobce se odvolal pouze do nákladů) Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 15. 11. 2007, č. j. 8 Cmo 68/2007 – 216, usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Ačkoliv dle odvolacího soudu lze souhlasit s názorem soudu prvního stupně, že smlouvou byl stanoven rámec pro založení společnosti a předmětná částka měla sloužit k nabytí majetku společnosti, nelze již souhlasit se soudem prvního stupně v tom, že by se tím spor dostal do režimu nesporného řízení podle ust. §200e o.s.ř.. Dle odvolacího soudu se totiž spor týká pouze zaplacení částky 1 700 000,-Kč a nikoliv účasti na předmětné společnosti.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 10. 3. 2008, č. j. 28 Cm 35/2004 – 240, žalobě na zaplacení předmětné částky opět vyhověl. Dle skutkových zjištění provedených soudem prvního stupně žalobce předal žalovanému dne 3. 11. 2000 částku 1 550 000,- Kč a dne 9. 3. 2001 částku 150 000,- Kč, čímž vznikla žalobci vůči žalovanému pohledávka v celkové výši 1 700 000,- Kč. Následně soud prvního stupně dovodil absolutní neplatnost smlouvy ze dne 4. 9. 2000 o budoucím založení společnosti z důvodu neurčitosti a žalobcem poskytnutou částku 1 700 000,- Kč posoudil jako plnění z neplatného občanskoprávního úkonu. Pro určení počátku běhu promlčecí lhůty označil za rozhodný okamžik, kdy žalovaný nerealizoval záměr účastníků vložit pozemek do základního kapitálu předmětné společnosti, čímž se žalobce měl stát vlastníkem společnosti ze 48% a žalovaný z 52%. Dle soudu prvního stupně k této situaci mohlo reálně dojít nejdříve po 25. 6. 2002, kdy bylo u předmětné společnosti zapsáno do obchodního rejstříku zvýšení základního kapitálu společnosti. Teprve po tomto zápisu začal žalovaný disponovat vkladem, který mohl převést na žalobce, a od tohoto okamžiku také mohla začít běžet promlčecí doba.
K odvolání žalovaného Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 14. 4. 2009, č. j. 8 Cmo 244/2008 – 280, rozsudek prvního stupně změnil a žalobu zamítl. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně, odlišně však posoudil otázku promlčení žalobcova práva vyplývajícího z občanskoprávního vztahu mezi účastníky. Dle odvolacího soudu je sice dohoda ze dne 4. 9. 2000 absolutně neplatným právním úkonem, avšak do doby jejího stornování, tj. přeškrtnutí dohody a dopsání slov „storno Keprt“ , účastníci považovali smlouvu za platnou a právo na vydání bezdůvodného obohacení mohlo být prvně uplatněno den následující po stornování této smlouvy, od tohoto dne začaly také běžet objektivní i subjektivní promlčecí doby. Ačkoliv se nepodařilo zjistit, kdy přesně došlo ke stornování dohody, odvolací soud dovodil, že k němu došlo nejpozději dne 16. 9. 2001. S ohledem na datum podání návrhu na soud dne 31. 10. 2003 odvolací soud uzavřel, že pohledávka je promlčena.
B. Dovolání a vyjádření k němu
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost patrně spatřoval v ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť rozsudkem odvolacího soudu byl změněn rozsudek soudu prvního stupně. Jako dovolací důvod uvedl vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci /§241a odst. 2 písm. a) o.s.ř./ a nesprávné právní posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Konkrétně v dovolání namítal, že odvolací soud nesprávně posoudil promlčení žalobního nároku.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
C. Přípustnost
Dovolací soud zjistil, že dovolání je včasné, podané oprávněnou osobou, zastoupenou advokátem a splňuje formální obsahové znaky předepsané §241a odst. 1 o.s.ř. Dále se dovolací soud zabýval přípustností dovolání.
Žalobci napadli rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé změněn. Dovolání je tedy přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.
D. Důvodnost
Podle ustanovení §1 odst. 1 obch. zák. v znění do 29. 2. 2008 (dále jen obch. zák.) tento zákon upravuje postavení podnikatelů, obchodní závazkové vztahy, jakož i některé jiné vztahy s podnikáním související.
Podle ustanovení §1 odst. 2 obch. zák. se právní vztahy uvedené v odstavci 1 řídí ustanoveními tohoto zákona. Nelze-li některé otázky řešit podle těchto ustanovení, řeší se podle předpisů práva občanského. Nelze-li je řešit ani podle těchto předpisů, posoudí se podle obchodních zvyklostí, a není-li jich, podle zásad, na kterých spočívá tento zákon.
Podle ustanovení §261 odst. 3 písm. a) obch. zák. se touto částí zákona (tj. části třetí) řídí bez ohledu na povahu účastníků závazkové vztahy mezi zakladateli obchodních společností, mezi společníkem a obchodní společností, jakož i mezi společníky navzájem, pokud jde o vztahy týkající se účasti na společnosti, jakož i vztahy ze smluv, jimiž se převádí podíl společníka.
Podle ustanovení §289 odst. 1 obch. zák. smlouvou o uzavření budoucí smlouvy se zavazuje jedna nebo obě smluvní strany uzavřít ve stanovené době budoucí smlouvu s předmětem plnění, jenž je určen alespoň obecným způsobem.
Nejvyšší soud se již otázkou, zda může být předmětem smlouvy o budoucí smlouvě uzavření společenské smlouvy o založení společnosti s ručením omezeným, zabýval. Dle názoru Nejvyššího soud ČR vysloveného v rozsudku ze dne 8. 6. 1999, sp. zn. 32 Cdo 2295/98, i u společenské smlouvy lze určit předmět plnění, a to ve vazbě na účel společenské smlouvy a práva a povinnosti v ní upravené. Proto je uzavření smlouvy o budoucí společenské smlouvě podle §289 a násl. obch. zák. možné. Nejvyšší soud dále dovodil, že je nutno takovou smlouvu podřadit pod ustanovení §289 a násl. obch. zák., když její kvalifikace jako smlouvy občanskoprávní nepřichází vzhledem k obsahu budoucí smlouvy v úvahu.
Závěry citovaného v rozsudku Nejvyššího soudu lze vztáhnout i na dohodu ze dne 4. 9. 2000. Dle bodu 1 této dohody účastníci založí společnost s ručením omezeným s pravděpodobným názvem „M. pískovec“, kde dr. A. K. bude mít 52% a M. K. 48% obchodního podílu. Tato společnost se bude zabývat obchodní činností, dobýváním, zpracováním a prodejem pískovce. Dr. K. předá společnosti zaběhnuté obchody s diamantovými nástroji a podle okolností popřípadě i výrobu betonového zboží – zámkové dlažby. Dle bodu 3 dohody se Dr. A. K. zavazuje, že po definitivním získání lesního pozemku číslo parcely 1919 do svého vlastnictví (po jeho zapsání do katastru nemovitostí) tento převede bezplatně do vlastnictví již založené společnosti a tím se M. K. stane 48% vlastníkem předmětného lesního pozemku. Z uvedených ujednání není pochyb o tom, že dohodou měl být mimo jiné stanoven rámec pro založení předmětné společnosti. S ohledem na ust. §261 odst. 3 písm. a) obch. zák. a výše citovanou judikaturu uzavřený vztah mezi účastníky dohody ze dne 4. 9. 2000 podléhá režimu obchodního zákoníku.
Je - li v posuzovaném případě právní vztah mezi účastníky dohody ze dne 4. 9. 2000 vztahem obchodním, má nepochybně obchodní povahu i závazkový vztah vzniklý z bezdůvodného obohacení, které na straně žalovaného vzniklo plněním z neplatného právního důvodu. Právní úprava promlčení v obchodním zákoníku má komplexní povahu. V §387 je upraven předmět promlčení, v ustanoveních §388 - §390 účinky promlčení, v ustanoveních §391 – §401 počátek a trvání promlčecí doby, v ustanoveních §402 - §407 stavení a přetržení promlčecí doby a v §408 obecné omezení promlčecí doby. Skutečnost, že obchodní zákoník výslovně neupravuje počátek běhu promlčecí doby a její délku, pokud jde o právo na vydání bezdůvodného obohacení (na rozdíl od občanského zákoníku - srov. jeho §107), pak neznamená nutnost aplikace právní úpravy občanského zákoníku, nýbrž pouze to, že tyto otázky je zapotřebí řešit dle obecných ustanovení obchodního zákoníku o promlčení (podle jeho §391 a §397). Jelikož obchodní zákoník je v poměru k občanskému zákoníku předpisem zvláštním (lex specialis), což platí i pro obecná ustanovení obchodního zákoníku upravující promlčení (§391 a §397) v poměru k §107 občanského zákoníku, platí, že při řešení otázky promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení v obchodních vztazích se použije především právní úprava obsažená v obchodním zákoníku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 5. 2007, sp. zn. 33 Odo 427/2005).
Jak vyplývá ze shora uvedeného, odvolací soud předmětný právní vztah posoudil jako občanskoprávní a proto také neaplikoval obchodní zákoník a tím dospěl i k nesprávnému právnímu závěru ohledně promlčení žalobního nároku.
Z uvedených důvodů nezbylo Nejvyššímu soudu než rozsudek odvolacího soudu bez jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.) podle §243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. zrušit. Protože důvody, pro které byl rozsudek odvolacího soudu zrušen, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i jeho rozsudek (§243b odst. 3 o.s.ř.) a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V dalším řízení je soud prvního stupně vázán právními názory soudu dovolacího (§243d odst. 1 ve sp. s §226 odst. 1 o.s.ř.) V jeho rámci bude při rozhodování o nákladech řízení brán zřetel i na náklady dovolacího řízení (§243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 4. února 2010
JUDr. Iva B r o ž o v á, v. r.
předsedkyně senátu