ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.4162.2010.1
sp. zn. 28 Cdo 4162/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce: Český svaz tělesně postižených sportovců, se sídlem v Praze 6, Strahov - blok 1, Vaníčkova 7, zastoupeného Mgr. Hedvikou Hartmanovou, advokátkou v Praze 1, Ovocný trh 1096/8, proti žalovanému: Český paralympijský výbor, se sídlem v Praze 6, Zátopkova 100/2, zastoupenému JUDr. Janem Kalvodou, advokátem v Praze 6, Bělohorská 262/35, o zrušení usnesení výkonného grémia ČPV a o určení, že žalobce je členem žalovaného, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 14 C 14/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 4. 2010, č. j. 30 Co 137/2006-104, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze shora označeným byl ve výroku I. potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 22. 12. 2005, č. j. 14 C 14/2005-40, kterým byla zamítnuta žaloba o zrušení usnesení výkonného grémia ČPV ze dne 9. 12. 2004, jímž vzal jmenovaný orgán na vědomí vystoupení žalobce ze žalovaného Českého paralympijského výboru, a kterým bylo ale zároveň určeno, že žalobce je členem žalovaného. Odvolacím soudem nebylo žalobci přiznáno právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud dospěl ve shodě se soudem prvního stupně k závěru, že vystoupení žalobce ze žalovaného je s ohledem na povahu takového rozhodnutí svěřeno nejvyššímu orgánu žalobce, kterým byla v daném případě dle stanov valná hromada. Jelikož však nebylo prokázáno, že by valná hromada žalobce v této věci uvedeným způsobem rozhodla, nemohl tak právní úkon jeho výkonného předsedy způsobit zánik členství žalobce v žalovaném, a to pro absenci oprávnění jednajícího. Nutno dodat, že nižší instance vycházely z právního názoru obsaženého v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2009, č. j. 28 Cdo 1919/2009-96, jímž byly v této věci vázány. Uvedené rozhodnutí dovolacího soudu bylo vydáno ve shodě se závěry učiněnými v nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 4. 2009, sp. zn. III. ÚS 2542/2007, kterým byl na základě ústavní stížnosti Českého svazu tělesně postižených sportovců zrušen předcházející rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2007, č. j. 28 Cdo 2948/2006-89. V posledně citovaném rozhodnutí totiž Nejvyšší soud zaujal nesprávné stanovisko, že pravomoc soudu k rozhodnutí o určení členství v občanském sdružení není dána.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Dovodil přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku ve věci samé a jako důvod dovolání uplatnil vadu řízení s možným následkem nesprávného rozhodnutí a nesprávné právní posouzení věci. Za právní otázku zásadního významu označil problematiku výkladu ustanovení §15 odst. 1 zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, z něhož dle názoru dovolatele jasně vyplývá, že soudům je svěřena pouze pravomoc rozhodovat o určení, zda je rozhodnutí orgánu sdružení ve shodě se zákonem a stanovami, nikoli však pravomoc zasahovat na základě své úvahy do statusových poměrů sdružení a určovat tak, kdo je nebo není členem takového sdružení. Dále dovolatel zdůrazňoval, že řízení bylo postiženo vadou v podobě nedostatečně zjištěného stavu věci. Dovolatel žádal, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu – a současně i rozsudek soudu prvního stupně - a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud zjistil, že žalovaný, zastoupený advokátem, podal dovolání v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Žalovaný dovozoval přípustnost dovolání z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolací důvody, které by dovolací soud přezkoumal v případě přípustnosti dovolání, byly uplatněny podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tedy pro vadu, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a dále dle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. pro tvrzené nesprávné právní posouzení věci.
Dovolání není přípustné.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle §237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Také podle judikatury Ústavního soudu je zásadní právní význam meritorního rozhodnutí odvolacího soudu dán tím, že se toto rozhodnutí, resp. jím řešená právní otázka, odchyluje od ustálené judikatury nebo přináší judikaturu novou, a to s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných případech (usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 181/95, Sbírka nálezů a usnesení sv. 4, č. 19).
Jak už bylo řečeno výše, Nejvyšší soud již v dané věci právní názor vyslovil. Nejprve se tak stalo v rozsudku ze dne 28. 6. 2007, č. j. 28 Cdo 2948/2006-89, v němž Nejvyšší soud zaujal stanovisko, že pravomoc soudu k rozhodnutí o určení členství v občanském sdružení není dána. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce ústavní stížnost, na základě které Ústavní soud nálezem ze dne 23. 4. 2009, sp. zn. III. ÚS 2542/2007, uvedené rozhodnutí dovolacího soudu zrušil. Důvodem pro jeho zrušení byla skutečnost, že Ústavní soud ve výše citovaném rozhodnutí spatřoval porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, který upravuje právo každého domáhat se stanoveným způsobem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, resp. právo na tzv. spravedlivý proces. Ústavní soud se dále vyjádřil v tom směru, že situace, kdy člen občanského sdružení učinil projev vůle, o který je mezi ním a sdružením sporné, zda byl učiněn jakožto právně účinný projev člena sdružení (k tomu oprávněným orgánem) a zda je (či není) svým obsahem projevem vůle ukončit své členství, nemusí mít - materiálně – vazbu na „rozhodnutí“ orgánu sdružení, jež by mohlo být reflektováno zákonem uznanou žalobou u soudu podle §15 odst. 1 zákona č. 83/1990 Sb. Přesto je zde objektivně spor o členství v občanském sdružení, a tím jde i o naplnění práva svobodně se sdružovat ve smyslu čl. 20 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Jestliže i v takovém případě dovolací soud trval na žalobě podle §15 odst. 1 zákona č. 83/1990 Sb. jako jediné možné formě soudní ochrany, pak ji členu sdružení fakticky upřel, neboť takovou žalobu reálně - coby efektivní prostředek ochrany svého základního práva - člen sdružení k dispozici nemá, neboť zde není „rozhodnutí“, které by mohl u soudu napadnout.
Na podkladě výše citovaného nálezu Ústavního soudu rozhodoval Nejvyšší soud v dané věci znovu (viz rozsudek ze dne 21. 10. 2009, č. j. 28 Cdo 1919/2009-96). Vázán právním názorem vysloveným Ústavním soudem dospěl dovolací soud k závěru, že projev vůle, jímž člen sdružení chce ze sdružení vystoupit, musí splňovat náležitosti právního úkonu podle ustanovení §37 obč. zák. Posuzování náležitostí takového právního úkonu bude odlišné za situace, kdy členem sdružení je fyzická osoba, a za situace, kdy členem sdružení je osoba právnická. Pokud byl ovšem v posuzované věci výkonný předseda žalobce zmocněn výborem svazu pouze k oznámení možnosti vystoupení ze žalovaného za předpokladu, že nebudou akceptovány požadavky na transformaci žalobce, neznamená to bez dalšího, že pouhý projev vůle tohoto předsedy – navíc vázaný na další skutečnost - může sám o sobě způsobit zánik členství.
Ze shora uvedených skutečností je patrné, že dovolatelem napadené rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, když předmětná věc již byla vyřešena jak v rámci dovolacího přezkumu, tak v rovině ústavního soudnictví. Nižší instance tudíž ve věci rozhodly správně, jestliže se neodchýlily od takto vyslovených právních názorů a v otázce určení členství žalobce v žalovaném občanském sdružení žalobci vyhověly.
Na základě výše zmíněných důvodů proto dovolací soud podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. dovolání žalovaného odmítl.
O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 1 o. s. ř. a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaný nebyl v dovolacím řízení úspěšný, avšak žalobci v tomto řízení žádné prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 11. listopadu 2010
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r.
předseda senátu