ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.4335.2009.1
sp. zn. 28 Cdo 4335/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce F. V., zastoupeného JUDr. Miroslavem Vaňhou, advokátem se sídlem v Praze 2, Polská 54, proti žalovanému Pozemkovému fondu České republiky , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, IČ 4579707, o uložení povinnosti uzavřít kupní smlouvu, vedené u Okresního soudu v Bruntále, sp. zn. 12C 159/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. listopadu 2008, č.j. 8 Co 483/2008-176, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. listopadu 2008, č. j. 8 Co 483/2008-176, a rozsudek Okresního soudu v Bruntále ze dne 29. dubna 2008, č. j. 12C 159/2007-148 se zrušují a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou u Okresního soudu v Bruntále dne 26. dubna 2007 se žalobce domáhal, aby soud uložil žalovanému povinnost uzavřít s ním kupní smlouvu, na jejímž základě by byly do vlastnictví žalobce převedeny pozemky ve vlastnictví státu, které jsou blíže specifikované ve výroku rozsudku soudu prvního stupně.
Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 26. dubna 2007 žalobu zamítl. K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 18. listopadu 2008, č.j. 8 Co 483/2008-176, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se rovněž s jeho právním posouzením s tím, že žalobce nesplňuje prvotní podmínku stanovenou §7 odst. 1 písm. c) zákona č. 95/1999 Sb., o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby (dále jen „zákon č. 95/1999 Sb.“), neboť v době podání žádosti o převod pozemků do svého vlastnictví, tedy ke dni 5. března 2007, nebyl společníkem obchodní společnosti, která by provozovala zemědělskou výrobu po dobu delší než 36 měsíců. Žalobci tak nevzniklo právo, aby s ním žalovaný přednostně uzavřel smlouvu o koupi předmětných pozemků. Do provozování zemědělské výroby nelze započítat dobu, po kterou takovou výrobu provozoval právní předchůdce společnosti, jejímž je žalobce společníkem, když tato podmínka je stanovena §7 odst. 5 zákona č. 95/1999 Sb., ale připouští výslovně možnost, aby do doby nájmu či podnájmu pozemků byla započítávána i doba, po kterou byl nájemce nebo pronajímatel právní předchůdce současného nájemce. Provozování zemědělské výroby §7 odst. 1 písm. c) zákona č. 95/1999 Sb., takové výslovné ustanovení chybí, a nelze dle názoru okresního soudu odst. 5 citovaného zákona analogicky použít i na výklad dle §7 odst. 1 citovaného zákona. Dále soud prvního stupně dovodil, že splnění podmínek je nutno zkoumat ke dni vyhlášení prodeje, což vyplývá z §7 odst. 3 a 5 citovaného zákona. Dle názoru odvolacího soudu okresní soud dospěl ke zcela správným právním závěrům, když na skutkový stav správně aplikoval ustanovení zákona č. 95/1999 Sb., jak jsou specifikovány v napadeném rozhodnutí, přičemž tato ustanovení zcela správně vyložil.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce včas dovolání, jehož přípustnost dovozoval z §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Tvrdil, že odvolací soud nepřiznal žalobci přednostní právo na převod pozemků dle §7 zákona č. 95/1999 Sb., v obdobné věci mezi týmiž účastníky jiný senát odvolacího soudu toto přednostní právo žalobci za stejných skutkových okolností přiznal, dospěl však k názoru, že nárok žalobce „není vynutitelný soudem“, odvolatel odkazuje na rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. listopadu 2008, č.j. 8 Co 389/2008-195. V obdobné věci žalobkyně B. Š. jiný senát Krajského soudu v Ostravě přednostní právo žalobkyni za obdobných skutkových okolností rovněž přiznal, jde o usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. listopadu 2008, č.j. 57 Co 441/2008-202.
Podle názoru dovolatele by tato nejednotnost v rozhodování odvolacího soudu měla vést k závěru o přípustnosti dovolání. Dovolatel má dále za to, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na nesprávné interpretaci příslušných ustanovení zákona č. 95/1999 Sb., tedy na nesprávném právním posouzení věci. Závěr odvolacího soudu, že společnost Agro Dvorce, s.r.o., jejímž je dovolatel společníkem, nesplňuje podmínky uvedené v §7 odst. 1 písm. c) a §7 odst. 5 zákona č. 95/1999 Sb., je podle jeho názoru nesprávný. Uvádí, že v rozsahu části podniku, který na společnost Agropodnik Dvorce s.r.o. přešel vkladem části podniku společnosti Agropodnik Dvorce, a.s., přešly na společnost Agropodnik Dvorce, s.r.o., kromě všech práv a závazků souvisejících s předmětnou částí podniku, i veškeré hmotné, osobní i nehmotné složky podnikání vážící se k této části podniku v souladu s §5 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb. Rozdělení podniku společnosti Agropodnik Dvorce, a.s. si vyžádaly předpisy práva evropského společenství po vstupu České republiky do Evropské unie, v souvislosti s konvenčním a ekologickým hospodařením. Kontinuita hospodaření na těchto pozemcích byla v této souvislosti akceptována i Státním zemědělským a investičním fondem, jakožto rozhodujícím státem ustanoveným orgánem ve věci výplaty prostředků státního rozpočtu EU a následně i rozkladovou komisí Ministerstva zemědělství. Právnímu nástupnictví v zemědělském hospodaření obecně přiznává právní účinky i zemědělská legislativa, např. nařízení vlády č. 242/2004 Sb. Uvádí, že v těchto velmi podstatných bodech stát kontinuitu uznává, na straně druhé, v případě převodu zemědělských pozemků na hospodařící zemědělce, kteří na dotčených pozemcích provozují fakticky stejnými lidmi a prostředky zemědělskou výrobu od roku 1992, není schopen tuto kontinuitu uznat. Navrhl proto zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný považoval dovolání s ohledem na §237 odst. 1 písm. c), o.s.ř. za nedůvodné a navrhl, aby bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30.6.2009 (čl. II, bod 12. zákona č. 7/2009 Sb.).
Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (§10a o. s. ř.) vychází z toho, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 2 písm. b) o. s. ř. Lze se proto zabývat jeho přípustností.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř..
Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolání ve smyslu těchto ustanovení je přípustné, neboť dovolací soud dospěl k závěru, že soud odvolací posoudil věc po právní stránce v rozporu s dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu, a to v důsledku odlišné interpretace smyslu a účelu restitučních předpisů.
Je-li dovolání shledáno přípustným, zabývá se Nejvyšší soud z úřední povinnosti nejprve tím, zda řízení není postiženo vadami uvedenými v §229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 o. s. ř.). Jelikož dovolatel žádné vady řízení nenamítal a ze spisu se nepodávají, zabýval se dovolací soud věcným řešením sporu, a to v rozsahu, jenž byl vymezen v dovolání.
Předmětem dovolacího řízení se stala otázka interpretace restitučních předpisů. Odvolací soud správně vyšel při rozhodování této věci ze zákona o prodeji státní půdy, s jeho právními závěry se však dovolací soud nemohl ztotožnit. Nejvyšší soud vyjádřil již v rozsudku č.j. 28 Cdo 1668/2009-222 ze dne 13. srpna 2009, že smyslem a účelem restitučních předpisů, mezi něž zákon č. 229/1991 Sb. rovněž obsahově náleží, je umožnění užívání zemědělské půdy subjektům, buďto oprávněným osobám nebo osobám, které na ní za podmínek zřízeného nájemního práva vykonávají zemědělskou činnost. K tomu se podotýká, že formalistický, úzce juristický výklad předpisů, které dokonce vnitřně spolu souvisí (tak typicky ve vztahu mezi zákonem č. 229/1991 Sb. a zákonem č. 95/1999 Sb.), neumožňuje naplnění shora uvedených vůdčích výkladových závěrů.
Právní závěry odvolacího soudu proto přezkoumal věcně, v rámci dovolacích důvodů, pokud se týkají daného právního vztahu. Přitom dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
V konkrétní projednávané věci sdílí dovolací soud argumentaci zaujatou dovolatelem v jeho dovolání, podle níž základním cílem zákona. 95/1999 Sb., jak to ostatně plyne i z důvodové zprávy, je privatizace zemědělských pozemků, a to zejména ve prospěch osob provozujících na nich zemědělskou výrobu.
Vzdor absenci výslovného znění zákona, které by umožňovalo obdobný, tedy analogický výklad ustanovení věty druhé §7 odst. 5, ve vztahu k §7 odst. 1, písm. c) citovaného zákona, nelze možnost analogie vyloučit a dovozovat tak závěr, podle něhož za dobu provozování zemědělské výroby právním předchůdcem nelze do požadované doby 36 měsíců započítat. Jde totiž o logický důsledek vnitřní vazby mezi provozováním zemědělské výrobky, jejímž integrálním předpokladem je existence nájemního vztahu. Ten pak skutečně ve vztahu k provozování zemědělské výroby představuje fakticky provozování zemědělské výroby samotné.
V rozsahu části podniku, který v dané věci na společnost Agro Dvorce s.r.o. přešel vkladem části podniku společnosti Agropodnik Dvorce, a. s., došlo k přechodu všech práv a závazků souvisejících s předmětnou částí podniku, tedy i hmotné, osobní i nehmotné složky podnikání vážící se k této části podniku, jak se to podává z §5 odst. 1 obchodního zákoníku. Obsahově jde přitom o stále stejnou část podniku provozujícího zemědělskou výrobu, existujícího již od roku 1992. Stranou přitom nelze ani ponechat aspekty zmíněné dovolatelem, že k tomuto kroku přistoupil v souvislosti s důsledky plynoucími z právní úpravy po vstupu České republiky do Evropské unie, na kterou dovolací soud pro stručnost odkazuje. To se týká i zmínky v dovolání o fakticky likvidačních důsledcích oné aplikace práva, kterou soudy v této věci zaujaly. Jde o poslední z důvodů, které nepřímo svědčí o neživotnosti, resp. nepřijatelnosti výkladu v rozhodnutích soudů obou stupňů zaujatých.
Rozsudek odvolacího soudu proto nebyl shledán správným, a stejně tak i rozsudek soudu prvního stupně, pro rozpor s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a byly proto v dovolacím řízení zrušeny, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 2 věta za středníkem a odst. 3 o. s. ř.).
V dalším řízení je soud vázán právním názorem dovolacího soudu a rozhodne nově též o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku nelze podat opravný prostředek.
V Brně dne 23. února 2010
JUDr. František Ištvánek, v. r.
předseda senátu
.