ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.4643.2009.1
sp. zn. 28 Cdo 4643/2009-395
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce S. H. , zastoupeného advokátem, proti žalovanému Pharm.Dr. M. M. , zastoupenému advokátem, o zrušení spoluvlastnictví a vypořádání majetku zaniklého sdružení , vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 5 C 154/98, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 11. 2008, č. j. 26 Co 29/2008-332, takto:
I. Dovolání proti výrokům II., III. a IV. rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 11. 2008, č. j. 26 Co 29/2008-332, se odmítá ; jinak se dovolání zamítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na nákladech dovolacího řízení částku 57.622,80 Kč k rukám advokáta, do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Žalobce se původně domáhal, aby soud uložil žalovanému povinnost zaplatit mu částku 2.526.000,- Kč s příslušenstvím. Svou žalobu odůvodnil tak, že účastníci počátkem roku 1995 uzavřeli smlouvu o sdružení, jehož předmětem bylo provozování lékárny ve V.. Žalobce měl do sdružení vnést určité finanční prostředky a vykonávat účetnické práce, žalovaný pak provádět odborné úkony související s provozem lékárny. Podíly účastníků byly stanoveny na 35 % ve prospěch žalobce, 65 % ve prospěch žalovaného. V polovině roku 1996 žalovaný odebral žalobci právo disponovat s účtem sdružení. Žalobci nebyly po zániku sdružení vráceny poskytnuté vklady, stejně jako mu nebyl vyplacen podíl na majetku sdružení.
Okresní soud v Trutnově rozsudkem ze dne 11. 8. 2003, č. j. 5 C 154/98-106, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 408.248,- Kč s přísl., co do částky 2.117.752,- Kč s přísl. žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Toto rozhodnutí bylo následně zrušeno usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. 9. 2004, č. j. 26 Co 200/2004-166, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud přikročil ke zrušení rozsudku okresního soudu, neboť v něm byl podle jeho názoru nesprávně posouzen uplatněný nárok dle ust. §839 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), namísto ust. §841 obč. zák. Mělo totiž dojít ke zrušení sdružení podle §841 obč. zák. a k vypořádání majetku sdružení podle §142 obč. zák., za současného uplatnění §153 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Odvolací soud se rovněž neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaný ze sdružení vystoupil ke dni 31. 12. 1995, neboť ten v daném směru neunesl důkazní břemeno. Jako pravděpodobná se krajskému soudu jevila možnost, že k ukončení činnosti sdružení došlo až ke dni 31. 7. 1996, kdy žalovaný projevil vůči žalobci jednoznačně vůli se již společně nepřičiňovat o dosažení sjednaného účelu sdružení, což dal najevo oznámením o ukončení jakékoliv spolupráce se žalobcem a zrušením jeho dispozičního práva k účtům sdružení.
V dalším rozhodnutí ve věci Okresní soud v Trutnově rozsudkem ze dne 26. 3. 2007, č. j. 5 C 154/98-268, zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků k tam specifikovaným věcem ve stavu ke dni 31. 12. 1997 (výrok I.), tyto věci přikázal do vlastnictví žalovaného (výrok II.), rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci vypořádací podíl ve výši 2.641.250,- Kč (výrok III.), zamítl návrh, aby soud zrušil a vypořádal podílové spoluvlastnictví účastníků k nemovitostem – budově č. p. 191 na st. p. č. 209 a st. p. č. 209, vše v k. ú. a obci Š. (výrok IV.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky i vůči státu (výroky V., VI. a VII.). Okresní soud dospěl k závěru, že čistá hodnota majetku sdružení ke dni 31. 12. 1997, kdy měla být podle jeho názoru ukončena činnost sdružení, činila 6.460.000,- Kč, přičemž bylo třeba zohlednit vklad žalobce ve výši 830.000,- Kč a vklad žalovaného ve výši 455.000,- Kč. Po odečtení těchto vkladů zbyla čistá hodnota majetku ve výši 5.175.000,- Kč, z této hodnoty pak dle dohody účastníků náleží žalobci 35 %, tedy 1.811.250,- Kč, a žalovanému 65 %, tedy 3.363.750,- Kč. Všechny věci, práva a závazky sdružení byly přikázány do výlučného vlastnictví žalovaného, jemuž bylo současně uloženo, aby žalobci zaplatil vypořádací podíl ve výši 2.641.250,- Kč, coby součtu jeho vkladu a podílu na majetku sdružení. Podle názoru soudu prvního stupně neměly být do majetku sdružení zahrnuty nemovitosti ve Špindlerově Mlýně, když použití prostředků z účetnictví sdružení na zaplacení kupní ceny žalovaným a zanesení nemovitostí do seznamu majetku samo o sobě nepostačuje k prokázání toho, že se účastníci dohodli, že v rámci sdružení budou provozovat i lékárnu ve Š. Kupní smlouvu na tyto nemovitosti navíc uzavřel sám žalovaný, který byl též veden v katastru nemovitostí jako jejich výlučný vlastník. V odůvodnění rozsudku okresního soudu je rovněž uvedeno, že z provedených důkazů nelze mít za prokázáno, kdo a v jakém rozsahu prováděl krácení tržeb, a že právo žalobce není promlčeno.
K odvolání žalobce i žalovaného Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 13. 11. 2008, č. j. 26 Co 29/2008-332, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků k tam specifikovaným věcem ve stavu ke dni 31. 7. 1996, přičemž součástí tohoto výroku je i dům č. p. 191 na pozemku č. parc. st. 209 a pozemek č. parc. st. 209 v k. ú. Š. (výrok I.a), věci, práva a závazky uvedené ve výroku I.a přikázal do vlastnictví žalovaného (výrok I.b), uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 2.906.900,- Kč (výrok I.c) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně i odvolacím soudem mezi účastníky a vůči státu (výroky II., III., a IV.). Odvolací soud se s právním hodnocením soudu prvního stupně rozešel ve dvou zásadních bodech, a sice v otázce okamžiku ukončení činnosti sdružení a v tom, zda byly společným majetkem účastníků sdružení i nemovitosti ve Š. Podle názoru odvolacího soudu byla činnost sdružení ukončena ke dni 31. 7. 1996 vzhledem k tomu, že do tohoto data prováděl žalobce pro žalovaného účetní práce a žalovaný jej za to odměňoval a odváděl za něj platby sociálního a zdravotního pojištění, avšak tohoto dne dal žalovaný žalobci najevo, že s ním již spolupracovat nehodlá, a zrušil jeho možnost disponovat s prostředky na účtu sdružení. Touto projevenou vůlí žalovaného došlo k ukončení činnosti sdružení a k jeho faktickému rozpuštění, neboť odpadla zákonná podmínka existence sdružení podle ust. §829 obč. zák., tedy společná vůle účastníků přičiňovat se o dosažení sjednaného účelu. Pokud pak jde o nemovitosti ve Š., uzavřel odvolací soud, že tyto se staly majetkem účastníků sdružení, a to na základě ust. §834 obč. zák., podle kterého se majetek získaný při výkonu společné činnosti stává spoluvlastnictvím účastníků sdružení. Nemovitosti byly získány v době existence sdružení, byly evidovány v účetnictví sdružení a zaplaceny z prostředků evidovaných v účetnictví sdružení. Krajský soud přikročil ke změně rozsudku soudu prvního stupně, aniž by mu věc vrátil k dalšímu řízení, neboť mohl rozhodnout sám vzhledem k tomu, že okresní soud nechal společný majetek účastníků sdružení ocenit i k datu 31. 7. 1996. Hodnota čistého obchodního majetku sdružení včetně nemovitostí ve Š. činila k uvedenému datu 7.219.000,- Kč, po odečtení vkladů účastníků v rozsahu zjištěném soudem prvního stupně zbyla hodnota vypořádávaného majetku ve výši 5.934.000,- Kč, z čehož podíl žalobce činil 2.076.900,- Kč a podíl žalovaného 3.857.100,- Kč. Všechny hodnoty na základě vypořádání připadly žalovanému, a soud mu proto uložil povinnost zaplatit žalobci vypořádací podíl ve výši 2.076.900,- Kč, stejně jako jím vložený vklad 830.000,- Kč, celkem tedy 2.906.900,- Kč. Odvolací soud rovněž uvedl, že nedošlo k promlčení práva žalobce.
Proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že rozsudkem odvolacího soudu bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, stejně jako v tom, že jím bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým bylo ve věci samé rozhodnuto jinak než v dřívějším rozsudku, protože byl soud prvního stupně vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Důvodnost dovolání je pak podle žalovaného dána tím, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a dále tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatel se domnívá, že soudy obou stupňů nesprávně dovodily datum zániku sdružení, neboť k němu mělo dojít již dne 31. 12. 1995, jak vyložil Okresní soud v Trutnově v rozsudku ze dne 11. 8. 2003, č. j. 5 C 154/98-106, tedy v prvním rozhodnutí ve věci. Odvolací soud o datu zániku sdružení rozhodl, aniž by provedl patřičné důkazy, a vzhledem k chybně stanovenému datu bylo rozhodnuto též o nesprávné výši vypořádacího podílu. Dovolatel rovněž podotýká, že znaleckým posudkem Ing. V. H. bylo zjištěno, že v době, kdy účetnictví sdružení vedl žalobce, bylo toto neprůkazné, neúplné a nesprávné. Mělo též docházet ke krácení tržeb. Pokud by bylo správně určeno datum ukončení činnosti sdružení při započtení částek, o které žalobce zkrátil tržby sdružení, soud by musel dospět k závěru, že žalobci žádný vypořádací podíl nenáleží. Dovolatel rovněž nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že nemovitosti ve Š. se staly společným majetkem účastníků sdružení, a poukazuje na rozsudek Okresního soudu v Trutnově ze dne 26. 3. 2007, č. j. 5 C 154/98-268, v němž je daná problematika podle jeho názoru vyřešena správně. Účastníci sdružení nemohli uvažovat o tom, že budou společně provozovat lékárnu ve Š., když do privatizačního projektu ohledně uvedených nemovitostí se přihlásil sám dovolatel ještě v době, kdy se žalobcem nepodnikal. Závěry odvolacího soudu, že jde o nemovitosti získané v době existence sdružení z jeho prostředků při jejich evidenci v účetnictví sdružení, považuje žalovaný „za nesprávné a bez opory v právu zvýhodňující žalobce“. Dovolatel se rovněž domnívá, že dospěl-li odvolací soud k závěru, že věc má být posouzena jinak, měl v příslušné části rozsudek soudu prvního stupně zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení; jelikož tak neučinil, dovolatele „připravil o jednu soudní instanci“. Nemovitost č. p. 191 pak není označena v souladu s katastrálními předpisy, neboť podle nich má být nemovitost krom pozemku, na němž se nachází, označena též názvem obce a části obce, tak tomu však v napadeném rozhodnutí není. Závěrem pak žalovaný navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, a požádal též o odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku.
Žalobce se ve svém vyjádření k dovolání vyslovil v tom smyslu, že žalovaným uváděné dovolací důvody nejsou dány. Ztotožňuje se se závěrem odvolacího osudu, že k zániku sdružení došlo ke dni 31. 7. 1996, a konstatuje, že žalovaný pro své tvrzení, že k zániku došlo již ke dni 31. 12. 1995, nepředložil relevantní důkazy. Je rovněž přesvědčen, že odvolací soud nepochybil, zahrnul-li nemovitosti ve Š. do majetku sdružení, neboť tyto byly zakoupeny z prostředků sdružení a byly evidovány v jeho účetnictví. Pokud odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně v tomto směru změnil, aniž by přikročil k jeho zrušení a vrácení věci k dalšímu řízení, nelze v tom spatřovat krácení procesních práv dovolatele. Závěrem pak žalobce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, resp. zamítl.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění platném přede dnem, kdy nabyl účinnosti zákon č. 7/2009 Sb., kterým byla provedena novela tohoto předpisu (viz článek II bod 12 přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb.).
Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (§10a o. s. ř.) zjistil, že dovolání bylo podáno řádně a včas (§240 odst. 1 o. s. ř.) osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.). Dovolání do výroků I.a, I.b a I.c rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Důvodnost dovolání je tvrzena podle ust. §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř.
Dovolání však není důvodné.
Uvádí-li dovolatel, že k zániku sdružení došlo již ke dni 31. 12. 1995, nesouhlasí tak s hodnocením důkazů odvolacím soudem, a v daném případě jde tedy o námitku proti skutkovému zjištění, tedy dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., tj. že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. se nepojí s každou námitkou účastníka ke zjištěnému skutkovému stavu; pro dovolací řízení jsou významné jen ty námitky, jejichž obsahem je tvrzení, že skutkové zjištění, ze kterého napadené rozhodnutí vychází, nemá v provedeném dokazování oporu v podstatné části. Podstatnou částí se přitom rozumí takové skutečnosti, jež má odvolací soud za prokázané a které byly významné pro rozhodnutí věci při aplikaci hmotného práva. Uvedenému ustanovení odpovídá tvrzení, jehož prostřednictvím dovolatel zpochybní logiku úsudku soudu o tom, co bylo dokazováním zjištěno, eventuálně tvrdí-li, že soud z logicky bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové závěry. Skutková podstata vymezující dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. obsahuje dvě podmínky. První z těchto podmínek splní dovolatel tím, že namítá, že soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly, ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo že naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo. Druhá z uvedených podmínek je splněna výhradou, že v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je – z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti – logický rozpor, nebo že výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení §133 až §135 o. s. ř. Důkazní břemeno ohledně určitých skutečností leží na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky; jde o toho účastníka, který existenci těchto skutečností také tvrdí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97, publikovaný v Právních rozhledech pod PR 7/1998, sešit 7, ročník 1998).
Žalovaný své tvrzení ohledně ukončení činnosti sdružení ve svém dovolání žádným způsobem nekonkretizuje, odkazuje pouze na rozsudek Okresního soudu v Trutnově ze dne 11. 8. 2003, č. j. 5 C 154/98-106, jenž se měl s uvedenou otázkou vypořádat přiléhavě. Na tomto místě je však vhodné připomenout, že v následném zrušovacím rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. 9. 2004, č. j. 26 Co 200/2004-166, byla argumentace soudu prvního stupně zcela vyvrácena, když se zde uvádí, že o ukončení společné činnosti k tomuto datu (míněno 31. 12. 1995) nepředložil žalovaný žádný důkaz vyjma své účastnické výpovědi a daňového přiznání za rok 1996, v němž vykázal samostatné podnikání. Okresní soud navíc opomenul vypořádat se s důkazy, jež byly v logickém rozporu s jeho závěrem, neboť dokládaly, že žalobce vykonával až do července 1996 ekonomické služby pro sdružení v nezměněném rozsahu a za shodných platebních podmínek a že z prostředků sdružení bylo za žalobce nadále hrazeno sociální a zdravotní pojištění. V době, kdy měl být již žalobce ze sdružení podle tvrzení žalovaného vyloučen, ručili rodiče žalobce zástavou za úvěr žalovaného, což se v případě, že by sdružení v této době již neexistovalo, nejeví jako pravděpodobné. Dovolatel tak v tomto směru neunesl důkazní břemeno a odvolací soud pak v napadeném rozsudku dospěl k datu pozdějšímu, čímž se však nedopustil pochybení ve smyslu ust. §241a odst. 3 o. s. ř., a uvedený dovolací důvod proto není dán. S tím souvisí i otázka výše vypořádacího podílu, který byl ve shodě se závěry odvolacího soudu o ukončení činnosti sdružení ke dni 31. 7. 1996 stanoven k tomuto datu.
Námitka dovolatele stran účetnictví sdružení je irelevantní. Již Okresní soud v Trutnově v rozsudku č. j. 5 C 154/98-106 uvedl, že si je nedostatků ve vedení účetnictví vědom, avšak nemá k dispozici jinou objektivní metodu zjištění přesné výše tržeb a v závislosti na tom skutečné hodnoty sdružení (viz s. 4 cit. rozhodnutí). Dovolatel krom toho nespecifikuje, čeho chce touto námitkou dosáhnout, a tvrdí-li, že docházelo ke krácení tržeb, odkazuje dovolací soud na rozsudek Okresního soudu v Trutnově č. j. 5 C 154/98-268, kde se praví, že z provedených důkazů „nelze mít za prokázáno, kdo a v jakém skutečném rozsahu krácení tržeb prováděl“ (viz s. 9 cit. rozhodnutí), což není možné přičítat k tíži žalobce. Tvrzení dovolatele, že žalobci neměl náležet žádný vypořádací podíl, je tak bezpředmětné.
Dovolatel dále brojí proti závěru odvolacího soudu, že do společného majetku účastníků sdružení spadají i nemovitosti ve Š., a opět tak uplatňuje dovolací důvod podle ust. §241a odst. 3 o. s. ř. (vztahuje se proto k němu to, co již bylo řečeno na s. 4 tohoto rozsudku). Odvolací soud však jasně a bezrozporně vysvětlil, proč měly být uvedené nemovitosti součástí společného majetku sdružení, a dovolací soud se s jeho názorem v tomto směru ztotožňuje. V daném případě šlo o nemovitosti pořízené v době existence sdružení, byly evidovány v jeho účetnictví a zaplaceny z jeho prostředků. A jelikož majetek získaný při výkonu společné činnosti se dle ust. §834 obč. zák. stává spoluvlastnictvím účastníků sdružení, odvolací soud nepochybil, jestliže jej zahrnul do vypořádávaného majetku. Na celé situaci nic nemění ani to, že se žalovaný do privatizačního projektu přihlásil před vznikem sdružení.
Je-li žalovaný toho názoru, že pokud chtěl odvolací soud rozhodnout jinak, měl rozhodnutí soudu prvního stupně zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení, není možné dát mu zapravdu. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí výslovně uvedl, že okresní soud pojal celou věc co do základu správně, z provedených důkazů vyvodil odpovídající skutkové závěry a takto zjištěný skutkový stav hodnotil po právní stránce přiléhavě až na dvě výjimky, tedy okamžik ukončení činnosti sdružení a zahrnutí nemovitostí ve Š. do majetkového vypořádání (viz s. 3 napadeného rozhodnutí). Z odlišně stanoveného data ukončení činnosti sdružení vyplývá i jiná hodnota majetku sdružení, avšak vzhledem k tomu, že soud prvního stupně nechal v rámci znaleckého posudku ocenit majetek sdružení ke všem datům, která pro rozhodování přicházela v úvahu, mohl odvolací soud bez problémů vyjít z již vypracovaného znaleckého posudku. Postupoval tedy zcela v souladu s ust. §220 odst. 1 o. s. ř. a neměl důvod pro rušení rozsudku soudu prvního stupně.
Poukazuje-li dovolatel na nepřesné označení předmětné budovy ve Š. v napadeném rozsudku, míní nejspíše ust. §5 odst. 1 písm. c) zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky (katastrální zákon), ve znění pozdějších předpisů, avšak vzhledem k tomu, že v daném případě se název obce, název části obce a název katastrálního území shodují (vždy jde o označení „Š.“), je uvedená výtka zcela lichá, nehledě na to, že oba účastníci jsou si dozajista přesně vědomi toho, o jaké nemovitosti se v řízení jedná.
Nejvyšší soud přihlédl z úřední povinnosti k případným vadám uvedeným v §229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 o. s. ř.), žádné však neshledal.
Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že dovolací důvody nebyly naplněny, shledal právní závěry odvolacího soudu správnými a dovolání podle ust. §243b odst. 2, části věty před středníkem, o. s. ř., pokud směřovalo proti výrokům I.a, I.b a I.c rozsudku, zamítl.
Vzhledem k tomu, že rozsudek odvolacího soudu dovolatel výslovně napadá v rozsahu všech jeho výroků, zabýval se Nejvyšší soud dále tím, zda je dovolání přípustné proti výrokům II., III. a IV., v nichž odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení. Rozhodnutí o nákladech řízení má vždy povahu usnesení, a to i v případě, že je začleněno do rozsudku, a stává se tak formálně jeho součástí (§167 odst. 1 o. s. ř.). Proto je třeba přípustnost dovolání proti němu zvažovat z hlediska úpravy přípustnosti dovolání proti usnesení. Ta je obsažena v ustanoveních §237 až §239 o. s. ř. Přípustnost podle §237 o. s. ř. dána být nemůže, neboť usnesení o nákladech řízení není rozhodnutím ve věci samé (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2003). Přípustnost dovolání proti nákladovým výrokům pak není založena ani ustanoveními §238, §238a a §239 o. s. ř., jelikož tyto výroky nelze podřadit žádnému z tam taxativně vyjmenovaných případů, a Nejvyšší soud proto dovolání proti výrokům II., III. a IV. rozsudku odmítl podle §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o. s. ř.
Nejvyšší soud v souladu se svou rozhodovací praxí nerozhodoval o návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, věty první, a §142 odst. 1 o. s. ř. Žalobci vzniklo právo na náhradu nákladů dovolacího řízení v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v částce 47.719,- Kč podle ust. §3 odst. 1 bodu 5, §4 odst. 2 písm. b) a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhlášky č. 277/2006 Sb., a režijního paušálu ve výši 300,- Kč podle ust. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhl. č. 276/2006 Sb., obojí navýšené o DPH podle ust. §137 odst. 3 o. s. ř., celkem tedy 57.622,80 Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. února 2010
JUDr. Jan E l i á š, Ph.D., v. r.
předseda senátu