ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.4678.2009.1
sp. zn. 28 Cdo 4678/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause o dovolání dovolatele M., a. s. pro g. p. a n., zastoupeného advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze z 8. 4. 2009, sp. zn. 11 Co 578/2008, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 12 C 73/2007 (žalobce M., a. s. pro p. p. a n. v P., zastoupeného v řízení před soudy obou stupňů advokátem, proti žalovaným: 1. Č. r. – Ú. pro z. s. ve v. m., a 2. B. p. P. 1, s. p. v l., zastoupenému advokátem, o určení vlastnictví k nemovitostem), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalující akciové společnosti bylo rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze 6. 8. 2008, č. j. 12 C 73/2007-86. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba uvedeného žalobce domáhající se určení, že žalobce M. je výlučným vlastníkem budovy čp. 901 a pozemku parc. č. 600 v katastrálním území N. M., zapsaných na listu vlastnictví č. 10 pro toto katastrální území u K. ú. pro H. m. P . Bylo také rozhodnuto, že žalobce a žalovaná Č. r. – Ú. pro z. s. ve v. m. nemají navzájem právo na náhradu nákladů řízení. Žalobci bylo uloženo zaplatit žalovanému B. p. P. 1 na náhradu nákladů řízení 24.871,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
O odvolání žalobce proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze z 8. 4. 2009, sp. zn. 11 Co 578/2008. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze 6. 8. 2008, č. j. 12 C 73/2007-86, potvrzen. Žalobci bylo uloženo nahradit žalovanému B. p. P. 1 náklady řízení částkou 24.514,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu. Bylo rovněž rozhodnuto, že ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou Č. r. – Ú. pro z. s.ve v. m. nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně i řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.
Odvolací soud poukazoval na to, že podle zjištění soudu prvního stupně je v katastru nemovitostí ohledně vlastnictví nemovitostí, o něž jde v tomto řízení, zapsána Č. r. s tím, že žalovaný B. p. P. 1 má k těmto nemovitostem právo hospodaření. Žalobce M. je právním nástupcem M . vlastnícího nemovitosti, o něž jde v tomto řízení od roku 1924. Podnik M. patřil podle vyhlášky č. 2289/1948 Úředního listu mezi podniky, kterých se týkalo znárodnění ve smyslu zákona č. 123/1948 Sb., ale nemovitosti, o něž jde v tomto řízení, nebyly zahrnuty do vydaných dílčích výměrů stanovících rozsah znárodněného majetku. Došlo tu také ohledně nemovitostí, uváděných v žalobě žalobce, k tzv. postupnímu prohlášení z 11. 12. 1959, učiněnému nakladatelstvím Svobodné slovo, hospodářským a účelovým zařízením České strany socialistické, o darování nemovitostí státu, které bylo schváleno finančním odborem bývalého O. n. v. v P. 3 ze 7. 1. 1960, na základě něhož byl zapsán stát jako vlastník nemovitostí, o něž jde v tomto řízení do pozemkových knih.
Odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) vycházel ze závěrů jež byly zaujaty ve stanovisku pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, Pl. ÚS st. 21/05, že i v tomto případě se nelze účinně domáhat podle obecných předpisů ochrany vlastnického práva, ani určení práva či právního vztahu ohledně nároků, na něž dopadají ustanovení restitučních předpisů, jako předpisů zvláštních, a je tu tedy rozhodné, zda restituční předpis stanovil způsob zmírnění nebo nápravy majetkové újmy. Odvolací soud proto dovozoval, že pokud se žalobce v daném případě domáhá svého práva cestou obecných občanskoprávních předpisů, nebylo tu možné dosáhnout požadované nápravy majetkové křivdy podle těchto obecných předpisů, nedopadal-li žádný restituční předpis na projednávanou právní věc.
Odvolací soud (rovněž ve shodě se soudem prvního stupně) neshledal, že by na straně žalované Č. r. – Ú. pro z. s. ve v. m. nebyla v této právní věci dána pasívní věcná legitimace, jak měl za to žalobce.
Odvolací soud ještě dodával, že „návrh žalobce na vyvolání rozhodnutí o předběžné otázce Evropského soudního dvoru je nedůvodný, neboť k tvrzenému omezení žalobce došlo v době před přijetím smlouvy o založení Evropského společenství, a tedy před vznikem Komunitárního práva, které tak s ohledem na zákaz retroaktivity nelze na tento případ aplikovat“.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, dne 31. 7. 2009 a dovolání ze strany žalobce bylo podáno u Obvodního soudu pro Prahu 1 dne 24. 8. 2009, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolávající se akciová společnost navrhovala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelka měla za to, že je její dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu a jako dovolací důvod uplatňovala, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).
Dovolávající se akciová společnost vyslovovala především názor, že „účelem restitučního zákonodárství nebylo znemožnit právnickým osobám domáhat se svých práv za méně výhodných podmínek cestou obecné žaloby“. Dovolatelka má za to, že v restitučních předpisech není o zmírnění majetkových křivd, které byly způsobeny právnickým osobám, uveden žádný konkrétní přípis v tomto smyslu a že tedy lze mít za to, že náprava těchto křivd byla ponechána na obecné občanskoprávní úpravě; právnická osoba není oprávněnou osobou podle restitučních předpisů. Proto má dovolatelka za to, že ani na tuto projednávanou právní věc nelze aplikovat speciální restituční předpisy. Dovolatelka je přesvědčena, že tu žalující akciové společnosti nelze odepřít právo na ochranu vlastnického práva podle obecných občanskoprávních předpisů; nebyla jí ostatně dána možnost uplatnit své právo podle speciálních restitučních předpisů; vyloučení možnosti právnické osobě domáhat se určení jejího vlastnictví podle obecných předpisů by bylo citelným zásahem do jejích práv.
Dovolatelka dále zdůrazňovala, že vlastnické právo jednou nabyté nezaniká tím, že vlastník pozbyl, ať dobrovolně či nedobrovolně, práva s věcí disponovat; vlastnické právo může zaniknout jen za předpokladu, že došlo k právnímu zániku vlastnictví; restituční předpisy nic nezměnily na tom, že na základě absolutně neplatného úkonu nelze pozbýt ani nabýt vlastnictví k věci. Podle názoru dovolatelky ani „samotný zápis do katastru nemovitostí neznamená, že zapsané právo skutečné existuje“. Pokud postup soudů v těchto věcech brání skutečným vlastníkům domáhat se svých práv určovací žalobou, je tento postup v rozporu s tím, že katastrální úřady naopak doporučují skutečným vlastníkům obrátit se na soud a domáhat se svých práv u soudu určovací žalobou; tato žaloba by měla mít, podle názoru dovolatelky, přednost před žalobou na plnění. Dovolatelka má za to, že tento postup soudů je v rozporu se zásadou respektování majetku, opírající se o doktrínu tzv. spravedlivé rovnováhy, z níž vycházejí i některá rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva.
Dovolatelka nesouhlasí s tím, že „odvolací soud naznačuje, že zde existují určité časové limity, po jejichž překročení se již nemůže skutečný vlastník domáhat určovací žalobou určení a ochrany svého vlastnického práva. Podle názoru dovolatelky naopak ani ochrana, kterou poskytuje dobrá víra držitele věci, není takové intenzity, aby zabránila vlastníku nemovité věci účinně uplatňovat své vlastnické právo.
Pokud soudy v daném případě uváděly, že určovací žaloba žalující akciové společnosti směřuje ke znejistění právních vztahů, trvajících několik desetiletí, není nástrojem prevence ve smyslu ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu, má dovolatelka za to, že určovací žaloba má své místo také tam, kde se její pomocí vytvoří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu, a tedy může být taková žaloba podána u soudu i tehdy, pokud už určité právo bylo porušeno.
Dovolávající se akciová společnost připomínala ještě skutečnost, že firma M. byla před učiněním tzv. postupního prohlášení z 11. 12. 1959, týkajícím se postoupení jejích nemovitostí státu, vystavena silnému tlaku a akcionáři M. byli vystaveni velké tísni bez jakékoli faktické možnosti se soudně nebo jinou cestou bránit. Není tu na místě vyloučit možnost uplatnění ochrany vlastnického práva žalující právnické osoby ohledně majetku, k jehož protiprávnímu odnětí státem došlo v době nesvobody. Nelze se ztotožnit se závěrem soudů obou stupňů v daném případě, že tu na straně žalobce není dáno legitimní očekávání úspěchu při uplatnění jejího určovacího návrhu s poukazem na závěry stanoviska pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, Pl. ÚS – st. 21/05, které se ostatně vztahuje, podle názoru dovolatelky, jen k době před 25. 2. 1948, zatím co k odnětí majetku firmy M. došlo až v době po 25. 2. 1948.
Dovolávající se akciová společnost ve svém dovolání uplatnila i alternativní návrh, aby se dovolací soud obrátil na Evropský soud dvůr se žádostí o rozhodnutí předběžné otázky, týkající se výkladu článku 56 odst. 1 Smlouvy o založení Evropského společenství, která je v České republice přímo aplikovatelná od 1. 5. 2004. Dovolatelka má za to, že v daném případě dochází k porušení oprávněná vlastníka se svou věcí nakládat na základě svobodného rozhodnutí a disponovat s ní prostřednictvím právních úkonů, takže tu došlo k porušení článku 56 odst. 1 Smlouvy o založení Evropského společenství zakazujícího všechny omezení pohybu kapitálu (včetně nakládání s nemovitostmi) v členských státech Evropského společenství. Podle názoru dovolatelky odpovídá článku 234 odst. 1 a 2 Smlouvy o založení Evropského společenství, aby se dovolací soud obrátil na Evropský soudní dvůr se žádostí o vyřešení otázky výkladu již citovaného článku 56 odst. 1 Smlouvy o založení Evropského společenství v souvislosti s touto projednávanou právní věcí (vedenou u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 12 C 73/2007).
Přípustnost dovolání dovolatelky tu bylo třeba posoudit podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním, má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, anebo řešil-li odvolací soud svým rozhodnutím, napadeným dovoláním, některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 12 C 73/2007 Obvodního soudu pro Prahu 1), že by odvolací soud svým rozsudkem z 8. 4. 2009 (sp. zn. 11 Co 578/2008 Městského soudu v Praze) řešil některou právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda tu odvolací soud svým rozsudkem, napadeným dovoláním, řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.
V projednávané právní věci odvolací soud posoudil projednávanou právní věc podle ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu v souvislosti s ustanovením §132 občanského zákoníku a s ustanoveními zákona č.123/1948 Sb. o znárodnění polygrafických podniků.
Podle ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu lze žalobou (návrhem na zahájení řízení) uplatnit, aby bylo rozhodnuto i o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.
Již v rozhodnutí uveřejněném pod č. 17/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (jakož i pod č. 53/1973, str. 187, téže Sbírky) bylo k ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu vyloženo, že naléhavý právní zájem na určení ve smyslu tohoto ustanovení občanského soudního řádu je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce, anebo kde by bez tohoto určení se jeho právní postavení stalo nejistým
Ve stanovisku pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, Pl. ÚS-st. 21/05 (uveřejněném sdělením č. 477/2005 Sb.) byl zaujat výkladový závěr k ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu: „Tvrzením vlastnického práva, zejména toho, jež vyžaduje záznam do katastru nemovitostí, v případě absence legitimního očekávání na straně navrhovatele není naplněna preventivní funkce žalob podle §80 písm. c) občanského soudního řádu, a tedy není dána ani naléhavost právního zájmu na jejím podání“.
V již uvedeném stanovisku pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, Pl. ÚS-st. 21/05, uveřejněném sdělením č. 477/2005 Sb., byly zaujaty tyto právní závěry : Nelze se účinně domáhat podle obecných předpisů ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo před i po 25. 2. 1948 a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy. Restituční zákony vyloučily možnost uplatnit právo k majetku, který získal stát v době po i před 25. 2. 1948 konfiskacemi, znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními, podle obecných předpisů, když úprava podle restitučních předpisů je speciální úpravou k předpisům obecným. Poskytnutím ochrany tvrzenému vlastnickému právu, které bylo státem odňato před více jak padesáti roky, by tak byla narušena právní jistota osob, které v průběhu této doby nabyly věci od státu nebo od předchozího vlastníka a mohly spoléhat pouze na zásadu důvěry v katastrální zápis.
S poukazem na uvedené právní závěry, z nichž dovolací soud vychází i v daném případě, nemohl dovolací soud dospět k závěru, že by odvolací soud ve svém rozsudku, proti němuž směřuje dovolání dovolávající se akciové společnosti, v němž vycházel v podstatě z týchž právních závěrů, řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem (zejména s ustanoveními zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích), popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu (s přihlížením i k právním závěrům Ústavního soudu ČR, jimiž jsou obecné soudy vázány). A protože, jak již bylo uvedeno, neřešil dovolací soud svým rozsudkem napadeným dovoláním dovolatelky, ani právní otázku, jež by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, nebyly tu u dovolání dovolatelky splněny zákonné předpoklady přípustnosti dovolání uvedené v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu. Nebylo proto možné shledat dovolání dovolatelky přípustným podle uvedených ustanovení občanského soudního řádu, ale ani podle jiných ustanovení tohoto právního předpisu, upravujícího přípustnost dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacích soudů.
Přikročil proto dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání dovolatelky, a to jako dovolání nepřípustného.
Pokud dovolávající se akciová společnost ve svém „alternativním návrhu“ navrhovala, aby dovolací soud se obrátil na Evropský soudní dvůr se žádostí o rozhodnutí předběžné otázky, týkající se výkladu článku 56 odst. 1 Smlouvy o založení Evropského společenství, má dovolací soud za to, že předložení předběžné otázky soudem členského státu tohoto společenství má místo tam, kde se projednávaná otázka týká platnosti a výkladu práva Evropských společenství, která vyvstala z projednávání právní věci soudem členského státu Evropského společenství. Dovolatelkou namítané okolnosti avšak postrádají aspekt platnosti a výkladu aplikace práva Evropského společenství. Podle názoru dovolacího soudu z judikatury Soudního dvora Evropských společenství plyne (srov. např. věc 299/95 Kremzow v. Rakousko /1997/, ECR I 2629, bod 19, či věc C 144/95 Mourin /1996/ 2669, bod 13), že řízení o předběžné otázce je nástrojem spolupráce mezi soudy států Evropského společenství a nikoliv prostředkem prodlužování řízení před soudem členského státu vznášením hypotetických či irelevantních otázek, kladených ze strany procesních účastníků řízení. Podání předběžné otázky k řešení v případech podobného druhu, může znamenat zneužití řízení o předběžné otázce s následkem nepřípustného předložení předběžné otázky (srov. např. věc 244/80 Foglia v. Novelle /1981/ ECR 3045, bod 18, či věc Maria Solonia v. Georgio Poidomane a Franco Bagliori /1981/ ECR 1563, bod 6).
Dovolací soud má proto za to, že mu nevzniká v otázce vznesené dovolatelkou ani oprávnění, ani povinnost obrátit se na Soudní dvůr Evropských společenství se žádostí o řešení předběžné otázky (srov. např. věc 283/81 Cilfit /1982/ ECR 3445-bod 10).
Dovolatelka nebyla v řízení o dovolání úspěšná a žalovaným v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 4. ledna 2010
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu