ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.4703.2007.1
sp. zn. 28 Cdo 4703/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., o dovolání České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, Praha 10, Kodaňská 1441/46, územní pracoviště Ústí nad Labem, 400 01 Ústí nad Labem, Mírové náměstí č. 36, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem z 27. 12. 2006, sp. zn. 12 Co 244/2004, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 9 C 115/2002 (žalobkyně J. J., zastoupené JUDr. Jaroslavem Vrchlavským, advokátem, 301 00 Plzeň, Pražská 5, proti žalované České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, o náhradu /487.288,- Kč/ za znehodnocení nemovitosti, za účasti vedlejšího účastníka řízení /na straně žalované/ Pozemkového fondu ČR, 130 00 Praha 3, Husinecká 1024/11a), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobkyně, podané u soudu 1. 2. 2002, bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Lounech z 23. 2. 2004, čj. 9 C 115/2002-143. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo uloženo žalované České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových zaplatit žalobkyni 427.288,- Kč s 8% úrokem z prodlení od 23. 7. 2001 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku. Žalované a vedlejšímu účastníku řízení Pozemkovému fondu ČR bylo uloženo zaplatit společně a nerozdílně žalobkyni na náhradu nákladů řízení 45.147,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
O odvoláních žalované a vedlejšího účastníka řízení proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem z 27. 12. 2006, sp. zn. 12 Co 244/2004. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v Lounech z 23. 2. 2004, čj. 9 C 115/2002-143, potvrzen. Žalované a vedlejšímu účastníku řízení bylo uloženo, aby společně a nerozdílně zaplatili žalobkyni na náhradu nákladů odvolacího řízení 49.047,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně i řízení, které jeho vydání předcházelo, ale neshledal tato odvolání důvodnými. Odvolací soud měl za to, že soud prvního stupně provedl náležité a úplné dokazování a vyvodil z nich správné skutkové závěry. Podle názoru odvolacího soudu nepochybil soud prvního stupně ani při právním posouzení věci a proto byl rozsudek soudu prvního stupně odvolacím osudem shledán správným.
Odvolací soud poukazoval na to, že v této právní věci jde o náhradu za znehodnocení (§14 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb.) budovy mlýna čp. 33 na pozemku parc. č. 49 (o výměře 1505 m2) v katastrálním území B. u L., zapsaných na listu vlastnictví č. 355 pro toto katastrální území u Katastrálního úřadu v Lounech. Tyto nemovitosti byly žalobkyni vydány na základě rozhodnutí Okresního úřadu – pozemkového úřadu v Lounech z 12. 9. 2000, čj. 549/2000-R/430/91/Ver. Ke dni účinnosti zákona č. 229/1991 Sb. byly tyto nemovitosti ve vlastnictví státu a byly ve správě Okresního národního výboru v Lounech, když před tím zaniklo Myslivecké sdružení Černčice (jemuž byly nemovitosti předány hospodářskou smlouvou z 22. 8. 1970 do bezplatného trvalého užívání) a v řízení nebylo prokázáno, že by právním nástupcem zaniklého sdružení byl některý další myslivecký spolek či sdružení.
Odvolací soud poukazoval dále na to, že v již uvedeném rozhodnutí Pozemkového úřadu v Lounech z 12. 9. 2000, čj. 549/2000-R/430/91/Ver. (které nabylo právní moci 17. 10. 2000) vycházel pozemkový úřad z toho, že povinnou osobou podle ustanovení §5 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. byla Česká republika – Okresní úřad Louny; odvolací soud tu byl toho názoru, že citované rozhodnutí je pro soud i v této projednávané právní věci závazné podle ustanovení §135 odst. 2, věta druhá, občanského soudního řádu. Odvolací soud tedy (shodně se soudem prvního stupně) dovozoval, že po zániku Okresního úřadu v Lounech je třeba za povinnou osobu považovat stát – Českou republiku, kterou stíhá povinnost i k uspokojení nároku žalobkyně na poskytnutí náhrady za znehodnocenou nemovitost.
Odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) byl toho názoru, že tu nic nebrání uvážit v daném případě možnost finanční náhrady uložené rozhodnutím soudu co do prokázaného znehodnocení žalobkyni již vydané nemovitosti.
V otázce včasnosti uplatněného nároku žalobkyně na náhradu za znehodnocení nemovitosti byl odvolací soud toho názoru, že nárok na náhradu za znehodnocení nemovitosti podle ustanovení §14 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb. je nárokem, jehož uplatnění závisí na rozhodnutí pozemkového úřadu nebo soudu o vydání nemovitosti, protože tuto náhradu nelze přiznat osobě, která dosud nenabyla vlastnické právo k vydávané nemovitosti. Lhůta k uplatnění nároku podle ustanovení §14 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb. běží tedy ode dne právní moci rozhodnutí pozemkového úřadu, popřípadě soudu o vydání nemovitosti.
Neshledal proto odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně nesprávným a potvrdil jej podle ustanovení §219 občanského soudního řádu. O nákladech řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto podle ustanovení §224 a §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových dne 10. 8. 2007 a dovolání, podané za žalovanou Českou republiku tímto úřadem, bylo dne 3. 10. 2007 předáno na poště k doručení Okresnímu soudu v Lounech, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolávající se Česká republika – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových navrhovala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelka měla za to, že je její dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu a jako dovolací důvody uplatňovala, že řízení v této právní věci je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávného rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ občanského soudního řádu), a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).
Dovolatelka vytýkala, že odvolací soud nesprávně posoudil zásadní právní otázku v této právní věci, tj. zda povinnost uspokojit právo žalobkyně na poskytnutí náhrady podle ustanovení §14 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb. má žalovaná Česká republika. Dovolatelka zastává názor, že v této právní věci nebyl povinnou osobou stát – Okresní úřad v Lounech, neboť tento úřad nebyl právnickou osobou ve smyslu ustanovení §5 odst. 2 písm. a) zákona č. 229/1991 Sb. a v tomto případě také nebyl Okresní úřad v Lounech příslušný hospodařit se zemědělským majetkem, o nějž jde v tomto řízení; proto tu ve smyslu ustanovení zákona č. 320/2002 Sb. nepřešla povinnost plnit úkoly spojené s odpovědností za závazky související s majetkem zemědělského charakteru na Úřad zastupující stát ve věcech majetkových. Česká republika není tedy v této právní věci účastníkem řízení a chybný závěr soudů obou stupňů o tom, která organizační složka měla a má za stát v tomto sporu vystupovat, je vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Dovolatelka je přesvědčena, že vzhledem k tomu, že se tu jedná o zemědělskou půdu, měl být účastníkem řízení v této právní věci Pozemkový fond ČR; již v době podání výzvy žalobkyně k poskytnutí náhrady za znehodnocenou nemovitost v roce 2001 náležela správa k předmětným zemědělským nemovitostem Pozemkovému fondu ČR a tedy byl tento fond pasívně legitimován v daném soudním řízení.
Dovolatelka je také přesvědčena, pokud jde o uvedené rozhodnutí Okresního úřadu v Lounech –okresního pozemkového úřadu z 12. 9. 2000, čj. 549/2000-R/430/91/Ver. (které nabylo právní moci), že tu nebyla u pozemkového úřadu dána pravomoc k rozhodování o povinné osobě ohledně uplatněného nároku oprávněné osoby J. J., čímž pak bylo nesprávně založeno postavení státu jako jedné ze stran soukromoprávního vztahu, jehož obsahem je občanskoprávní povinnost poskytnout oprávněné osobě majetkové plnění; tímto rozhodnutím byl stát dotčen ve sféře majetkové. V této části je nutno rozhodnutí pozemkového úřadu považovat za nulitní, nicotný správní akt (paakt); tímto paaktem došlo chybnému určení Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových jako povinné osoby k poskytnutí náhrady za znehodnocení majetku zemědělského charakteru. Dovolatelka je tedy toho názoru, že v řízení, v němž jde o nemovitosti ve vlastnictví státu uvedené v §1 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., které spravuje Pozemkový fond České republiky, je pasívně legitimován pozemkový fond; pozemkový fond poskytuje náhrady oprávněným osobám v případech, kdy je povinnou osobou stát, jednající dříve i příslušným okresním úřadem, takže tu vznikl závazek k náhradě podle zákona o půdě Pozemkovému fondu ČR.
Dovolatelka dále poukazovala na to, že nemovitosti, o něž jde v tomto řízení, byly dány v roce 1970 do trvalého užívání Mysliveckého sdružení Chlumčany. Právo trvalého užívání zaniklo tomuto sdružení ke dni 24. 6. 1991 (dnem účinnosti zákona č. 229/1991 Sb.); dovolatelka má za to, že ostatně se toto právo zrušilo „ještě předtím v důsledku toho, že tu byl uplatněn restituční nárok“. Následně se toto myslivecké sdružení ve stejném složení členské základny rušilo a znovu zakládalo pod jiným názvem. Dovolatelka má za to, že ke dni účinnosti zákona č. 229/1991 Sb. bylo povinnou osobou ve smyslu ustanovení §5 odst. 2 písm. b) zákona č. 229/1991 Sb. Myslivecké sdružení Černčice, které bylo založeno ustavující schůzí 28. 9. 1990; předmětné nemovitosti mělo uvedené sdružení ve své držbě a fakticky je užívalo; sdružení existovalo do června 1992, kdy na členské schůzi byly přijaty změny stanov a název Myslivecké sdružení Chlum Černčice a následně pak Myslivecké sdružení Chlum Chlumčany. Nemovitosti, o něž jde v tomto řízení, byl takto užívány do roku 1993 a Pozemkový fond ČR, jemuž od 1. 1. 1992 vznikla správa k pozemkům zemědělského charakteru, měl dostatek času upravit nájemní vztah tímto sdružením, čímž mohlo být zabráněno devastaci objektu mlýna, které byl předmětem restituce. Potom Okresní úřad v Lounech sám přikročil k vydání nemovitosti a dal vypracovat znalecký posudek, kterým bylo znehodnocení nemovitosti vyčísleno částkou 427.288,- Kč.
Dovolatelka se dále neztotožňuje s tím, že soud stanovil náhradu za znehodnocení nemovitosti v penězích. Podle ustanovení §16 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb. náhradu za znehodnocení nemovitosti spočívá ve věcech, které povinná osoba vlastní a poskytuje je náhradě, popřípadě v podílu na jmění povinné osoby, přičemž účastníci právního vztahu se mohou dohodnout jinak. V daném případě však k dohodě o způsobu náhrady mezi účastníky dohody o vydání věcí nedošlo, a proto je nutno, podle názoru dovolatelky, způsob náhrady ve věcech nebo v podílu na jmění.
Přípustnost dovolání dovolatelky tu bylo třeba posoudit podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním, má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, anebo řešil-li odvolací soud svým rozhodnutím, napadeným dovoláním, některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 9 C 115/2002 Okresního soudu v Lounech), ani z obsahu dovolání dovolacího soudu, že by odvolací soud svým rozsudkem z 27. 12. 2006 (sp. zn. 12 Co 244/2004 Krajského soudu v Ústí nad Labem) řešil některou zcela konkrétní shodnou právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda tu odvolací soud svým rozhodnutím řešil případně i právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, anebo že by tu odvolací soud řešil svým rozhodnutím některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V tomto případě posoudil odvolací soud projednávanou právní věc (jak uváděl ve svém rozsudku z 27. 12. 2006, na str. 5 a 9) zejména podle ustanovení §14 odst. 3 a §16 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku.
Podle ustanovení §14 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb. je-li cena vydávané obytné budovy, hospodářské budovy nebo jiné stavby, určená ke dni 24. 6. 1991 (srov. §14 odst. 8 zákona č. 229/1991 Sb.), nižší než cena původní stavby, má oprávněná osoba právo na poskytnutí náhrady ve výši rozdílu těchto cen.
Výše náhrady za znehodnocení nemovitosti představuje rozdíl ceny ke dni převzetí věci státem nebo právnickou osobou a ceny této nemovitosti ke dni účinnosti zákona č. 229/1991 Sb. ve smyslu ustanovení §14 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb. (k tomuto závěru dospěl senát Nejvyššího soudu v rozhodnutí 3 Cdon 1036/93).
Podle ustanovení §16 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. náhrady podle §14 a §15 zákona č. 229/1991 Sb. poskytne právnická osoba (právní nástupce), která věc drží nebo ji držela anebo ji převedla na osobu, které se nemovitost nevydává. Pokud oprávněná osoba odkoupí od státu či právnické osoby nemovitost před účinností zákona, má nárok vůči této osobě na náhrady dle §14 a §15 zákona č. 229/1991 Sb. ve výši ceny v okamžiku přechodu na stát.
Podle ustanovení §16 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb. náhrada za pozemky i ostatní náhrady (§14 i §15 zákona č. 229/1991 Sb.) spočívá ve věcech, které osoba povinná k poskytnutí náhrady vlastní nebo k nimž měla právo hospodaření ke dni 24. 6. 1991 s výjimkou nemovitosti ve správě pozemkového fondu, popřípadě v podílu na jmění této osoby, a to až do výše hodnoty původních nemovitostí a trvalých porostů, nedohodnou-li se účastníci jinak.
Podle ustanovení §14 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb. oprávněná osoba vyzve k vydání náhrady nejpozději ve lhůtách uvedených v §13 zákona č. 220/1991 Sb. Závisí-li právo na náhradu na rozhodnutí pozemkového úřadu nebo soudu, končí tato lhůta uplynutím šesti měsíců ode dne právní moci rozhodnutí.
Náhrady za znehodnocení budov poskytne povinná osoba, která věc vydává (viz č. 16/1996, str. 53 /131/ - Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem). Lze v této souvislosti poukazovat na to, že v daném případě bylo v řízení před Pozemkovým úřadem v Lounech (před vydáním jeho rozhodnutí z 12. 9. 2000, které nabylo právní moci 17. 10. 2000) provedeno rozsáhlé a vyčerpávající dokazování, na základě něhož dospěl pozemkový úřad i k závěru, že vlastníkem předmětných nemovitostí (mlýna čp. 33 a pozemku parc. č. 49 v katastru nemovitostí B. u L.) byl stát a správcem a správu národního majetku prováděl bývalý Okresní národní výbor v Lounech. Lze také poukázat na to, jak byl v rozhodnutí uveřejněném pod č. 17/1997 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek vyložen přechod věcí i práv a povinností (včetně povinnosti věc vydat) ve vztahu mezi státem i obcemi.
V nálezu Ústavního soudu ČR ze 6. 10. 1998, I ÚS 253/98 (uveřejněném pod č. 115 ve svazku 12 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR) k povinnosti poskytovat náhradu za znehodnocení nemovitosti byly zaujaty tyto právní závěry: Z ustanovení §5 odst. 2 písm. a) zákona č. 229/1991 Sb. vyplývá, že „osobou, která nemovitost podle odstavce 1 drží, se rozumí právnická osoba, která měla ke dni účinnosti tohoto zákona k nemovitosti ve vlastnictví státu právo hospodaření nebo právo trvalého užívání“. Podle ustanovení §16 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. osoba, která je povinna poskytnout náhradu za znehodnocení nemovitosti, je vymezena shodně jako v těch případech, kdy je právnická osoba povinna nemovitost vydat. V obou případech se jedná o subjekt, který vydávanou nemovitost drží ke dni účinnosti zákona o půdě. Smyslem zákona o půdě bylo zavázat k poskytnutí náhrady za znehodnocení vydávané nemovitosti právě ty právnické osoby, jimž svědčí povinnost je vydat. S tímto názorem je konformní také stanovisku občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 1995, Cpjn 36/95 (uveřejněné pod č. 16/1996, na str. 125 a 131, Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), podle něhož ustanovení §5 zákona o půdě je třeba interpretovat tak, že povinnou osobou je právnická osoba, která nemovitost drží. Náhrady (např. za znehodnocení budov) poskytuje povinná osoba, která nemovitost drží. Tyto právní názory jsou v souladu s ústavními principy ochrany základních práv a svobod a Ústavní soud ČR proto neshledává důvod se od nich odchylovat.
Vzhledem k těmto uvedeným ustanovením zákona č. 229/1991 Sb. i k citovaným právním závěrům z uveřejněné judikatury soudů (ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem) i z nálezů Ústavního soudu ČR (jimž jsou obecné soudy vázány), z nichž dovolací soud vychází i v daném případě, nemohl dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že by odvolací soud ve svém rozsudku z 27. 12. 2006 (sp. zn. 12 Co 244/2004 Krajského soudu v Ústí nad Labem), proti němuž směřuje dovolání dovolatelky, řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem (zejména s hmotněprávními ustanoveními zákona č. 229/1991 Sb.) nebo právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu (s přihlížením i k závěrům Ústavního soudu ČR). A protože odvolací soud neřešil, jak již bylo uvedeno, ani některou právní otázku, jež by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím osudem, nebyly u dovolání dovolatelky shledány zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu.
U dovolání nepřípustného nenáleží již dovolacímu soudu (viz §241a odst. 3 občanského soudního řádu: „Je-li dovolání přípustné …“) posuzovat dovolací důvody, uplatněné v dovolání dovolatele. Vzhledem k tomu však, že i v daném případě byly v dovolání dovolatelky uplatněny výtky nesprávného skutkového zjištění, nesprávného hodnocení důkazů a vycházení rozhodnutí odvolacího soudu ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v dokazování, lze tu poukázat ještě na právní závěry z uveřejnění judikatury soudů zabývající se posuzováním těchto otázek v dovolacím řízení. Např. v rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, byly uvedeny tyto právní závěry: Vadná nebo nesprávná skutková zjištění nejsou sama o sobě v občanském soudním řízení dovolacím důvodem, nýbrž jen tehdy, jestliže zakládají některý z dovolacích důvodů stanovených v právní úpravě dovolacích důvodů v občanském soudním řádu (nyní v §241a občanského soudního řádu). Dovolacím důvodem nemohou být vady či omyly při hodnocení důkazů (§132 občanského soudního řádu), které je soudům svěřeno k realizaci procesní zásady volného hodnocení důkazů soudem. Rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v dokazování, jen jestliže soud vzal za zjištěno něco, co v soudním spisu vůbec není, nebo nepokládá-li soud za zjištěnou podstatnou skutečnost (právně významnou), která bez dalšího z obsahu soudního spisu naopak vyplývá.
Přikročil proto dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání dovolatelky, a to jako dovolání nepřípustného.
Dovolatelka nebyla v řízení o dovolání úspěšná a žalobkyni ani vedlejšímu účastníku řízení v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 12. května 2010
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu