ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.4725.2007.1
sp. zn. 28 Cdo 4725/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., o dovolání dovolatele J. Z ., zastoupeného JUDr. Hanou Poprachovou, advokátkou, 541 00 Trutnov, Svatojánské náměstí č. 47, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové z 2. 7. 2007, sp. zn. 24 Co 132/2007, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 9 C 38/2006 (žalobce Jiřího Zvěřiny, zastoupeného JUDr. Hanou Poprachovou, advokátkou, proti žalovaným: 1. Tělovýchovné jednotě Bernartice , 54204 Bernartice č. 58, okres Trutnov, a 2. Obci Bernartice , IČ 0027 7665, Bernartice č. 77, okres Trutnov, o určení oprávněné osoby), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobce, podané u soudu 3. 8. 1994, bylo posléze rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Trutnově ze 6. 12. 2006, č. j. 9 C 38/2006-270. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobce o určení, že je žalobce oprávněnou osobou podle zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě), jež má restituční nárok k nemovitostem – pozemkům parc. č. 207/1, 207/3 a 370/2 v katastrálním území B. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
O odvolání žalobce proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové z 2. 7. 2007, sp. zn. 24 Co 132/2007. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v Trutnově ze 6. 12. 2006, č. j. 9 C 38/2006-270, potvrzen. Bylo rovněž rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně i řízení, které jeho vydání předcházelo, podle ustanovení §212 a §212a občanského soudního řádu a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není opodstatněné.
Odvolací soud poukazoval především na to, že vydání rozsudku soudu prvního stupně předcházelo již i vydání rozsudku dovolacího soudu z 25. 1. 2006 (28 Cdo 2566/2005 Nejvyššího soudu), jímž byla dřívější rozhodnutí soudů obou stupňů zrušena. Dovolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí shledal správným jen názor soudu prvního stupně a odvolacího soudu, že k nabytí vlastnického práva k pozemkům, uváděným žalobcem (jež byly spolu s domem čp. 186 v B. konfiskovány původnímu vlastníku A. J. podle dekretu č. 108/1945 Sb.) nepostačovalo ujmutí se držby pozemků uchazečem /uchazeči/ o příděl nemovitostí, ale bylo třeba vydání přídělové listiny, což v daném případě zatím prokázáno nebylo (když přídělovou listinou tu nebyl zápis o odevzdání usedlosti čp. 186 v B. po odcházejícím přídělci).
Odvolací soud konstatoval, že v dalším řízení po zrušovacím rozsudku dovolacího soudu soud prvního stupně především zjistil, že rodiče žalobce měli pozemky, o něž jde v tomto řízení, v držbě již před sepsáním zápisů o odevzdání usedlosti ze 14. 9. 1950 (pořízeným bývalým Okresním národním výborem v Trutnově), měli je podle listiny z roku 1947 (tj. zápisu Osídlovací komise Ministerstva zemědělství z 10. 7. 1947) jako správci majetku, což je patrno i z konfiskačního výměru podle dekretu č. 108/1945 Sb. o konfiskaci usedlosti čp. 186 v B. (přičemž spolu s tímto domem obhospodařovali rodiče žalobce i pozemky o výměře 1,35 ha). K otázce vydání přídělové listiny byl soud prvního stupně v důsledku nedostatku přímých důkazů toho názoru, že „je pravděpodobné, že k vydání přídělové listiny rodičům žalobce nedošlo a nebylo prokázáno ani zaplacení přídělové ceny“. Nedochovaly se ani listiny o tom, jakým způsobem rodiče žalobce pozbyli držby pozemků, o něž jde v tomto řízení, a jakým způsobem stát tyto pozemky získal (odnětím přídělu či vzdáním se přídělu). V roce 1948 pak bylo bez dalšího rozhodnuto o přídělu nemovitostí (zejména usedlosti čp. 186 v B.) ve prospěch Čs. státu – Domovní správy Bernartice. Rodiče žalobce užívali pozemky patřící k domu čp. 186 fakticky do období 1950-1951 a pak pozemky převzalo do užívání nově zřizované jednotné zemědělské družstvo. Zejména tedy v důsledku nedoložení existence přídělové listiny dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobce není oprávněnou osobou podle ustanovení §4 a §4a zákona č. 229/1991 Sb., i pokud jde o pozemky parc. č. 207/4, parc. č. 207/3 a parc. č. 370/2 v katastrálním území B.
Odvolací soud uváděl, že ani po doplnění dokazování nebylo nic jiného zjištěno ohledně vývoje vlastnických vztahů k domu čp. 186 a stavební parcely č. 238 v katastrálním území B., tedy že byly někdejšímu vlastníku A. J. konfiskovány podle dekretu presidenta republiky č. 108/1948 Sb., poté byly odevzdány obci Bernartice a v roce 1958 byl v pozemkové knize zapsán vklad vlastnického práva Čs. státu – Domovní správě v Bernarticích; s rodiči žalobce bylo jednáno (i podle zápisů ze schůzí bývalého Místního národního výboru v Bernarticích) jen jako s uchazeči o příděl držených nemovitostí a nedošlo k dovršení přídělového řízení vydáním přídělové listiny; nebyl zde ani důvod pro vyúčtování s odcházejícím přídělcem. Nešlo tu také o nabytí vlastnictví rodičů žalobce podle dekretu č. 28/1945 Sb., jenž upravoval podmínky a postup při rozdělování zemědělského majetku konfiskovaného podle dekretu č. 12/1945 Sb.; i podle tohoto dekretu bylo třeba vydání listiny, jež by obsahovala základní náležitosti přídělové listiny.
Odvolací soud proto potvrdil rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby žalobce (ohledně určení vlastnictví žalobce k pozemkům parc. č. 207/1, parc. č. 207/3 a parc. č. 370/2 v katastrálním území B.) jako věcně správný ve smyslu ustanovení §219 občanského soudního řádu.
O nákladech odvolacího řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto s přihlížením k tomu, že v dovolacím řízení úspěšným žalovaným náklady nevznikly.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen dne 23. 7. 2007 advokátce, která žalobce v řízení zastupovala, a dovolání ze strany žalobce bylo podáno u Okresního soudu v Trutnově dne 19. 9. 2007, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatel navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatel měl za to, že je jeho dovolání přípustné a jako dovolací důvody uplatňoval, že řízení v této právní věci je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Dovolatel vyslovoval v dovolání svůj nesouhlas s názorem soudů obou stupňů, „že se žalobci v tomto řízení nepodařilo prokázat, že by nemovitosti, konfiskované někdejšímu vlastníku A. J. podle dekretu č. 108/1945 Sb., byly přiděleny žalobcovým rodičům, když údajně nebylo prokázáno vydání listiny, jež by obsahovala alespoň základní náležitosti přídělové listiny, jež jsou uvedeny v §8 odst. 2 dekretu č. 108/1945 Sb. Dovolatel je totiž přesvědčen o tom, že ze strany žalobce byly do soudního spisu k důkazu založeny listiny, „jež jsou nepřímým důkazem toho, že přídělové řízení tu probíhalo a muselo probíhat, neboť rodiče žalobce měli nemovitosti v držení, zaplatili přídělovou cenu a byl s nimi sepsán i zápis o odchodu přídělců. Jde zejména o návrh přídělu pozemků a budov z vlastnictví státu – Národního pozemkového fondu při Ministerstvu zemědělství, dále o seznam přídělových podstat, o celkový návrh přídělové ceny, podepsaný matkou žalobce, zápis o odevzdání usedlosti ze dne 10. 7. 1947, o zápis o odevzdání přídělu usedlosti čp. 186 v B. otci žalobce a o protokolní knihu bývalého Místního národního výboru Bernartice“. Dovolatel zdůrazňoval, že při „řádném zhodnocení těchto listin v jejich souvislosti lze dojít k závěru, že přídělové řízení ve prospěch rodičů žalobce proběhlo a muselo být dovršeno listinou, jež se sice nedochovala, ale musela být vydána, aby se rodiče mohli ujmout držby nemovitostí, jak se také této držby ve skutečnosti ujali“.
Ve vyjádření žalované tělovýchovné jednoty Jiskra Bernartice k dovolání dovolatele byl pouze uveden názor této žalované, že nárok žalobce je neoprávněný, když žalobce nebyl v celém řízení schopen své tvrzení o vlastnictví k pozemkům věrohodně doložit.
Přípustnost dovolání dovolatele tu bylo možné posoudit pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním, má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, anebo řešil-li odvolací soud svým rozhodnutím napadeným dovoláním některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 9 C 38/2006 Okresního soudu v Trutnově), ani z dovolání dovolatele a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by odvolací soud svým rozsudkem z 2. 7. 2007 (sp. zn. 24 Co 132/2007 Krajského soudu v Hradci Králové), proti němuž směřuje dovolání dovolatele, řešil některou právní otázku, jež by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda tu odvolací soud řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem anebo právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.
V tomto případě posoudil odvolací soud projednávanou právní věc zejména podle ustanovení §4 zákona č. 229/1991 Sb. i podle ustanovení §4a zákona č. 229/1991 Sb.
Podle ustanovení §4 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. je oprávněnou osobou podle tohoto zákona státní občan ČR, jehož půdu, budovy a stavby, patřící k původní zemědělské usedlosti, přešly na stát nebo na jiné právnické osoby v době od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 způsobem uvedeným v §6 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb.
Podle ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. zemřela-li osoba, jejíž nemovitost přešla v době od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 do vlastnictví státu nebo jiné právnické osoby v případech uvedených v §6 zákona č. 229/1991 Sb. před uplynutím lhůty uvedené v §13 téhož zákona, jsou oprávněnými osobami, pokud jsou státními občany ČR, fyzické osoby v tomto pořadí: a) dědic ze závěti, jež byla předložena při dědickém řízení, b) dědic ze závěti, který nabyl vlastnictví pouze v míře odpovídající jeho dědickému podílu, c) děti a manžel osoby uvedené v §4 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., všichni rovným dílem, c) rodiče osoby uvedené v §4 odst. 1 uvedeného zákona a e) sourozenci osoby uvedené v §4 odst. 1 téhož zákona.
Podle ustanovení §4a odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb. na základě žádosti domnělé oprávněné osoby může pozemkový úřad svým rozhodnutím uznat nárok k pozemkům, porostům a jinému majetku, jestliže domnělá osoba prokáže to, co je stanoveno v §4 odst. 3 písm. a), b) a c) zákona č. 229/1991 Sb.
Podle ustanovení §4a odst. 5 zákona č. 229/1991 Sb. jestliže pozemkový úřad neuzná nárok podle §3 zákona č. 229/1991 Sb., odkáže oprávněnou osobu s jejím nárokem na soud. Řízení o tomto nároku a o tom, zda je domnělá oprávněná osoba osobou oprávněnou, soud spojí.
K přechodu vlastnického nároku z oprávněné osoby na její právní nástupce dochází, za doložení vlastnického nároku, ve smyslu ustanovení §4 odst. 2 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. ex lege, tj. přímo ze zákona (srov. nález Ústavního soudu ČR z 12. 12. 1994, III. ÚS 32/96, uveřejněný pod č. 140 ve svazku 6 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR).
Žaloba domnělé oprávněné osoby ve smyslu ustanovení §4a odst. 5 zákona č. 229/1991 Sb. může směřovat jen k tomu, aby bylo soudem rozhodnuto, že domnělá oprávněná osoba je legitimována k uplatnění nároku na vydání věci u příslušného pozemkového úřadu. Nejde tu o žalobu o vydání věci, když tu nepředcházelo rozhodování pozemkového úřadu podle ustanovení §9 odst. 2 a 4 zákona č. 229/1991 Sb. Spojení řízení ve smyslu ustanovení §4a odst. 5 zákona č. 229/1991 Sb. je třeba chápat jako řešení jednak otázky, je-li domnělá oprávněná osoba skutečnou oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení §4 téhož zákona a jednak otázky, zda budou doloženy okolnosti uvedené v §4a odst. 3 písm. b) a c) zákona č. 229/1991 Sb. (viz č. 16/1996, str. 47 /125/, Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem).
Nárok podle ustanovení §4a zákona č. 229/1991 Sb. se uplatňuje proti povinné osobě ve smyslu ustanovení §5 odst. 1 a 2 zákona č. 229/1991 Sb. (tento právní závěr byl zdůrazněn např. v rozhodnutí senátu Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Cdo 1531/96).
Podle ustanovení §132 odst. 1 občanského zákoníku lze vlastnictví věci nabýt kupní, darovací nebo jinou smlouvou, děděním, rozhodnutím státního orgánu nebo na základě jiných skutečností stanovených zákonem. – Je tím míněno nepochybně i např. přidělení pozemku podle zákona č. 142/1947 Sb., o revizi první pozemkové reformy, při splnění náležitostí tohoto přidělení ve smyslu ustanovení tohoto zákona.
Z uvedených ustanovení právních předpisů i z citovaných právních závěrů z judikatury soudů, vycházel dovolací soud i v daném případě. Zároveň však musel konstatovat, že s těmito ustanoveními právních předpisů i s těmito právními závěry se nedostal do rozporu ani odvolací soud při své aplikaci a výkladu uvedených hmotněprávních ustanovení právních předpisů (zejména ustanovení zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku). Nemohl proto dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že v rozhodnutí odvolacího soudu z 2. 7. 2007 (sp. zn. 24 Co 132/2007 Krajského soudu v Hradci Králové) by byla řešena některá právní otázka v rozporu s hmotným právem, popřípadě že by tímto rozhodnutím odvolacího soudu byla řešena některá právní otázka, jež by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu (s přihlížením k právním závěrům Ústavního soudu ČR, jimiž jsou obecné soudy vázány). A protože, jak již bylo uvedeno, neřešil odvolací soud ani některou právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, nebyly tu tedy shledány u dovolání dovolatele zákonné předpoklady přípustnosti dovolání dovolatele podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu; rovněž tu nebyly u dovolání dovolatele shledány zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle některého jiného ustanovení občanského soudního řádu, upravujícího přípustnost dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacích soudů.
Přikročil proto dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání dovolatele, a to jako dovolání nepřípustného.
U dovolání nepřípustného nenáleží již dovolacímu soudu (srov. §241a odst. 3 občanského soudního řádu : „Je-li dovolání přípustné …..“) posuzovat dovolací důvody uplatněné v dovolání dovolatelů. Vzhledem k tomu však, že v dovolání dovolatele v daném případě byly převážně uplatňovány výtky neúplného zjištění skutkového stavu věci a nesprávného hodnocení důkazů, jakož i vycházení soudů ze skutkových zjištění, která nemají podle obsahu soudního spisu oporu v provedeném dokazování, lze ještě poukázat na to, jak je v uveřejněné judikatuře soudů vyloženo posuzování výtek tohoto druhu v řízení o dovolání. Např. v rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, byly zaujaty tyto právní závěry: Vadná nebo nesprávná skutková zjištění v občanském soudním řízení nejsou sama o sobě dovolacím důvodem, nýbrž jen tehdy, jestliže zakládají některý z důvodu uvedených jmenovitě v občanském soudním řádu (nyní v §241a odst. 2 a 3 o. s. ř.). Dovolacím důvodem nemohou být vady a omyly při hodnocení důkazů (§132 občanského soudního řádu), které je soudům svěřeno k realizaci procesní zásady volného hodnocení důkazů soudem. Rozhodnutí soudu vychází ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v dokazování, jen jestliže soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, ale také jestliže soud nepokládá za zjištěnou podstatnou skutečnost (právně významnou), která bez dalšího naopak z obsahu soudního spisu vyplývá.
Dovolatel, jehož dovolání bylo odmítnuto jako dovolání nepřípustné, nebyl v řízení o dovolání úspěšný a ostatním účastníkům řízení v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 12. května 2010
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu