ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.4788.2007.1
sp. zn. 28 Cdo 4788/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce JUDr. T. P. , jako správce konkurzní podstaty úpadce M., s. p. „v l.“, zastoupeného advokátkou, proti žalovaným 1/ A. O. , a 2/ P. f. ČR , o určení vlastnictví oprávněné osoby k nemovitosti, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 17 C 251/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28.6.2007, č.j. 18 Co 328/2006-75, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Zlíně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 5.10.2006, č.j. 17 C 251/2004-53, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal, aby „ve vztahu k části původní pozemkové parcely č. 61/1 zapsané v knihovní vložce č. 1768 pozemkové knihy pro kat. území B. a nyní zapsané v katastru nemovitostí pro katastrální území B. jako parc. č. 443/1 byla v řízení před soudem projednána věc, o které rozhodlo Ministerstvo zemědělství – Pozemkový úřad Z. rozhodnutím ze dne 12.7.2004, č.j. PÚ 130/04/K“ (výrok I); současně rozhodl i o náhradě nákladů řízení (výrok II).
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně rozsudek soudu prvního stupně „změnil jen tak, že se žaloba na určení, že se žalobci nevydává do vlastnictví (shora označený) pozemek parc. č. 443/1 v katastrálním území B., zamítá“ (výrok I), a rozhodl
o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Odvolací soud, ve shodě se soudem prvního stupně, vycházel ze zjištění, že shora označeným rozhodnutím pozemkového úřadu bylo vyhověno návrhu žalobce na určení vlastnictví k pozemku, nyní označenému jako parcela č. 443/1 v kat. území B., podle §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jiném zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“). V části o určení žalobce jako vlastníka pozemku parc. č. 443/3 v témže kat. území pozemkový úřad návrh zamítl pro překážku podle §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, z důvodu zastavěnosti tohoto pozemku. Včas podanou žalobou požádal žalobce o projednání této soukromoprávní věci účastníků v řízení před soudem podle části páté občanského soudního řádu (o.s.ř.), v rozsahu, ve kterém nebyl ve správním řízení úspěšný, tj. ohledně určení žalobce jako vlastníka pozemku parc. č. 443/1. I odvolací soud uzavřel, že žalovaný 1/ je oprávněnou osobou podle §4 odst. 2 písm. a) zákona o půdě a pozemky byly v rozhodné době odňaty jeho rodičům bez náhrady postupem podle zákona č. 46/1948 Sb.; proto je dán důvod pro jejich vydání oprávněné osobě podle §6 odst. 1 písm. b) zákona o půdě. Ke dni účinnosti tohoto zákona byly v držení žalobce, který je tudíž osobou povinnou k jejich vydání (§5 odst. 1 a 2 písm. a/ zákona o půdě). Zatímco pozemek parc. č. 443/3 byl po převzetí státem zastavěn trvalou stavbou, kotelnou, která je majetkem státu a právo hospodaření k ní vykonává žalobce, vydání pozemku parc. č. 443/1 žádná překážka nebrání. Ani okolnost, že tento pozemek byl využíván „k přístupu“ k přilehlému pozemku parc. č. 443/3 a stavbě na něm zhotovené, k nimž má žalobce právo hospodaření, podle odvolacího soudu ve vydání tohoto pozemku oprávněné osobě nebrání. Pozemkový úřad měl uvedenou skutečnost na zřeteli, jestliže v rozhodnutí uvedl, že k předmětnému pozemku podle §9 odst. 5 zákona o půdě zřídí věcné břemeno spočívající v právu chůze a jízdy ve prospěch vlastníků ostatních budov a přilehlých pozemků samostatným rozhodnutím a učiní tak neprodleně po vyřešení sporných restitučních nároků uplatněných k ostatním nemovitostem patřícím původně do komplexu nemovitostí označovaných jako „a. M.“. Poukázal přitom i na stanovisko Občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu z 19.12.1995, sp. zn. Cpjn 36/92, podle něhož takový postup vyloučen není. Vyslovil závěr, že v dané věci není potřeba zřízení věcného břemene naléhavá, neboť žalovaný 1/ jako vlastník pozemku parc. č. 443/1 žalobci v chůzi či jízdě před svůj pozemek nebrání. Dodal, že zřízení věcného břemene se může žalobce domáhat i podle obecného předpisu, ustanovení §151o odst. 3 obč. zák. Uzavřel tudíž, že pozemkový úřad rozhodl ve věci správně a je proto dán důvod k zamítnutí žaloby podle §250i o.s.ř. Při závěru o věcné správnosti rozsudku (§219 o.s.ř.) vytkl soudu prvního stupně toliko nepřesnou formulaci výroku rozsudku, jež nesleduje ustanovení procesního práva; znění výroku upřesnil „změnou“ napadeného rozsudku.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce včas dovolání. Jeho přípustnost dovozoval z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., s tvrzením, že napadený rozsudek má po právní stránce zásadní právní význam a spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Podle žalobcova názoru odvolací soud řešil pro rozhodnutí určující otázky v rozporu s hmotným právem, zejména s ustanoveními §123 a §124 obč. zák., §9 odst. 5 zákona o půdě a §2 zákona č. 77/1997 Sb., o státním podniku. Tvrdil, že rozhodnutí o všech (ostatních) restitučních nárocích žalovaného 1/ je pro zřízení věcného břemene spočívajícího v právu chůze a jízdy přes pozemek parc. č. 443/1 okolností právně nezávažnou. Tvrdil, že pozemkový úřad měl o zřízení věcného břemene rozhodnout současně s obnovením vlastnického práva žalovaného 1) k předmětnému pozemku, tak, aby měl žalobce zajištěn přístup ke svým nemovitostem. Odvolacímu soudu vytýkal, že k jeho námitkám o porušení shora citovaných ustanovení právních předpisů se v potřebném rozsahu nevyslovil a bez dalšího vzal za prokázané tvrzení žalovaného 1/, že žalobci v přístupu k jeho nemovitostem bráněno není. Navrhl, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení.
Se závěry odvolacího soudu se žalovaní ztotožnili, dovolání označili za neopodstatněné a navrhli, aby je dovolací soud zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.), se zřetelem k době vydání rozsudku odvolacího soudu, postupoval v dovolacím řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30.6.2009 (čl. II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.). Po zjištění, že dovolání proti pravomocného rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátkou (§241 odst. 1 o.s.ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o.s.ř., zabýval se tím, zda je přípustné.
Podle §237 odst. 1 o.s.ř. dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písm. b a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Pro posouzení toho, zda je rozsudek odvolacího soudu rozsudkem měnícím ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., není rozhodující, jak jej odvolací soud označil, ale jak ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně vymezil obsah posuzovaného právního vztahu účastníků, případně zda práva a povinnosti účastníků stanovil oproti rozhodnutí soudu prvního stupně odlišně (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.4.1998, sp. zn. 2 Cdon 931/97, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1999, pod pořadovým číslem 52).
O rozdílnost (diformitu) rozhodnutí soudu prvního stupně a soudu odvolacího ve shora uvedeném smyslu se v posuzované věci zřetelně nejedná. Napadený rozsudek odvolacího soudu, byť jej formálně odvolací soud označil jako měnící, se od rozsudku soudu prvního stupně liší pouze formulací svého výroku, která lépe vyhovuje ustanovením §250i a 250j o.s.ř., aniž by odvolací soud práva a povinnosti účastníků, jde-li o soudy rozhodovanou otázku určení vlastnictví oprávněné osoby k nemovitostem podle §9 odst. 4 zákona o půdě, posoudil odlišně. Nahlíženo z obsahového hlediska jedná se tudíž o rozsudek potvrzující (§219 o.s.ř.). A jelikož zde nejde ani o případ skryté diformity rozhodnutí ve smyslu §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. (odvolacím soudem /z obsahového hlediska/ potvrzený rozsudek soudu prvního stupně je prvním rozhodnutím tohoto soudu o věci samé), může být přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu založena pouze ust. §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., tedy při splnění podmínky, že napadené rozhodnutí má ve věci samé zásadní právní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní právní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.). Jelikož při přezkoumávání rozhodnutí odvolacího soudu je dovolací soud zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.), při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem spatřuje dovolatel zejména v názoru odvolacího soudu, že pozemkový úřad může rozhodnout o vlastnictví oprávněné osoby k nemovitostem podle §9 odst. 4 zákona o půdě, aniž by současně (týmž rozhodnutím) rozhodl o zřízení věcného břemene k převáděným nemovitostem podle §9 odst. 5 zákona o půdě, jehož zřízení je podle názoru dovolatele nezbytné k zajištění přístupu k přilehlému pozemku a stavby na něm postavené, které jsou ve vlastnictví České republiky a žalobce k nim vykonává právo hospodaření.
K otázce výkladu ust. §9 odst. 5 zákona o půdě, ve vazbě na rozhodování pozemkového úřadu o schválení dohody o vydání nemovitosti (§9 odst. 2 zákona o půdě), event. rozhodnutí o vlastnictví oprávněné osoby k nemovitosti (§9 odst. 4 zákona o půdě), se Nejvyšší soud vyslovil již ve stanovisku Občanskoprávního kolegia ze dne 19.12.1995, sp. zn. Cpjn 36/95 (uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 16, ročník 1996), v němž zaujal názor, že „znění ustanovení §9 odst. 2 a §9 odst. 5 zákona č. 229/1991 Sb. nebrání, aby pozemkový úřad rozhodl jedním rozhodnutím jednak o schválení dohody o vydání nemovitosti a jednak o zřízení nebo zrušení věcného břemene na dohodou převáděné nemovitosti. Nelze také vyloučit, že pozemkový úřad rozhodne o věcném břemenu podle ustanovení §9 odst. 5 zákona č. 229/1991 Sb. samostatným rozhodnutím. Zřizované věcné břemeno se ovšem může týkat jen nemovitosti, o jejímž vydání bylo pozemkovým úřadem rozhodováno podle ustanovení §9 zákona o půdě“. Výklad podaný Nejvyšším soudem ve zmíněném stanovisku byl reflektován i rozhodovací činností Ústavního soudu a byl shledán ústavně konformním (viz odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 11.3.1998, sp. zn. Pl. ÚS 41/97, uveřejněné pod č. 88/1998 Sb.).
Ke stejným závěrům dospěl dovolací soud i v další, typově shodné věci totožných účastníků a na tyto závěry, jež shrnul v odůvodnění usnesení ze dne 30.6.2008, sp. zn. 28 Cdo 4874/2007, v zájmu stručnosti dále odkazuje.
V absenci rozhodnutí pozemkového úřadu o zřízení věcného břemene podle §9 odst. 5 zákona o půdě nelze tudíž spatřovat nesprávnost (jiného) rozhodnutí o vlastnictví oprávněné osoby k nemovitostem (§9 odst. 4 zákona o půdě), jsou-li splněny zákonem stanovené podmínky, za nichž povinná osoba je povinna vydat tyto nemovitosti oprávněné osobě. Proti závěrům odvolacího soudu o splnění těchto podmínek dovolatel žádné námitky nevznáší. Namítá-li, že je fakticky omezován v přístupu k přilehlým nemovitostem (které jsou ve vlastnictví státu a k nimž má právo hospodaření) a v jejich užívání (dovolávaje se přitom ust. §123 obč. zák., o obsahovém vymezení vlastnického práva, a ust. §124 obč. zák., o rovnosti práv a povinností všech vlastníků), jedná se vesměs o polemiku se skutkovými závěry odvolacího soudu (z nichž vyplývá, že žalobci v přístupu k nemovitostem bráněno není), které v dovolacím řízení, prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., účinně zpochybnit nelze.
Právní názor, na němž odvolací soud své rozhodnutí o věci samé založil (a s nímž, krom nepřípustných námitek skutkové povahy, polemizoval žalobce v dovolání), je tedy v souladu s hmotným právem i ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Rozsudek odvolacího soudu v posuzované věci není proto rozhodnutím po právní stránce zásadně významným (§237 odst. 3 o.s.ř.) a dovolání proti němu přípustné není (§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.).
Proto Nejvyšší soud dovolání odmítl (§243b odst. 5, věta první, §218 písm. c/ o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř., za situace, kdy žalovaným, kteří by jinak měli na náhradu nákladů dovolacího řízení právo, v tomto řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. ledna 2010
JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.
předseda senátu