ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.4855.2009.1
sp. zn. 28 Cdo 4855/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Brožové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobců a) Ing. V. F. a b) I. F ., zastoupených advokátem , proti žalovanému M. S ., zastoupenému advokátkou, o vydání bezdůvodného obohacení ve výši 262.057,- Kč s příslušenstvím , vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 5 C 1035/97, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. 3. 2009, č. j. 37 Co 314/2006.
I. Dovolání se odmítá
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům náklady dovolacího řízení ve výši 10.940,- Kč a to do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.
Odůvodnění:(§243c odst. 2 o. s. ř.):
Dovolání proti v záhlaví citovanému rozsudku, kterým odvolací soud potvrdil rozsudek Okresního soudu v Blansku ze dne 22. 2. 2006, č. j. 5 C 1035/97 – 225, jako první rozsudek soudu prvního stupně v projednávané věci, může být shledáno přípustným jen při splnění předpokladů uvedených v §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Přípustným však podle uvedeného ustanovení není, neboť dovolatelem vznesené námitky nemohou založit zásadní právní význam napadeného rozhodnutí.
Konkrétně dovolatel v dovolání ze dne 2. 7. 2009 namítal, že
a) na právní vztah založený dohodou o dočasném užívání majetku ze dne 27. 9. 1989 je nutno analogicky aplikovat ustanovení o nájmu na dobu určitou,
b) výpověď je neplatná i proto, že mezi účastníky neexistuje nájemní vztah, ale vztah dočasného úplatného užívání pozemku,
c) rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 14. 4. 2003, sp. zn. 44 Co 80/2000, není závazný v tom smyslu, že by řešil předběžnou otázku dle ust. §135 odst. 2 věty 2 o. s. ř.
Žalobci ve vyjádření k dovolání navrhli, aby dovolací soud dovolání odmítl, popř. zamítnul.
1. K námitce žalobce ad a) týkající se charakteru právního vztahu mezi účastníky
Podle ustanovení §397 odst. 1 obč. zák. ve znění platném do 31. 12. 1991 nemovitost nebo její část lze dohodou přenechat jinému k dočasnému užívání.
Podle ustanovení §398 obč. zák. ve znění platném do 31. 12. 1991 užívání skončí uplynutím doby, na kterou bylo dohodnuto. Není-li doba určena, skončí užívání uplynutím doby, v níž bylo anebo mohlo být dosaženo účelu, ke kterému byla nemovitost do užívání přenechána. Je-li však nemovitosti užíváno v rozporu s dohodnutým nebo obvyklým způsobem, lze požadovat, aby užívání bylo skončeno ihned.
Podle ustanovení §853 obč. zák. občanskoprávní vztahy, pokud nejsou zvláště upraveny ani tímto, ani jiným zákonem, se řídí ustanoveními tohoto zákona, která upravují vztahy obsahem i účelem jim nejbližší.
Mezi účastníky není sporu o tom, že na právní vztah založený dohodou o dočasném užívání majetku ze dne 27. 9. 1989 (dále i „dohoda“) mezi Československým státem – Městským národním výborem v B. jako vlastníkem, a M. S., se analogicky použijí ustanovení občanského zákoníku upravující nájem, sporným je, zda je nutno uplatnit ustanovení o nájmu na dobu určitou, nebo na dobu neurčitou.
Podle ustanovení §677 obč. zák. lze zrušit nájemní smlouvu sjednanou na neurčitou dobu, nedojde-li k dohodě pronajímatele s nájemcem, pouze výpovědí.
Podle čl. IV dohody ze dne 27. 9. 1989 se dočasné užívání zřizuje ke dni podpisu této dohody na dobu neurčitou. Zanikne v případě ukončení provozu MVE (malá vodní elektrárna) a nebo jestliže budou pozemky užívány v rozporu s touto dohodou .
Ačkoliv si je dovolací soud vědom, že s ohledem na ustanovení §397 odst. 1 obč. zák. ve znění do 31. 12. 1991 neměli účastníci jinou možnost než zrealizovat svůj záměr dohodou o dočasném užívání, je zjevné, že dohoda svým obsahem sledovala cíl odpovídající době neurčité, kterým bylo provozování malé vodní elektrárny. Navíc, podle tehdy platné právní úpravy, byla důvodem zániku dočasného užívání i smrt vlastníka dočasně užívané nemovitosti nebo převod dočasně užívané nemovitost možný bez souhlasu dočasného uživatele /srov. Češka, Z., Občanský zákoník. Komentář. Díl 2. (§222 – 510). 1. vydání. Panorama v Praze r. 1987, s. 424/. Jednalo se tedy o právní vztah, jehož trvání bylo značné nejisté. Z tohoto pohledu se právní vztah založený smlouvou o dočasném užívání velmi blíží nájemní smlouvě na dobu neurčitou, ani jeden z nich totiž neposkytuje účastníkům přílišnou právní jistotu, neboť k zániku dočasného užívání mohlo dojít nezávisle na uživateli, zatímco nájem na dobu neurčitou lze vypovědět dle ust. §677 obč. zák. V posuzovaném případě je tak na právní vztah založený dohodou o dočasném užívání ze dne 27. 9. 1989 nutno analogicky aplikovat ustanovení občanského zákoníku o nájmu na dobu neurčitou a to s tím důsledkem, že se jedná o právní vztah vypověditelný. Jiný výklad by ostatně vedl k tomu, že majitel pozemku by byl nucen trpět užívání svého pozemku po prakticky neomezeně dlouhou dobu (tedy provoz malé vodní elektrárny) za pouhých cca. 60,- Kč měsíčně, ačkoliv tržní nájem je mnohonásobně vyšší. Pro úplnost dovolací soud uvádí, že výklad práva, který by po neomezeně nebo velmi dlouhou dobu prakticky zbavil majitele nemovitosti práva s touto nemovitostí nakládat nebo z ní mít užitky, by byl v rozporu s článkem 11 Listiny zaručující právo vlastnit majetek a článkem 1 Protokolu č. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, který zaručuje právo pokojného užívání majetku.
2. K námitce ad b) týkající se obsahu výpovědi
Podle ustanovení §35 obč. zák. je třeba právní úkony vyjádřené slovy vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.
Za situace, kdy mezi účastníky existoval právní vztah dočasného užívání založený dohodou ze dne 27. 9. 1989, jenž se v souladu s ustanovením §853 obč. zák. řídil ustanoveními občanského zákoníku, která upravují nájemní smlouvu na dobu neurčitou, není možné pouze ze skutečnosti, že majitel nemovitosti označil ve výpovědi právní vztah za nájem a nikoliv za dočasné užívání, dovozovat neurčitost či neplatnost výpovědi. Jeho vůle k ukončení právního vztahu existujícího mezi účastníky byla zřejmá a obsahově nebyla ani v rozporu se slovním vyjádřením.
3. K námitce ad c) týkající se vázanosti soudu rozsudkem ve věci vedené pod sp. zn. 44 Co 80/2000
Podle ustanovení §135 odst. 1 o. s. ř. je soud vázán rozhodnutím příslušných orgánů o tom, že byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních předpisů, a kdo je spáchal, jakož i rozhodnutím o osobním stavu; soud však není vázán rozhodnutím v blokovém řízení. Podle ustanovení §135 odst. 2 o. s. ř. jinak otázky, o nichž přísluší rozhodnout jinému orgánu, může soud posoudit sám. Bylo-li však o takové otázce vydáno příslušným orgánem rozhodnutí, soud z něho vychází.
Krajský soud v jiném sporu vedeném mezi žalobcem M. S. a žalovanými V. F. a I. F. považoval posouzení dohody ze dne 27. 9. 1989 v dané věci za relevantní. Vyplývá to i z odůvodnění rozsudku: „Zásadní spornou otázkou pro určení obsahu, resp. mezí, práva žalobce k pozemkovým nemovitostem žalovaných je otázka právní kvalifikace vztahu založeného smlouvou roce 1989 z pohledu právní úpravy platné a účinné od 1. 1. 1992.“ Odvolací soud tak postupoval správně, přihlédl-li v řízení vedeném mezi stejnými účastníky k citovanému rozhodnutí. Tento závěr je v souladu i s nálezem Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2008, sp. zn. II. ÚS 2742/07, dle kterého soud, který jednu a tutéž předběžnou otázku nově posuzuje, musí brát ohled na to, jak byla tato otázka posouzena jiným soudem. To platí tím spíše, byly-li obě řízení vedeny u stejného soudu, jak tomu bylo v posuzovaném případě. Ústavní soud v citovaném rozhodnutí dále dovodil, že soud, který jednu a tutéž předběžnou otázku nově posuzuje musí brát ohled na to, jak byla jiným soudem posouzena a pokud se chce od předchozího řešení odchýlit, musí vyložit proč tak činí, přičemž nemůže obstát jako argument skutečnost, že v mezidobí se změnila judikatura soudů, ale naopak musí vycházet z dobové judikatury a z právních předpisů platných v době, kdy byla v předchozím řízení předběžná otázka posuzována. Jen takovým postupem lze naplnit legitimní očekávání stěžovatelů v důvěryhodnost aktů státu, požívající ústavněprávní ochrany. Jak lze dovodit z čl. 1 Ústavy, podstatou uplatňování veřejné moci v demokratickém právním státu je princip dobré víry jednotlivce ve správnost aktů veřejné moci a ochrana dobré víry v nabytá práva konstituovaná akty veřejné moci, ať už v individuálním případě plynou přímo z normativního právního aktu nebo z aktu aplikace práva.
Citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou k dispozici na internetových stránkách www.nsoud.cz, rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách http://nalus.usoud.cz .
Z důvodů shora uvedených dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí nemá zásadní právní význam, neboť je v souladu se zákonem, právní teorií i ustálenou judikaturou Ústavního soudu. Vycházeje z toho, že obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání a vyjádření žalovaného k němu jsou účastníkům známy a jsou součástí procesního spisu vedeného soudem prvního stupně, dovolání podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je dán tím, že žalovanému prokazatelné náklady nevznikly.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyni, jejíž dovolání bylo odmítnuto, uložil dovolací soud povinnost zaplatit žalovanému účelně vynaložené náklady, které mu vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady se sestávají z odměny advokáta ve výši 10 640,- Kč (§10 odst. 3, §3 odst. 1 bod 5, §15, §14, §18 odst. 1 věta první vyhlášky č. 484/2000 Sb.) a z paušální částky náhrady hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (§2 odst. 1, §13 odst. 1, 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.). Platební místo a lhůta ke splnění uložené povinnosti byly stanoveny podle §149 odst. 1 a §160 odst. 1 o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 18. ledna 2010
JUDr. Iva B r o ž o v á, v. r.
předsedkyně senátu