ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.5144.2008.1
sp. zn. 28 Cdo 5144/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause o dovolání dovolatele Hlavního města Prahy , IČ 0006 4581, Praha 1, Mariánské náměstí č. 2, zastoupeného JUDr. Miroslavem Janstou, advokátem, 110 00 Praha 1, Těšnov č. 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze z 24. 4. 2008, sp. zn. 24 Co 448/2007, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 11 C 191/2003 (žalobce Hlavního města Prahy, IČ 0006 4581, zastoupeného JUDr. Miroslavem Janstou, advokátem, a dalších účastníků řízení: 1. J. T. , zastoupeného JUDr. Danielou Burešovou, advokátkou, 140 00 Praha 4, Kloboučnická 22, 2. H. T. , zastoupené Mgr. Josefem Hlavičkou, advokátem, 110 00 Praha 1, Týnský dvůr 637/7, 3. Městské části Praha 17 , 160 00 Praha 6 - Řepy, Žalanského 291/12b, 4. Státního statku hl. m. Prahy /v likvidaci/ , IČ 0006 4092, zastoupeného Mgr. Renatou Zemanovou, advokátkou, 100 00 Praha 10, Turnovského 497/2, a 5. Pozemkového fondu ČR , 130 00 Praha 3, Husinecká 1024/11a, o určení vlastnictví podle zákona č. 229/1991 Sb.) takto:
I. Dovolání dovolatele se odmítá .
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalujícího Hlavního města Prahy, podané u soudu 30. 9. 2003, bylo rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 z 21. 2. 2007, č. j. 11 C 191/2003-208. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobce domáhajícího se, aby rozsudkem soudu bylo nahrazeno rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Praha z 15. 6. 2003, č. j. PÚ 2941/92/3 (ve výroku označeném I.), a to tak, že by bylo určeno, že J. T. a H. T. nejsou spoluvlastníky (každý z jedné poloviny) pozemku parc. č. 1234/74 (o výměře 7291 m2), parc. č. 1234/73 (o výměře 339 m2) a parc. č. 1234/72 (o výměře 656 m2), vedených na listech vlastnictví č. 82, 329 a 925 pro katastrální území Ř. (obec Hlavní město Praha) u Katastrálního úřadu Praha-město. Dalším výrokem uvedeného rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto, že se nahrazuje rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Praha z 15. 6. 2003, č. j. PÚ 2941/92/3 (ve výroku označeném I.) jen tak, že J. T. a H. T. nejsou vlastníky (každý z jedné ideální poloviny) pozemku parc. č. 1234/52 (o výměře 37 m2), vedeného na listech vlastnictví 82, 329 a 925 pro katastrální území Ř. (obec Hlavní město Praha). Žalobci a vedlejšímu účastníku řízení na straně žalobce (IROP, inženýrská a realitní organizace Praha, 110 00 Praha 1, V Jámě 12) bylo uloženo zaplatit účastníku řízení J. T. na náhradu nákladů řízení 7.475,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Žalobci a již uvedenému dřívějšímu vedlejšímu účastníku řízení na straně žalobce bylo uloženo zaplatit účastnici řízení H. T. na náhradu nákladů řízení 7.854,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Rovněž bylo uloženo žalobci a dřívějšímu vedlejšímu účastníku řízení na straně žalobce zaplatit účastníku řízení Státnímu statku hl. m. Prahy (v likvidaci) na náhradu nákladů řízení 8.270,50 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Bylo ještě i rozhodnuto, že ve vztahu mezi žalobcem, dřívějším vedlejším účastníkem řízení IROP a účastníky řízení Městskou částí Praha 17 a Pozemkovým fondem ČR nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů řízení.
O odvoláních žalobce Hlavního města Prahy a dřívějšího vedlejšího účastníka řízení na straně žalobce IROPu, inženýrské a realitní organizace Praha, proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze z 24. 4. 2008, sp. zn. 24 Co 448/2007. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 z 21. 2. 2007, č. j. 11 C 191/2003-208, potvrzen ve výroku o věci samé (označeném I.) a ve výrocích o nákladech řízení (označených III., V. a VI.) a tím, že „nedotčen zůstává“ výrok uvedeného rozsudku soudu prvního stupně (označený II.) o částečném nahrazení rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Praha z 15. 6. 2003, č. j. PÚ 2941/92/3.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal odvoláními napadený výrok (označený I.) rozsudku soudu prvního stupně ve věci a výroky o nákladech řízení (označené III., IV., V. a VI.) podle ustanovení §212 občanského soudního řádu a dospěl k závěru, že odvolání nejsou důvodná.
Odvolací soud poukazoval také na to, že v této právní věci podal původně žalobu IROP, inženýrská a realitní organizace Praha, jehož právním nástupcem je nyní Hlavní město Praha. Podle názoru dovolatele Hlavního města Prahy pozemky tu přešly do vlastnictví státu „za účelem výstavby sídliště Ř.; na tuto stavbu bylo vydáno stavební povolení a stavba byla zkolaudována; ve stavebním povolení je jako jeden z povolených objektů uvedeno i parkoviště; stavby na sporných pozemcích jsou trvalého charakteru; parkoviště se stavbou sídlištních nadzemních objektů bezprostředně souvisí a je nutné k provozu uvedených staveb; parkoviště je na pozemku parc. č. 1234/74; na pozemku parc. č. 1234/72 je nyní ještě umístěna vrátnice a vstupní prostor do kolektoru a na pozemku parc. č. 1234/73 se nachází technická vybavenost /sušáky a klepadlo/“.
Odvolací soud konstatoval, že v daném případě zůstala mezi účastníky řízení spornou otázka, zda vydání pozemků, uvedených v žalobě žalobce, brání jejich zastavěnost ve smyslu ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb.
Odvolací soud dospěl k výslednému právnímu závěru v daném případě, že pozemky, o něž jde v tomto řízení, na kterých se nachází parkoviště, sušáky a klepadla, dočasná stavba vrátnice, montážní a nouzový vstup do kolektoru (dočasné stavby), nelze z hlediska ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. považovat za zastavěné; není tu tedy překážka, která by bránila vydání pozemků. Podle názoru odvolacího soudu tu vydáním pozemků oprávněným osobám „nemůže dojít k ohrožení veřejného zájmu obyvatel sídliště, protože charakter pozemku jako parkoviště nebo zelených ploch je dán územním plánem a vydáním pozemků tu dochází pouze ke změně vlastníka, který je ovšem územním plánem vázán“.
Odvolací soud proto potvrdil výrok rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé podle ustanovení §219 občanského soudního řádu (včetně výroků o nákladech řízení); výrok rozsudku soudu prvního stupně, který nebyl napaden odvoláním, zůstal nedotčen (§206 občanského soudního řádu).
O nákladech odvolacího řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto s poukazem na ustanovení §224 odst. 1, §245 a §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl dne 28. 5. 2008 doručen advokátu, který žalující Hlavní město Prahu v řízení zastupoval, a dovolání ze strany tohoto dovolatele bylo podáno u Obvodního soudu pro Prahu 6 dne 25. 7. 2008, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Uvedený dovolatel navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovolatel měl za to, že je jeho dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu a jako dovolací důvod uplatňoval, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).
Dovolatel především uváděl, že „nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že parkoviště nebrání vydání předmětných pozemků, když nejde o samostatnou stavbu ve smyslu občanského práva“. Je toho názoru, že na místní komunikaci (srov. i přílohu k vyhlášce č. 26/2007 Sb.) je třeba pohlížet jako na samostatný předmět občanskoprávních vztahů. V daném případě jde o parkoviště jakožto stavbu místní komunikace, spojenou se zemí pevným základem, takže tu jde o stavbu ve smyslu ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb.; jde nepochybně o stavbu, která brání zemědělskému nebo lesnímu využití pozemků. Tento zastavěný pozemek (ve smyslu ustanovení §11 odst. 1 písm. c/ zákona č. 229/1991 Sb.) bezprostředně souvisí s okolní zástavbou sídliště a je nezbytně nutný k provozu sídliště.
Dovolatel je přesvědčen, že všechny pozemky, o něž jde v tomto řízení, plní svou konkrétní funkci v rámci sídliště Ř. a jsou pro provoz a fungování uvedeného sídliště naprosto nezbytné; ve smyslu ustanovení vyhlášek č. 83/1976 Sb., o technických požadavcích na výstavbu, a nyní vyhlášky č. 137/1998 Sb., o obecných technických požadavcích na výstavbu, byly tu i v daném případě na sídlišti v Ř. zřizovány odstavné a parkovací plochy v kapacitě odpovídající potřebám obytné zóny a výhledovému stupni motorizace. Obytný soubor sídliště Ř. spočíval ve vystavění příslušných bytových domů, a to s odpovídajícími obslužnými objekty, technickou vybaveností, parkovišti apod., které jsou s provozem sídliště funkčně spojeny. Je tu tedy, podle názoru dovolatele, dána proporcionalita mezi omezením restitučního nároku oprávněných osob na vydání původních pozemků s prosazením veřejného zájmu, týkajících se vlastnických poměrů v sídlišti Ř. Toto sídliště tvoří jeden funkční celek, v němž každý pozemek plní svou konkrétní funkci v rámci sídliště a je nezbytným pro provoz tohoto sídliště.
Ohledně pozemku parc. č. 1234/74 v katastrálním území Ř. dovolatel ještě dodával, že je přesvědčen o tom, že na něm zřízené parkoviště je místní komunikací, jejímž vlastníkem může být pouze obec, na jejímž území se tato místní komunikace nachází.
Ve vyjádření účastníka řízení J. T. k dovolání dovolatele Hlavního města Prahy bylo uvedeno, že by tomuto dovolání nemělo být vyhověno. Ve vyjádření bylo zdůrazněno, že v daném případě pouze na pozemku parc. č. 1234/52 v katastrálním území Ř. stojí trafostanice (na pozemku o výměře 37 m2). Dále bylo ve vyjádření zdůrazněno, že ani na Pozemkovém úřadu Praha, ani na Magistrátu hlavního města Prahy, ani na místním stavebním úřadu a ani na výstavbě sídlišť (VHMP) se nenachází stavební povolení, a to ani pro stavbu parkoviště na pozemcích, ohledně nichž je v této právní věci uplatňován nárok na jejich vydání; na žádném z plánů sídliště není pozemek parc. č. 1234/74 a parc. č. 1234/73 označen jako parkoviště. Kolaudační rozhodnutí, o němž se v průběhu řízení zmiňoval žalobce, se vztahuje na úplně jiný pozemek (úplně jiné pozemky) v sídlišti Řepy. Sporné pozemky, o něž jde v tomto řízení, se nenacházejí uprostřed sídlištní zástavby, jak tvrdí dovolatel; za těmito pozemky jsou dosud volné louky, které rodině T. nebyly vůbec vydány (to vyplynulo i z fotodokumentace, kterou si soud v tomto řízení vyžádal).
Ve vyjádření účastnice řízení H. T. k dovolání dovolatele Hlavního města Prahy bylo uvedeno, že by toto dovolání mělo být odmítnuto jako nepřípustné, protože tu nejsou dány zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu. V této právní věci nejde o řešení právní otázky, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu nebo která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. Účastnice řízení H. T. pokládá za nesprávné právní posouzení právní povahy a právních důsledků zřízení parkoviště, jež tu je pouze zpevněnou plochou; takové parkoviště „není možné považovat za stavbu z hlediska zákona o půdě“; výklad pojmů z restitučních předpisů nelze podřizovat pojmům obsaženým např. ve stavebních předpisech. V žádném případě nelze ohledně pozemků, o něž jde v tomto případě, dovozovat jejich nepostradatelnost pro provoz sídliště.
Účastník tohoto řízení Pozemkový fond ČR ve svém vyjádření k dovolání dovolatele uváděl, že ze strany pozemkového úřadu došlo tu k rozhodnutí o vydání pozemků v plném souladu s ustanovením §32 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení, za jehož účinnosti bylo rozhodnutí vydáno; i z tohoto hlediska je tedy dovolání dovolatele nedůvodné.
Městská část Praha 17, jako účastník tohoto řízení, ve svém vyjádření k dovolání dovolatele měla za to, že toto dovolání je důvodné a je proto na místě zrušit rozsudky odvolacího soudu i soudu prvního stupně, jež byly vydány v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 11 C 191/2003.
Dovolání dovolatele bylo tu třeba posoudit podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, anebo řešil-li odvolací soud svým rozhodnutím, napadeným dovoláním, některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 11 C 191/2003 Obvodního soudu pro Prahu 6), že by odvolací soud svým rozsudkem z 24. 4. 2008 (sp. zn. 24 Co 448/2007 Městského soudu v Praze) řešil některou právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda tu odvolací soud řešil svým rozsudkem napadeným dovoláním, právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo že by svým rozsudkem řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V tomto případě odvolací soud posoudil projednávanou právní věc zejména podle ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. Toto ustanovení se projednávané právní věci nepochybně týkalo a účastníci řízení na ně také v průběhu řízení poukazovali. Odvolací soud tu aplikoval ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. v souvislosti s ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu i s ustanovením §250j občanského soudního řádu.
Podle ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu lze žalobou (návrhem na zahájení řízení) uplatnit, aby bylo rozhodnuto i o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.
Podle ustanovení §250i občanského soudního řádu dospěje-li soud v řízení o věcech, o nichž bylo rozhodnuto jiným orgánem, k závěru, že správní orgán rozhodl o sporu nebo o jiné právní věci správně, žalobu zamítne.
Podle ustanovení §250j občanského soudního řádu dospěje-li soud k závěru, že o sporu nebo o jiné právní věci má být rozhodnuto jinak, než rozhodl správní orgán, rozhodne ve věci samé rozsudkem. Rozsudek tu nahrazuje rozhodnutí správního orgánu v takovém rozsahu, v jakém je rozsudkem soudu dotčeno; tento následek musí být uveden ve výroku rozsudku.
Podle ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě) nelze oprávněné osobě (podle tohoto zákona) vydat pozemky nebo jejich části také v případě, že pozemek byl po přechodu do vlastnictví státu nebo jiné právnické osoby zastavěn; pozemek lze vydat, nebrání-li stavba zemědělskému nebo lesnímu využití pozemku, nebo jedná-li se o stavbu movitou nebo dočasnou, nebo jednoduchou nebo drobnou, anebo o stavbu umístěnou pod povrchem země.
Zastavěním pozemku ve smyslu ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. je třeba rozumět zastavění pozemku trvalou stavbou (jež je tu stavbou hlavní), která má povahu nemovitosti a která má za následek trvalou změnu využití pozemku (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 70/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem).
Pro posouzení toho, zda lze zastavěný pozemek vydat (ve smyslu ustanovení §11 odst. 1 písm. c/ zákona č. 229/1991 Sb.), je rozhodující pouze to, zda stavba brání zemědělskému nebo lesnímu využití pozemku, nikoli její velikost a hodnota stavby nebo účelnost jejího dalšího využití (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 73/1995 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V nálezu Ústavního soudu ČR z 23. 10. 2003, I. ÚS 754/01 (uveřejněném pod č. 123 ve svazku 31 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR) bylo k ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. vyloženo: Vůdčím principem při výkladu ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. musí být vždy účel restitučního zákona; při jeho výkladu je zásadně nutno preferovat vydání původního pozemku či původních pozemků, pokud o to restituenti usilují a pokud to zákon nevylučuje. Zákon č. 229/1991 Sb. sleduje v první řadě ten cíl, aby byl původní majetek oprávněným osobám reálně vydán. Pouze výjimečně, jsou-li beze všech pochybností splněny předpoklady stanovené tímto zákonem v §11, pozemky vydat nelze. Zastavěnou část pozemku, pro jejíž zastavěnost pozemek nelze vydat, se považuje část, na níž stojí stavba, a část pozemku s takovou stavbou bezprostředně související a nezbytně nutná k provozu stavby. Jsou to zejména otázky bezprostřední souvislosti a nezbytné nutnosti, které musí být v jednotlivém případě zkoumány a vyloženy. Podle názoru Ústavního soudu ČR nelze totiž dané ustanovení interpretovat příliš extenzívně. V restitučních věcech zpevněnou asfaltovou plochu – parkoviště nelze považovat za stavbu bránící vydání pozemku podle zákona č. 229/1991 Sb. Podle zákona č. 229/1991 Sb. lze oprávněné osobě vydat i pozemky, na nichž se nacházejí stavby bránící zemědělskému nebo lesnímu využití pozemku, pokud se jedná z hlediska stavebně-technického o některou ze staveb uvedených v ustanovení §11 odst. 1 písm. c) citovaného zákona (stavba dočasná, jednoduchá, drobná, movitá a stavba umístěná pod povrchem země).
V nálezu Ústavního soudu ČR ze 14. 7. 2004, IV. ÚS 176/03 (uveřejněném pod č. 96 ve svazku 34 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR) byly zaujaty tyto právní závěry: Institut překážek ve vydávání nemovitostí podle §11 zákona č. 229/1991 Sb. je institutem stanovujícím výjimku z účelu restitucí. Pojmy a instituty obsažené v restitučních předpisech je třeba vykládat s ohledem na to, aby byl v maximální míře dosažen jejich účel a rovněž s ohledem na to, že předmětem úpravy těchto předpisů jsou vztahy majetkoprávní, které jsou svou povahou občanskoprávními vztahy. Výklad pojmů obsažených v restitučních předpisech nelze podřizovat pojmům obsaženým v jiných právních předpisech či odvětvích (např. práva stavebního).
Vzhledem k těmto uvedeným ustanovením právních předpisů (zejména hmotněprávních) i vzhledem k citovaným právním závěrům z uveřejněné judikatury soudů (ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem) i z nálezů Ústavního soudu ČR, z nichž dovolací soud vychází i v daném případě, nemohl dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že by odvolací soud ve svém rozsudku z 24. 4. 2008 (sp. zn. 24 Co 448/2007 Městského soudu v Praze), v němž měl na zřeteli tatáž ustanovení právních předpisů a tytéž závěry z judikatury soudů, řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem nebo právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu (s přihlížením i k právním závěrům Ústavního soudu ČR, jimiž jsou obecné soudy vázány). A protože, jak již bylo uvedeno, neřešil odvolací soud svým rozsudkem z 24. 4. 2008 ani právní otázka. která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, nebylo možné u dovolání dovolatele shledat zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu, ale ani podle jiného ustanovení téhož právního předpisu upravujícího přípustnost dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacích soudů.
Přikročil tedy dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání dovolatele, a to jako dovolání nepřípustného.
Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný (stejně jako Městská část Praha 17 se svým návrhem ve vyjádření k dovolání dovolatele) a pokud jde o náklady vynaložené účastníky řízení J. T. a H. T. na vyjádření k dovolání dovolatele, použil dovolací soud ustanovení §150 občanského soudního řádu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení a náhradu těchto nákladů uvedeným účastníkům řízení nepřiznal. Dovolací soud tu přihlížel k právní povaze projednávané právní věci i k obsahu již zmíněných vyjádření k dovolání dovolatele, rekapitulujícího v podstatě to, co již bylo těmito účastníky řízení uplatněno a uvedeno v řízení před soudy obou stupňů.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 3. listopadu 2010
JUDr. Josef R a k o v s k ý, v. r.
předseda senátu