ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.5221.2009.1
sp. zn. 28 Cdo 5221/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce RNDr. J. R., CSc. , proti žalovanému Zemědělskému družstvu Paršovice „v likvidaci“ , IČ 00149471, se sídlem v Paršovicích, zastoupenému JUDr. Ladislavem Poláškem, advokátem se sídlem v Rožnově pod Radhoštěm, Radhošťská 321, o zaplacení částky 88.707,84 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 10 C 81/98, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 28. 7. 2009, č. j. 69 Co 204/2009-407, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby byla žalovanému uložena povinnost zaplatit mu částku 381.300,- Kč s přísl. jako bezdůvodné obohacení za užívání pozemků žalobce zastavěných budovami žalovaného.
Okresní soud v Přerově rozsudkem ze dne 22. 6. 2007, č. j. 10 C 81/98-266, ve znění opravného usnesení ze dne 5. 10. 2009, č. j. 10 C 81/98-419, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 88.707,84 Kč s přísl. (výrok I.), co do částky 292.592,16 Kč s přísl. žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl též o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a vůči státu (výroky III. a IV.). Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaný se na úkor žalobce bezdůvodně obohatil, avšak současně přihlédl k tomu, že u části pozemků neunesl žalobce důkazní břemeno, část práva na vydání bezdůvodného obohacení byla promlčena a podle znaleckého posudku pak byla hodnota bezdůvodného obohacení vyčíslena v jiné výši, než jak ji posoudil žalobce. Žalobě tak co do částky 88.707,84 Kč s přísl. vyhověl, zatímco v částce 292.592,16 Kč s přísl. ji zamítl.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 28. 7. 2009, č. j. 69 Co 204/2009-407, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a IV. potvrdil (výrok I.), změnil výši nákladů řízení mezi účastníky před soudem prvního stupně (výrok II.) a rozhodl rovněž o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III.). Krajský soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že odvolací důvod dán není, byť okresnímu soudu je možné vytknout, že podstatné skutečnosti, jež vyplynuly z provedených důkazů a jež vzal zjevně za skutkový základ, nepříliš důsledně obsáhl v odůvodnění svého rozhodnutí. Uvedené se týká především znaleckého posudku Ing. Ctibora Hoška, jehož znalecký úkol byl formulován tak, aby prostřednictvím tohoto důkazu mohl soud stanovit výši částek odpovídajících částkám vynakládaným obvykle v daném místě a čase za užívání obdobných nemovitostí. Znalec ocenění provedl dle právní úpravy platné v rozhodné době. Žalovaný podle obsahu spisu výslovně prohlásil, že k uvedenému znaleckému posudku nemá výhrady (č. l. 97), námitky vůči tomuto posudku uvedl až v odvolacím řízení a odvolací soud k nim vzhledem k režimu neúplné apelace nepřihlédl. V řízení pak bylo prokázáno, že žalobce byl vlastníkem předmětných nemovitostí v rozhodném období (s výjimkou jediné parcely, která v průběhu tohoto období přešla do vlastnictví třetí osoby). Odvolací soud uzavřel, že v dané věci je bez právního významu, jaká byla intenzita podnikatelské činnosti vyvíjené žalovaným poté, kdy se ocitl v likvidaci, resp. po dobu trvání konkursního řízení. Užívání nemovitostí žalovaným bylo v řízení prokázáno a bezdůvodné obohacení na jeho straně tak vzniklo.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost spatřuje v otázce zásadního právního významu a důvodnost pak v postižení řízení vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, stejně jako v nesprávném právním posouzení věci. Tvrdí též, že řízení bylo zmatečné. Dovolatel uvádí, že znalecký posudek Ing. Hoška nezohledňuje rozdíl ve výši náhrady za pozemky zpevněné živičným povrchem, jež není ve vlastnictví žalobce, a přiznává mu pak vyšší náhradu za užívání majetku ve vlastnictví žalovaného, což je podle jeho názoru v rozporu s dobrými mravy. Žalobce tak měl získat neoprávněný majetkový prospěch a bylo namístě v tomto směru znalecký posudek doplnit a objektivizovat. Žalovaný se domnívá, že takovou skutečnost je možno uplatnit kdykoliv během řízení a soud by ji měl posoudit, nikoliv rozhodnout v rozporu s právem. Dále pak dovolatel brojí proti rozhodnutí o nákladech řízení. V závěru svého dovolání žalovaný navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění platném ode dne, kdy nabyl účinnosti zákon č. 7/2009 Sb., kterým byla provedena novela tohoto předpisu (viz článek II bod 12 přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb.).
Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (§10a o. s. ř.) zjistil, že dovolání bylo podáno řádně a včas (§240 odst. 1 o. s. ř.) osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.). Žalovaný dovozuje přípustnost dovolání z ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolací důvod, který by Nejvyšší soud přezkoumal v případě, že by dovolání shledal přípustným, byl uplatněn podle ust. §241a odst. 2 písm. a), b) o. s. ř.
Dovolání však přípustné není.
Přípustnost dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle ust. §237 odst. 1 písm. a) nebo b) o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Dle ust. §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Zpochybňuje-li dovolatel závěry vypracovaného znaleckého posudku, uplatňuje tak dovolací důvod podle ust. §241a odst. 3 o. s. ř., k němuž nemůže být přihlédnuto vzhledem k ust. §237 odst. 3 o. s. ř. Žalovaný rovněž tvrdí existenci vad řízení, blíže však tuto svou námitku nespecifikuje a podle ust. §237 odst. 3 o. s. ř. je tato opět bez právního významu. Jde-li pak o zmatečnost řízení, dovolatel tuto otázku nijak nerozvádí a Nejvyšší soud by vzhledem k ust. §242 odst. 3, věty druhé, o. s. ř. k těmto vadám přihlédl pouze v případě, že by dovolání shledal přípustným. Tak tomu však není a dovolací soud nadto uvádí, že ze spisu se žádné zmatečnostní vady nepodávají. Jediným dovolacím důvodem, který by za dané procesní situace mohl založit přípustnost dovolání, je dovolací důvod podle ust. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy nesprávné právní posouzení věci, avšak byť dovolatel existenci tohoto dovolacího důvodu tvrdí, neuvádí žádné konkrétní pochybení, kterého se měl odvolací soud v tomto směru dopustit, ani nespecifikuje otázku zásadního právního významu, na niž by měl dovolací soud odpovědět.
Z výše uvedeného vyplývá, že napadenému rozsudku nelze přiznat zásadní právní významnost a dovolání přípustnost ve smyslu ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud proto dovolání podle ust. §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Žalovaný ve svém dovolání napadl též výroky o nákladech řízení, a Nejvyšší soud se proto zabýval tím, zda je dovolání proti takovým výrokům přípustné. Rozhodnutí o nákladech řízení má vždy povahu usnesení, a to i v případě, že je začleněno do rozsudku, a stává se tak formálně jeho součástí (§167 odst. 1 o. s. ř.). Proto je třeba přípustnost dovolání proti němu zvažovat z hlediska úpravy přípustnosti dovolání proti usnesení. Ta je obsažena v ustanoveních §237 až §239 o. s. ř. Přípustnost podle §237 o. s. ř. dána být nemůže, neboť usnesení o nákladech řízení není rozhodnutím ve věci samé (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2003). Přípustnost dovolání proti nákladovým výrokům pak není založena ani ustanoveními §238, §238a a §239 o. s. ř., jelikož tyto výroky nelze podřadit žádnému z tam taxativně vyjmenovaných případů, a Nejvyšší soud proto dovolání proti výrokům II. a III. rozsudku krajského soudu odmítl podle §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o. s. ř.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty první, a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaný s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a žalobci žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. května 2010
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D. , v. r.
předseda senátu