ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.5252.2009.1
sp. zn. 28 Cdo 5252/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobců a) I. O. , a b) A. G. , obou zastoupených JUDr. Radimem Vicherkem, advokátem se sídlem v Ostravě, Masná 8, proti žalovanému P. Ř. , zastoupenému JUDr. Karlem Mruzkem, obecným zmocněncem, bytem v Ostravě, Českobratrská 11, o zaplacení částky 159.653,80 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 17 C 241/2006, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 7. 2009, č. j. 51 Co 555/2008-436, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobci požadovali po žalovaném zaplacení částky 159.653,80 Kč s přísl. z titulu bezdůvodného obohacení, které měl žalovaný získat tím, že žalobci provedli rekonstrukci na nemovitosti žalovaného, když ji užívali na základě neplatné nájemní smlouvy.
V prvním rozhodnutí ve věci Okresní soud v Karviné rozsudkem ze dne 24. 5. 2001, č. j. 17 C 149/95-113, uložil žalovanému zaplatit každému ze žalobců částku 79.826,90 Kč s přísl. (výroky I. a II.; původně se řízení vedlo o částku 170.064,80 Kč), v části, v níž se každý ze žalobců domáhal po žalovaném zaplacení částky 5.205,50 Kč s přísl., žalobu zamítl (výrok III.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a vůči státu (výroky IV. – VIII.). Tento rozsudek byl usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 2. 2002, č. j. 8 Co 744/2001-133, s výjimkou výroku III. zrušen a v tomto rozsahu byla věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud tak především rozhodl, protože při stanovení výše bezdůvodného obohacení není možné vycházet z výše investic vložených do nemovitosti, ale je naopak třeba přihlédnout ke zhodnocení nemovitosti, tedy k rozdílu mezi její hodnotou před adaptací a po ní. Okresní soud v Karviné následně rozsudkem ze dne 26. 11. 2003, č. j. 17 C 149/95-222, připustil změnu žaloby (výrok I.), rozhodl o zamítnutí žalobních návrhů (výrok II.) i o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a vůči státu (výroky III. – V.). Na základě znaleckého posouzení soud dovodil, že v daném případě nedošlo ke zhodnocení nemovitosti a bezdůvodné obohacení tak nevzniklo. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 7. 2004, č. j. 8 Co 316/2004-255, byl rozsudek soudu prvního stupně v napadené části, tedy ve výrocích II. – IV., potvrzen, ve výroku V. byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení (jednalo se pouze o výrok ohledně náhrady nákladů řízení vůči státu). Rozsudek odvolacího soudu pak byl zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2006, č. j. 33 Odo 1184/2005-314, a věc byla vrácena soudu prvního stupně, jehož rozsudek byl rovněž zrušen, k dalšímu řízení. Dovolací soud v tomto rozhodnutí vytkl odvolacímu soudu, že nesprávně určil data, k nimž je třeba zjišťovat výši bezdůvodného obohacení s tím, že rozhodující je datum zahájení stavebních úprav, tedy 1. 4. 1993, a ukončení stavebních prací, tedy 13. 7. 1993, a v závislosti na tom je třeba zjistit cenu nemovitosti podle právního předpisu platného v této době, čili vyhlášky č. 393/1991 Sb.
Okresní soud v Karviné následně rozsudkem ze dne 9. 4. 2008, č. j. 17 C 241/2006-371, ve znění opravného usnesení ze dne 29. 7. 2008, č. j. 17 C 241/2006-385, zamítl žalobní návrh (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a vůči státu (výroky II. – V.). Soud prvního stupně ve svém rozhodnutí zdůraznil, že v daném případě provedenou investicí žalobců nedošlo ke zvýšení hodnoty nemovitosti. Podle vyhlášky č. 393/1991 Sb. by případné zhodnocení muselo znamenat prodloužení životnosti, zvětšení plochy či obestavěného prostoru, k čemuž však nedošlo, a bezdůvodné obohacení tak nemohlo vzniknout.
K odvolání žalobců Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 22. 7. 2009, č. j. 51 Co 555/2008-436, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku a ve výrocích o náhradě nákladů řízení státu potvrdil (výrok I.a), změnil jej pouze co do náhrady nákladů řízení mezi účastníky (výrok I.b) a rozhodl též o náhradě nákladů odvolacího řízení mezi účastníky a vůči státu (výroky II. a III.). V rámci odvolacího řízení byl vyhotoven znalecký posudek znaleckým ústavem – Ústavem oceňování majetku při Ekonomické fakultě Vysoké školy báňské – Technická univerzita, jehož předmětem bylo posouzení správnosti předchozího znaleckého posudku Ing. Aloise Ježíka, CSc., ze dne 15. 5. 2007, pokud se týká jeho závěru, že cena předmětné nemovitosti stanovená dle vyhlášky č. 393/1991 Sb. byla ke dni 1. 4. 1993 a ke dni 13. 7. 1993 stejná, tedy že se cena předmětné nemovitosti nezvýšila. Uvedený znalecký ústav dospěl k závěru, že cena nemovitosti se žalobci provedenými úpravami změnila, avšak nezvýšila, a znalecký posudek Ing. Ježíka je tak správný. Na jedné straně sice došlo k pozitivním zásahům do této nemovitosti (výměna materiálů za novější, změna povrchu podlah, zvýšení kvality instalací a oken v suterénu), na straně druhé však došlo k degradaci stavebních úprav tím, že byla prokazatelně poškozena statika domu vybouráním otvoru v nosné zdi, což má negativní vliv na životnost a cenu celého domu. Žádný z účastníků neměl k uvedenému znaleckému posudku připomínky. Na základě doplněného dokazování tak odvolací soud uzavřel, že ke zhodnocení nemovitosti žalovaného investicemi žalobců nedošlo. Krajský soud se rovněž vyjádřil k námitce žalobců, podle níž dovolací soud ve svém zrušujícím rozhodnutí konstatoval, že k prospěchu na straně žalovaného došlo a že tento závěr musí soudy nižší instance převzít, a to v tom směru, že dovolací soud pouze vyslovil závazný právní názor ohledně doby rozhodující pro určení výše bezdůvodného obohacení a ohledně oceňovacího předpisu, který má být použit.
Proti výroku I.a rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost spatřují v otázce zásadního právního významu a důvodnost pak v postižení řízení vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, stejně jako v nesprávném právním posouzení věci. Dovolatelé se domnívají, že dovolací soud v rozsudku ze dne 24. 8. 2006, č. j. 33 Odo 1184/2005-314, „skutečně jasně uvedl, že žalovaný se na úkor žalobců skutečně bezdůvodně obohatil, bylo však třeba přesně zjistit, v jakém rozsahu“. Žalobci trvají na tom, že práce, které na nemovitosti žalovaného provedli, neměly charakter pouhých oprav a údržby. Žalobci spatřují logickým, že tyto práce zvýšily hodnotu nemovitosti, když žalovaný může předmětné prostory, které jsou nyní obchodně atraktivnější, pronajmout za vyšší nájemné. Závěrem žalobci navrhli, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný se k podanému dovolání vyjádřil v tom směru, že podle ust. §237 odst. 3, části věty za středníkem, zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), nelze při posuzování přípustnosti dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přihlížet k dovolacím důvodům podle ust. §241a odst. 2 písm. a), b) o. s. ř. (žalovaný zde zjevně míní jen na ust. §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Žalovaný zdůrazňuje, že dovolatelé pouze nesouhlasí se závěry znaleckých posudků, proti nimž neměli v průběhu řízení žádné námitky, a že nedošlo ke zvýšení ceny nemovitosti, ale naopak k jejímu snížení.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění platném ode dne, kdy nabyl účinnosti zákon č. 7/2009 Sb., kterým byla provedena novela tohoto předpisu (viz článek II bod 12 přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb.).
Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (§10a o. s. ř.) zjistil, že dovolání bylo podáno řádně a včas (§240 odst. 1 o. s. ř.) osobami k tomu oprávněnými a zastoupenými advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.). Žalobci dovozují přípustnost dovolání z ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolací důvod, který by Nejvyšší soud přezkoumal v případě, že by dovolání shledal přípustným, byl uplatněn podle ust. §241a odst. 2 písm. a), b) o. s. ř.
Dovolání však přípustné není.
Přípustnost dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle ust. §237 odst. 1 písm. a) nebo b) o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Dle ust. §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Zpochybňují-li dovolatelé závěry znaleckého posudku Ing. Ježíka, resp. Ústavu oceňování majetku a tvrdí-li, že k bezdůvodnému obohacení došlo, neboť jimi provedené práce neměly charakter pouhých oprav a údržby, uplatňují tak dovolací důvod podle ust. §241a odst. 3 o. s. ř. a vzhledem ke znění ust. §237 odst. 3, části věty za středníkem, o. s. ř. k němu nemůže být přihlédnuto. Pokud žalobci tvrdí, že žalovaný může nyní v důsledku jimi provedených prací nemovitost pronajmout za vyšší nájemné, je tato námitka irelevantní. Žalobci touto cestou opět zpochybňují závěry znaleckých posudků, pokud jde o zhodnocení, resp. znehodnocení nemovitosti, a uplatňují tedy dovolací důvod podle ust. §241a odst. 3 o. s. ř., což však podle ust. §237 odst. 3, části věty za středníkem, o. s. ř. není možné. Žalobci rovněž namítají existenci vad řízení, blíže však své tvrzení nerozvádějí, přičemž podle ust. §237 odst. 3, části věty za středníkem, o. s. ř. je toto opět bez právního významu. Jediným dovolacím důvodem, který by za dané procesní situace mohl založit přípustnost dovolání, je dovolací důvod podle ust. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy nesprávné právní posouzení věci, avšak byť dovolatelé existenci tohoto dovolacího důvodu tvrdí, neuvádějí žádné konkrétní pochybení, kterého se měl odvolací soud v tomto směru dopustit, ani nespecifikují otázku zásadního právního významu, na niž by měl dovolací soud odpovědět.
Jde-li o námitku žalobců stran zřetelného vyjádření dovolacího soudu v rozsudku ze dne 24. 8. 2006, č. j. 33 Odo 1184/2005-314, ohledně vzniku bezdůvodného obohacení, je třeba podotknout, že k této se přiléhavě vyjádřil již odvolací soud v napadeném rozhodnutí. Nejvyšší soud v citovaném rozhodnutí neuvedl, že bezdůvodné obohacení vzniklo, pouze stanovil pravidla pro to, k jakým okamžikům je třeba jeho případný vznik vztáhnout a podle jakého předpisu posuzovat jeho výši. Z toho pak žádným způsobem nelze dovodit, že by Nejvyšší soud vznik bezdůvodného obohacení shledal.
Z výše uvedeného vyplývá, že napadenému rozsudku nelze přiznat zásadní právní významnost a dovolání přípustnost ve smyslu ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud proto dovolání podle ust. §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty první, a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobci s ohledem na výsledek řízení nemají na náhradu svých nákladů právo a žalovanému žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. května 2010
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D., v. r.
předseda senátu