ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.531.2010.1
sp. zn. 28 Cdo 531/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce M. M. , zastoupeného JUDr. Jaroslavou Heřmanovou, advokátkou se sídlem v Opavě, Olomoucká 2, proti žalovanému Pozemkovému fondu České republiky , IČ: 45797072, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o určení vlastnického práva k nemovitostem a neplatnosti právního úkonu, vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 12 C 187/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14.5.2009, č.j. 11 Co 180/2009-65, takto:
I. Dovolání žalobce směřující proti výroku I rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 5. 2009, č. j. 11 Co 180/2009-65, jeho části, ve které byl ve výroku I potvrzen rozsudek Okresního soudu v Bruntále ze dne 16. 10. 2008, č. j. 12 C 187/2006-47, se zamítá .
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Bruntále (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16.10.2008, č.j. 12 C 187/2006-47, odmítl žalobu v části, jíž žalobce požadoval „navrácení majetkového práva rodičů do původního stavu před podepsáním prohlášení o vzdání se majetku ze dne 10.12.1957“, a současně žádal „změnu zápisu v katastru nemovitostí do původního stavu podle přídělové listiny č.j. K 3137/47, číslo dokladu 15/48, vložka 457, tedy před podepsáním prohlášení o vzdání se majetku č. 110331 ze dne 10.12.1957“ (výrok I). V části o určení, že „prohlášení o vzdání se majetku č. 110331 ze dne 10.12.1957 je neplatné“, žalobu zamítl (výrok II), rozhodl o poplatkové povinnosti žalobce (výrok III) a o náhradě nákladů řízení (výrok IV).
Při rozhodování o věci samé vycházel ze zjištění, že žalobcovi rodiče Jan a Kateřina Milkovi nabyli vlastnické právo k souboru nemovitostí označovaného jako „usedlost čp. 25 v katastrálním území Roudno“ přídělem podle §5 dekretu prezidenta republiky č. 28/1945 Sb., na základě přídělové listiny vystavené dne 13.12.1947, pod č.j. K 3137/47. Vlastnického práva k těmto nemovitostem se výslovně vzdali písemným prohlášením ze dne 10.12.1957 adresovaným tehdejšímu Okresnímu národním výboru v Bruntále, zemědělskému odboru rady ONV. Nárok na vydání nemovitostí uplatnil žalobce již v restitučním řízení, jež bylo ukončeno rozhodnutím Okresního úřadu v Bruntále - pozemkového úřadu ze dne 27.1.1997, č. 1194/A, podle jehož výroku žalobce není vlastníkem označených nemovitostí. O opravném prostředku, který podal žalobce proti tomuto rozhodnutí, rozhodl Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 3.12.1997, č.j. 27 Ca 152/97-23, kterým rozhodnutí pozemkového úřadu potvrdil. Vyhověno bylo v restitučním řízení pouze návrhu žalobce na určení vlastnictví k pozemkům parc. č. 139, 259 a 140/2 v katastrálním území R., a to rozhodnutím Okresního úřadu v Bruntále – pozemkového úřadu ze dne 28.8.2002, č. 1194/6.
I se zřetelem k dříve vedeným řízením před pozemkovým úřadem, ukončeným shora označenými (pravomocnými) rozhodnutími tohoto správního orgánu ve věci určení vlastnictví žalobce jako oprávněné osoby podle §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „zákon o půdě“), soud prvního stupně uzavřel, že prosazení svých vlastnických nároků (tvrdí-li, že jeho rodiče vlastnické právo neztratili ani ke zbývajícím nemovitostem), se žalobce nemůže domáhat podle obecných předpisů a na požadovaném určení neplatnosti prohlášení o vzdání se majetku (přídělu), jež učinili jeho rodiče dne 10.12.1957, nemá ve smyslu §80 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) naléhavý právní zájem. V ostatním, ohledně návrhu žalobce „na vrácení majetkového práva rodičů do původního stav před podepsáním prohlášení“, a „na změnu zápisu v katastru nemovitostí“ (při výslovném ujištění žalobce, že určení vlastnického práva rodičů ani jeho samého k předmětným nemovitostem touto žalobou nežádá), shledal soud prvního stupně žalobu neurčitou a nezpůsobilou k věcnému projednání, s tím, že vytýkané vady žalobce neodstranil ani po výzvě soudu podle §43 odst. 1 o.s.ř.; v uvedeném rozsahu proto žalobu odmítl (§43 odst. 3 o.s.ř.).
Rozsudkem ze dne 14.5.2009, č.j. 11 Co 180/2009-65, Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). Se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně i jeho právním posouzením věci se ztotožnil. K otázce určitosti žaloby dodal, že krom nejasného žalobního žádání žaloba postrádá i označení konkrétního nemovitého majetku, o který žalobci v řízení jde. V případě nároku na určení neplatnosti prohlášení o vzdání se přídělu, mimo restituční řízení, poukázal též na judikatorní závěry vyslovené Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 11.9.2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Výslovně v něm uvedl, že rozsudek napadá v celém rozsahu, a to včetně výroku nákladového. V otázce přípustnosti dovolání odkázal na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., s argumentací, že podle jeho názoru jde o rozsudek po právní stránce zásadně významný ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. Namítal, že řízení je zatíženo vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř.). Tvrdil, že odvolací soud při posuzování otázky určitosti žaloby nepřihlédl k ustanovením §41 odst. 1 a 2 o.s.ř., podle nichž účastníci mohou své procesní úkony provádět jakoukoliv formou (odst. 1) a každý takto provedený úkon se posuzuje podle svého obsahu (odst. 2). Zopakoval, že mu jde o vrácení nemovitostí odňatých jeho rodičům v roce 1957, z nichž mu byly vráceny pouze některé, ač bylo konstatováno, že jejich odnětím byla porušena obecně uznávaná lidská práva a svobody. Po smrti JUDr. Květoslava Vozného, který jej zastupoval v restitučních řízeních, koncipoval a doplňoval žalobu žalobce sám, přesto, že na počátku řízení požádal soud o ustanovení zástupce z řad advokátů; jeho žádosti vyhověno nebylo, ač má za to, že splňuje předpoklady pro přiznání poplatkového osvobození. Připustil, že žalobu nebyl schopen opravit podle pokynů soudu a při označení nemovitostí vycházel z právního stavu v roce 1956. Za nesprávné označil i právní posouzení věci, při kterém odvolací soud podle jeho názoru použil nesprávná ustanovení právních předpisů, namísto předpisů platných v roce 1956, předpisy z roku 2003; více své námitky v tomto směru nekonkretizoval. Navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu (a spolu s ním patrně i rozsudek soudu prvního stupně) zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) postupoval v dovolacím řízení podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 30.6.2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1.7.2009 (srov. čl. II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátkou (§241 odst. 1 o.s.ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o.s.ř., se zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.), nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým tento soud rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.), anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.); to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20 000,- Kč a v obchodních věcech 50 000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky (§237 odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení (§237 odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Podle ustanovení §239 odst. 3 o.s.ř. dovolání je též přípustné proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí návrhu (žaloby); to neplatí, jestliže byl odmítnut návrh na předběžné opatření (§75a a 75b o.s.ř.).
Proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně o odmítnutí žaloby a jež zde má povahu nemeritorního usnesení, je tedy dovolání přípustné bez dalšího podle ustanovení §239 odst. 3 o.s.ř. V uvedeném rozsahu proto Nejvyšší soud přezkoumal napadené rozhodnutí z důvodů uplatněných v dovolání, přihlížeje též k vadám řízení uvedeným v ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř.
Žalobce v dovolání nenamítá, že by řízení bylo postiženo zmatečnostmi (některou z vad uvedených v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř.) a takový závěr neplyne ani z obsahu spisu. Dovolací soud nezjistil ani jiné vady řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí. Za takovou vadu řízení nelze pokládat ani rozhodnutí soudu vydané v průběhu řízení, jímž nebylo vyhověno návrhu žalobce na ustanovení zástupce z řad advokátů (§30 o.s.ř.). Usnesení soudu prvního stupně ze dne 11.7.2007, č.j. 12 C 187/2006-32, vychází z úplného hodnocení žalobcových osobních a majetkových poměrů a žalobce (jemuž bylo doručeno 18.7.2007) je nenapadl odvoláním. Z obsahu spisu se přitom podává, že v dalším řízení netvrdil skutečnosti o změně svých poměrů a o ustanovení zástupce již soud znovu nežádal. Nevyužil-li tedy sám možnosti zvolit si pro řízení kvalifikovaného zástupce, nelze v absenci zástupce nyní spatřovat vadu řízení či vadu rozhodnutí, v situaci, kdy účastníci měli v řízení stejné možnosti k uplatnění svých práv (§18 odst. 1 o.s.ř.). Do jejich ústavně zaručeného práva na právní pomoc v řízení před soudy, a to od počátku řízení (čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod) postupem v řízení soud nezasáhl.
Závěr odvolacího soudu, že se žalobci ani po instruktivních poučeních, jichž se mu od soudu dostalo (§43 odst. 1 o.s.ř.), nezdařilo odstranit vady žaloby, které brání pokračování v řízení (§43 odst. 2 o.s.ř.), je přitom správný. Ačkoliv ustanovení §79 odst. 1 o.s.ř. vymezuje náležitosti žaloby po obsahové stránce a nezáleží na tom, v jakém pořadí nebo uspořádání jsou v žalobě uvedeny, z textu žaloby a jejího doplnění v posuzovaném případě nelze s určitostí dovodit, co má být předmětem řízení a čeho se žalobce domáhá, žádá-li o „navrácení majetkového práva rodičů do původního stavu před podepsáním prohlášení o vzdání se majetku ze dne 10.12.1957“, a též o „změnu zápisu v katastru nemovitostí do původního stavu podle přídělové listiny č.j. K 3137/47, číslo dokladu 15/48, vložka 457, tedy před podepsáním prohlášení o vzdání se majetku č. 110331 ze dne 10.12.1957“, a vylučuje-li současně, že by žalobou sledoval určení vlastnického práva svých rodičů či jeho samého k nemovitostem, jejichž označení je taktéž neurčité a neumožňuje jejich přesnou identifikaci. Ani odvolací soud po žalobci nežádal o přesný návrh znění výroku rozsudku (takový požadavek ustanovení §79 odst. 1 o.s.ř. nestanoví), ale o srozumitelné vyjádření povinnosti, jež má být žalovanému uložena, popřípadě o určité vymezení právního vtahu, práva nebo právní skutečnosti, jež mají být rozhodnutím soudu deklarovány. To se žalobci – krom návrhu na určení neplatnosti právního úkonu, prohlášení o vzdání se přídělu (viz dále) – nezdařilo. Postup soudu v tomto směru nebyl vůči žalobci přísně formální ani nevstřícný a nejde o to, že by snad soud nepřihlédl k některým žalobcovým úkonům, nesprávně označeným, jak žalobce s poukazem na ust. §41 o.s.ř. nejspíše namítá. Jak se z obsahu spisu podává, o odstranění vad žaloby se soud prvního stupně pokusil i v rámci přípravy jednání, za osobní účasti žalobce, jehož za tímto účelem předvolal k soudu a znovu mu poskytl příslušná poučení (viz protokol o tomto úkonu soudu, konaném dne 2.6.2008).
Soudu prvního stupně tudíž nezbylo, než ve shora uvedeném rozsahu žalobu podle §43 odst. 2 o.s.ř. odmítnout. Při nezměněném stavu řízení nepochybil ani soud odvolací, který rozsudek (mající v tomto rozsahu povahu usnesení, nikoliv rozhodnutí o věci samé) potvrdil (§219 o.s.ř.). V uvedeném rozsahu je tedy rozhodnutí odvolacího soudu správné a Nejvyšší soud proto dovolání žalobce směřující proti této části rozhodnutí zamítl (§243b odst. 2 věty prvé o.s.ř.).
Povahu rozhodnutí o věci samé má rozsudek odvolacího soudu pouze ve výroku I v části, ve které byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby o určení neplatnosti „prohlášení o vzdání se majetku č. 110331 ze dne 10.12.1957“, tedy neplatnosti úkonu, který učinili v roce 1957 žalobcovi rodiče a který byl tehdejšími orgány kvalifikován jako vzdání se vlastnického práva k nemovitostem, které nabyli přídělem podle §5 dekretu prezidenta republiky č. 28/1945 Sb. Při toliko částečném úspěchu žalobce v řízení před pozemkovým úřadem podle §9 odst. 4 zákona o půdě usiluje nyní žalobce o obnovení vlastnického práva i k ostatním nemovitostem, prostřednictvím žaloby o určení neplatnosti označeného právního úkonu. Tuto žalobu odvolací soud neshledal opodstatněnou, s odůvodněním, že na žádaném určení nemá žalobce naléhavý právní zájem ve smyslu §80 písm. c) o.s.ř.; argumentoval přitom tím, že při existenci zvláštní (restituční) právní úpravy ti, kdo by byli podle těchto předpisů oprávněnými osobami, se nemohou domáhat prosazení svých vlastnických nároků podle obecných předpisů . Takový názor je bezpochyby správný a oporu pro něj lze nalézt jak v judikatuře Nejvyššího soudu (srov. rozsudek velkého senátu obchodního a občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, popřípadě rozsudek ze dne 15.10.2008, sp. zn. 31 Cdo 154/2006), tak i v judikatuře Ústavního soudu (srov. zejména stanovisko jeho pléna ze dne 1.11.2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05). Konkrétní námitky proti správnosti tohoto názoru (na němž rozhodnutí odvolacího soudu o věci samé jedině spočívá) dovolatel ostatně ani nevznáší a žádnou z otázek, jež by z tohoto pohledu mohla být označena za otázku zásadního právního významu ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř., dovolacímu soudu nepokládá. Důvodem, který by mu otevíral cestu k prosazení domnělých vlastnickým nároků podle obecných předpisů, nemůže být ani okolnost, že v dříve vedených řízeních před pozemkovým úřadem měl úspěch pouze částečný. Z obsahu nyní projednávané žaloby přitom vyplývá, že jejím podáním žalobce nesleduje projednání téže věci, o níž dříve rozhodl pozemkový úřad, v občanském soudním řízení podle části páté občanského soudního řádu (§244 a násl. o.s.ř.); takový cíl sledovat ostatně ani nemůže, jestliže žalobu (avšak podle obecných předpisů) podává s odstupem několika let od nabytí právní moci rozhodnutí pozemkového úřadu, ač lhůta k jejímu podání je dvouměsíční (srov. §247 odst. 1 o.s.ř.).
Právní názor, na němž odvolací soud se rozhodnutí o věci samé založil, je tedy v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a neodporuje ani hmotnému právu. Z pohledu uplatněného dovolacího důvodu (a jeho obsahového vymezení) nejedná se tudíž o rozsudek po právní stránce zásadně významný (§237 odst. 3 o.s.ř.) a proti tomuto jeho výroku dovolání přípustné není (§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.). V uvedeném rozsahu proto Nejvyšší soud dovolání odmítl (§243b odst. 5 věty první, §218 písm. c) o.s.ř.).
Napadá-li dovolatel rozsudek odvolacího soudu i ve výroku o náhradě nákladů řízení, sluší se připomenout, že ani proti tomuto výroku dovolání přípustné není, jelikož nejde o rozhodnutí ve věci samé (§237 o.s.ř.) ani o žádný z případů rozhodnutí vyjmenovaných v ustanoveních §238, §238a a 239 o.s.ř. (více k otázce přípustnosti dovolání proti nákladovému výroku srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 4/2003).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, §146 odst. 3 a 142 odst. 1 o.s.ř.) za situace, kdy žalovanému, který by jinak měl na náhradu nákladů dovolacího řízení zásadně právo, v tomto řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 17. února 2010
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D., v. r.
předseda senátu