ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.5399.2007.1
sp. zn. 28 Cdo 5399/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., o dovolání dovolatelek : 1. K. L ., a 2. MUDr. L. V ., zastoupených JUDr. Martinem Vlasákem, advokátem, 281 01 Kouřim, Mírové náměstí č. 119, proti rozsudku Krajského soudu v Praze z 29. 5. 2007, sp. zn. 28 Co 292/2007, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 6 C 188/2005 (žalobkyň Květoslavy Lapáčkové a MUDr. Ludmily Víškové, zastoupených JUDr. Martinem Vlasákem, advokátem, proti žalovanému Pozemkovému fondu ČR , IČ 4579 7072, 130 00 Praha 3, Husinecká 1024/11a, o uložení povinnosti uzavřít smlouvu o převodu pozemku podle zákona č. 229/1991 Sb.), takto:
I. Dovolání dovolatelek se odmítají.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobkyň podané u soudu 1. 12. 2005, bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Benešově z 19. 12. 2006, č. j. 6 C 188/2005-48. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba, aby žalovanému bylo uloženo uzavřít se žalobkyněmi smlouvu o převodu pozemku parc. č. 1926/1 (o výměře 7.144 m2) v katastrálním území K., zapsaného na listu vlastnictví č. 10 002 pro toto katastrální území u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj (katastrální pracoviště Benešov). Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
O odvolání žalobkyň proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Praze z 29. 5. 2007, sp. zn. 28 Co 292/2007. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v Benešově z 19. 12. 2006, č. j. 6 C 188/2005-48, potvrzen. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně i řízení, které vydání tohoto rozsudku předcházelo, podle ustanovení §212 a §212a občanského soudního řádu a odvolání žalobkyň neshledal důvodným.
Odvolací soud konstatoval, že podle zjištění soudu prvního stupně žalobkyně uplatňují v tomto řízení restituční nárok na vydání náhradních pozemků za nevydané pozemky podle ustanovení §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., přičemž tyto své nároky nabyly smlouvami o postoupení pohledávek, uzavřenými s oprávněnými osobami či s postupníky restitučních nároků v hodnotě 97.984,81 Kč. Soud prvního stupně také zjistil, že rozhodnutí Pozemkového úřadu v Benešově, na základě něhož vznikl oprávněným osobám nárok na vydání náhradních pozemků z vlastnictví státu za pozemky nevydané, nabylo právní moci již před 6. 8. 2003. Žalovaný Pozemkový fond ČR žalobkyním poté žádné náhradní pozemky nepřevedl.
Odvolací soud se ztotožnil i s právním posouzením této právní věci soudem prvního stupně, který dovozoval, že není-li nárok žalobkyň jejich přímým nárokem na převod jiných pozemků z vlastnictví státu za pozemky nevydané ve smyslu ustanovení §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., nýbrž jde o nárok postoupený, je třeba mít na zřeteli právní závěry, které k otázce těchto nároků postupníků zaujal Ústavní soud ČR v nálezu z 20. 12. 2005, Pl. ÚS 6/2005, totiž že tyto nároky se za nyní platné právní úpravy neuspokojují převodem náhradních pozemků z vlastnictví státu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobkyně v řízení zastupoval, dne 7. 8. 2007 a dovolání ze strany žalobkyň bylo předáno na poště k doručení Okresnímu soudu v Benešově dne 7. 10. 2007, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatelky navrhovaly, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelky mají za to, že je jejich dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu. Z obsahu dovolání dovolatelek vyplývalo, že jako dovolací důvod uplatňují, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelky ve svém dovolání namítaly, že zásadní otázkou pro posouzení jejich žalobního návrhu je vymezení právního režimu převodu jiného pozemku ve vlastnictví státu k uspokojení nároku, který vznikl nevydáním pozemku (§11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb.). Podle názoru dovolatelek nebyl v rozhodné době převodu pozemku tento převod podmiňován veřejnou nabídkou pozemků k převodu. Převodem pozemků na žalobkyně by nedošlo (jak dovolatelky dovozovaly) k porušení předpisu, jenž zakládá právo třetí osoby na nárokový převod, jenž vylučuje pozemky ve vlastnictví státu z převodu nebo jenž stanovuje cenový režim takového převodu. Dovolatelky také vyslovovaly zásadní nesouhlas se závěrem odvolacího soudu, že podaná žaloba u soudu tu nestaví běh lhůty pro poskytnutí naturální náhrady.
Dovolání dovolatelek tu bylo třeba posoudit podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je dovolání přípustné i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním, má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní výnam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, nebo právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování odvolacího soudu, anebo řešil-li odvolací soud svým rozhodnutím některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 6 C 188/2005 Okresního soudu v Benešově), ani z obsahu dovolání dovolatelk a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by tu odvolací soud svým rozsudkem z 29. 5. 2007 (sp. zn. 28 Co 292/2007 Krajského soudu v Praze) řešil některou právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda tu odvolací soud řešil svým rozhodnutím právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu anebo právní otázku, již by odvolací soud řešil v rozporu s hmotným právem.
V tomto případě odvolací soud posoudil projednávanou právní věc zejména podle ustanovení §11 odst. 2, §11a a §33a odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a k jinému zemědělskému majetku.
Podle ustanovení §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. v případech uvedených v §11 odst. 1 tohoto zákona (v nichž pozemky nebo jejich část nelze vydat podle tohoto zákona) pozemkový fond mohl oprávněné osobě převést do vlastnictví jiný pozemek ve vlastnictví státu postupem podle ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 284/1991 Sb., o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech (ve znění pozdějších přepisů), a to pokud možno v té obci, ve které se nachází převážná část pozemků původních, pokud s tím oprávněná osoba souhlasí.
Podle ustanovení §11a odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. (ve znění zákona č. 131/2006 Sb.) oprávněným osobám, uvedeným v §4 zákona č. 229/1991 Sb., kterým podle tohoto zákona nelze vydat pozemek, odňatý způsobem uvedeným v §6 odst. 1 a 2 zákona č. 229/1991 Sb., převádí pozemkový fond jiné pozemky na základě veřejných nabídek, není-li dále stanoveno jinak. Osoby, na které právo oprávněné osoby na bezúplatný převod jiného pozemku přešlo děděním, se pro účely tohoto zákona považují za oprávněné osoby.
V ustanovení §33a zákona č. 229/1991 Sb. bylo stanoveno, že veškeré nároky na poskytnutí náhrad podle zákona č. 229/1991 Sb. jsou pohledávkami, které lze smluvně převádět na jiné osoby.
Ze slovního znění ustanovení §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. ovšem vyplývá, že se týká oprávněných osob podle tohoto zákona (srov. §4 zákona č. 229/1991 Sb.).
V daném případě bylo v rozsudku Okresního soudu v Benešově z 19. 12. 2006, č. j. 6 C 188/2005-48 (na str. 2, 3 a 5) konstatováno, že žalobkyně uzavřely smlouvy o postoupení pohledávek s osobami, jichž se týkala rozhodnutí Pozemkového úřadu v Benešově z 25. 6. 2002, ze 4. 4. 1995, z 10. 7. 1997 a 31. 1. 1994, č. j. PÚ ROPÚ 3381/91-1735/L-II, č. j. PÚ 2909/92-3337, č. j. PÚ 5446/92-3874-I. a č. j. PÚ 3565/91-1828 (a to s Ing. Marií Maškovou, Marií Moravcovou, Janem Tyrnerem a s Danuší Dvořákovou) a že tedy žalobkyně jsou postupníky co do jimi uplatňovaných nároků.
Soudy obou stupňů se tedy musely v této právní věci zabývat otázkou souvislosti ustanovení §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. se zrušením ustanovení §13 odst. 6 a 7 zákona č. 229/1991 Sb. a článku VI. zákona č. 253/2003 Sb. nálezem Ústavního soudu ČR z 13. 5. 2005, Pl. ÚS 6/05.
Nálezem Ústavního soudu ČR z 13. 12. 2005, Pl. ÚS 6/05, vyhlášeným pod č. 531/2005 Sb. (uveřejněným i pod č. 226 ve svazku 39 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR) bylo vysloveno, že „ustanovení §13 odst. 6 a 7 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (ve znění zákona č. 253/2003 Sb.) a článku VI. zákona č. 253/2003 Sb., pokud se týkají oprávněných osob, kterým vzniklo právo na jiný pozemek podle §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. (ve znění zákona č. 483/1993 Sb.) a jejich dědiců, se zrušují dnem vyhlášení tohoto nálezu“ (tj. dnem 20. 12. 2005).
V odůvodnění tohoto nálezu Ústavního soudu ČR bylo i uvedeno : „smyslem i účelem právní konstrukce, podle níž nároky podle zákona o půdě jsou právem na plnění ze závazkového vztahu, který obecně upravuje občanský zákoník (§488 - §852) a tudíž je lze postoupit na základě ustanovení §524 občanského zákoníku, lze rozšířit vějíř alternativ uspokojení nároků restituentů. Nelze z ní však dovodit závěr, dle něhož by účely zákona o půdě, jak jsou zakotveny v jeho preambuli, dopadaly i na postupníky“. Rovněž tu bylo (pod VII/h nálezu) uvedeno co do výroku tohoto derogačního nálezu, že předmětný nález „dopadá pouze na část z celkového okruhu osob, kterých se týkají ustanovení §13 odst. 6 a 7 zákona č. 229/1991 Sb. (ve znění zákona č. 253/2003 Sb.) a článek VI. zákona č. 253/2003 Sb., přičemž touto částí jsou oprávněné osoby podle §11 odst. 2 zákona o půdě (tj. původní restituenti) a jejich dědicové, a nejsou jimi postupníci“.
Také Nejvyšší soud zaujal v rozsudku z 8. 11. 2006, 28 Co 2559/2006 právní závěr, že právo osoby, jež získala nárok na náhradní pozemek postoupením podle §33 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. a podle §524 občanského zákoníku, doznalo změny v důsledku zákona č. 253/2003 Sb., která měla povahu odejmutí práva postupníkům, a to i ohledně řádně uplatněného nároku.
Vzhledem k těmto uváděným ustanovením zákona č. 229/1991 Sb. i vzhledem k výroku i odůvodnění nálezu pléna Ústavního soudu ČR z 19. 12. 2005, Pl. ÚS 6/05 (vyhlášeného pod č. 531/2005 Sb.), z nichž dovolací soud vychází i v daném případě, nemohl dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že by v daném případě odvolací soud, který měl na zřeteli v podstatě tytéž právní závěry, řešil svým rozhodnutím, potvrzujícím zamítnutí žaloby žalobkyň rozsudkem soudu prvního stupně, uváděnou právní otázku v rozporou s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu (s přihlížením i k právním závěrům Ústavního soudu ČR, jimiž jsou obecné soudy vázány). A protože, jak již bylo uvedeno, odvolací soud neřešil odvolací soud svým rozsudkem z 29. 5. 2007, sp. zn. 28 Co 292/2007 Krajského soudu v Praze), ani právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, nebylo tu možné shledat u dovolání dovolatelek zákonné předpoklady přípustnosti dovolání uvedené v ustanoveních §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu, ale ani v jiném ustanovení tohoto právního předpisu, upravujícím přípustnost dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacího soudu.
Přikročil proto dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání dovolatelky, a to jako dovolání nepřípustného.
Dovolatelky nebyly v řízení o dovolání úspěšné a žalovanému v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 12. května 2010
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu