ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.620.2009.1
sp. zn. 28 Cdo 620/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Jana Eliáše, PhD., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobců a) V. P. a b) B. P. , zastoupeni advokátkou, proti žalovanému S. m. B. , zastoupenému advokátkou, o určení vlastnictví, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 46 C 260/2004, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. 10. 2007, č.j. 19 Co 279/2007-69, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalovanému náklady dovolacího řízení ve výši 12.200,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokátky.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně svým rozsudkem shora uvedeným změnil prvostupňový rozsudek a zamítl návrh, aby soud určil, že žalobci jsou bezpodílovými spoluvlastníky pozemků parc. č. 722/2, 724/1 a parc. č. 724/2 v k.ú. B. I., obec B., zapsaných na LV 10001. Změnil tak rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 15. 12. 2006, č.j. 46 C 260/2004-50.
Odvolací soud shledal, že sice soud prvního stupně zjistil dostatečným způsobem skutkový stav věci, avšak nevyvodil správný právní závěr. Dne 18. 4. 1966 byla uzavřena dohoda o zřízení práva společného osobního užívání k označeným pozemkům (dříve pozemek označen jako parc. č. 791/39). Právo osobního užívání k pozemku mělo vzniknout podle tehdy platných předpisů registrací dohody u státního notářství, k čemuž nedošlo. Pokud nebylo registrováno u státního notářství, potom nemohlo dojít ke vzniku práva společného užívání ke spornému pozemku, ani ke změně práva osobního užívání na právo vlastnické. Žalobci se nemohli stát ani oprávněnými drželi, neboť věděli, že právo osobního užívání pozemku vznikne až registrací u státního notářství, nemohli tedy právo ani vydržet. Odvolací soud nezavázal žádného z účastníků k náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, které opírali o nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem, vycházející z nesprávného právního názoru. Namítali, že vzniklo právo společného osobního užívání pozemku, oni pak byli oprávněnými drželi a tudíž mohlo dojít k vydržení. Navrhli, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání vyjádřila. Ztotožnila se s právním názorem odvolacího soudu a namítla, že pro vznik práva společného osobního užívání pozemku žalobcům chybělo splnění podmínek podle tehdejších právních předpisů. Toto právo se nemohlo následně změnit na právo vlastnické, nemohlo dojít k oprávněné držbě ani k vydržení sporného pozemku. Navrhla, aby dovolací soud dovolání zamítl.
Dovolání je podáno žalobci – účastníky řízení ve lhůtě prostřednictvím advokáta (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Dovolání je přípustné, neboť nižší instance rozhodly o meritu věci ve vztahu k dovolateli odlišně (§237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.). Dovolací důvod je uplatněn podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.
Dne 18. 4. 1966 byla uzavřena dohoda mezi tehdejším M.N.V. B.-T. a žalobci o zřízení práva společného osobního užívání sporného pozemku. Takové právo bylo ovšem vázáno – podle tehdejších právních předpisů – na registraci dohody
u státního notářství, k čemuž nedošlo. Pokud nedošlo k registraci dohody u státního notářství, nemohlo vzniknout právo společného osobního užívání k pozemku, ani nemohlo dojít k pozdější transformaci na právo vlastnické ve prospěch žalobců.
Jestliže v případě uzavřených dohod o zřízení práva osobního užívání pozemků podle §872 odst. 5 obč. zák. nedošlo k jejich registraci rozhodnutím státního notářství do 1. 1. 1992, vzniklo oprávněnému právo na uzavření kupní smlouvy ke spornému pozemku. K tomuto právu byla stanovena jednoroční prekluzivní lhůta, jejíž běh ke dni 31. 12. 1992 skončil. Oprávnění tohoto nevyužili a k uzavření kupní smlouvy ke spornému pozemku nedošlo. Jestliže vlastnické právo svědčilo jinému subjektu, o čemž žalobci věděli, poté se nemohli stát oprávněnými držiteli pozemku – ostatně nedošlo ani k registraci dohody, tedy ani právo společného osobního užívání pozemku nikdy nevzniklo. Žalobci tudíž nemohli vydržet vlastnické právo ve smyslu ustanovení §130, §134 obč. zák., a to ani před 1. 1. 1992 ani po tomto datu.
V dalších podrobnostech dovolací soud odkazuje na podrobné odůvodnění rozsudku odvolacího soudu.
Uplatněný dovolací důvod tedy není naplněn a odvolací soud rozhodl ve věci správně. Nejvyšší soud proto dovolání zamítá (§243b odst. 2 věta před středníkem o. s. ř.).
Straně žalované vznikl nárok na náhradu nákladů dovolacího řízení podle §243b odst. 5 a návazných ustanovení o. s. ř., jež vznikly vyjádřením se k dovolání. Podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhl. č. 277/2006 Sb. náleží za jeden úkon zástupce výchozí sazba odměny 20.000,- Kč, redukovaná (jen jeden úkon v řízení) na polovinu, tj. na 10.000,- Kč (§5 písm. b/, §18 odst. 1 cit. vyhl.). To povýšeno o 19% daň z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen odvést, tedy celkem po zaokrouhlení 11.900,- Kč. S přičtením 300,- Kč režijního paušálu představovaly náklady řízení žalovaného částku 12.200,- Kč.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 20. ledna 2010
JUDr. Ludvík David, CSc., v .r.
předseda senátu