ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.712.2010.1
sp. zn. 28 Cdo 712/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Brožové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause, v právní věci žalobce V. B., zastoupeného JUDr. Josefem Filipem, advokátem se sídlem v Ústí nad Orlicí, Komenského 156, 562 01, proti žalovaným 1) M. S. , a 2) D. S. , nar. 2. 6. 1972, bytem Králíky, V Bytovkách 660, oběma zastoupeným JUDr. Radomilem Mackem, advokátem se sídlem v Lanškrouně, J. M. Marků 92, 563 01, o zaplacení částky ve výši 69.444,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 12 C 183/2008, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 10. 2009, č. j. 19 Co 228/2009-85, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Každý z žalovaných je povinen zaplatit žalobci na nákladech dovolacího řízení částku ve výši 3.048,- Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Josefa Filipa, advokáta zastupujícího žalobce.
Odůvodnění:
(§243c odst. 2 o.s.ř.)
Žalobce se domáhal na každém ze žalovaných zaplacení částky 34.722,- Kč s příslušenstvím. V odůvodnění své žaloby uvedl, že byl nečinností žalovaných nucen na své náklady opravit zeď, která je v jejich spoluvlastnictví (každého ze žalovaných v rozsahu jedné ideální poloviny), aby předešel vlastní škodě na zdraví. Cena opravy předmětné zdi činila 68.633,- Kč a oprava střechy žalobce poškozené v důsledku zvětrávání předmětné zdi pak 811,- Kč.
Okresní soud v Ústí nad Orlicí jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 13. 2. 2009 č.j. 12 C 183/2008-47 žalovaným uložil povinnost zaplatit žalobci částku 34.722,- Kč a to bez příslušenství, ve zbytku žalobu zamítl.
K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací rozsudkem ze dne 13. 10. 2009, č.j. 19 Co 228/2009-85, výrokem I. rozsudek soudu prvního stupně v části, kterou bylo žalobě vyhověno, potvrdil a s ohledem na žalobní petit směřující proti samostatným žalovaným zavázal každého žalovaného zaplatit žalobci po 17.361,- Kč; výrokem II. rozsudek soudu prvního stupně v zamítavé části změnil tak, že každý ze žalovaných je povinen zaplatit žalobci dalších 17.361,- Kč včetně příslušenství; jinak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil; výroky III. a IV. rozhodl o nákladech řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání. Namítali, že soudy nižších stupňů dospěly k odlišným skutkovým zjištěním, že žalobce se v řízení nedomáhá bezdůvodného obohacení, jak dovozují soudy nižších stupňů, ale náhrady nákladů účelně vynaložených k odvrácení hrozící škody ve smyslu §419 obč. zák., jehož limitem je výše hrozící škody, která však v řízení nebyla důkazně zjišťována.
Žalobce ve svém vyjádření k dovolání uvedl, že dovolání není důvodné. Konstatoval, že skutková zjištění, z nichž soud prvního stupně vycházel, byla dostatečně popsána, ve věci se navíc nejedná o odlišné hodnocení skutkových okolností případu soudy nižších stupňů. Závěrem se žalobce ztotožnil s právním posouzením provedeným odvolacím soudem a navrhl podané dovolání zamítnout.
Dovolání žalovaných však v souzené věci není přípustné.
Podle §237 odst. 2 písm. a) o.s.ř. (ve znění zákona č. 7/2009 Sb.) není dovolání podle §237 odst. 1 o.s.ř. přípustné „ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč a v obchodních věcech 100.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.“
Dovolatelé prostřednictvím podaného dovolání správně uvedli, že ačkoliv odvolací soud rozdělil nároky žalobce do více výroků, které ve svých částech nepřevyšují 50.000,- Kč, rozdělení žalobou uplatněného nároku do více výroků by nemělo pro posouzení přípustnosti podle §237 odst. 2 písm. a) o.s.ř. význam (srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. 3. 2005, sp. zn. II. ÚS 117/04). Pro úplnost dovolací soud uvádí, že v souzené věci by bylo nutné zohlednit, že soudy rozhodovaly o dvou samostatných nárocích a to o nároku v částce 68.633,- Kč z titulu náhrady dle §419 obč. zák. (z čehož na každého žalovaného připadla částka 34.316,50 Kč) a o nároku v částce 811,- Kč (z čehož na každého žalovaného připadla částka 405,50 Kč), kterým se žalobce domáhal náhrady dle §420 obč. zák. S ohledem na další závěry však tato skutečnost není podstatná.
V souzené věci, jak správně zdůraznil i odvolací soud, žaloba v petitu směřovala proti každému žalovanému samostatně. Judikatura Nejvyššího soudu (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, publikované v časopise Soudní judikatura pod č. SJ 3/1998, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2357/2000, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 2, pod č. C 154) přitom setrvává na závěru, že k podání dovolání je účastník řízení oprávněn jen tehdy, vznikla-li mu rozhodnutím odvolacího soudu procesní újma, která může být zrušením rozhodnutí odvolacího soudu napravena. Dovolání tudíž může podat jen účastník, jehož nároku nebylo zcela vyhověno nebo jemuž byla naopak soudem uložena povinnost - tzv. subjektivní přípustnost dovolání (srov. Krčmář, Z. in Drápal, L. – Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II. Komentář. §201-376. 1. vydání. Praha: C.H. Beck, 2009. s. 1907-1908; příp. Bureš, J. – Drápal, L. Dovolání podle občanského soudního řádu. Praha: C.H. Beck, 1994. s. 20-21). V souzené věci proto každý z žalovaných může napadnout dovoláním rozsudek odvolacího soudu vždy jen v té části, kterou byla přímo jemu uložena povinnost zaplatit žalobci 34.722,- Kč s příslušenstvím, neboť k podání dovolání proti části, kterou byla uložena samostatná platební povinnost jinému žalovanému, není podmínka subjektivní přípustnosti dovolání splněna. Dovolací soud je s ohledem na předeslané nucen konstatovat, že dovolání každého žalovaného směřuje proti výroku rozsudku o věci samé, kterým bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč. Přípustnost dovolání je tak vyloučena podle §237 odst. 2 písm. a) o.s.ř. (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2008, sp. zn. 25 Cdo 3365/2008).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. Každému z žalovaných, jejichž dovolání bylo odmítnuto, uložil dovolací soud povinnost zaplatit žalobci účelně vynaložené náklady, které mu vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady se u každého žalovaného sestávají z částky ve výši 2.390,- Kč jako poloviny z částky 4.780,- Kč (§10 odst. 3, §3 odst. 1 bod 3, §15, §18 odst. 1 věta první vyhlášky č. 484/2000 Sb.) a z částky 150,- Kč jako poloviny z paušální částky náhrady hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (§2 odst. 1, §13 odst. 1, 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.) vše zvýšeno o DPH ve výši 20 %. Každý z žalovaných je tudíž povinen zaplatit žalobci částku 3.048,- Kč, když celkové náklady řízení činí 6.096,- Kč. Platební místo a lhůta ke splnění uložené povinnosti byly stanoveny podle §149 odst. 1 a §160 odst. 1 o.s.ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 13. července 2010
JUDr. Iva B r o ž o v á
předsedkyně senátu