ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.768.2010.1
sp. zn. 28 Cdo 768/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce Hlavního města Prahy, zastoupeného JUDr. Miroslavem Janstou, advokátem, se sídlem v Praze 1, Těšnov 1, proti žalovanému Pozemkovému fondu České republiky, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupenému JUDr. Ivanou Slivkaničovou, advokátkou, se sídlem v Praze 1, Na Poříčí 1079/3a, o určení vlastnického práva k nemovitosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4, pod sp. zn. 12 C 181/2005, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalobce Městská část Praha 4, se sídlem v Praze 4, Táborská 350, zastoupené JUDr. Ivanou Sittkovou, advokátkou se sídlem v Praze 4 – Chodov, Medkova 913/48, o dovolání vedlejšího účastníka proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. března 2008, č. j. 13 Co 579/2007- 82 takto:
Dovolání vedlejšího účastníka se odmítá .
Odůvodnění:
Soud prvního stupně zamítl žalobu, prostřednictvím níž se žalobce domáhal určení vlastnického práva ve vztahu k nemovitostem, pozemku parc. č. 760 v katastrálním území B., obec P., o výměře 5170 m2, druh pozemku – zahrada, způsob ochrany – zemědělský půdní fond, památkově chráněné území, zapsaného na LV pro k. ú. B., který je veden u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, katastrální pracoviště Praha (dále jen „předmětný pozemek“).
K odvolání žalobce i vedlejšího účastníka soud druhého stupně rozsudkem ze dne 5. března 2008, č. j. 13 Co 579/2007- 82, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu (výroku I., II.) podal žalobce i vedlejší účastník dovolání.
O dovolání žalobce bylo rozhodnuto rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2009, č. j. 28 Cdo 2922/2008 – 120, tak, že jak rozsudek soudu odvolacího, tak i rozsudek soudu prvního stupně byly zrušeny a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Nejvyššímu soudu tedy zbývalo rozhodnout o dovolání vedlejšího účastníka.
K dovolání vedlejšího účastníka žalovaný uvedl, že podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu vedlejší účastník není osobou oprávněnou k podání dovolání.
Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (§10a zákona č. 99/1963 Sb., občanského osudního řádu, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. s. ř.“) dospěl k závěru, že vedlejší účastník není osobou oprávněnou k podání dovolání.
Nejvyšší soud ve svých četných rozhodnutích opakovaně vyslovil, že „vedlejší účastník není podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2001 osobou oprávněnou k podání dovolání“ (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2003, sp. zn. 25 Cdo 162/2003, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek jako R 3/2004, č. sešitu 1/2004, veřejnosti dostupné též na internetových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz ).
Nejvyšší soud zde dovodil, že ve smyslu §240 odst. 1 a §93 odst. 3 o. s. ř. má vedlejší účastník zásadně stejná práva a povinnosti jako účastník řízení a jeho postavení se odvíjí od účastníka, na jehož podporu vystupuje; není však oprávněn provádět úkony znamenající dispozici s řízením, s předmětem řízení nebo s úkony, které učinil sám účastník. Zákon přitom výslovně neřeší, zda je vedlejší účastník oprávněn podat dovolání. Vzhledem k tomu, že v zákoně je výslovně upravena legitimace vedlejšího účastníka pouze k podání odvolání, žaloby na obnovu řízení a žaloby pro zmatečnost při současném vymezení podmínek, za nichž může tyto opravné prostředky uplatnit (srov. ustanovení §203 odst. 1 a §231 odst. 1 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2001), zatímco o oprávnění vedlejšího účastníka podat dovolání zákon nic neuvádí, je třeba dovodit, že zákon vedlejšímu účastníku oprávnění podat dovolání nedává. Tento výklad (pomocí argumentu e silentio legis) je zastáván i v právní teorii (viz Bureš, J., Drápal, L., Mazanec, M., Občanský soudní řád, komentář, 5. vydání, Praha C. H. Beck, 2001, s. 995, bod 2.).
V posuzovaném případě podal dovolání vedlejší účastník na straně žalobce, tedy někdo, kdo k tomu není oprávněn. Nejvyšší soud proto takové dovolání podle ustanovení §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. b) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých v souvislostech s podáním dovolání vedlejšího účastníka bude rozhodnuto v rozhodnutí ve věci samé.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 17. února 2010
JUDr. František I š t v á n e k, v. r.
předseda senátu