ECLI:CZ:NS:2010:29.CDO.1258.2009.1
sp. zn. 29 Cdo 1258/2009-421
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Jiřího Zavázala v konkursní věci dlužníka “HRADEBNÍ, s. r. o.“ , se sídlem v Praze 3, Bořivojova 35/878, PSČ 130 00, identifikační číslo osoby 47917644, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 39 (10) K 47/2003, o návrhu věřitelů a/ Steilmann Praha , spol. s r. o. , se sídlem v Komerční zóně Průhonice - Čestlice, Obchodní 126, 251 01 Čestlice, identifikační číslo osoby 48111066, zastoupeného Mgr. Petrem Krechlerem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Dušní 906/8, PSČ 110 00 a b/ Meredith International s. r. o. , se sídlem v Praze 6, Na Fišerce 19, PSČ 160 00, identifikační číslo osoby 26211254, zastoupeného JUDr. Markem Bánským, advokátem, se sídlem v Praze 1, Elišky Krásnohorské 10/2, PSČ 110 00, na prohlášení konkursu na majetek dlužníka, o dovolání navrhujícího věřitele a/ proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. září 2008, č. j. 2 Ko 44/2007-403, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Usnesením ze dne 17. prosince 2006, č. j. 39 (10) K 47/2003-366, zamítl Krajský soud v Brně (dále též jen „konkursní soud“) návrh věřitelů (a/ Steilmann Praha , spol. s r. o. a b/ Meredith International s. r. o.) na prohlášení konkursu na majetek dlužníka “HRADEBNÍ, s. r. o.“ (bod I. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku).
Konkursní soud dospěl k závěru, že navrhující věřitel a/ (jako původní smluvní strana) a navrhující věřitel b/ (jako postupník ohledně části tvrzené pohledávky náležející původně navrhujícímu věřiteli a/, v intencích smlouvy o postoupení pohledávky z 13. února 2004) nedoložili ve smyslu ustanovení §4 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“), existenci pohledávek z komisionářské smlouvy, jež měla být uzavřena ústní formou. Uvedl dále, že smluvní strany údajného závazkového vztahu se neshodly na podstatných náležitostech údajné komisionářské smlouvy.
S poukazem na závěry obsažené ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. června 1998, Cpjn 19/98, uveřejněném pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „stanovisko“) pak konkursní soud uzavřel, že povaha řízení o návrhu na prohlášení konkursu nevylučuje, aby soud o skutečnostech, jež jsou mezi účastníky sporné, prováděl dokazování, není však povinností konkursního soudu provádět dokazování o tom, zda pohledávka navrhovatele skutečně existuje a řešit tímto způsobem spor o existenci pohledávky. Jestliže konkursní soud zjistí, že k závěru o existenci splatné pohledávky věřitele (navrhovatele konkursu) je zapotřebí provést dokazování, neboť dlužník pohledávku popírá a předložené listiny existenci pohledávky neosvědčují), pak návrh na prohlášení konkursu (bez ohledu na to, zda účastníci učinili důkazní návrhy ve výše uvedeném směru či nikoli) zamítne proto, že věřitel svou pohledávku za dlužníkem nedoložil.
K odvolání navrhujícího věřitele a/ Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení konkursního soudu v zamítavém výroku o věci samé (první výrok), změnil je ve výroku o nákladech řízení (druhý výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení mezi odvolatelem a dlužníkem (třetí výrok). Přitom poukázal na to, že odvolání navrhujícího věřitele b/ odmítl (pro vady) již usnesením ze dne 17. července 2008, č. j. 2 Ko 44/2007-393.
Odvolací soud na rozdíl od konkursního soudu dospěl k závěru, že odvolatel prokázal uzavření ústní komisionářské smlouvy s dlužníkem (nejpozději počátkem druhého čtvrtletí roku 2000). K tomu dále uvedl, že tvrzená pohledávka z komisionářské smlouvy měla činit celkem 21.852.372,- Kč, z čehož z uznaných 7.432.953,- Kč bylo uhrazeno 100.000,- Kč a zbytek odvolatel postoupil jiným osobám (900.000,- Kč společnosti BARSINI, s. r. o. a 6.432.953,- Kč navrhujícímu věřiteli b/). Ohledně zbývajících 15.034.549,- Kč přitakal konkursnímu soudu v tom, že potud je pohledávka sporná. S přihlédnutím k ustanovení §587 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), odvolací soud dovodil, že předložené listiny nedokládají dohodu o výši úplaty za zařízení záležitosti, což však nezpůsobuje neplatnost komisionářské smlouvy. Nároky tvrzené odvolatelem mají podklad v ústně sjednané komisionářské smlouvě, přičemž v otázce úplaty uplatňují smluvní strany rozporná tvrzení. K prokázání skutkového stavu je tak zapotřebí vést dokazování takového rozsahu (dalšími listinami, výslechy svědků a pravděpodobně i znaleckými posudky), že by konkursní řízení nahrazovalo řádné řízení o zaplacení pohledávky. Za tohoto stavu - uzavřel odvolací soud - skutečně není povinností konkursního soudu provádět dokazování o tom, zda pohledávka navrhovatele existuje. Konkursní soud proto nepochybil, jestliže odvolatelův návrh na prohlášení konkursu na majetek dlužníka zamítl pro nedoložení aktivní věcné legitimace.
Dovolání navrhujícího věřitele a/ proti usnesení odvolacího soudu Nejvyšší soud odmítl podle §243b odst. 5 a §218 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), jako nepřípustné.
Učinil tak proto, že dovolání v této věci může být přípustné jen podle ustanovení §238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř. ve spojení s ustanovením §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., přičemž dovolatel Nejvyššímu soudu - oproti svému mínění - nepředkládá k řešení žádnou otázku zásadního právního významu.
Dovolatel přisuzuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí řešení otázky, zda je v konkursním řízení nutné zjišťovat konkrétní výši pohledávky nebo stačí osvědčit existenci pohledávky jako takové.
V této souvislosti pak v dovolání namítá, že soudy nižších stupňů se odchýlily od ustálené judikatury, konkrétně od výše označeného stanoviska (jeho bodu XIII.), podle kterého (jak míní dovolatel) v návrhu na prohlášení konkursu není nutné osvědčit konkrétní výši pohledávky, ale pouze to, že pohledávka existuje.
Dovolatel usuzuje, že v řízení byl předložen dostatek důkazů k tomu, aby odvolací soud mohl učinit závěr, že má za dlužníkem splatnou pohledávku, aniž by byla přesně známa její výše.
Nejvyšší soud pak nevidí důvod založit přípustnost dovolání pro otázku, kterou mu dovolatel předkládá. Pod bodem XIII. stanoviska (str. 181 /357/) Nejvyšší soud uzavřel, že závěr o tom, že věřitel má za dlužníkem splatnou pohledávku, je možné učinit i bez toho, aby byla přesně známa výše dlužníkova závazku. Pod bodem VIII. stanoviska (str. 176 /352/) též vysvětlil, že věřitel může návrh na prohlášení konkursu podat i pro splatnou pohledávku, o níž dosud nebylo příslušným orgánem pravomocně rozhodnuto a že povaha řízení o návrhu na prohlášení konkursu nevylučuje, aby soud o skutečnostech, jež jsou mezi účastníky sporné, prováděl dokazování. Tamtéž však dodal, že není povinností konkursního soudu provádět dokazování o tom, zda pohledávka věřitele (navrhovatele konkursu) skutečně existuje.
V usnesení uveřejněném pod číslem 64/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyšší soud dále vysvětlil, že typovým důvodem zamítnutí věřitelského návrhu na prohlášení konkursu je skutečnost, že již v konkursním řízení vyjde najevo, že sporné skutečnosti (týkající se pohledávky, kterou je navrhující věřitel povinen dle §4 odst. 2 ZKV doložit) nebude možné osvědčit pouze listinami a že provedením věcně (okruhem sporných skutečností) opodstatněných důkazních návrhů výslechem účastníků, výslechem svědků, znaleckými posudky, ohledáním apod. (srov. i §125 o. s. ř.), by konkursní soud nahrazoval (v případech, v nichž tvrzená pohledávka navrhujícího věřitele nebo pohledávka „známého“ věřitele, kterou má být doložen dlužníkův úpadek, není pohledávkou pravomocně přiznanou rozhodnutím příslušného orgánu nebo alespoň pohledávkou vykonatelnou), sporné řízení.
Napadené usnesení je s těmito ustálenými judikatorními závěry v souladu a dovolatelem tvrzený rozpor s bodem XIII. stanoviska z něj neplyne (odvolací soud přiléhavě vysvětlil, proč má pohledávku v rozsahu, v němž ji dovolatel uplatňuje, za spornou). Závěr přijatý pod bodem XIII. stanoviska předpokládá, že pohledávku lze v určité (byť nikoli věřitelem tvrzené) výši osvědčit. Na takovém úsudku však odvolací soud své rozhodnutí nezaložil. Předkládá-li dovolatel Nejvyššímu soudu jiné (než odvolacím soudem učiněné) hodnocení provedených důkazů, pak tím z obsahového hlediska uplatňuje dovolací důvod dle §241a odst. 3 o. s. ř., jenž u dovolání, jehož přípustnost může být založena jen prostřednictvím §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., nemá k dispozici a ze kterého tak na přípustnost dovolání nelze usuzovat.
Výrok o nákladech dovolacího řízení je ve smyslu ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. odůvodněn tím, že dovolání bylo odmítnuto a tím, že u dlužníka žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení nebyly zjištěny.
Rozhodné znění občanského soudního řádu (do 31. prosince 2007) plyne z §432 odst. 1, §433 bodu 1. a §434 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 21. prosince 2010
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu