ECLI:CZ:NS:2010:29.CDO.1516.2009.1
sp. zn. 29 Cdo 1516/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Filipa Cilečka v právní věci žalobce Ing. R. P., zastoupeného JUDr. Zlatavou Davidovou, CSc., advokátkou, se sídlem v Brně, Přívrat 12, PSC 616 00, proti žalovanému JUDr. J. H., jako správci konkursní podstaty úpadce ZD Hvězdlice, družstva se sídlem v Chvalkovicích – v likvidaci, identifikační číslo 00 14 16 15, o vyloučení věci ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 55 Cm 218/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. prosince 2008, č. j. 9 Cmo 256/2008-136, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 3. prosince 2008, č. j. 9 Cmo 256/2008-136, potvrdil rozsudek ze dne 21. srpna 2008, č. j. 55 Cm 218/2003-112 (ve znění usnesení ze dne 1. září 2008, č. j. 55 Cm 218/2003-118), kterým Krajský soud v Brně zamítl žalobu o vyloučení „stavby hráze rybníka a příslušenství“ blíže specifikované ve výroku rozhodnutí (dále jen „sporná věc") ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce.
Odvolací soud – na rozdíl od soudu prvního stupně, který dospěl k závěru, že žalobce není vlastníkem sporné věci – dovodil, že sporná věc nebyla žalovaným pojata do soupisu majetku konkursní podstaty, pročež nebylo možno vyhovět ani žalobě o její vyloučení z konkursní podstaty (§19 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání – dále jen „ZKV“).
Přitom zdůraznil, že do soupisu majetku konkursní podstaty byl zahrnut „rybník, inv. číslo majetku 100035, obec a k. ú. Hvězdlice, okr. Vyškov“ a z takto vymezeného předmětu soupisu není zřejmé, co vlastně bylo do konkursní podstaty úpadce sepsáno. Potud akcentoval, že „rybník jednak není ve smyslu občanskoprávním samostatnou věcí, s níž by mohlo být nakládáno odděleně od pozemků tvořících jeho dno a břeh, jednak že hráz, která je rovněž jednou z částí rybníku, může být (podle okolností) samostatnou stavbou, ve smyslu občanského práva (tedy samostatnou věcí v právním smyslu, způsobilou být předmětem občanskoprávních vztahů), nebo může jít jen o součást pozemku, na kterém stojí“. V této souvislosti odkázal na rozhodnutí uveřejněné pod číslem 23/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. července 2008, sp. zn. 22 Cdo 1121/2008 (jde o rozhodnutí uveřejněné pod číslem 65/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Jelikož nelze bez dalšího vycházet z toho, že předmětem soupisu měly být všechny v úvahu přicházející části rybníku, neboť každá z nich může mít jiného vlastníka (což je ostatně také případ souzené věci, kdy dno rybníku by mohlo být podle tvrzení žalovaného ve spoluvlastnictví celkem 29 osob, některé z těchto osob by měly být spoluvlastníky břehů, na nichž je pak postavena předmětná hráz, o níž žalobce tvrdí, že je v jeho vlastnictví), shledal odvolací soud soupis majetku neurčitým a dovodil, že s ním nelze spojovat účinky předjímané ustanovením §18 ZKV.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dovolání, odkazuje co do jeho přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a co do důvodu na ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. namítaje, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatel akcentuje, že „věc zapisuje do soupisu a o možnosti podat vylučovací žalobu vyrozumívá jedině správce konkursní podstaty“ a jeho povinností je, aby věc zapsal do soupisu natolik jasně a výstižně, že nebude pochyb o tom, o jakou věc jde. V situaci, kdy správce tuto povinnost nesplní, má být vyzván k dodatečné a dostatečně přesné specifikaci. Dále dovolatel vyjadřuje názor, že „nemá jinou možnost než žalovat na vyloučení věci tak, jak je specifikována ve výzvě ze strany správce, resp. v usnesení konkursního soudu k podání vylučovací žaloby“, z čehož dovozuje, že „tato neúplnost mu nemůže být kladena k tíži a nemůže být podkladem pro to, aby ve věci bylo vyneseno zamítavé rozhodnutí“.
Konečně odvolacímu soudu vytýká, že se nezabýval otázkou, zda dovolatel nabyl vlastnické právo ke sporné věci.
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání konstatuje, že do soupisu majetku konkursní podstaty byl vskutku pojat rybník a nikoli hráz postavená na pozemcích žalobcem specifikovaných a naopak polemizuje se závěrem odvolacího soudu co do neurčitosti soupisu majetku ve vztahu ke sporné věci. V této souvislosti poukazuje na „důkazy, které předtím neměl k dispozici a které dovolacímu soudu předkládá“ a nesouhlasí se závěrem, podle něhož „rybník není ve smyslu občanskoprávním samostatnou věcí“.
Dovolání žalobce proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, které není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., Nejvyšší soud neshledal přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; proto je podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Učinil tak proto, že otázkou náležitostí soupisu majetku (a výkladu §18 ZKV) se ve své rozhodovací praxi zabýval např. v rozhodnutí uveřejněném pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a v usnesení ze dne 27. ledna 2010, sp. zn. 29 Cdo 1003/2009. Přitom formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož soupis majetku konkursní podstaty úpadce musí obsahovat označení sepisovaného majetku způsobem umožňujícím jeho identifikaci a jsou-li pochybnosti o tom, jaký majetek správce zařadil do soupisu majetku konkursní podstaty, je třeba provést výklad obsahu soupisu v souladu s pravidly zakotvenými v ustanovení §35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, a teprve tehdy, není-li možné ani provedeným výkladem zjistit, jaký majetek správce do soupisu zařadil, lze uzavřít, že v dané části nemá soupis žádné právní účinky. Přitom skutečnost, že majetek, jehož se týká vylučovací žaloba ve smyslu ustanovení §19 odst. 2 ZKV, vůbec nebyl nebo ke dni rozhodnutí soudu již není sepsán v konkursní podstatě úpadce, je důvodem k zamítnutí žaloby.
Jak je zřejmé z odůvodnění dovolání, dovolatel nezpochybňuje závěr, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, tj. závěr, že sporná věc nebyla dostatečně vymezena a její soupis je neurčitý a nevyvolává účinky předjímané ustanovením §18 ZKV, nýbrž pouze dovozuje, že „tato skutečnost nemůže být kladena k jeho tíži“, když dovolatel nemůže nijak ovlivnit, jak správce konkursní podstaty při soupisu majetku a jeho specifikaci v soupisu postupuje. Neudržitelnost uvedené argumentace je přitom zjevná již s ohledem na závěry formulované ve výše zmiňovaných rozhodnutích Nejvyššího soudu, když důsledkem akceptace právního názoru dovolatele by bylo, že neurčitost soupisu majetku nemůže být důvodem pro zamítnutí žaloby o vyloučení věci podle ustanovení §19 odst. 2 ZKV, což dosavadní judikatuře Nejvyššího soudu odporuje.
Pouze pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že v případě, že by dovolání shledal přípustným podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. (odvolací soud sice rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé potvrdil, nicméně z jiných než soudem prvního stupně zmiňovaných důvodů), byl by zde důvod pro odmítnutí dovolání ve smyslu ustanovení §243b odst. 1 o. s. ř. pro zjevnou bezdůvodnost, a to na základě téže argumentace.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalovanému podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 24. června 2010
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu