ECLI:CZ:NS:2010:29.CDO.1689.2008.1
sp. zn. 29 Cdo 1689/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně doc. JUDr. Ivany Štenglové a soudců Mgr. Filipa Cilečka a Mgr. Petra Šuka v právní věci navrhovatele V. P., jako správce konkursní podstaty U., spol. s r. o., zastoupeného Mgr. A. G., advokátkou, proti odpůrcům 1) JUDr. P. M. , advokátu, jako správci konkursní podstaty I. spol. s r. o., zastoupenému JUDr. F. G., advokátem, 2) D. M., a 3) L. M., o zaplacení částky 800.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 32 Cm 52/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. listopadu 2007, č. j. 7 Cmo 460/2006 – 76, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Napadeným usnesením potvrdil odvolací soud rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. července 2006, č. j. 32 Cm 52/2003 – 45, kterým tento soud zamítl „žalobu“ na zaplacení částky 800.000,- Kč s 15% úrokem z prodlení od 22. ledna 1999 do zaplacení, s tím, že v rozsahu zaplacení jedním z „žalovaných“ zaniká povinnost placení ostatních, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti usnesení odvolacího soudu podal navrhovatel dovolání, jež Nejvyšší soud podle ustanovení §243b odst. 5, §218 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř“.), odmítl.
Učinil tak proto, že dovolání proti potvrzujícímu výroku usnesení ve věci samé může být přípustné pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. [o situaci předvídanou v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde], tedy tak, že dovolací soud – jsa přitom vázán obsahem dovolání (§242 odst. 3 o. s. ř.) – dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Otázky, jež dovolatel předkládá Nejvyššímu soudu, však napadené usnesení zásadně právně významným nečiní.
Tvrzením, jímž dovolatel vytýká odvolacímu soudu, že nesprávně posoudil rozhodnutí společníků společnosti U., s. r. o. přijaté dne 16. července 1998, o zvýšení základního jmění (dále jen „rozhodnutí společníků“), když dovodil, že jím ke zvýšení základního jmění této společnosti nedošlo, postrádá potřebný judikatorní přesah, když je významné jen pro posuzovanou věc.
Rozhodnutí odvolacího soudu přitom není ani v rozporu s hmotným právem. Ustanovení §125 odst. 1 písm. e) a §127 odst. 4 obchodního zákoníku, ve znění účinném k rozhodnému dni (tj. ke dni 16. července 1998), určovala že o zvýšení základního jmění společnosti s ručením omezeným musí rozhodnout valná hromada společnosti alespoň dvoutřetinovou většinou hlasů společníků a o rozhodnutí musí být pořízen notářský zápis. Jak plyne ze skutkových zjištění odvolacího soudu (jež dovolatel nezpochybňuje), o rozhodnutí společníků notářský zápis pořízen nebyl. Rozhodnutí společníků tak podmínky stanovené obchodním zákoníkem nesplňovalo a ke zvýšení základního jmění jím dojít nemohlo. Na tom nic nemění to, že rejstříkový soud zapsal zvýšení základního jmění do obchodního rejstříku, neboť tento zápis byl v rozhodné době, jak správně uzavřel odvolací soud, toliko zápisem deklaratorním a právní účinky zvýšení základního jmění založit nemohl.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. proto dovolání přípustné není. Protože dovolací soud neshledal ani jiný důvod přípustnosti dovolání podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť navrhovatel s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a ostatním účastníkům žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. ledna 2010
doc. JUDr. Ivana Š t e n g l o v á
předsedkyně senátu