ECLI:CZ:NS:2010:29.CDO.1952.2009.1
sp. zn. 29 Cdo 1952/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců Mgr. Filipa Cilečka a JUDr. Petra Gemmela v právní věci žalobkyně Letohradská zemědělská společnost a. s., se sídlem v Letohradu, Lukavice, PSČ 561 51, identifikační číslo osoby 25253981, zastoupené JUDr. Evou Auersvaldovou, advokátkou, se sídlem v Ronově nad Doubravou, Nábřežní 160, PSČ 538 42, proti žalovaným 1/ F. B. , jako správci konkursní podstaty úpadkyně KVARTA, spol. s r. o. v likvidaci, identifikační číslo osoby 15050548 a 2/ KVARTA PLUS, s. r. o., se sídlem v Lánech u Dašic 28, PSČ 533 03, identifikační číslo osoby 64828018, zastoupené Mgr. Josefem Smutným , advokátem, se sídlem v Pardubicích, Třída Míru 66, PSČ 530 02, o určení práva na oddělené uspokojení, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích pod sp. zn. 44 Cm 100/2004, o dovolání druhé žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. září 2008, č. j. 15 Cmo 111/2008-340, takto:
I. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 4. září 2008, č. j. 15 Cmo 111/2008-340, a - s výjimkou výroku I. o zastavení řízení - rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 25. října 2007, č. j. 44 Cm 100/2004-289, se zrušují .
II. V rozsahu, v němž byly rozsudky soudů obou stupňů zrušeny ve výrocích o věci samé, se řízení zastavuje .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 25. října 2007, č. j. 44 Cm 100/2004-289, Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ve sporu vedeném mezi žalobkyní (Letohradskou zemědělskou společností a. s.) a žalovanými (1/ správcem konkursní podstaty úpadkyně KVARTA, spol. s r. o. v likvidaci a 2/ KVARTA PLUS, s. r. o.) výrokem I. zastavil řízení o určení, „že žalobkyně má právo na oddělené uspokojení pohledávky ve výši 730,- Kč“, výrokem II. určil, že žalobkyně má právo na oddělené uspokojení pohledávky za úpadkyní ve výši 2,612.225,- Kč ze zpeněžení specifikovaných nemovitostí (dále jen „nemovitosti“), výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů řízení a výrokem IV. o svědečném.
K odvolání druhé žalované Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil výrok II. rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé, zčásti změnil výrok III. o nákladech řízení a změnil výrok IV. (první výrok). Dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů mezi žalobkyní a prvním žalovaným (druhý výrok) a o nákladech odvolacího řízení mezi žalobkyní a druhou žalovanou (třetí výrok).
Soudy vyšly z toho, že:
1/ Na společnost Lánsko, spol. s r. o. (právního předchůdce žalobkyně) byly postoupeny pohledávky za pozdější úpadkyní v celkové výši 2,612.225,- Kč představující cenu za prodej akcií společnosti Loučná-Dašice, a. s. (dále jen „pohledávky“).
2/ Dne 6. září 2001 byla mezi společností Lánsko, spol. s r. o. a (pozdější) úpadkyní uzavřena zástavní smlouva k zajištění pohledávek ve výši 3,159.070,72 Kč (dále jen „zástavní smlouva“), na jejímž základě vzniklo zástavní právo k nemovitostem.
3/ Z dodatku č. 1 k zástavní smlouvě uzavřeného dne 26. října 2001 vyplývá, že výše pohledávky zajištěné zástavním právem byla změněna na částku 3,100.895,72 Kč (jež je takto uvedena i v katastru nemovitostí), přičemž tuto pohledávku představuje kupní cena za akcie společnosti Loučná-Dašice, a. s. ve výši 2,612.225,- Kč a pohledávka ve výši 488.670,72 Kč.
4/ Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 9. září 2003, č. j. 48 K 52/2003-14, byl na majetek společnosti KVARTA, spol. s r. o. v likvidaci prohlášen konkurs.
5/ Společnost Loučná-Dašice, a. s. (právní nástupce společnosti Lánsko, spol. s r. o.) přihlásila do konkursu vedeného na majetek úpadkyně pohledávky v celkové výši 3,096.125,72 Kč, sestávající z pohledávky ve výši 2,612.225,- Kč představující cenu za prodej akcií společnosti Loučná-Dašice, a. s., pohledávky ve výši 730,- Kč postoupené Pozemkovým fondem České republiky a dále pohledávky ve výši 446.400,- Kč, 29,770,72 Kč a 7.000,- Kč. Právo na oddělené uspokojení z titulu zástavního práva k nemovitostem dle zástavní smlouvy pak uplatnila k „pohledávce“ ve výši 3,100.895,72 Kč.
6/ Společnost Loučná-Dašice, a. s. postoupila smlouvou ze dne 28. července 2004 pohledávky žalobkyni.
Soud prvního stupně uzavřel, že žalobkyni vzniklo právo na oddělené uspokojení „pohledávky“ ve výši 2,612.225,- Kč, neboť prokázala, že pohledávky na ni byly postoupeny, a zástavní smlouva, ve znění dodatku č. 1, zajištěné pohledávky řádně označuje.
Odvolací soud uvedl, že zajišťovaná pohledávka je v zástavní smlouvě jednoznačně určena, když vůle účastníků zástavní smlouvy - zajistit pohledávku ve výši 3,100.895,72 Kč - byla vyjádřena jasně a ani věřitel, ani dlužník neměli o předmětu zajištění pochyb. Nezaměnitelná identifikace zajišťovaných pohledávek byla - podle názoru odvolacího soudu - provedena zprostředkovaně, a to odkazem na smlouvy o postoupení pohledávek dvaceti věřitelů, jež představují cenu prodaných akcií.
Zástavní smlouva není ani neplatná pro rozpor s dobrými mravy, neboť z provedeného dokazování je nepochybné, že „pohledávka“ žalobkyně je po právu co do důvodu i výše, což nezpochybnila ani úpadkyně, ani správce konkursní podstaty, ani druhá žalovaná.
Druhá žalovaná napadla rozsudek odvolacího soudu dovoláním, opírajíc jeho přípustnost o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), uplatňujíc dovolací důvody dle §241a odst. 2 o. s. ř. a navrhujíc, aby rozhodnutí odvolacího soudu bylo zrušeno a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Dle názoru dovolatelky jsou zajišťované pohledávky v zástavní smlouvě označeny neurčitě co do výše, přičemž není ani jasné, které pohledávky jsou vlastně zajištěny. Zástavní smlouva bez bližší konkretizace pouze uvádí „pohledávku“ ve výši 3,159.070,72 Kč, i když zajištěná „pohledávka“ dle napadeného rozsudku činí 3,100.895,72 Kč, a není zřejmé, v čem spočívá rozdíl ve výši 58.175,- Kč. Zástavní smlouva je proto absolutně neplatná, neboť určité označení zajištěné pohledávky je její podstatnou náležitostí.
Vůle zajistit „pohledávku“ ve výši 3,100.895,72 Kč byla projevena až v dodatku z 26. října 2001, avšak tento dodatek nemůže dle dovolatelky zhojit zjevnou neurčitost zajišťované pohledávky v zástavní smlouvě - jež jí činí absolutně neplatnou. Aby mohl být dodatek ke smlouvě platný, musí být platná především zástavní smlouva - tj. určité označení zajišťované pohledávky musí obsahovat především zástavní smlouva.
Dovolatelka nesouhlasí ani se závěrem odvolacího soudu, podle něhož určitost zajištěné pohledávky může vyplývat i z odkazu na postupní smlouvy, na jejichž základě žalobkyně pohledávky nabyla, neboť zástavní smlouva ani její dodatek žádný takový odkaz neobsahují.
Vada řízení, jež by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, spočívá dle dovolatelky v tom, že soud prvního stupně se nijak nevypořádal s námitkou rozporu zástavní smlouvy s dobrými mravy a odvolací soud, aniž by ohledně těchto tvrzení provedl dokazování, je shledal nedůvodnými. „Nahradil“ tak soud prvního stupně a znemožnil tím druhé žalované napadnout hodnocení těchto tvrzení odvoláním.
Nejvyšší soud shledává dovolání přípustným podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., maje napadené rozhodnutí za rozporné s jeho judikaturou o (ne)určitosti zástavních smluv co do identifikace zajišťované pohledávky.
S ohledem na datum uzavření zástavní smlouvy je pro další úvahy Nejvyššího soudu rozhodné znění dále uvedených ustanovení účinné k 6. září 2001.
Z ustanovení §156 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), vyplývá, že zástavní právo vzniká na základě písemné smlouvy (odstavec 1). Zástavní smlouva musí obsahovat označení zástavy a pohledávky, kterou zástava zajišťuje (odstavec 2).
Dle §37 odst. 1 obč. zák. musí být právní úkon učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný.
Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 28. června 2006, sp. zn. 29 Odo 775/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 12, ročník 2006, pod číslem 171, formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož nemá-li postupitel vůči dlužníku v době postoupení jinou pohledávku nebo jiné pohledávky s předmětem plnění stejného druhu jako u postupované pohledávky (tedy jiné pohledávky zaměnitelné s postupovanou pohledávkou), je postupovaná pohledávka ve smlouvě o postoupení pohledávky dostatečně určitě identifikována i tehdy, vymezuje-li ji jen údaj o osobě dlužníka a předmětu plnění.
Uvedený závěr se uplatní taktéž v případě zástavní smlouvy, jejíž podstatnou náležitostí je (stejně jako v případě smlouvy o postoupení pohledávky) určité označení zajištěné (postoupené) pohledávky.
V rozsudku ze dne 25. dubna 2007, sp. zn. 29 Odo 69/2006, jakož i v rozsudku ze dne 6. listopadu 2007, sp. zn. 21 Cdo 2964/2006, jenž jsou veřejnosti přístupné na jeho webových stránkách, pak Nejvyšší soud vyjádřil názor, podle něhož je požadavek „určitosti“ zajišťované pohledávky nezbytné vykládat tak, že jde o její identifikaci takovým způsobem, aby nebyla zaměnitelná s jinou.
V projednávané věci však dokazováním vyšlo najevo nejen to, že předmětem zajištění zástavou nebyla jediná pohledávka, nýbrž celý soubor pohledávek vzniklých z různých právních důvodů, ale i to, že společnost Loučná-Dašice, a. s. měla v době uzavření zástavní smlouvy za úpadkyní i (přinejmenším) jednu další pohledávku, která zástavním právem zajištěna nebyla (srov. přihlášku pohledávek do konkursního řízení na majetek úpadkyně, založenou na č. l. 271 spisu).
S ohledem na tuto skutečnost tedy k jednoznačné identifikaci zajišťovaných pohledávek v zástavní smlouvě nestačilo označení jejich dlužníka a předmětu plnění, ale bylo potřeba dané pohledávky blíže konkretizovat, aby nemohly být zaměněny s ostatními pohledávkami (závazky) dotčených subjektů, na něž se toto zajištění nevztahuje (srov. obdobně závěry týkající se identifikace postupovaných pohledávek, obsažené v rozsudku ze dne 20. prosince 2000, sp. zn. 32 Cdo 2306/98, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 4, ročníku 2001 pod číslem 58).
V rozsudku uveřejněném pod číslem, 14/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyšší soud na dané téma jednoznačně uvedl (při výkladu obsahově srovnatelného ustanovení §151b odst. 4 obč. zák., ve znění účinném před 1. lednem 2001) že požadavek identifikace zajištěné pohledávky lze mít za splněný, je-li v zástavní smlouvě charakterizována zejména vymezením předmětu plnění, osoby věřitele a osobního dlužníka, případně právního důvodu, a to natolik nepochybně, aby bylo zjistitelné, jaká pohledávka je předmětem zajištění, a aby ji nebylo možno zaměnit s pohledávkou jinou. Přitom je třeba zdůraznit, že pro zástavní smlouvu je předepsána (pod sankcí neplatnosti) písemná forma, takže určitost obsahu projevu vůle musí vyplývat z textu příslušné listiny.
Neobsahuje-li zástavní smlouva další (konkrétnější) označení zajišťovaných pohledávek (např. uvedením jejich právního důvodu), ale uvádí-li pouze výčet jednotlivých částek a údaj o datu jejich splatnosti, nelze z jejího obsahu dovodit, které konkrétní pohledávky měly být předmětem zajištění. Označení pohledávek zajištěných zástavním právem je proto neurčité, a zástavní smlouva je z tohoto důvodu absolutně neplatná.
Závěr, podle něhož absolutní neplatnost smlouvy z důvodu chybějících podstatných náležitostí této smlouvy nelze zhojit dodatkem ke smlouvě uzavřeným po podpisu smlouvy, který fakticky tento nedostatek odstraňuje, taktéž vyplývá z dosavadní judikatury Nejvyššího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. února 2006, sp. zn. 29 Odo 1241/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 6, ročník 2006, pod číslem 89).
Jelikož je předmětná zástavní smlouva absolutně neplatná, je absolutně neplatným i její dodatek uzavřený dne 26. října 2001, neboť dohodou účastníků lze změnit (doplnit) pouze platně uzavřenou smlouvu.
Nesprávný je konečně i závěr odvolacího soudu, podle něhož byly zajištěné pohledávky v zástavní smlouvě jednoznačně identifikovány odkazem na postupní smlouvy. Zástavní smlouva totiž - kromě obecného označení zajištěných pohledávek popsaného výše - žádný odkaz na postupní smlouvy neobsahuje; zajištěné pohledávky nemohou být proto v zástavní smlouvě identifikovány ani tímto způsobem.
Lze tedy uzavřít, že jelikož zástavní smlouva neobsahuje dostatečně určité ujednání ohledně pohledávek, jež mají být zástavním právem zajištěny, je absolutně neplatná, přičemž tento nedostatek nemohl konvalidovat ani následně uzavřený dodatek k dané smlouvě. Zástavní právo k zajištění dotčených pohledávek tudíž nevzniklo, a žalobkyni proto právo na oddělené uspokojení ze zpeněžení nemovitostí nesvědčí.
V průběhu dovolacího řízení byl konkurs na majetek úpadkyně zrušen po splnění rozvrhového usnesení (usnesením Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 25. srpna 2009, č. j. 48 K 52/2003-491, které nabylo právní moci dne 18. září 2009). K 29. prosinci 2009 pak úpadkyně byla vymazána z obchodního rejstříku.
Jakmile nastal účinek zrušení konkursu na majetek úpadkyně (srov. §44 až §45 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007), pominuly též důvody vést dále incidenční spor o pořadí pohledávky v konkursu (o určení práva na oddělené uspokojení). Skončení konkursního řízení má za následek neodstranitelný nedostatek podmínek tohoto řízení (řízení, které spor vyvolalo, zde již není), vyvolávající v této věci nutnost postupu podle §104 odst. 1 o. s. ř. (srov. k tomu shodně stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. června 2007, Opjn 8/2006, uveřejněné pod číslem 74/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nejvyšší soud proto zrušil v potvrzujícím výroku ve věci samé a taktéž souvisejících výrocích o nákladech řízení rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a řízení v uvedeném rozsahu zastavil.
Dovolací soud se zřetelem k výše popsaným účinkům zrušení konkursu pokládá za vhodné doplnit, že v rozsahu, v němž bylo uspokojení ostatních věřitelů v rozvrhu konkursní podstaty úpadkyně omezeno uspokojením žalobkyně z titulu zástavního práva, se mohou ostatní věřitelé (každý v poměru svého podílu na rozvrhu) z lepšího práva domáhat vyplacení této poměrné částky vůči žalobkyni, která obdržela danou částku podle rozvrhového usnesení na jejich úkor.
Výrok o náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení a zákona o konkursu a vyrovnání (do 31. prosince 2007) plyne z §432 odst. 1, §433 bodu 1. a §434 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 26. října 2010
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu