ECLI:CZ:NS:2010:29.CDO.2047.2007.1
sp. zn. 29 Cdo 2047/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Petra Šuka v právní věci žalobkyně A. P. s. r. o., v likvidaci, proti žalovanému K. M ., jako správci konkursní podstaty úpadkyně U. B., a. s., zastoupenému JUDr. F. G., advokátem, zvláštním správcem úpadkyně, za účasti K. s. z. v Ú. n. L ., o určení pravosti a výše pohledávky, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 43 Cm 220/2001, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. listopadu 2006, č. j. 15 Cmo 120/2006-290, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 31. ledna 2006, č.j. 43 Cm 220/2001-221, zamítl Krajský soud v Ústí nad Labem žalobu, kterou se tehdejší žalobkyně (Č. f., s. r. o.) domáhala ve sporu vedeném (za účasti Krajského státního zastupitelství v Ú. n.L.) vůči žalovanému správci konkursní podstaty úpadkyně U. B. a. s. určení pravosti své pohledávky za úpadkyní ve výši 1.383.439.890,89 Kč (bod I. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku).
Soud - cituje ustanovení §24 odst. 1 a §25 odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007 (dále též jen „ZKV“) a ustanovení §265, §313, §316 odst. 1 věty první a §321 odst. 4 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) - dospěl po provedeném dokazování k závěru, že smlouvy uzavřené mezi žalobkyní a pozdější úpadkyní v rámci tzv. stabilizačního programu sice nejsou neplatné, že však výše sjednaných bankovních záruk více než čtyřnásobně překračovala hodnotu jimi zajištěné pohledávky a že tyto bankovní záruky byly ve svém důsledku pro úpadkyni likvidační. Výkon práva z těchto bankovních záruk měl proto za rozporný ze zásadami poctivého obchodního styku. Co do požadavku na určení pravosti a výše pohledávky v rozsahu 89.445.906,50 Kč soud uvedl, že potud žalobkyně obdržela plnění od dlužníka pohledávky zajištěné bankovní zárukou.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že určil pravost pohledávky za úpadkyní ve výši 1.293.589.209,99 Kč, jako pohledávky druhé třídy a zamítl žalobu o určení, že žalobkyně má za úpadkyní další pohledávku ve výši 89.445.906,50 Kč. Dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud přitom již věc projednal a rozhodl jako s novou žalobkyní s Č. k. a., vycházeje v tomto ohledu z usnesení konkursního soudu ze dne 26. října 2006, č. j. 27 K 187/98-30.
Odvolací soud po doplnění dokazování potvrdil správnost závěru o zamítnutí žaloby co do určení požadovaného v rozsahu 89.445.906,50 Kč pro splnění zajištěných pohledávek v tomto rozsahu z jiných zdrojů.
Ve zbývajícím rozsahu pak dospěl zčásti k jiným skutkovým a zcela k jiným právním závěrům než soud prvního stupně.
Především zdůraznil, že (původní) žalobkyně přihlásila do konkursu pouze své pohledávky z bankovních záruk vystavených úpadkyní (30. října, 18. listopadu, 26. listopadu, 5. prosince a 22. prosince 1997 a 23. ledna 1998). Při zkoumání oprávněnosti pohledávek z vystavených bankovních záruk pak soud nemůže ve smyslu §316 a §317 obch. zák. zkoumat oprávněnost námitek žalovaného o absolutní neplatnosti smluv upravujících plnění, jež bankovní záruky zajišťovaly.
S odkazem na dikci §316 odst. 1 obch. zák. odvolací soud doplnil, že záruční listiny neobsahují námitky, jež by mohla pozdější úpadkyně (banka) uplatnit vůči věřiteli (původní žalobkyni), takže o dané věci platí co do rozsahu možných námitek ustanovení §317 obch. zák. Dodal dále, že na rozdíl od prostého ručení nemusí věřitel při bankovní záruce požadovat plnění nejprve od dlužníka, pokud tak nebylo v bankovních zárukách dohodnuto. Povinnost písemné výzvy k plnění z bankovních záruk pak byla splněna, když je obsažena v písemné „Dohodě o splatnosti pohledávek vzniklých porušením stabilizačního programu“, uzavřené mezi původní žalobkyní a pozdější úpadkyní dne 2. prosince 1998, ve znění dodatku číslo 1 ze dne 16. prosince 1998. (dále též jen „dohoda o splatnosti“).
Dohoda o splatnosti potvrzuje, že původní žalobkyně vyzvala pozdější úpadkyni k plnění z bankovních záruk dopisem z 27. listopadu 1998 a že splatnost všech závazků pozdější úpadkyně z bankovních záruk nastane 31. ledna 1999. Pod bodem 9. dohody o splatnosti pozdější úpadkyně rovněž uznala závazky z bankovních záruk v celkové výši 1.406.331.025,40 Kč k 23. listopadu 1998.
V řízení přitom nevyšly najevo žádné skutečnosti, jež by zpochybnily platnost bankovních záruk, přičemž důkazní břemeno v tomto ohledu (vzhledem k uznání závazku) spočívá na žalovaném.
Závěr soudu prvního stupně, že pozdější úpadkyní vystavené bankovní záruky jsou v rozporu s poctivým obchodním stykem, nemá podle odvolacího soudu oporu v provedených důkazech. Žalovaný především nepředložil soudu žádné důkazy o svém tvrzení, že stabilizační program Č. n. b. (dále též jen „stabilizační program“), do kterého se pozdější úpadkyně přihlásila, byl pro všechny banky (nejen pro pozdější úpadkyni) od počátku likvidační a s tímto cílem že byl i vyhlášen.
Shrnul, že podstatou stabilizačního programu sjednaného do 30. září 2004 bylo, že původní žalobkyně odkoupí od pozdější úpadkyně za cenu stanovenou v rámcové smlouvě a za podmínek tam stanovených označené pohledávky a cenné papíry (aktiva pozdější úpadkyně), přičemž splnění pohledávek zajistí pozdější úpadkyně vystavenými bankovními zárukami, u cenných papírů pak zajistí právo opce ve prospěch původní žalobkyně a k zajištění plnění z opčních smluv též vystaví bankovní záruky. Nejpozději do deseti dnů po skončení stabilizačního programu byla pozdější úpadkyně povinna doplatit rozdíl mezi cenou, kterou jí původní žalobkyně zaplatila a skutečným plněním, které původní žalobkyně získala od dlužníků pozdější úpadkyně na základě postoupených pohledávek a opčních smluv.
Odvolací soud zdůraznil, že mezi účastníky nebylo sporu o tom, že na uvedeném základě obdržela pozdější úpadkyně od původní žalobkyně 1,4 miliardy Kč, tedy částku, na kterou vystavila bankovní záruky.
Proto neobstojí závěr soudu prvního stupně, že úpadkyně vystavila bankovní záruky ve výši 1,4 miliardy Kč, které zajišťovaly jen závazek ve výši 394,225.176,16 Kč. Naopak pozdější úpadkyně bezprostředně získala od žalobkyně plnění ve výši vystavených bankovních záruk, což nelze chápat jako obchod v rozporu s poctivým obchodním stykem.
Proti měnícímu vyhovujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu o určení pravosti pohledávky za úpadkyní ve výši 1.293.589.209,99 Kč, jako pohledávky druhé třídy, podal žalovaný dovolání, namítaje, že jsou dány dovolací důvody uvedené v §241a odst. 2 písm. b/, odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) tedy, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 2 písm. b/) a že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (odstavec 3).
Konkrétně dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že se nezabýval platností úkonů, jež předcházely vystavení bankovních záruk za věřitele, jejichž pohledávky byly postoupeny v rámci tzv. stabilizačního programu původní žalobkyni.
Míní, že bankovní záruky jsou od počátku neplatné coby odporující zákonu, když nebyly vydány k žádosti věřitele a smluvní ujednání, která jejich vystavení vynucují, jsou neplatná.
Neplatnost některých konkrétních ustanovení smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 30. září 1997 (dále též jen „postupní smlouva“) spatřuje dovolatel v tom, že pozdější úpadkyně byla k jejímu uzavření donucena pod hrozbou nezařazení do stabilizačního programu, tedy pod hrozbou ztráty povolení působit jako banka. Přitom některá ustanovení postupní smlouvy (konkrétně např. ustanovení článku VI. odst. 2, článku VIII. a článku IX odst. 4 písm. b/) přímo obcházela zákon, respektive s ním byla v rozporu. Podobu smluv uzavřených s původní žalobkyní definovala svými podmínkami Č. n. b.
Dovolatel má za nepochybné, že ustanovení postupní smlouvy, které hovoří o tom, že převede-li původní žalobkyně pohledávku nebo její část na třetí osobu za cenu nižší, než je účetní hodnota pohledávky, nebo její část, pak se postupitel zavazuje postupníkovi tento rozdíl uhradit (článek VI. odst. 2), se příčí dobrým mravům.
Protizákonnou je i jedna z podmínek zapojení bank do stabilizačního programu, týkající se celkového zkvalitnění řídící činnosti v bance ve smyslu výměny osob ve vrcholovém managementu banky. Tato působnost náleží valné hromadě či dozorčí radě banky a jakýkoli zásah do tohoto procesu Č. n. b. nebo původní žalobkyní je nepřípustný a tudíž protizákonný.
K článku VIII. smlouvy o postoupení pohledávek dovolatel uvádí, že bankovní záruka je jednostranným písemným prohlášením vůči beneficientovi záruky, tedy věřiteli. Původní žalobkyně od počátku věděla, že smluvně vyžadovaný způsob zajištění závazku ze strany pozdější úpadkyně nemůže v žádném případě nahradit pouze její jednostranné prohlášení, jelikož zde docházelo k postoupení pohledávek za třetími osobami, které nemohly s pozdější úpadkyní uzavřít příslušnou smlouvu (nevěděly o zamýšleném převodu); přitom vystavení bankovní záruky podléhá zpoplatnění dle sazebníku banky. Z uvedeného dovolatel dovozuje, že původní žalobkyně si musela být vědoma skutečnosti, že závazek pozdější úpadce je neplatný, neboť k němu chybí racionální základ.
Původní žalobkyně nadto od počátku věděla, že jí jsou postupovány tzv. klasifikované pohledávky, tj. pohledávky, jejichž vymahatelnost byla značně snížená až nulová; po postupiteli proto podle dovolatele nelze spravedlivě požadovat, aby se zavazoval bankovní zárukou, je-li mu známo, že úspěch při vymáhání postoupených pohledávek bude malý, zvláště jsou-li podle bankovních pravidel tzv. klasifikované pohledávky pohledávkami sledovanými, nestandardními, pochybnými a ztrátovými.
Původní žalobkyně tedy věděla, že sama nevymůže ani zdaleka pohledávky ve výši, v jaké je odkoupila. Úpadkyně by tak v podstatě zaplatila vždy vše do 100 % výše postupované pohledávky, a to bez ohledu na její klasifikaci. Jestliže původní žalobkyně bankovní záruku i tak přijala, pak tím došlo k obejití obchodního zákoníku a současně též k porušení ustanovení §250 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, což ve smyslu ustanovení §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“), způsobuje absolutní neplatnost právního úkonu ex tunc.
Podle dovolatele není významné, zda pozdější úpadkyně vydala bankovní záruku v řádné formě a obsahu; rozhodující je, že šlo o simulovaný úkon, který měl původní žalobkyni zajistit neoprávněnou výhodu proti postupiteli. De facto šlo o bankovní záruku, kterou pozdější úpadkyně vydala sama za sebe, navíc s vědomím původní žalobkyně, že věřitelé nebudou moci své splatné závazky splatit.
Dovolatel usuzuje, že odvolací soud, ač měl ve spise dostatek podkladů, věc nesprávně posoudil a rozhodl na základě skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, když zcela jednoznačně pominul skutečnost, že jak původní žalobkyně tak i pozdější úpadkyně od počátku věděly, že smlouvy, které v souvislosti se stabilizačním programem uzavírají, jsou neplatné pro tíseň na straně pozdější úpadkyně, pro obcházení zákona (vědomost o tom, že pohledávky nebudou nikdy dlužníky uhrazeny) a pro rozpor se zákonem (bankovní záruky nebyly poskytnuty v souladu se zákonem), pro porušování dobrých mravů (snaha žalobkyně získat nepřiměřené výhody na úkor úpadkyně).
Dovolatel závěrem zdůrazňuje, že odvolacímu soudu byl znám protokol z jednání vedeného před Krajským soudem v Ústí nad Labem dne 18. října 2005, ve kterém právní zástupce žalobkyně výslovně do protokolu uvedl, že: „Takto byly nastaveny smlouvy, nepočítalo se v nich se zaplacením ze strany dlužníků, ale ze strany ručitele - banky.“.
Žalobkyně ve vyjádření navrhuje dovolání zamítnout, poukazujíc na to, že v rámci účasti ve stabilizačním programu byla úpadkyni poskytnuta dočasná finanční výpomoc Č. n. b. (respektive státu) formou „dočasného odkupu“ nebonitních a těžce vymahatelných pohledávek a cenných papírů nacházejících se v portfoliu úpadkyně za jejich účetní hodnotu k 30. září 1997, která činila 1.409.999.999,- Kč, na administrátora stabilizačního programu, kterým byla původní žalobkyně. Poskytnutí dočasné finanční výpomoci bylo realizováno tak, že úpadkyně uzavřela s původní žalobkyní rozsáhlou smluvní dokumentaci, ve které byl na jedné straně sjednán úplatný převod nebonitních aktiv, na druhé straně byl sjednán i způsob navrácení těchto dočasně poskytnutých finančních prostředků tak, že po uplynutí sedmi let, ve kterých se měla banka díky finanční výpomocí stabilizovat, budou převedená aktiva, s výjimkou těch, která byla zinkasována, převedena zpět na úpadkyni za původní převodní cenu, sníženou o částku představující inkasa z aktiv. Úpadkyně tak nejednala v tísni ani pod nátlakem, když se rozhodla využít možnosti a dobrovolně se účastnit stabilizačního programu ve snaze ozdravit svou bankovní činnost.
Bankovní záruky zajišťovaly jednak zaplacení nebonitních pohledávek za dlužníky původně postoupených pozdější úpadkyní na původní žalobkyni, jednak závazky dceřiné společnosti pozdější úpadkyně z převáděných a původní žalobkyní uhrazených cenných papírů. Nelze proto souhlasit s tvrzením dovolatele, že bankovní záruky jsou v rozporu se zákonem, protože je úpadkyně vystavila sama na sebe.
Dovolatelem namítaná smluvní ujednání nebyla pro pozdější úpadkyni nevýhodná, když ta prokazatelně získala finanční prostředky ve výši 1,4 miliard Kč, jež měla použít na překonání své likviditní krize. V této souvislosti žalobkyně upozornila i na obsah ustanovení §527 obč. zák.
Námitku, že vystavení bankovních záruk ve výši, která se rovná účetní hodnotě převáděných aktiv a tedy i ceně, kterou úpadkyně od právní předchůdkyně žalobkyně za převod aktiv inkasovala, bylo v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, respektive s dobrými mravy, má žalobkyně za absurdní.
Pouze pro doplnění žalobkyně uvádí, že podmínky a principy Stabilizačního programu byly posuzovány i Evropskou komisí z hlediska poskytování nedovolených veřejných podpor, a byly akceptovány jejím rozhodnutím ze dne 3. března 2004 C (2004)463fin.
K námitce dovolatele, že část přednesu právního zástupce ze dne 18. října 2005 měla podporovat tvrzení dovolatele o neplatnosti smluv, žalobkyně uvedla, že jde o citaci vytrženou z kontextu a o snahu využít nepřesné a zjednodušující protokolace soudu prvního stupně.
Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání (§433 bod 1. a §434), s přihlédnutím k §432 odst. 1 insolvenčního zákona se však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (a tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy (tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007, i občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2007).
Na základě usnesení konkursního soudu ze dne 3. března 2008, č. j. 27 K 187/98-49 (č. sv. 8076), které nabylo právní moci 12. června 2008 se novou účastnicí řízení (novou žalobkyní) od 12. června 2008 stala společnost A. P. s. r. o., v likvidaci, se kterou také Nejvyšší soud v dovolacím řízení dále jednal (srov. i usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 82/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolání je ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. přípustné, avšak není důvodné.
Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto - v hranicích právních otázek vymezených dovoláním - zabýval tím, zda jsou dány dovolací důvody uplatněné dovolatelem, nejprve pak správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Jinak řečeno, při úvaze, zda právní posouzení věci odvolacím soudem je ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. správné, dovolací soud vychází ze skutkových závěrů odvolacího soudu; to platí i tehdy, jsou-li tyto skutkové závěry rovněž zpochybněny prostřednictvím dovolacího důvodu dle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. (shodně srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Úvodem Nejvyšší soud podotýká, že dovolatel hájí pozici banky (úpadkyně) coby zavázané (ručitelky) z bankovní záruky a v tomto ohledu podléhá účinnost jím uplatněné obrany nutně omezením plynoucím z ustanovení §316 a §317 obch. zák. (jak upozornil odvolací soud); k omezením kladeným obraně samotných dlužníků, za jejichž pohledávky banka poskytla bankovní záruku, ve vztahu k postupní smlouvě, srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. prosince 2009, sp. zn. 31 Cdo 1328/2007, jenž je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu.
K jednotlivým dovolacím námitkám v rovině právní Nejvyšší soud uvádí následující:
1/ Argumenty ekonomické nevýhodnosti smluvních ujednání, jejichž prostřednictvím se pozdější úpadkyně zapojila do stabilizačního programu, zjevně zkreslují ekonomickou podstatu věci a Nejvyšší soud je shledává nepřiléhavými
Jestliže úpadkyně coby banka, jež je profesionálním poskytovatelem bankovních služeb, obdržela (při pokusu ozdravit ji) za pohledávky, jejichž vymahatelnost byla (coby samozřejmý důsledek špatných obchodů banky) i podle dovolatele značně snížená až nulová, úplatu ve výši jejich nominální hodnoty (1,4 miliardy Kč), s tím, že rozdíl daný (ne)dobytností postoupených pohledávek vrátí (doplatí) postupníku za několik let (po skončení stabilizačního programu v říjnu 2004), pak šlo jednoznačně o transakci ekonomicky výhodnou pro pozdější úpadkyni a (z pohledu užitku poměřovaného obsahem postupní smlouvy) nevýhodnou pro původní žalobkyni coby postupníka (pozdější úpadkyně takto získala za své špatné pohledávky možnost po dobu několika let nakládat s penězi ve výši nominální hodnoty těchto pohledávek a přenést pro tuto dobu zátěž spojenou s vymáháním špatných pohledávek na postupníka, který věděl, že z postoupených pohledávek mu zisk nekyne).
2/ Argument tísní, v níž se žalobkyně nacházela, když přijala podmínky stabilizačního programu, shledává Nejvyšší soud bezcenným již proto, že v režimu obchodních závazkových vztahů nemá místo (srov. §267 odst. 2 obch. zák.).
3/ Argument obsahem článku VI. odst. 2 postupní smlouvy je nepřípadný již proto, že možnost sjednat si podmínky ručení za dobytnost postoupené pohledávky připouští ustanovení §527 odst. 2 obč. zák., přičemž uvedené ujednání z tohoto rámce nevybočuje (neodporuje žádnému kogentnímu ustanovení zákona a zjevně není ani ujednáním nemravným, když jeho podstatou je předpoklad, že pohledávku postoupenou mu s vědomím obou smluvních stran za nominální cenu, která není reálná, postupník dále „zpeněží“ za její skutečnou /tržní/ hodnotu).
4/ Podmínka zapojení bank do stabilizačního programu, jež má spočívat ve výměnách osob ve vrcholovém managementu banky, není nezákonnou, když nemění ničeho na právu valné hromady či dozorčí rady banky přijmout jiné rozhodnutí a stabilizačního programu se neúčastnit. Požadavek věřitele, který se rozhodne ekonomicky podpořit další aktivity krachujícího dlužníka, na změnu managementu, který dlužníka do této situace přivedl, je ostatně obvyklý, předjímaný i reorganizačními procesy upravenými dnes v insolvenčním zákoně. Věřitel, který nevěří tomu, že podpora, kterou dlužníku poskytne, bude managementem dlužníka využita hospodárně za účelem sanace dlužníkova podnikání, si takovou podmínku právem a logicky klást může a dlužník je oprávněn se rozhodnout, zda je ochoten takovou „cenu“ za uvedenou podporu „zaplatit“.
5/ Na platnost bankovních záruk nemá žádný vliv okolnost, že jimi byly vědomě zajišťovány špatné pohledávky, stejně jako skutečnost, že se banka takto zavázala bez vědomí dlužníků zajišťovaných pohledávek. O podvodné jednání ve smyslu §250 trestního zákona nešlo a bankovní záruky nejsou neplatné ve smyslu §39 obč. zák. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že podstata dovolacích námitek i zde vychází ze zjevně neopodstatněné argumentace o ekonomické nevýhodnosti celé transakce pro pozdější úpadkyni. (srov. popření této argumentace výše). V této části ostatně dovolání neobstojí ani v rovině argumentace, jež z porušení norem trestního automaticky usuzuje na absolutní neplatnost právního úkonu (srov. k tomu rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 36/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 26. srpna 2009, sp. zn. 31 Cdo 135/2007, jenž je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu).
6/ Nejvyšší soud závěrem shrnuje, že veškerá ujednání a jejich zajištění, jež byla předmětem zkoumání soudy nižších stupňů, vedou ze strany žalobkyně jen k tomu, že se jí (dnes se ztrátami danými tím, že banka je nyní v konkursu a že žalobkynina pohledávka tam bude podrobena režimu poměrného uspokojení) vrátí maximálně částka, kterou pozdější úpadkyni poskytla na počátku celé transakce coby nominální (a tedy zcela nereálnou a pro pozdější úpadkyni výhodnou) úplatu za špatná aktiva pozdější úpadkyně, což nesvědčí ani o jednání rozporném ze zásadami poctivého obchodního styku ani o jednání nemravném.
K dovolacímu důvodu uvedenému v §241a odst. 3 o. s. ř. Nejvyšší soud uvádí, že skutková zjištění, z nichž napadené rozhodnutí vychází podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování mají. Ke „skutečnostem“, jejichž opomenutí v této souvislosti zmiňuje dovolatel, Nejvyšší soud dodává, že dovolatel argumentuje „vědomostí smluvních stran o tom, že jednají v tísni a že smlouvy jsou neplatné“, přičemž žádný z těchto argumentů nemá pro věc význam již proto, že tvrzená tíseň (jak rozebráno výše) se v obchodních závazkových vztazích nezohledňuje a proto, že žádná z těchto smluv (jak opět rozebráno výše) neplatná není.
Lze tudíž uzavřít, že dovolateli se prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů správnost napadeného rozhodnutí zpochybnit nepodařilo; Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání zamítl (§243b odst. 2 část věty před středníkem).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je ve smyslu §243b odst. 5, §224 odst. 1, §142 odst. 1 a 25a odst. 1 ZKV odůvodněn tím, že žalovaný nebyl s dovoláním úspěšný a žalobkyni právo na náhradu těchto nákladů podle posledně označeného ustanovení nevzniklo.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 28. ledna 2010
JUDr. Zdeněk Krčmář
předseda senátu