ECLI:CZ:NS:2010:29.CDO.2163.2008.1
sp. zn. 29 Cdo 2163/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců doc. JUDr. Ivany Štenglové a Mgr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobkyně C. H., s. r. o., zastoupené JUDr. J.T. advokátkou, proti žalovanému M. r. p., š. p. M. n.B ., zastoupenému JUDr. A. K., advokátkou, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 30 Cm 109/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. listopadu 2007, č. j. 9 Cmo 266/2007, 9 Cmo 388/2007-158, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. listopadu 2007, č. j. 9 Cmo 266/2007, 9 Cmo 388/2007-158, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. září 2006, č. j. 30 Cm 109/2005-110, ve spojení s usnesením ze dne 15. listopadu 2006, č. j. 30 Cm 109/2005-116, ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 16. srpna 2005, č. j. 30 Sm 115/2005-24, jímž žalovanému (s tehdejším obchodním jménem V. o. p. uložil zaplatit žalobkyni částku 33,838.128,- Kč s 6% úrokem od 1. června 2002 do zaplacení, směnečnou odměnu 112.793,76 Kč a náklady řízení.Soud prvního stupně – odkazuje na ustanovení čl. I §28, §48, §49 a §75 zákona č. 191/1950 Sb. (dále jen „směnečný zákon“) – uzavřel, že žalovanému se správnost směnečného platebního rozkazu zpochybnit nepodařilo.
Zdůraznil, že žalobkyně uplatnila nárok z platné směnky vlastní, přičemž již samotná existence směnky je dostatečným důvodem pro placení, aniž by žalobkyně musela cokoli dalšího prokazovat. Vycházeje z toho, že důkazní břemeno ohledně důvodnosti tzv. kauzálních námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu nese žalovaný, dále s poukazem na skutková zjištění uvedl, že směnka nemohla zajišťovat splnění závazků ze smlouvy uzavřené mezi žalovaným a společností B. J. Č. B.(dále jen „společnost“) ze dne 18. prosince 2001, když byla vystavena již 3. prosince 2001. Naopak měl za prokázáno, že důvodem vystavení směnky bylo zajistit „ztráty“ žalobkyně pro případ, že by žalovaný neuskutečnil obchod se společností. V této souvislosti poukázal rovněž na uznání dluhu ze směnky žalovaným ze dne 8. července 2002 a 24. února 2003.
Považuje za neopodstatněné námitky nepředložení směnky k placení a nesprávného označení žalovaného na směnce, ponechal směnečný platební rozkaz v celém rozsahu v platnosti.
Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 28. listopadu 2007, č. j. 9 Cmo 266/2007, 9 Cmo 388/2007-158, rozsudek i usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
Odvolací soud, vycházeje z ustanovení §175 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), na rozdíl od soudu prvního stupně uzavřel, že „východiskem pro relevantní námitku kauzální vztahující se k zajišťovacím směnkám je vždy směnečná dohoda, která vymezuje konkrétní ujednání účastníků směnečného vztahu“. „Relevantní kauzální námitkou pak může být pouze námitka, že směnka zajišťovala určitou kauzální pohledávku“. „Poukaz na budoucí obchody nesporně nenaplňuje požadavek vymezení určité kauzální pohledávky“. „Taková námitka je natolik nekonkrétní, že již z toho důvodu nemůže být důvodnou a měla být jako neodůvodněná odmítnuta“.
V dalším se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně o nedůvodnosti námitky nepředložení směnky k placení a námitky nesouladu obchodního jména výstavce se zápisem v obchodním rejstříku. Doplnil, že práva majitele směnky proti přímému dlužníku (výstavci směnky vlastní) zmeškáním lhůty pro předložení směnky vlastní zaniknout nemohou; to platí i pro 6% úrok ode dne splatnosti směnky.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, odkazuje co do jeho přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a co do důvodu na ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. namítaje, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatel v prvé řadě zdůrazňuje, že rozhodnutí odvolacího soudu neodpovídá požadavkům ustanovení §157 a §211 o. s. ř., pročež je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, nesrozumitelné a nenaplňuje základní právo na soudní ochranu „reálným obsahem“.
Podle dovolatele ze žádného ustanovení hmotného práva nevyplývá, že směnka nemůže zajišťovat „budoucí obchody“ mezi účastníky směnečného vztahu. Dále akcentuje, že směnečná dohoda je tzv. nepojmenovanou smlouvou ve smyslu ustanovení §51 občanského zákoníku, pro kterou není předepsána žádná forma a která může být uzavřena i ústně či konkludentně. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, podle něhož uplatněné kauzální námitky nebyly odůvodněny a současně namítá, že se nemohl dostat do prodlení s placením ani v případě, že by jeho závazek ze směnky existoval, jelikož mu směnka nebyla předložena k placení.
Konečně poukazuje na „vady v procesním postupu soudu“ a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné.
Dovolání žalovaného je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a je i důvodné.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §175 o. s. ř. předloží-li žalobce v prvopisu směnku nebo šek, o jejichž pravosti není důvodu pochybovat, a další listiny nutné k uplatnění práva, vydá na jeho návrh soud směnečný (šekový) platební rozkaz, v němž žalovanému uloží, aby do tří dnů zaplatil požadovanou částku a náklady řízení nebo aby v téže lhůtě podal námitky, v nichž musí uvést vše, co proti platebnímu rozkazu namítá. Směnečný (šekový) platební rozkaz musí být doručen do vlastních rukou žalovaného. Nelze-li návrhu na vydání platebního rozkazu vyhovět, nařídí soud jednání (odstavec 1). Nepodá-li žalovaný včas námitky nebo vezme-li je zpět, má směnečný (šekový) platební rozkaz účinky pravomocného rozsudku. Pozdě podané námitky nebo námitky, které neobsahují odůvodnění, soud odmítne. Podané námitky soud odmítne též tehdy, podal-li je ten, kdo k podání námitek není oprávněn (odstavec 3). Podá-li žalovaný včas námitky, nařídí soud k jejich projednání jednání; k námitkám později vzneseným však již nelze přihlížet. V rozsudku soud vysloví, zda směnečný (šekový) platební rozkaz ponechává v platnosti nebo zda ho zrušuje a v jakém rozsahu (odstavec 4).
K otázce povahy a účelu řízení o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu se Nejvyšší soud v obecné rovině vyslovil v rozsudku uveřejněném pod číslem 31/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ve kterém uzavřel, že na rozdíl od účinků odporu podaného proti platebnímu rozkazu, včas podané a odůvodněné námitky vydaný směnečný platební rozkaz neruší, nýbrž se v jimi vymezeném rozsahu pouze odkládá právní moc a vykonatelnost směnečného platebního rozkazu. Na základě podaných námitek soud v námitkovém řízení rozhodne, zda směnečný platební rozkaz bude ponechán v platnosti nebo zda bude zrušen a v jakém rozsahu.
Předmětem námitkového řízení mohou být, jak plyne z výše uvedeného, pouze námitky včasné a odůvodněné. Za odůvodněné lze přitom považovat jen takové námitky, z jejichž obsahu je zřejmé, v jakém rozsahu je směnečný platební rozkaz napadán a (současně) na jakých skutkových okolnostech žalovaný svou obranu proti směnečnému platebnímu rozkazu zakládá.
Žalovaný nemůže - se zřetelem k zásadě koncentrace řízení o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu - po uplynutí lhůty k podání námitek uplatňovat takovou obranu, která nebyla uvedena již v námitkách. Nic mu však nebrání v tom, aby i v této fázi řízení uváděl nové skutečnosti, jež mohou mít - podle jeho názoru - význam pro posouzení důvodnosti obrany již (v námitkách řádně) uplatněné. Takové skutečnosti pak nelze považovat (směřují-li vskutku jen k doplnění dříve uplatněné námitky) za námitky nové (a tudíž opožděné), k nimž by již soud nesměl (v intencích zákazu formulovaného v ustanovení §175 odst. 4 části věty první za středníkem o. s. ř.) přihlížet.
Mají-li mít námitky proti směnečnému platebnímu rozkazu (tak jako v posuzované věci) původ v mimosměnečných vztazích účastníků, se směnkou toliko souvisejících (tzv. kauzální námitky), bude požadavek na řádné odůvodnění námitek naplněn zásadně jen tehdy, jestliže žalovaný v námitkách alespoň stručně vylíčí obsah tzv. směnečné smlouvy, jež byla bezprostředním důvodem vzniku směnky, popř. závazku konkrétního směnečného dlužníka (např. uvede, že podle konkrétního ujednání účastníků směnka zajišťovala určitou kauzální pohledávku) a dále vymezí skutečnost, v jejímž důsledku by měl být zproštěn povinnosti směnku zaplatit (např. že pohledávka směnkou zajištěná již byla zaplacena, zanikla započtením, uzavřením dohody o narovnání apod.) [k tomu srov. důvody rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2009, sp. zn. 29 Cdo 2270/2007, které bylo dne 14. října 2009 schváleno občanskoprávním a obchodním kolegiem Nejvyššího soudu k publikaci ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek].
Poměřováno shora uvedenými kritérii závěr odvolacího soudu, podle něhož jsou kauzální námitky uplatněné žalovaným neodůvodněné, neobstojí.
Z obsahu spisu (srov. č. l. 25 až 28) jednoznačně vyplývá, že žalovaný v námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu výslovně uvedl, že směnka, o jejíž úhradě bylo rozhodnuto směnečným platebním rozkazem, byla vystavena jako krycí směnka na zajištění budoucích obchodů mezi účastníky řízení, které měly být realizované na základě kupní smlouvy, kterou měl uzavřít žalovaný se společností na dodávku vojenského materiálu. V námitkách je rovněž konkretizovaná (číslem a datem podpisu) ona budoucí smlouva, ke které se měla směnka vztahovat, přičemž není žádných pochyb ani o tom, že námitky obsahují tvrzení, podle něhož žádný závazek z kauzálního vztahu (výše zmíněné smlouvy) nevznikl; proto směnečný nárok majitele považoval žalovaný za bezdůvodný.
Jakkoli platí, že důkazní břemeno ohledně důvodnosti kauzálních námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu nese žalovaný (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. března 1999, sp. zn. 32 Cdo 2383/98, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 8, ročník 1999, pod číslem 84, jakož i důvody rozhodnutí uveřejněného pod číslem 62/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), v poměrech projednávané věci se odvolací soud, maje nesprávně za to, že nebyly odůvodněné, důvodností kauzálních námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu nezabýval; jeho závěr o správnosti vydaného směnečného platebního rozkazu je tak přinejmenším předčasný.
Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2 část věty za středníkem a odst. 3 věta první o. s. ř.).
Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný. V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§243d odst. 1 o. s. ř.).
V další fázi řízení odvolací soud nepřehlédne, že obecně k možnosti zajistit některým ze zajišťovacích prostředků (např. zástavním právem či ručením) i pohledávku, která má vzniknout v budoucnu, se Nejvyšší soud vyjádřil např. v rozhodnutí uveřejněném pod číslem 42/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), přičemž není žádného důvodu, pro který by budoucí pohledávka nemohla být zajištěna (i) směnkou.
Rozhodné znění občanského soudního řádu se podává z bodu 12., části první, článku II. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 20. ledna 2010
JUDr. Petr G e m m e l
předseda senátu